Diplomatický ruch v táboře OSY … – Anglie vydrží

20. prosince 1940

Německá diplomacie posledních dnů by mohla být pod heslem: „Škatule, hejbejte se!“ Seňor, Ciano do Berchtesgadenu a pak zpět domů - teď Boris bulharský k Hitlerovi a Bethlen a Csáky k Ribbentropovi do Vídně, - O čem se jednalo, žádný dosud neví. Jistě by toho cestování tolik nebylo, kdyby bylo všechno v pořádku. Osákům stala se totiž vážná nehoda. Řecko mělo být s mapy Evropy za šest dnů - tak určil vůdce walhallský a majitel Itálie v jedné osobě. Místo toho se Řekové nejen nedali vymazat, nýbrž zasadili římským černokošilatým legiím několik velmi tvrdých ran - překročili albánské hranice; a v tutéž chvíli utrpělo italské schované a zalezlé loďstvo drtivou porážku. Proto asi „škatule, hejbejte se“. Dosud z osového hemžení nikdy nebylo nic pěkného. Nejinak to bude tentokrát. Kdyby se Ribbentropovy machinace měly podařit, doplatí na to zase nějaký slušný, mírumilovný a slabší neutrál - jinak to němečtí násilníci neumějí.

Duce teď promluvil k „vítězící“ Itálii. Zde a v Americe dívají se na jeho řeč jako na bezesporné testimonium pauperitatis. Mussolini pravil doslovně: „Vyžádal jsem si Führerovo dovolení, abychom směli spolupůsobit při náporu na Velkou Britannii.“ Tato věta je podle mínění anglo-amerických odborníků neodčinitelným přiznáním, že bez vůle Hitlerovy nesmí Itálie ani škytnout. Anglo-americké demokracie dobře vědí, že žádný římský imperátor by se nebyl k takovéto vasalštině propůjčil. Vědí, že, kdyby se to Hitlerovi hodilo, naložil by s Itálií jako s Belgií nebo s Norskem, ba i hůře – a to si dříve nebo později uvědomí každý inteligentní Talián, pokud není v žoldu německých surovců. Pýcha a sebevědomí dědiců slavného Říma jsou vláčeny bahnem totalitární prostřednosti, ale dnes musí říci Angličané a jejich spojenci: Dobře jim tak.

Předešlý pátek v noci jsme měli ošklivou bombardovačku. Němcům se podařilo zabít mnoho žen a dětí, ba dokonce se proslýchá, že ranili jednoho vojáka - jinak civilisty, špitály, kostely, školy - to, čemu se v nacistické němčině říká „vojenské objekty“. Stejně tomu bylo tuhle v Coventry. Je tam známá továrna na motory, ta byla poškozena - ne příliš, ale katedrála byla rozbita a mnohé ulice, kilometry od továrny vzdálené, kde bydlí civilisté, byly zle decimovány. Rozhořčení zbývajících civilisovaných zemí nad touto další hanebností bylo ještě o stupeň zvýšeno. Stejné je opovržení nad německými zbabělými vrahy. Veřejné mínění v Londýně a v Coventry reagovalo tak, jak jsme očekávali: „My to sneseme, ale nikdy nepromineme.“ Specialisté na bombardování nemocnic a škol by si to měli zapamatovat. Nový pořádek v Evropě nebude vybudován na vandalsky bombardovaných nemocnicích a kostelech, pravda určitě zvítězí a Osa se jednoho dne přestane točit. Ne lehký úkol, ale krásný a nejnutnější.

Dobrou noc!

Jan Masaryk: Volá Londýn , str. 84-85

reprint vydání z roku 1948