Dluhy se mají platit !!

Češi mají šanci pomoci, míní úřad OSN a v kampani připomíná uprchlíky z ČSSR

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) spustil kampaň s názvem

„Sami jsme byli uprchlíci”

To by mělo být vždy jasným pravidlem. V té proklamované „výzvě OSN“ mne zaskočilo jen to, že budu platit i já, který si od nikoho nic nepůjčil. 

Nad tou „výzvou OSN“, tak by se měli  zamyslet zejména ti,  co utíkali do exilu. Jistě jich byly statisíce, zejména po roce 1968. Drtivá většina z nich obohatila novou domovinu svou kvalifikovanou prací. Byli to zejména lékaři, vědci, ale i umělci, sportovci, … Ti všichni svou prací a vědomostmi, se v cizině neztratili. Své vzdělání, profesi dali ve prospěch státu, který jim nabídl azyl. Svůj dluh jistě už dávno zaplatili.

My ostatní, co jsme zůstali ve své vlasti, jsme prožívali společně dobu nesvobody. Neměli jsme tu odvahu utéci, nebo prostě jsme nechtěli hledat nové domovy. Nejspíše nám ta naše země, příliš přirostla k srdci. Milovali jsme ji. Máme rádi její kulturu, ale i tu malebnou českou krajinu. Proto jsme neutekli z našich vesniček, malebných městeček, neopustili jsme své domovy. Neopustili jsme ani své staré rodiče, své sourozence, ani své rodiny. Naše děti vyrůstaly ve skromných podmínkách….  I drobná vítězství nám dělala radost.

Mnozí z nás čelili v zaměstnání, či v bydlišti perzekuci, tedy trestu za své příbuzné v zahraničí. Byli jsme ale rádi, že se jim v cizině žije dobře, že mohou jezdit po světě, opalovat se u moře, v  zimě jezdit na sjezdovky do Alp. Těšili jsme se z jejich krásných automobilů, velkých bazénů i honosných vil. Občas nám dali nahlédnout do toho svého blahobytu….

O Vánocích jsme jim záviděli  ty banány, naplněné výlohy, rozzářené ulice, …věděli jsme, že náš Ježíšek bude skromnější. Ale nenaříkali jsme. 

My ostatní, co jsme neopustili svou domovinu, jsme stáli o Vánocích ve frontě na ty vzpomínané banány, pomeranče někdy i na  toaletní papír. Místo do Alp jsme jezdili do Krkonoš, místo teplého moře, jsme se koupali u rybníka, nebo na Baltu. Místo Mercedesu, jsme proháněli Škodovku nebo Trabanta. Potěšilo nás každé hokejové vítězství nad sovětskou „ sbornou“ , semkla nás i česká písnička v naší hospůdce, zajeli jsme si na své milované chalupy…. Nikdy jsme nečekali s nataženou rukou.

Po roce 1989 jsme přijali novou výzvu i novou realitu.  Zmizeli naše továrny i  zaměstnání. Naše úspory pohltila inflace, či zkrachovalé banky. Pravda mohli jsme zase jezdit po světě, nebo si koupit vysněné ojeté auto ze zahraničí.

Jen, nám mnohým je divné, za koho máme platit ten dluh.

Já si nic nepůjčil. 

Přemysl Votava

NS-LEV21