(Německo – české zprávy)
Úvodem
Německo – české zprávy (NČZ) začaly vycházet v září 1998 společně s v Praze vycházejícími anglickými novinami „Postmark Prague“. Do listopadu 2007 vyšlo celkem 79 vydání. Pak začaly tyto zprávy vycházet v dosavadní formě. NČZ, svazek 3 byl zaměřen na téma: útěk, vyhánění vzpomínky v literatuře NDR. Další svazek obsahuje 33 recenzí na důležitou odbornou literaturu, obsahuje údobí od mnichovského diktátu po poválečné uspořádání. Svazek č. 7 „Vorwärts – Trotz Alledem! (Kupředu – navzdory všemu!) obsahuje zprávu o zasedání Německého mírového svazu Hesenska, vydané u příležitosti 85. narozenin Lorenze Knorra (rodáka z Chebu). Svazek č. 10 Německo-český víkend „Pro dobré sousedství“, vydán u příležitosti 70. výročí mnichovského diktátu. Svazek č. 12 je věnován Sudetoněmecké straně a parlamentním volbám v roce 1935. Svazek č. 13 „Horst Seehofer chce do Prahy, sudetoněmecký sraz 2010.
Svazek č. 14, z 14. června 2011 je psán stejně jako všechny předchozí svazky, jenom v němčině, v každém svazku je nejméně 10 témat, svazek mívá 64 stránek. Hlavním tématem svazku 14 jsou díla manželů Hahnových, a to zejména rozhovor s Evou Hahnovou.
Vyhánění je metafora
Rozhovor s historičkou dr. Evou Hahnovou, která se společně se svým manželem a spoluautorem prof. Hansem Henningem Hahnem (Univerzita Oldenburg) po řadu let zabývá vztahy Němců k jejich východním sousedům.
Otázka DTN: Paní dr. Hahnová, ve své knize „Vyhánění v německých vzpomínkách – legendy, mýty, povídky“ tvrdíte, že „vyhánění“ se vůbec nekonalo. Jak jste přišla na tuto neobvyklou myšlenku?
Eva Hahnová: Tak zcela jednoduché to s našim poznáním není. Jisté je, že asi 11 milionů Němců, kteří před válkou žili ve východní Evropě, včetně bývalých německých východních území, opustili mezi r. 1939 a 1949 svoji vlast a našli útočiště v dnešním Německu. Na rozdíl od v Německu běžné představy však všichni tito lidé nebyli někým vyhnáni a určitě ne po skončení druhé světové války. Jejich zážitky, jejich ztráta domova a jejich cesty do dnešního Německa byly velice rozdílné, to zjistit je pro nás historiky posláním. Na rozdíl od toho se pojem „vyhánění“ v německém jazyce zdomácněl. Z perspektivy dějepisné vědy zamlžuje více než zprostředkuje.
DTN: Když se mluví o „vyhánění“ objeví se v duchu obraz dlouhých kolon utečenců, kteří ve sněhu a ledu utíkají před Rudou armádou. Matky s promrzlými dětmi v náručí. Nebo o koňských povozech, které se prolamují do ledu.
Eva Hahnová: Dnes již jen menší část Němců ví, že takové kolony povozů bývaly na cestách v zimě 1939/40, když nacistický režim začínal přesídlovat německé menšiny ve východní Evropě. Také tenkráte přitom lidé často zmrzli, jenomže tenkráte Rudá armáda přitom nehrála žádnou úlohu. Je málo známo, že kolony utečenců v zimě 1944/45 se většinou nesestávaly z lidí, kteří by z obav před Rudou armádou utíkali, více se jednalo o kolony povozů, které organizoval nacistický režim. Tenkráte mělo být německé civilní obyvatelstvo donuceno evakuovat, aby „byla zachráněna německá krev“. V obou případech se jednalo o zločinné jednání nacistických úřadů a o tom se v poválečném Německu mlčí.
DTN: Neměli bychom výrazy „vyhnání“ a „vyhánění“ zcela vypustit a raději mluvit o „přesídlencích“, popř. o „přesídlení“, jak to je mnohými kritickými lidmi navrhováno?
Eva Hahnová: S pojmy „ přesídlenec“ a „přesídlení“ to také není jednoduché. Nejdříve byly tyto pojmy používány ve Velkoněmecké říši jako nacistické označení pro tzv. lidové Němce (Volksdeutschen), kteří nacistickým režimem byli přesídleni do obsazeného Polska. V důsledku uvolnění okupovaných zemí evakuovaní Němci bývají označováni jako „zpět uvedení“ nebo „utečenci“. Po válce bylo zavedeno ve Spolkové republice označení „vyhnaní“ a „vyhnání“ pro všechny skupiny „bezdomovců“, zatímco v NDR byli označeni za „přesídlence“. Dominance západoněmecké rétoriky je však tak vlivná, že dnes by bylo stěží možné, aby bylo běžné a pochopitelné, aby se nevyužilo rétoriky o vyhánění. Jen je nutno si uvědomit, že ne každý, kdo se označuje za „vyhnaného“ skutečně i vyhnání v plném smyslu toho slova zažil.
DTN: Ve Vaší knize velkou roli hrají číselné údaje. Kdo se ptá po číselných údajích, uslyší často výtku. Proč jsou u Vás číselné údaje tak důležité?
Eva Hahnová: Jsem historičkou a proto k mému povolání patří hledat o minulosti precizní poznatky. Číselné údaje jsou pro historickou vědu důležité. V německé veřejnosti bývají k dispozici velmi rozdílné číselné údaje. Tak vezměme si tvrzení předsedkyně Svazu vyhnaných Eriky Steinbachové, její svaz uvádí 15 milionů vyhnaných. Jak je to možné, když před válkou asi 17 milionů Němců žilo ve východní Evropě, včetně bývalých německých východních území. Během války 1,44 milionu přišlo o život jenom při výkonu německé vojenské služby a 3,5 mil. Němců tam po válce zůstalo. O německých emigrantech, o německých obětech nacistických zločinů, o obětech holocaustu nebo o civilních obětech války Erika Steinbachová nemluvila ani jedenkráte. Domnívám se, že by bylo mnohem prospěšnější, věnovat se řešením osudů Němců, z kterých se stali bezdomovci, místo rozšiřovat legendy v nějakém muzeu.
Rozhovor vedla Renate Hennecke
DTN, 14, 14.6.2011, str. 20-23
Fáze masového přesídlování Němců
Ve spolkové republice se jako „vyhánění“ sumárně označují různé procesy. Použití pojmu „vyhánění“ považují mnozí za vhodné jen tenkráte, když jde o násilně provedené vyhnání bez státní kontroly.
Také dějiny vyhnaných nezačínají 8. května 1945, nýbrž v roce 1938 mnichovským diktátem. Do kritických oblastí byly zahrnuty i zcela nebo převážně oblasti s českým obyvatelstvem. Datum pro dějiny vyhánění je 6. říjen 1939. Toho dne ohlásil Hitler, že Němce východně od hranice anektovaného Polska je nutné zahrnout „domů do říše“. Autoři rozeznávají tyto hlavní skupiny „vyhánění“:
1. nacistickými úřady přesídlení příslušníci německé menšiny,
2. těmito úřady do dnešního Německa, do okupovaného Polska, do Rakouska, do dnešní České republiky nebo Dánska evakuovaní a všechny tam utíkající osoby,
3. Pováleční utečenci, popř. vyhnanci v prvních poválečných měsících, popř. násilím vyhnaní,
4. podle Postupimské dohody přesídlení Němci z Polska, ČSR a Maďarska,
5. propuštění váleční zajatci a jiní příslušníci osob postižených přesídlením.
Antipostupimský revizionismus
Je známo, že Spolková republika Německo je od svého vzniku v r. 1949 považována za plnoprávního následníka fašistické Německé říše. Ani její vlády, ani nejvyšší soudy neuznaly principy a rozsudky Norimberského tribunálu, což však NDR učinila vnitrostátním právem. Totéž platí pro Postupimskou dohodu. Spolkový kancléř Helmut Khol se ještě v r. 1990 vzpíral uznat hranice Odra - Nisa s Polskem za právně závazné. Také požadavek mezi přijetím České republiky do Evropské unie na zrušení prezidentských dekretů z. r. 1945 v opatřeních proti německému obyvatelstvu se opíral o neuznání postupimských závěrů. Místo toho se vláda a právníci v SRN se po léta zaměřili na to, aby Postupimskou dohodu prohlásili za „bezpráví“ a podpořili „německé nároky“ na „ukradená“ východní území. Po připojení NDR, která závěry Postupimské konference uznala za platné mezinárodní právo a je do svého právního řádu integrovala, bylo pro spolkovou vládu obtížné nadále popírat jejich právní platnost, zejména když v roce 1990 před smlouvou 2+4 musela uznat hranice Odra – Nisa. Spolkové vlády hrály dvojí hru se spolky vyhnaných, které používaly jako hlásné trouby pro požadování revize hranic a které balamutily, že přesídlení není neodvolatelné.
„Číselné údaje se mnohdy vyrábí“, např. když jde o číselné údaje o počtu vyhnaných Němců, začíná se někdy s téměř 3 miliony a končívá se s 20 miliony. Odkud takové množství Němců mělo byt vyhnáno, bývá neznámo. Je otázkou, kolik Němců uteklo z vlastní vůle, kolik jich bylo po skončení války skutečně vyhnáno a kolik jich bylo spojeneckými vládami nuceně přesídleno.
Vedoucím spolkovým politikům bylo rychle jasné, že údaje zveřejněné Statistickým spolkovým úřadem, podle kterých 2,225.000 Němců zahynulo při vyhánění, jsou neudržitelné. „Otec vyhnaných z vlasti“ Reichenberger mluvíval o 18 milionech vyhnaných a 5 milionech zavražděných obětí, ale Svaz vyhnanců (BdV) počet oběti zredukoval na 2 až 2,5 milionu.
Ve Spolkové republice Německo se za důležitý spis považuje „Charta německých vyhnaných z vlasti“ z r. 1950. Signatáři Charty protestovali i proti závěrům Postupimské dohody, ačkoliv neměli žádné právo proti nim protestovat. Charta nestanoví, kdo jsou vyhnaní z vlasti, proč a kdy byli vyhnáni. Účastníci vůbec neměli jasno, kde přesně byl „Východ naší vlasti“. Mnozí si mysleli, že od „Baltského moře po Černé moře se rozprostírala naše vlast“.
W. Röhr: Dokumentace vyhánění Němců z východní a střední Evropy
Ve stejném vydání Německo-českých zpráv (DTN) několik autorů uvedlo detailně některá témata. Dokumentace k vyhánění Němců vyšlo v několika dílech. Svazek IV. má název “Vyhánění Němců z Československa“ (dva dílčí svazky).
Wilhelm Turnwald, z bývalé Henleinovy „Sudetoněmecké lidové mládeže“ , uveřejnil v r. 1952 první „Bílou knihu“ o vyhánění sudetských Němců. O mezinárodnímu právu odporující anexe čs. pohraničí (sudetských oblastí) se mluví tak málo, jako o hromadném vyhánění Čechů z pohraničí.
V DTN, svazek 14, je jedna pasáž věnována vile Waignere v Praze-Bubenči, kde bylo středisko pro příští germanizační politiku nacistů v okupované Praze.
Volný a krácený překlad: Ing. Jaroslav Liška
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 378. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, září 2011.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz