Doc. PhDr. Luboš Kohout, CSc.

Diskuse k ćeskoslovenským dějinám v Chartě 77 a náš dnešek

Úvodem uvádím několik nezbytných poznámek k příčinám vzniku Charty 77 a k politickému profilu jejích signatářů, zejména obou prvních vln (kolem 500 osob), mezi nimiž většinu představovali čelní aktivisté reformně komunistického proudu osmašedesátého roku, k nimž jsem měl čest také patřit. Z nejpřednějších uvádím členy „dubčekovského“ vedení KSČ J.Špačka, V. Slavíka, B. Šimona, Z. Mlynáře, F. Kriegla, členy ÚV KSČ (rozšířeného o „vysočanské“), F. Vodsloně, M. Hübla, A. Černého, Dubčekova zastupujícího tajemníka V. Šilhána, předválečné členy KSČ J. Slánskou, K. Smrkovskou, M. Švarcovou, aktivisty „pražského jara“ J. Hanzelku, J. Šabatu a j.

Na rozdíl od doby po únoru 1948, kdy byli těžkými represemi postiženi skoro výlučně ne- a protikomunisté, postihly „normalizační“ represe doby po srpnu 1968 především reformní komunisty a odboráře. Počet členů KSČ redukován prověrkami z asi 1 700 tisíc na asi 1 200 tisíc. Z toho pak bylo kolem 80 tisíc přímo vyloučených, většina pak vyškrtnuta, zpravidla s totálními existenčními, ba i trestními postihy. Spolu s rodinnými příslušníky bylo existenčně postiženo kolem milionu dospělých osob a jejich studujících dětí. Počet emigrujících z politických (to méně) i nepolitických (to podstatně více) důvodů byl po únoru 1948 zhruba stejný, jako po srpnu 1968 - po 200 tisících v obou vlnách.

V pochmurných dobách „normalizace“ byla mimořádně zdevastována společensko-vědní, tedy akademická a pedagogická pracoviště, jmenovitě zejména učitelé Vysoké školy stranické při ÚV KSČ, na jiných předních pracovištích pak ekonomové, sociologové, politologové, právníci, filosofové. Mimořádně silně zastoupeni historikové, zejména nejnovějších dějin. Téměř úplně decimována obec spisovatelská a umělecká, stejně tak novinářská, v níž rovněž převažovali reformní komunisté. Je tudíž logické, že rebelující disent v prvních letech „normalizace“, tedy v počátcích let sedmdesátých, ale i v první polovině let osmdesátých, představovali převážně právě oni! Tzv. “třetí odboj“, o němž snad lze do jisté míry oprávněně hovořit v letech kulminace „studené války“ 1949-53 (jen do jisté míry proto, že se v Evropě žádná „horká válka“ neodehrávala a vláda se těšila legálnímu uznávání jak neutrálů, tak příslušníků obou válečných bloků), nehraje již od druhé poloviny padesátých let, v letech šedesátých, ale ani v posrpnové (1968) éře, až do tzv. sametového převratu, žádnou podstatnou roli.

První velký „normalizační“ skupinový proces připravila vládní garnitura ku sklonku roku 1970. Teprve tehdy, když „udělala pořádek“ v justici. Vyměněna víc než třetina předsedů krajských a okresních soudů. Ještě větší počet předsedů senátů muselo buď vůbec odejít z justice, nebo opustit své dosavadní funkce. Politické složení prvních trestně stíhaných signatářů textu tzv. Deseti bodů, protestujících proti oklešťování lidských a občanských práv a proti trvajícímu pobytu intervenčních vojsk v ČSSR, bylo přepestré (reformní komunisté - historik J. Tesař, politolog L. Kohout, novináři a spisovatelé K. Kyncl, J. Hochman, V. Nepraš, , L. Vaculík, šachista L. Pachman - a dále nestraníci - spisovatel V. Havel a spoluzakladatel KANU sociolog R. Battěk. Po ostrých protestech světové veřejnosti po publikování stati „Tma o polednách v Husákově Československu“ v londýnských Timesech, předsednictvo ÚV KSČ rozhodlo odložit proces na neurčito. Teprve po deseti letech (1980) obžalovaní dostali vyrozumění, že k procesu již nedojde...Za této situace tehdejší vládci realizovali první skupinový „normalizační“ proces raději vůči radikálně socialisticky orientované, protirežimně otevřeně aktivní skupině, v níž vedle ing. P. Uhla byli i jiní, dodnes svou současnou politickou aktivitou známí lidé, jako J. Bašta, I. Suk, I. Dejmal, P. Šustrová (později konvertující ke katolictví), J. Frolík a j. Uděleny na tehdejší dobu vysoké tresty od 4 a půl let. „Politbyro“ zřejmě kalkulovalo tak, že ohlas procesu s méně známými lidmi, navíc radikálně levicově orientovanými, nevzbudí takový odpor světové veřejnosti, jaký vzbudil připravovaný proces se signatáři „10 bodů“. Ovšem zatýkáním mnoha významných politiků „Pražského jara“ na podzim 1972 a skupinovými procesy proti padesáti velmi známým osobám v létě téhož roku, ústícími ve vysoké tresty (J. Šabata a M. Hübl - 6 1/2 roku) dosáhly „normalizační“ represe sedmdesátých let v Československu kulminačního bodu. Z bývalých členů ÚV KSČ byli, vedle V. Prchlíka a M. Hübla, odsouzeni k vysokým trestům i J. Litera, A. Černý, člen MV KSČ Praha novinář K. Kyncl, několik měsíců vězněn člen ÚKRK, známý historik K. Kaplan. Hlavní úsilí StB na zdokumentování činnosti „vnitřního nepřítele“ se soustředilo proti „revizionistickým renegátům“, tedy komunistickým reformátorům z r. 1968. Nicméně došlo ke skupinovým procesům i proti nekomunistům (skupina kolem socialisty dr. Šilhána a P. Wurma v Brně, skupina brněnských evangelíků). Ze známějších souzených nekomunistů uvádím zejména historika J. Mezníka.

Navzdory mimořádně ostrým a v občasných vlnách se zostřujícím perzekucím, vznikaly již od počátku sedmdesátých let první politické „samizdatové“ občasníky, v nich pak byly publikovány bystré, faktograficky bohaté politické analýzy, hodnotné informace o politice a vnitřních rozporech špičkové normalizační politické garnitury. Z těchto občasníků čerpaly i „Listy“ vydávané od počátku 70. let J. Pelikánem v Římě, jakožto orgán čs. socialistické opozice. Samizdaty měly ohlas i ve zpřátelené levicové cizině. (Italská KS a socialistická strana, německá a rakouská sociální demokracie, francouzští, řečtí, španělští a j. socialisté a komunisté.). Přínosná jsou od počátku 70. let díla čelných představitelů „Pražského jara“. Uvádím především J. Smrkovského, který v dopisu L. Brežněvovi kritizoval poměry v „normalizovaném“ Československu a požadoval přehodnocení politiky SSSR a KSSS vůči němu. Texty určené pro sovětské stranicko-státní vedení se promítaly i do Smrkovského textu - rozhovoru s levicovým italským il Giorno-Vie Nuova z r. 1971, zčásti i do jeho memoárů, jež pod titulem „Nedokončený rozhovor“ vydaly Pelikánovy Listy. Za připomenutí stojí i tehdejší dílo Z. Mlynáře. Ten k r. 1974 ukončil práci „Teorie a praxe pokusu o reformu politického systému socialismu v Československu roku 1968“. Autor přesvědčivě dokazuje, že - adresováno též Brežněvovi - vojenská intervence byla osudovou chybou, prohlubující krizi socialismu, celého tzv. „socialistického tábora“.

Z dalších prací „před-chartovní doby“ vyniká studie „Československý problém“ , kterou již v Indexu Köln vydal pod pseudonymem A. Ostrý, právník a politolog F. Šamalík. Věcně a kriticky hodnotí stanoviska reformně komunis-

tické stranicko-státní špičky i komunistických a nekomunistických reformních intelektuálů v období „pražského jara“ 1968 i „realistický skluz“ - již v r. 1968 se rýsující, později v Chartě 77 stále zřetelnější diferenciační proces mezi reformně komunistickými funkcionářskými špičkami a stranickou i nestranickou (humanitní především) inteligencí, kdy první akcentovali demokratizaci, druzí bez přihlédnutí k tehdejším zahraničně politickým determinantám, se řídíli parolou: nechceme demokratizaci, chceme demokracii! Dříve reformní komunista, právník. politolog P. Pithart již v průběhu „Pražského jara“. a později po jeho násilném likvidování v práci „Osmašedesátý“ (pseudonym Sládeček) podrobil mimořádně ostré kritice jak reformně komunistické vedení reforem, tak jeho kritiky z řad reformně komunistické inteligence. Na milost vzal pouze kritiky „pražského jara“, z nekomunistických řad (mj. pochválil zejména postoje V. Havla).

V průběhu 70. let připravují a píší pozoruhodné studie, doma i venku publikují mj. ekonomové V. Kadlec a Z. Šulc, R. Zukal aj., historikové Jiří a Miloš Hájek, historik a politolog V. Mencl a j., právník Z. Jičínský a j. V té souvislosti je na místě i poznámka k činnosti A. Dubčeka, tvrdě izolovaného od ostatního disentu orgány StB. Naše soudobá pravice neprodleně po převratu 1989 a až do současnosti nejvíce a adresně útočí právě proti němu, poukazujíc na jeho údajnou dvacetiletou politickou pasivitu. A. Dubček tehdy napsal rozsáhlý dopis Federálnímu shromáždění, symbolicky datovaný 28. října 1974. Pod titulem „Dubček žaluje“ jej publikovalo v dubnu 1975, tedy v době, kdy se připravovala a jednání zahajovala vrcholná helsinská konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, zvláštní číslo římských Listů. Dubček zde věcně, ale přitom mimořádně ostře kritizuje „normalizační“ poměry i celou tehdejší vládní garnituru, jež je za ně odpovědna. Důraz klade na pošlapávání lidských práv, porušování platné zákonnosti. Solidarizuje se s obětmi nezákonných politických procesů normalizační éry. Přesvědčivě zdůvodňuje, že režimní politika nesmírně škodí mezinárodní prestiži země, věci autentického, humánního socialismu. Dubčekův text psaný víc, než dva roky před úvodním prohlášením Charty 77, sehrál právě pro svou demokratickou a socalistickou zásadovost mimořádně pozitivní roli. Mimo jiného i proto, že podnítil i urychlil sjednocování se protirežimní opozice - demokratické i socialistické - na základě lidských a občanských práv tak, jak byly vyjádřeny v třetím helsinském koši“.

V této době, až do publikování Charty 77 nelze v žádných disidentských kruzích, mimo bývalé reformní komunisty, podobnou velkou politickou (v tom i publikační) aktivitu zaznamenat. Ovšem s výjimkou početných samizdatů, jež ovšem měly převážně literární podobu, byť se zřetelným politickým podtextem, tištěných v poměrně velkých nákladech v zahraničí, mj. zásluhou J. Škvoreckého a jeho ženy Salivarové v zahraničí, doma zásluhou zejména L. Vaculíka. (Edice Petlice). Největší ohlas a také vliv, zejména na intelektuálské opoziční kruhy, měl z nekomunistického autorského okruhu dopis (otevřený) V. Havla G. Husákovi. Dlužno poznamenat, že zejména péčí zahraničních rozhlasů v češtině, z časopisů pak Tigridova pařížského „Svědectví“, zapůsobil na část naší zainteresované veřejnosti podstatně více, než text Dubčekův, jejž zahraniční masmédia (s výjimkou

Listů) již tehdy totálně bojkotovala! Takže o jistou popularitu Dubčekova textu se zasloužil nejvíce dr. Husák, který naň zaútočil razantně , zejména v projevu v Pardubicích a spolu s ním masmédia, nepřímo pak přece jen i zahraniční masmédia v té podobě, že alespoň věnovala pozornost zostřeným perzekucím Dubčeka a jeho blízkých (vyloučen i z ROH, nemocná žena vystavena psychickému teroru, přátelé zatýkáni při pokusech proniknout k němu do bytu, vystudovavší i studující synové exsistenčně postihováni).

Za zaznamenání stojí, že vycházely, často i v dost velkých, v zahraničí tištěných nákladech, texty s náboženskou, především s římsko-katolickou a jehovistickou orientací.

To ovšem při plné absenci oficiální církevní hierarchie i vůdčího funkcionářského kádru „národně frontovské“ lidové strany, již dnes rozliční kalouskové glorifikují... . Na vydávání této náboženské literatury participovali pozdější chartisté, či chartě blízcí laičtí i církevní disidenti, typu pátera V. Malého, Halíka,, či laiků D. Němcové, V. Bendy a dalších, kteří ovšem mezi signatáři Charty prvních dvou vln (250 a 200) představovali jen zlomek, podobně jako liberální demokraté a demokratická tvůrčí spisovatelská a umělecká inteligence.

Reformní komunisté r. 1968 ovšem k době vzniku Charty 77 již byli hluboce názorově rozštěpeni. Jistý zlomek z nich přešel až na pozice křesťansko-demokratické, jiná, početnější skupina na pozice liberálně demokratické, posléze zřejmě nejpočetnější skupina (podobně jako v Polsku, či v Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku a j.) se rozličnými tempy a názorovými peripetiemi přibližovala stanoviskům evropských stran socialistické internacionály.

Víc než katolíků bylo později v Chartě „reformovaných“, evangelíků a církve československé (husitské).

V přípravě Charty a v jejích následujích aktivitách totálně absentovali (z výjimek uvádím pouze tři: dr. Prokopa Drtinu, doúnorového ministra spravedlnosti a prof. filosofické fakulty UK J. Patočku a V. Černého) antikomunisté, oběti perzekucí padesátých let. Přiznal to i v polemice se mnou (RP 4. 5. 93) i S. Drobný, předseda Konfederace politických vězňů. Vysvětloval, že tomu tak bylo vzhledem k jejich stále trvajícím intenzivním sledováním a perzekucím, jakož i vzhledem k tomu, že mezi signatáři Charty bylo příliš mnoho komunistů, mezi nimi údajně i těch, kdož byli v padesátých letech spoluodpovědni za pronásledování nekomunistů. Rovněž z Klubu angažovaných nestraníků, formujícího se v průběhu r. 1968, bylo možno zaregistrovat jen málo signatářů. Mnozí z těch, kdo nyní nárokují uznání „třetího odboje“, nikterak neparticipovali na hnutí odporu právě v letech 1970-89, kdy byly zajisté větší šance na jeho úspěch, než v letech padesátých.

Lidé z pozdějších vln signatářů Charty, zejména z mladší generace, nezřídka onomu původnímu chartovnímu jádru, zejména po převratu, vytýkají, že nevstoupilo, nejvíce vinou „exkomunistů“, do politického, ba mocenského konfliktu s režimem. Že se pokoušelo o dialog s ním, jenž nemohl být ničím jiným, než bezzubým, bezmocným monologem. K častému poukazu mladších radikálů v Chartě na „polský vzor“ nutno poznamenat: U nás byla v r. 1977 i v letech následujících zcela jiná situace, než v Polsku, kde režim nebyl s to korumpovat valnou část národa „gulášovým socialismem“ jako mohl režim husákovsko-bilakovský a

musel čelit permanentně propukajícím a stále masovějším dělnicko-intelektuálským revoltám.

V Polsku měla katolická církev již tradičně nesmírný vliv, u nás mizivý. A hlavně: zde neměl protirežimní odpor výlučně charakter odporu antisocialistického. To nejen díky vlivu reformně komunistického vývoje šedesátých let, kdy se lidé naučili být ostražití vůči západní propagandě a doceňovali nesporný progres v oblasti rozvoje socialistického družstevnictví , školství, sociální péče, zdravotnictví, rekreace, praktické neexistence nezaměstnanosti. Dokonce i Havel souhlasil s kandidaturou Dubčeka - symbolu socialismu s lidskou tváří - na funkci prezidenta republiky z vůle chartovní většiny v případě úmrtí již nemocného Husáka, navrženou Č. Císařem! Ještě v prvním projevu po zvolení prezidentem socialistické republiky Havel slibuje, že nedojde k masové nezaměstnanosti. Popřevratová smíšená vláda považuje za samozřejmost neutralitu Československa i současné zrušení obou vojenských bloků - NATO i Varšavské smlouvy!

Ti, kdož Chartu zakládali, se zajisté shodovali v názoru. že Helsinky představovaly mimořádnou šanci na uplatnění „třetího koše“, tedy rozvíjení a uplatňování lidských a občanských práv v obou soustavách ohrožených a omezovaných.

Nicméně Helsinky současně představovaly i uznání poválečných hranic poválečného statu quo, tedy stávajících režimů! Proto se tedy většina chartovních aktivistů neorientovala na mocenský střet s režimem. Většinově akceptovali Havlovu myšlenku „nepolitické politiky“, kterou bývalí reformní komunisté ovšem většinově nesdíleli u vědomí, že každá politika je a musí být politická!

Tato startovní většina, opírajíc se o podporu pokrokové demokratické a socialistické zahraniční veřejnosti, upozorňovala, v dokumentech Charty především, že přemnohé akty režimní politiky vůči občanům, jsou přímo v rozporu s přijatými závazky, vyplývajícími z mezinárodních dohod, přijatých též Československem. De facto tudíž nešlo o jakousi Havlem proklamovanou „nepolitickou politiku“, nýbrž o zřejnou politiku, jež před světovým i domácím veřejným míněním prokazovala, že čs. vláda a ji dirigující nereformovaná KSČ neplní, pokud jde o „třetí koš“ z Helsinek, závazky, jež na sebe vzala. Ovšem pokusit se v našich tehdejších podmínkách o vymáhání realizace lidských a politických práv nátlakem, někdy i odporujícím tehdy platným, byť nedokonalým zákonům, bylo předem odsouzeno k nezdaru, ba k sebelikvidaci Charty. Režim by takovéto postupy Charty jen uvítal! A zřetelně polevující mezinárodní napětí by znovu nežádoucně nabylo na síle!.

Za těchto okolností se neuplatnilo V. Bendovo radikalistické, primitivně nehumánní „lépe býti atomizován, než komunizován“ (z dopisu britskému filosofovi R. Scrutonovi). Naopak, z úzké spolupráce rozvážných a tolerantních, přitom zásadových demokratů a humanistů v Chartě, z umění plodných kompromisů mezi světonázorově i politicky rozličnými proudy, se rodila přemnohá, i osobní přátelství, utužovaná i společnými osudy vězněných i jinak perzekvovaných signatářů. Dokumenty k rozličným výročím zpravidla zpracovali dříve reformně komunističtí historikové, kteří i v obtížných polokonspirativních podmínkách až úzkostlivě dbali o konsenzus představitelů všech základních proudů, než byl dokument podepsán tohoročním mluvčími (vždy trojice zastupující hlavní názorové proudy).

Podobně tomu bylo i s tvorbou a schvalováním dokumentů k problematice ekonomické, ekologické, sociální, národnostní. Zvlášť pečlivě - zejména mluvčí v

daném roce - prosazovali, pokud možno, obecný konsenzus u dokumentů, věnovaných zahraničně politickým, světonázorovým problémům. Nejvíce pak pečovali o konsenzus při tvorbě a publikování dokumentů, věnovaných obhajobě lidských a občanských práv.

Při tvorbě poměrně početných dokumentů Charty docházelo nezřídka jak ke krotkým, tak někdy i více méně dramatickým názorovým konfliktům, řešeným zpravidla uvážlivými, rozumnými kompromisy, či prostě neřešením toho, co bylo problematické. Hluboký, a jak se ukázalo, nesmiřitelný názorový rozkol však vyvolaly dva texty:

1) teze Danubia - pseudonym dříve reformě komunistického historika - Slováka, Jána Mlynárika, věnovaný problematice odsunu českých a karpatských Němců po r. 1945, vydávaný v zahraničí bez souhlasu tehdejších mluvčích Charty 77 za její oficiální dokument (rozhraní 1978-79);

2) „Právo na dějiny“ - text formulovaný skupinou anonymních, vyhraněně integrálně katolických autorů a stvrzený z iniciativy tehdejšího mluvčího Charty za katolíky V. Bendy jakožto Dokument Charty 77 č. 11/1984. Na jeho popud svůj podpis připojili i další dva mluvčí J. Ruml (otec pozdějšího popřevratového ministra vnitra) a J. Šternová. To ovšem bylo v rozporu s rozhodnutím, přijatým po špatných zkušenostech s textem Danubia, že problematické texty, s nimiž asi chartovní většina nebude souhlasit, budou vydávány jen jako texty diskusní, nikoli jako dokumenty Charty 77. Přistupuji k detailnějšímu pohledu na chartovní diskuse, jež se k oběma textům rozvinuly a trvaly prakticky až do převratu 1989-90 a v nových podobách přetrvávají s rozličnou mírou aktuálnosti dodnes.

„Franken“, „Danubius“, „Bohemus“, K dějinám česko-německých vztahů

Předesílám jednoznačně negativní soud, že obě diskuse k oběma textům Chartu nezdravě, až sebezáhubně zpolitizovaly. Mj. způsobily rozkol v redakci Svědectví i v exilové sociální demokracii, jakož i rozkol mezi bývalými reformními komunisty, exilovými i domácími. Mimořádně významně nahrály protichartovní režimní propagandě (Charta ve službách revanšistických sudeťáků, amerického a západoněmeckého imperialismu).

Společná oběma hlavním exilovým tiskovinám, pařížskému „Svědectví“ a římským „Listům“, byla až asi do poloviny sedmdesátých let jednoznačně kladná hodnocení dějinné role první Čs. republiky, jejích předních zakladatelů i kladné role „pražského jara“ 1968, přes výhrady a kritiky jeho vůdčích představitelů, vyjadřované více ve Svědectví, méně v Listech. S „frankenským“ obratem šéfredaktora P. Tigrida (1978) se dosavadní objektivita Svědectví, o niž se zasloužili členové redakce Svědectví a současně členové Rady svobodného Československa, někteří z nich sociálně demokratické orientace, jmenovitě J. Horák, J. Jonáš, R. Luža, M. Povolný, rychle vytrácí! Na stránkách Svědectví jednoznačně dominuje kritika zahraniční politiky republiky reprezentované především dr. Benešem i politiky vnitřní. Půdy nabývají stati glorifikující Rakousko-Uhersko a kritizující, nezřídka z pozic sudetoněmeckých předáků, zejména národnostní politiku první republiky. Péčí šéfredaktora měly stati, pozitivně hodnotící jak Danubia, tak Bohema (sborník v čele s právníkem P. Pithartem, lékařem P. Příhodou, historikem M. Otáhalem, tak později i „Právo na dějiny“, výraznou materiálovou převahu nad publikovanými statěmi jejich kritiků.

Svým dříve redakčním spolukolegům Tigrid publikoval pouze lakonické společné stanovisko, nikoli však kupř. věcné polemiky Luži s Hejdánkem, či Mlynářem. Hüblovy závažné, zasvěcené stati zcela ignoroval a v naději, že vyvolá roztržku i mezi „exkomunisty“, publikoval pouze moji polemickou stať vůči Mlynářovi, též účastníku frankenského jednání a signatáři jeho závěrečného prohlášení. Podobně si počínal i šéfredaktor zahraničního „Práva lidu“ J. Lövy. Mlynář později své frankenské postoje revidoval a s kritiky tehdejších Danubiů a Bohemů se v mnohém podstatném názorově sblížil.

K doplnění cituji ze „Stanoviska“: „V několika posledních číslech Svědectví vyšly články a dopis z pera anonymních autorů, žijících v Československu a píšících pod jmény Jan Příbram (Petr Příhoda, pozn. L. K.) a Danubius (Jan Mlynárik - pozn. L.K.). Tyto články se zabývaly úvahami o československém odboji za druhé světové války, o porážce československých demokratů v roce 1948 a o odsunu německé menšiny z Československé republiky. Aniž bychom zacházeli do pdrobného rozboru těchto úvah, shledáváme je v mnoha jejich částech historicky nepřesné, nepodložené nebo dokonce zkreslené. Výklad různých událostí je často vyňat z historických a politických souvislostí. Mravní soudy postrádají objektivitu, která je v posuzování složitých otázek, týkajích se ideálů, činů a samotné existence československého lidu naprosto nazbytná.

Jako členové redakční rady Svědectví pokládáme za svoji povinnost se od těchto úvah distancovat, aby naše mlčení nemohlo být vykládáno jako souhlas s jejich obsahem a závěry.“.

Dříve než přikročím k podrobné kritice obou textů, Danubia a Bohemů, přičleňuji několik nezbytných vysvětlujících poznámek k Frankenu:

Hlavním iniciátorem a organizátorem frankenského setkání asi stovky českých a německých účastníků bylo katolické sdružení Ackermann-Gemeinde-Opus bonum (dobré dílo), založené v Mnichově 1946 „kruhy sudetských vyhnanců, kteří svůj původ z Čech, Moravy a Slezska chápali jako závazek pro působení v církvi, národě, státu a společnosti“ (Spolkové prohlášení představenstva obce). Z prostředků této organizace sudetoněmeckých katolíků (na jejichž tvorbě se významně podílí i stranické a vládní kruhy CSU a bavorské vlády) založil Jan Anastasius Opasek, opat břevnovských benediktinů laickou katolickou organizaci v exilu žijících Čechů a Slováků. Ackermanova obec umožňovala setkání českých a slovenských exulantů, někdy také se sudetskými Němci rozličných politických barev, mezi nimiž nechyběla ani dřívější dominantní - hnědá, ve svém kulturním domě a zotavovně Pfarer-Hacker-Haus v bavorské osadě Franken, ležící jen několik kilometrů západně od Chebu.

Pokud výše konstatuji negativní důsledek frankenského jednání v podobě rozkolu v Chartě, v domácím disentu a zahraničním exilu, nemohu nekonstatovat nyní i to, že Franken zahájil sbližování skupiny Bohemus a integralistických katolíků v Chartě i mimo ni. Mimo jiného jde také i o vstřícné postoje části umělec-

kých, spisovatelských kruhů v Chartě i mimo ni.

Toto sbližování pokračovalo a prohlubovalo se zejména v tom, že lidé z okruhu Bohema i z okruhů spisovatelských a žurnalistických disidentů hojně přispívali do původně samizdatové „Střední Evropy“ osmdesátých let, vydávané katolickými integralisty.

Skupina vyhraněných kritiků textu Danubia-Mlynárika (Milan Hübl; Jaroslav Opat, Václav Kural, Václav Vrabec, Miloš Hájek, Luboš Kohout, vydala žel, pouze samizdatově, rozsáhlý sborník polemických statí pod titulem „K dějinám českoněmeckých vztahů“. Původně se předpokládalo, že do něho přispějí svými statěmi i lidé ze skupiny tvůrců sborníku pod pseudonymem „Bohemus“ (Petr Pithart, Petr Příhoda, Milan Otáhal, Toman Brod, Jiří Doležal a další). Již tímto termínem autoři vyjadřovali své krédo, odmítající jazykové, jungmanovské pojetí národa a preferují občanské, zemské pojetí (Bohemus) dvojjazyčného národa česko-německého, aniž ovšem opustili půdu pouhého „zbožného přání“. V jejich pojetí (nezdravě perzonifikujícím dějinný chod) jsou nejnegativnějšími postavami dějin střední Evropy Josef Jungmann a Edvard Beneš.

Na schůzku připravující společný sborník se z „bohemů“ nedostavil nikdo. Naopak, předstihově vydali sborník vlastní, jejž exilové tiskoviny (s výhradou Listů), zahraniční rozhlasy i německé, zejména katolické bavorské instituce a z politických stran CSU vehementně popularizovaly.

Naproti tomu se našemu Sborníku v zahraničí jakékoli podpory nedostalo, též vzhledem k zmíněnému již neutralistickému postoji Pelikánových římských Listů. Naopak, československá vládní propaganda - ve shodě se zahraničím - svým způsobem, zajisté s opačnými hodnotícími znaménky - propagovala rovněž jen Danubia a Bohema, jakožto produkty Charty 77, renegátů z KSČ i odedávných „imperialistických agentů“ z řad poúnorové emigrace.

Péčí StB bylo dokonce několik z mála desítek samizdatových textů našeho sborníku zabaveno... .Chtěla totiž zabránit jeho distribuci do zahraničí, aby nebylo narušeno její pojetí politicko-propagandistické hry kolem odsunové problematiky, jakožto manichejsky chápaného boje socialistického „dobra“ s „imperialistickým zlem!“

Teprve v r. 1990, po převratu, vyšel sborník z diskuse obou disidentských skupin pod titulem „Češi, Němci, odsun“ v nakladatelství Akademia Praha.

Z našeho předpřevratového sborníku jednoznačně vyplývá metodologická i obsahová scestnost, slabost a neprůkaznost „frankenských“. Protiargumentaci většiny autorů našeho samizdatového sborníku bych charakterizoval v několika podstatných bodech:

Původní i pozdější, „bohemovští“ frankenští představují rok 1945 - rok skončení nejhrůznější války všech dob - jako „rok nulový“. Odsun Němců z Československa, Polska, Jugoslávie, násilně vytrhávají z kontextu prokázaných genocidních plánů i aktů nacistů, podporovaných, žel nepochybných exaktně zjištěným souhlasem i válečnou praxí drtivé většiny německého národa, zejména pak drtivou většinou Němců, usazených již po staletí v Čechách. Vždyť plných 1 300 tisíc československých Němců (dospělých) vlastnilo legitimaci SdP a 17% (na rozdíl od 8% říšských Němců) vlastnilo legitimaci NSDAP! Tohle snad nejvýrazněji vyjádřil z autorského kolektivu sborníku J. Opat: „Pokud jde o poválečný ododsun Němců z jejich domovů, v tom i z Československa, byl prováděn jako jeden z aktů, uzavírajících tragedii dvanáctileté vlády fašismu, z toho téměř šesti let světové války fašismem rozpoutané. Byl to akt sám o sobě krutý. Takovým zůstane i před dějinami. Na tomto zjištění nemůže nikdy nikdo nic změnit. Jasná je i otázka odpovědnosti za něj. Je-li nesporná odpovědnost fašismu za hrůzy, které tolika evropským národům způsobil, je nesporná i odpovědnost za odsun!“ „Mezinárodně právně i politicky, ale i mravně na sebe tuto odpovědnost vzaly vlády zemí, z nichž byl odsun prováděn a také velmoci antifašistické koalice. V našem případě odpovědnost spolu s vládou převzali i Češi jako národ, když se odsunem Němců zbavovali, a to v souladu se svým politickým vedením. Skutečnost, že se myšlenka odsunu začala rodit po Mnichovu a hlavně uprostřed hrůz války a okupace, jako v jistém smyslu pudová sebezáchovná reakce národa, na této věci nic nemění.

Jiný je problém odpovědnosti za ukrutnosti, jichž se dopouštěli z nejrůznějších zavrženíhodných pohnutek jednotlivci, či skupiny jednotlivců, kteří meze odsunem samým dané krutosti ještě překračovali. Zde již padá plná odpovědnost na pachatele a orgány pověřené kontrolou odsunu, druhotně pak na ty, kdo o těchto krutostech věděli a k nim mlčeli. (Nemlčeli všichni.). „Fašismus a odsun nestojí v dějinách vedle sebe. Mezi nimi je vztah příčiny a následků“. (Podtrhl L.K.) Dodávám ještě: Dříve než Opat, vyjádřil podobnou myšlenku německý antifašista, historik J. W. Brügel: „Hrobař sudetského němectví se jmenuje Adolf Hitler“.

V. Kural k souhlasu s Opatem připojuje navíc úvahu, zda tu byla reálná alternativa k odsunu: „Nelze snad pochybovat, že mezi povahou i důsledky obou nacionálních iniciativ, české i německé, byl rozdíl tak zásadní, že jej nemůže pochopit snad jen ten, kdo fakta buď nezná nebo znát nechce (jako zvláště J. Příbram (Příhoda - L.K -), jehož logika, že „po vítězství nacismu v Německu se čeští Němci ocitli na nepřátelské straně, přišel Mnichov, Protektorát, čeští Němci mstili české křivdy a mstili je tvrdě“) - je k nim pozoruhodně benevolentní. ...Iniciativa nacismu a její důsledky znamenaly tehdy v česko-německém vztahu vskutku novou kvalitu, jež nebyla dána jen „mstou za křivdy“, ale především celkovým velkoněmeckým úmyslem, tak jak s ním nacismus přišel. Jestliže předtím vždycky, ve všech střetáních šlo o polepšení či pohoršení pozice jedné ze stran a jestliže nacismus na svém vítězném tažení Německem přinesl na počátku třicátých let projekt negace tohoto vztahu samého (neboť jedna strana měla zaniknout), pak nyní už šlo přímo o přípravu a částečné uskutečňování tohoto katastrofického projektu“. (zdůraznil L.K.) Kural upozorňuje, že bez zřetele na toto podstatné (příčinu) nelze pochopit ani ono následné - českou reakci. O možnosti pozitivní alternativy k odsunu Kural mj. píše: „Závěr války postavil „včera“ poražené a existenčně ohrožené Čechy do pozic vítězů jak nad německou nacistickou hrozbou vůbec, tak nad sudetskými Němci.

Domnívám se, že teprve zde je na místě otázka, jíž se dnes nelze vyhnout: zda nyní nemohli a neměli svůj radikální koncept národního státu a vysídlení Němců, vzniklý v nemilosrdné konfrontaci za záhubné národní krize změnit, či aspoň pozměnit. Zda se nemohli a neměli povznést nad zažité příkoří, ukázat převahu svých humanitních ideálů a svého antifašismu nad nacionalismem.

Zda nemohli a neměli najít řešení umožňující přece jen dosáhnout zabezpečení státu, aniž by se tím vyloučilo aspoň jisté soužití s Němci v něm? Odpověď na tyto otázky není lehká. Rozhodně však nemůže být „vyřešena“ pouhým morálním soudem s exposteriálním stanovením toho, co se „mělo“ a co „nemělo“. Musí se zase vycházet z reálií...Bylo v podmínkách dané historické situace doopravdy možné takovýto obrat uskutečnit? Nechceme toho dnes od svých psacích nebo jiných pracovních stolů, od svých předchůdců trochu mnoho? Nebyl a není takový požadavek nad české síly, nad síly české (polské, jugoslávské, atd.) politiky, která tu neměla co dělat jenom s náladami jakéhosi „davu“ (jak problém chápe „Bohemus“), ale zásadní celospolečenskou a mezinárodně politickou situací, kterou těžko mohla změnit, i kdyby byla chtěla. A udělala německá strana něco, aby české takový obrat umožnila? (zvýraznil L.K.)...A Kural uzavírá: „Determinace politiky společenskou situací byla taková, že žádný politický směr, který aspiroval na vážnou praktickou roli v řízení státu, ať už měl ve svých řadách lidi, kteří si problém uvědomovali nebo ne, nemohl „německý artikul“ odbojového programu, tj. transfer opustit“ (zvýraznil L.K.)

K souhlasu s Opatem i Kuralem přičleňuji k tomuto textu alespoň závěrečnou část své polemiky proti Bohemovi z 28. října 1980, jako součást stati „Příspěvek k bilancování jedné diskuse“, již mi tehdy Tigrid kategoricky odmítl zveřejnit: Znovu stvrzuji ono krédo, vyjádřené v předchozích polemikách: odsun představoval nutné zlo, zabraňující zlům podstatně horším, a současně byl „východiskovým dobrem“ pro angažované středoevropské národy. Pro sklonek tisíciletí bych toto „dobro“ charakterizoval takto:

1) Východní a střední Evropa se formováním národních či vícenárodních států na principech rovnoprávnosti národů (například Jugoslávie a Československa) přiblížila žádoucímu stavu, který u většiny národů a států Evropy západní existoval již dříve. Tím se pak odstraňují mnohé třecí plochy stavějící se v cestu plodnější všestranné spolupráci mezistátní. Právě v tom smyslu přejímám ono Benešovo z jeho „Pamětí“:

1) ...bude to pro toto obyvatelstvo sice těžká krize...bude to však pořád lepší, nežli nové masakry v poválečnývh výbuších občanské války a brutální pomsty a pak znovu další staleté národnostní boje, jež by byly stále se opakující překážkou sociálního a hospodářského pokroku lidstva“.

2) Zdá se být definitivně vyloučena fyzická, či asimilační likvidace celých národů, jež by byla realizována vítězstvím nacismu v druhé světové válce, což garantují mezinárodní smlouvy. ( Z jiných důvodů ovšem vyrůstá hrozba ničení celé lidské civilizace v důsledku termonukleární války.).

3) Vyrostly a budou vyrůstat stále nové generace národů střední Evropy, spjaté bytostně se svým národem a státem v dnešních hranicích, spjaté s vlastní vnitřní problematikou ekonomickou, politickou i kulturní a jejím pokojným provázáním s toutéž problematikou v měřítcích mezinárodní a mezistátní evropské i světové rovnoprávné kooperace a s vědomím základních civilizačních hodnot, jež spojují všechny národy a státy na principech rovnoprávnosti a oboustranně prospěšné spolupráce. Možná, že potomci vysídlených i vysídlujících si za jistých okolností, dlíce v různých státech, mohou být bližší, než dnešní Valoni a Vlámové ve státě

belgickém, než Severoitalové s Jihoitaly a pod. Mohou sílit předpoklady pro to, aby v gigantickém dějinném zápolení onen často triumfující nacionalismus definitivně prohrál boj s internacionální spoluprací národů.

Danubius i „bohemové“ jsou jednotni v názoru, že odsun většiny českých Němců a karpatských Němců z Československa byl odsouzeníhodným a neomluvitelným zločinem. Kolektivní vinu a odpovědnost zaň nese celý český národ, nebo alespoň celá Národní fronta, k níž se jeho drtivá, snad po válce víc než 95 % většina hlásila. Avšak pokud jde o iniciátory, svůdce, je tu mezi pohledy Danubia a bohemů jistý rozdíl. Danubius-Mlynárik soustřeďuje palbu v totálním rozporu s historickou pravdou, exaktně prokázanou dějinnou fakticitou - na dr. Beneše a KSČ; naproti tomu bohemové již přihlížejí ve svých textech k vystoupením Danubiových kritiků a rozšiřují tuto odpovědnost na celou antifašistickou koalici, na všechny její vůdčí představitele, Churchilla, Roosevelta i Stalina. Tím se zajisté více přibližují objektivní dějinné pravdě, zároveň se však od ní podstatně vzdalují, protože nechápou, spíše z politických důvodů nechtějí chápat, onu dialektiku příčiny a následku, kterou dohlédají výše mnou citovaní autoři kritik „frankenských“, Opat, Kural a jiní. Nezmohli se ani na ono více než krotké a ne zcela výstižné Brügelovo: „Hrobař sudetského němectví se jmenuje Adolf Hitler“. Vzdyť oni byli především sebehrobaři!!!

Avšak nedosti na tom! Nedostižnou korunu svému výletu do historie zasadil Bohemus, když postavil vedle sebe jako kvalitativně bezrozdílné -zločiny nacistů , tedy části německého národa, byť početné, při vyvraždění milionů lidí, zejména slovanských evropských národů, a „zločin odsunu“, za nějž činí vinnými všechny Čechy. ...Jedním dechem hovoří o nemravnosti obludného principu kolektivní celonárodní viny, který byl údajně vůči Němcům uplatněn (ani zde nemluví pravdu, protože zásluhou obou internacionalistických stran Národní fronty byli prokazatelní antifašisté z nuceného odsunu vyjmuti). Právě podpisy Čechů, dříve příslušníků všech stran Národní fronty pod frankenským prohlášením, představovaly omluvu všem Němcům za odsun, jakožto zločin proti lidskosti, za nějž nese kolektivní vinu celá Národní fronta, celý český, ale také slovenský národ. Přitom se Slováci nejen připojili k Čechům v řešení německé otázky; navíc, spolu s Čechy - hlavní slovo u Čechů měli národní socialisté - požadovali většinový odsun Maďarů, který jak známo, nebyl realizován jen proto, že Sověti k němu nesvolili. Kupř. Čech J. Masaryk-nestraník a Slovák V. Clementis - komunista, měli v maďarské otázce stejné názory a ve svých úřadech projevovali stejné nebo obdobné úsilí. Připomínám, že v č. 61 Svědectví (1973) prokazují exiloví Slováci zcela jiný, střízlivý, uvážlivý, poučený a politicky moudrý přístup k otázce maďarské menšiny na Slovensku, než „frankenští“ Češi k otázce německé. Žádné flagelantské sypání popele na hlavu, proklínání morálky vlastního národa a nedůstojné pochlebování zjevně šovinistickým maďarským pohledům.

Odsunovou iniciativu z české strany, jako odpověď na okupantské řádění v Čechách, genocidní plány a akty nacistů, projevil především český domácí odboj;

tedy hlavně důstojnický sbor a civilní složky, zejména levicového, sociálně demokratického zaměření. Ti dokonce dost ostře kritizovali tehdy velmi umírněného Beneše, jenž se k myšlence hromadného odsunu začal přiklánět až k r. 1941, kdy bylo již jasnější, že spojenci k separátnímu, tedy kompromisnímu míru s nacistickým Německem a s protisovětským, snad i válečným postojem nepřistoupí.

Vůdčí spojenečtí státníci pak se k myšlence masového odsunu Němců z jihovýchodní a střední Evropy a posunem německých východních hranic (proti předválečné době) na západ vyslovovali v pořadí Churchill - Roosevelt, Stalin, přičemž z československých politických stran se pro hromadný odsun vyslovila internacionalistická KSČ až jako poslední, přičemž prosadila, aby z něho byli vyčleněni prokazatelní němečtí antifašisté. S tím vyslovili souhlas i ostatní straničtí i nestraničtí členové Národní fronty, prezident Beneš zejména. Taková je dějinná pravda, v rozporu s dějinnou lží Danubia, Bohemů i současných falsifikátorů nejnovějších dějin!

Bohemus prokazuje totální zradu bytostných národních zájmů Československa, když spojencům jako celku vytýká, že požadovali bezpodmínečnou kapitulaci nacistického (jiné tehdy nebylo!!) Německa! Myšlenku ovšem nedotahují až k logickému závěru: separátní mír Západu s nacisty by jim uvolnil vojensky ruce na východě. A ovšem umožnil by nacistům podržet nejméně hranice z r. 1937 plus českomoravský prostor. Pokud by separátní mír přerostl ve vojenskou koalici proti SSSR, mohla by být evropská nacistická kořist ještě větší! Navzdory Bohemovu rozhořčení ovšem k takovému vývoji nedošlo.

Za nezbytnou považuji ještě alespoň letmou poznámku k válečným obětem českého a slovenského národa v poměru k počtu českoněmeckých v průběhu války, „divokého“ a organizovaného odsunu. Proti exaktně prověřeným českým a slovenským válečným ztrátám na životech - 360 tisíc - stojí stále se opakující lež Sudetoněmeckého krajanského sdružení, že poválečné ztráty sudetských Němců v důsledku českého teroru činí něco kolem 250 tisíc. Česká strana po několika letém bádání dospěla k odhadu 30 tisíc obětí a oficiální německá se drží úředního odhadu (zveřejnil Frankfurter Allgemeine Zeitung ze 4. 4. 1988), že na bezprostřední následky vyhnání zemřelo 18 889 lidí. Z toho sebevraždu spáchalo 3 400, v táborech zemřelo (většinou na epidemie) 6 600 lidí a výslovně násilnou smrtí bylo utraceno 5 596 lidí. V tomto úředním zjištění ovšem chybí (a chybět zřejmě bude na věčné časy) závažný údaj: kolik z těchto zemřelých na základě českého násilí padlo se zbraní v ruce v průběhu pražského národního povstání, jakož i v průběhu gerillové války v pohraničí, vedené skupinkami i jednotlivci, wehrwolfy i newehrwolfy. Vstřícný „kavalírský“ akt-odhad z české strany nechává viset ve vzduchu „nepatrný“ rozdíl 11 tisíc lidí!....Ještě dodávám nezapomenutelnou poznámku: Pokud se čs. vládním či místním orgánům, ještě před definitivním spojeneckým rozhodnutím, podařilo se sovětskou podporou realizovat vedle „divokých“ i organizované odsuny a vyvíjet na orgány západních spojenců tlak, pak v tomto v podstatě nelegálním a antihumánním aktu bylo i cosi pozitivního. Pokud by se to totiž nerealizovalo, pak právě vzhledem k tehdejšímu těsně poválečnému správnímu chaosu, především pak vzhledem k tehdy nezlomitelným protiněmeckým náladám masy obyvatel, se mohly násobit antihumanismy a hrůzy pogromů a divokých odsunů ad infinitum...Podstatné je, že šlo o smýšlení a jednání nevelké části, ba za nedbatelného zlomku československé společnosti.

Bylo odsouzeno jak v parlamentu - hovořilo se o „českém gestapismu“- tak v části tisku, v projevech prezidenta republiky a některých vládních činitelů. Naproti tomu v případě plánů a konkretních protičeských zvěrstev za války, šlo o oficiální říšskou a českoněmeckou politiku a genocidní protičeské plány a akty, podporované prokazatelně českoněmeckou válečnou většinou.

Zcela mimo pozornost Danubia či Bohemů je dějinný fakt prvořadé důležitosti: drtivá většina slovanského obyvatelstva republiky a pouze, žel, jen malá menšina československých Němců hájila hodnoty demokracie. Dvakrát v dějinách XX. století musely spojenecké zbraně buď pomoci německému lidu k revolučnímu rozbití imperialistické „druhé říše“ 1918 a - při rozhodující roli německé sociální demokracie - k formování relativně demokratické „výmarské republiky“ (1918-1933), nebo při neexistenci silné protinacistické opozice - denacifikací, demilitarizací, demokratizací, dekartelizací, vytvořit elementární předpoklady pro rozvoj demokratického (opět relativně) německého státu.

Diskuse německé historické obce, vedené v polovině osmdesátých let o míře válečných vin a odpovědnosti politických vůdců a národa odmítly, jistě opodstatněně, myšlenku, že odpovědnost za válku a válečné antihumanismy mají jen nacistické stranické, vládní, armádní i jiné špičky. Dospěly k závěru, že „konečné řešení“, bezmezné hrůzné válečné krutosti by nebyly možné, pokud by se netěšily podpoře německé, také, ba zejména českoněmecké národní většiny. Zejména po vyhlášení totální protinacistické války spojenci v Casablance r. 1943, německá národní většina naopak setrvala na pozicích podpory své zločinecké vlády. To v příkrém kontrastu zejména s Itálií, kde byl v témže roce vnitřními silami svržen fašistický režim! V německém národě byl až do samého konce světové války silně zastoupen názor, že v antinacistické koalici dojde k rozkolu, který vystřídá spojenectví stále nacistického Německa se Západem ve válce proti SSSR! Jaká to dojemná názorová shoda s danubii i bohemy z dob studené války!

Charakteristika diskuse o „Právu na dějiny“ a k revui „Střední Evropa“

Po publikování „Práva na dějiny“ jakožto oficiálního dokumentu Charty 77, doslova „pršely“ vesměs fundované kritiky jeho obsahu, jakož i nevhodného postupu mluvčích Charty 77. Mezi kritiky byli mnozí přední historikové novodobých dějin diskutující z pozic marxistické historicko-materialistické metodologie, mj. Opat, M. Hájek, H. Mejdrová, M. Otáhal (jeden z Bohemů!), M. Hübl, J. Křen, F. Šamalík, P. Uhl, L. Kohout a další) ale i lidé, užívající jiné metodologické postupy, z nichž asi nejkvalitnější byly příspěvky historika středověku J. Mezníka a evangelíků, zejména brněnských (Šimsa, Komárková a j.). Autory „Práva...“ na-opak v diskusi do té či oné míry podpořili R. Malý z Brna, pseudonym J.P., P. Pithart, poněkud překvapivě J. Šabata z Brna a historik J. Tesař, bez překvapení již z exilu J. Mlynárik, jakož i někteří další autoři anonymní, samozřejmě pak svými dalšími, především „cenzurními“ postupy mluvčí Charty V. Benda, prohlašující kritiky za pouhé kritiky pro kritiku a požadující, aby vypracovali jiný „pozitivní“ „Dokument Charty“, jako důstojnou protiváhu již vydanému integrálně katolické-

kému. Což ovšem bylo nesplnitelné v těžké situaci, v níž se chartisté, zejména „dík“ pilné StB nacházeli.

V této situaci, v zájmu udržení jakéstakés soudržnosti Charty 77, historik M. Hübl s mojí pomocí a podporou, vydal dvoudílný „samizdatový“ sborník všech hlavních vzájemně polemických diskusních příspěvkù, včetně všech textů autorů „Práva...“. To s nadějí, že mluvčí dají svým doporučením posvěcení též pro vydání v zahraničí. Nestalo se tak, sborník nikdy, ani tehdy ani dodnes, v popřevratové době, vydán tiskem nebyl. Pod titulem „Hlasy k českým dějinám“ (1995) existuje celkem na 220 hustě psaných strojopisných stran.

K obsahu „Práva na dějiny“: Anonymní autoři „Práva...“ byli tehdy z valné části zaměstnanci „normalizovaných“ společenskovědních pracovišť , zbavených již stovek „revizionistických renegátů“. Vystupovali ovšem občas v samizdatech pod rozličnými pseudonymy (Hradec, exklusivní Slavkenbergicus a j. A právě oni měli - s Bendovým požehnáním - tu nebetyčnou drzost obvinit celou kvalifikovanou historickou obec - od badatelů období středověku až po autory v oblasti soudobých dějin - z nepoctivosti a z otrockého přisluhování režimu. Ani jediné pozitivní slovo o historiografii a historicích, publikujících v šedesátých letech i později díla oprošťující se od nánosů stalinské ortodoxie (první i druhá světová válka, mezidobí obou, poválečný vývoj), aniž by paušálně, černobíle negovali nesporné faktory progresu, ono demokratizující a zárověň autenticky socialistické úsilí druhé poloviny dvacátého století nevyjímaje.

Dokument představuje - odhlížím od hrubých profesionálních chyb, výstižně charakterizovaných početnými kvalifikovanými kritiky „Práva...“ - primitivní, metafyzickou negaci všeho a všech, kdo neuznávají rozhodující „boží vůli“ v určování běhu světových i našich dějin. Již v dobách první republiky se integrální katolíci v tomto směru mnohokrát vyslovili a mnohé napsali: o zázračném zásahu Matky boží ve prospěch císařských zbraní na Bílé Hoře (L.K.), jehož „blahodárné“ účinky se projevily na 100 - 150 letém zpoždění ekonomického, politického, vědeckotechnického a kulturního vývoje za vyspělými zeměmi evropského západu a severozápadu., o „trestu Božím“, jenž v podobě Mnichova a okupace postihl český národ za hříchy jeho židozednářských vůdců, spojujících se dokonce se sovětským židobolševickým ďáblem a přemnohé jiné... .

„Právo...“, jak významně napsal ve své kritice P. Uhl, „představuje i výpad i kruhovou obranu integrálního katolicismu proti liberálně-protestantsko-humanisticko-marxistické a obrozenecko-mladočesko-socialistické frontě, která neuznává svatořečení Jana z Pomuku a Habsburky (rozumí se pobělohorské, pozn. L.K.) za české krále a legitimní císaře.

Tigridovo, od sociálně demokratických oponentů ze „Svobodného Československa“ již očištěné Svědectví, tentokrát prokázalo totální neobjektivitu negativně kontrastující s poměrnou objektivitou při „odsunové“ diskusi. Omezilo se na publikaci a propagování obou textů autorů „Práva..“ a dále na publikaci rozsáhlé stati „kritika kritiků“ „Práva“ Ladislava Jehličky. To byl k r. 1984 již poslední žijící z okruhu integrálně katolických autorů, kteří po Mnichovu vedli intenzivní protimasarykovskou, protibenešovskou, protikomunistickou, klerofašistickou, rasisticky i antisemitsky diskreditační kampaň. Pro ilustraci toho, čemu tleskal Tigrid a zahraniční rozhlasy, uvádím alespoň Jehličkovu chválu Rakouska: „Byl to nejlépe vy myšlený a nejlépe realizovaný stát, který u nás po staletí existoval.

A hlavně, byl to náš stát, tedy žádné osvobození v r. 1918 a nejméně už osvobození z nějakého otroctví... Existovala sice jakási samozvaná sešlost (národní a demokratická antirakouská revoluce - pozn. L.K.), která prý Habsburky zbavila trůnu, ale ta společnost (rozumí se domácí a zahraniční odboj - pozn. L.K.) k tomu byla naprosto nekompetentní“... „Ať si z toho dr. Kohout vyvodí důsledky a bojí se! (Neboť)...Žádný předseda Nejvyššího správního soudu, kdyby u nás dnes existoval, by po důkladném prozkoumání věci nemohl oslovit Ottu I. Habsburského jinak, než “Vaše Veličenstvo!“...“Ať si dr.Beneš s dr. Kohoutem odpočívají ve svatém pokoji“!...

V replice, k níž mi ovšem Tigrid, v rozporu s r. 1979, jako i jiným, odmítl poskytnout - byť minimální prostor (ó, ti patentovaní demokraté!), jsem se , mj. v souladu s objektivními dějinnými fakty - ztotožnil s Macharovým lakonickým, leč výstižným „Tělo hyne bídně ve službách Vídně! Duše těžce dřímá v objetí Říma!“.... a ovšem také s Havlíčkovým nezapomenutelným a prosluým: „Pokavad se s Čechů kacířství nesmeklo, měli v Čechách nebe a po smrti peklo! Ferdinande II., co nám bůh dal Tebe, máme v Čechách peklo a po smrti nebe!“ A hlavně s „Washingtonskou deklarací“ z léta 1918, formulovanou především - Jehličkou totálně nenáviděným - „židozednářem“ T. G. Masarykem. Cituji podstatné: „Byli jsme nezávislým státem od sedmého století a v r. 1526 jsme se jako nezávilský stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili s Rakouskem a Uhry v obrannou unii proti tureckému nebezpečí. ...Habsburkové rozbili svou smlouvu s naším národem tím, že bezprávně porušovali naše práva a znásilňovali ústavu našeho státu , kterou se sami zavázali dodržovat; my proto odpíráme zůstat částí Rakouska-Uherska v jakékoli podobě. ...Rakousko-Uhersko, které se sklonilo před pangermány, stalo se kolonií Německa a jako jeho východní předvoj vyprovokovalo poslední balkánský konflikt právě tak, jako nynější světovou válku, kterou Habsburkové začali sami, bez souhlsu zástupců lidu. ...Nemůžeme a nechceme dále žíti pod vládou přímou či nepřímou těch, kdo znásilnili Belgii, Francii a Srbsko...vrahů desetitisíců civilistů i vojáků z naší krve a spolupachatelů při bezpočetných nevýslovných zločinech, kterých se dopustily v této válce proti lidskosti dvě zdegenerované a neodpovědné dynastie. Nechceme zůstat částí státu, jehož existence není ničím ospravedlněna a který, odmítaje přijmout základní principy moderní organizace světa, zůstává jen umělým a nemorálním politickým útvarem, jenž překáží každému pohybu k demokratickému a sociálnímu pokroku. Popíráme rouhavé tvrzení, že moc habsburské a hohenzollernské dynastie je božského původu; odmítáme uznat božské právo králů. Náš národ zvolil Habsburky na český trůn ze své vlastní vůle a týmž právem je sesazuje“. (Převzato z J. B. Kozáka „T.G. M. a vznik Washingtonské deklarace“).

K integrálně katolické revui „Střední Evropa“

Časopis především nikdy nectil ono starořímské „Audiatur et altera pars“, čímž navazoval na středověké i ranně novověké, zejména pobělohorské „koniášovské“ tradice. Vůbec nepřipouštěl stati kritické k dílům představujícím apologetiku vůči vatikánské a vůbec církevní politice. Kupř. jeden z integralisticko-katolických autorů zde dokazoval, opíraje se skoro výlučně jen o papežskou encykliku „Mit brennender Sorge“ (S palčivou starostí) z r. 1937, jež pouze nepřímo a nedostatečně kritizovala nacistickou ideologii, že církev, Vatikán za války, byli jakýmisi direktivními kritiky a odpůrci nacistické Třetí říše.

V poslední stati, zaslané redakci jsem upozornil, že autor zcela ignoroval fakt vatikánské podpory klerofašistických režimů pod německou a italskou patronací na Slovensku, v Chorvatsku, ve Francii a jinde, že nekritizoval, naopak podporoval klero fašistické prvky v režimu druhé republiky do března 1939 u nás, že dlouho odmítal uznat Benešovu československou londýnskou exilovou vládu, že vyvíjel nemalé úsilí k uzavření separátního míru západních velmocí s nacistickým Německem k formování jakéhosi katolického soustátí ve střední Evropě a j. - A postoj tehdejšího mluvčího Charty V. Bendy? „Tomu Kohoutovi (také chartistovi) nic nezveřejníme i kdyby se upsal!“

Hlavním obsahem revue byla propagace svatováclavské tradice v církevním pojetí, tedy Čechy, jako rozkvétající součást „Svaté říše římské národa německého“ (do r. 1806). později Rakouska-Uherska a naopak všestranný úpadek éry husitské a předbělohorské, po r. 1918 éry Československa a po r. 1945 éry socialistické výstavby. V takovéto a podobné tvorbě - již neboštík - Jehlička beznadějně zaostal za - dodnes nedostižitelným - prosudeťáckým katolickým integralistou ze smíšeného česko-německého manželství Karl Groulikem, stavebním inženýrem, amatérským ideologizujícím výletníkem do vědy historické. Ten napsal pamflet „České bloudění dvacátým stoletím“ v r. 1984 (kdy vyšlo Právo na dějiny) a publikoval jej v r. 1987 ve „Střední Evropě“, v r. 1993 pak v Českých Budějovicích.

Uvádím několik výmluvných myšlenkových „perel“. „Jelikož rozbití Rakouska je dnes dosti rozšířeně považováno za velkou chybu, nutno i hlavního aktéra tohoto činu (Masaryka -L.K.) hodnotit jako Herostrata (pozn. L.K.- jenž zapálil chrám Artemidin v Efesu jen proto, aby se dostal do dějin) než tvůrce. Nikým nezmocněn ani nepodporován, oktrojoval národu svůj osobní program. Podivné je, že tento program, tak sektářský, doktrinářský a fantastický, se stal skutečnou základnou pro rozbití Rakouska a pro ustavení Československé repubiky“... . K Benešovi: „Na jeho (Masarykovo -L.K.) místo zasedli zločinci. Ty autor nejmenuje, avšak pokud v navazujícím textu zapěl ódu na Háchu, je očividné, že mezi „zločince“ zahrnuje nejen prezidenty-komunisty, ale i dr. Beneše. A dále: „Jeho politické nemravnosti a vlastizradě (rozuměj postoje před a v době února 1948 - L.K.) předcházel jeho mezinárodní zločin proti lidskosti, jímž byl barbarský odsun tří milionů Němců. Tím se zapsal Beneš v českých a světových dějinách do černé knihy nelidskosti za zločiny Stalina a Hitlera...“ Tohle a mnohé jiné, i horší, bylo napsáno ještě před dneškem, kdy ve shodě s Groulikem předkládají Habsburk, sudeťáci, či heiderovci i jiní, také ti naši vymývači čtenářských mozků svá slohová, dobře placená cvičení v rozhlasech, televizích, na stránkách deníků i periodik na téma Beneš.genius zločinu !

Autoři a apologeti „Práva...“ a „Střední Evropy“ zaujali v popřevratové době a dodnes zaujímají ve veřejném politickém životě vlivná mocenská a ideologická místa, místa ministrů, poslanců, senátorů, předních pracovníků vědeckých ústavů, funkcionářů i učitelů středních a vysokých škol, pracovníků na čelných místech v redakcích masmedií. Příklad za všechny: Pod patronací ministrů školství Vopěnky, Piťhy, Pilipa, vesměs křesťansko-demokratického zaměření, se po deset let vyučovalo na vysokých i středních školách historii podle učebnice „Dějiny zemí Koruny české“, zpracované autory blízkými „Právu na dějiny“, „Střední Evropě“, či Bohemovi-Podivenovi.

Jako jeden z jejich kritiků soudím, že nemohu mlčet k jejich působení na deformování „historické paměti“ národa, jíž jsme dnes svědky. Proto jsem napsal i tuto poměrně stručnou úvahu. Budu rád, nalezne-li alespoň skromný pozitivní ohlas mezi zainteresovanými čtenáři, snad také mladšího věku.

Redakce J. Řezníček Připravil JUDr. O. Tuleškov

_________________________________________________________________________________________________________________

Vydalo Křesťnaskosicuální hnutí ve spolupráci s Obvodní radou Klubu českého pohraničí v Praze 10 jako svou 161. publikaci, určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, únor 2006.