PhDr. Marie L. Neudorflová, Ph.D.
Než bude přistoupeno k hlavním aspektům negativních a destruktivních přístupů Němců k českému národu v 19. století bude dobře si připomenout základ těchto přístupů v moderní době. Pomineme vývoj ve středověku, kdy se objevovaly podobné tendence, ale vzhledem k poměrně silné pozici českých panovníků, době husitské a reformační si český národ nejen zachoval svou českou identitu, ale podstatně ji posílil. Teprve s nástupem katolických Habsburků roku 1526 se situace začala měnit k horšímu, přesto, že se zavázali smlouvami dodržovat náboženskou toleranci v zemi, všechna tradiční práva království a obyvatel i český charakter českého království, zvláště v administrativě země.
Navíc český král byl tradičně volený. Habsburkové ve spolupráci s katolickou církví se od začátku v různém stupni pokoušeli narušit protestantský charakter země lákáním české zámožné šlechty ke dvoru na výnosná místa, pokud přejdou ke katolictví. V tomto ohledu měli Habsburkové značný úspěch. Ale přesto do konce 16. století bylo 90% procent obyvatel království protestantské. V pozadí tohoto úsilí bylo hlavně odstranit práva a svobody zemí koruny české a zmocnit se bohatství, kterého se za téměř dvě stě relativního míru nashromáždilo v království obdivuhodné množství. Také s přibývajícím obyvatelstvem, neboť způsoby ekonomické produkce přestávaly stačit ke slušné obživě většiny lidí a k hromadění bohatství (Rakousko nemělo žádné kolonie jako západní státy). Mocenské vrstvy viděly jako jediné řešení stále levnější pracovní sílu, jinými slovy utužování nevolnictví, což vítala i katolická církev, která ji na svůj rozsáhlý majetek potřeboval neméně než šlechta a panovník.
Vzhledem k tomu, že se české stavy nejrůznějším způsobem bránily tomuto vývoji, došlo nakonec k bitvě na Bílé hoře. Své vítězství využil katolicky zfanatizovaný habsburský císař Ferdinand II. k naprostému podmanění, pokatoličtění a zbavení se 35 tisíc vzdělaných českých protestantských rodin, které musely opustit zemi. Jejich majetek byl zkonfiskován, prodán za desetinu ceny zahraničním katolickým dobrodruhům, kteří vůbec neváhali používat české obyvatelstvo jako levnou pracovní sílu tak, že se hladomory staly velmi časté, podobně jako nemoci, nevzdělanost a vysoká úmrtnost. Protestantské školy byly zrušeny, knihy hromadně zabavovány a páleny a český národ prohlášen za kacířský, stejně jako jeho jazyk a knihy. Obyvatelstvo bylo krutým způsobem pokatoličťováno. Bylo s ním zaházeno tak, jak bylo zacházeno lidmi v koloniích. Na více než dvě stě let nastala ona neblahá doba temna. Katolická církev horlivě pěstovala v panovníkovi i katolické šlechtě takový pocit nadřazenosti, že byli ještě v 19. století přesvědčeni, že jejich moc a postavení jim bylo dáno od Boha.
Stejně podstatné pro budoucí vývoj bylo, že bylo zrušení většiny práv českého království Ferdinandem II., který ustanovil princip dědičného nástupnictví na český trůn, ačkoli k tomu neměl žádného práva, zavedl němčinu jako prioritní v úřadech, později byla zavedena i ve školách (místo latiny), které ani nebyly povinné a byly hlavně jezuitské. Teprve za Marie Terezie v polovině 18. století začala čeština pronikat do základního vzdělávání, neboť v důsledku prohraných válek bylo zřejmé, že říše potřebuje, aby obyvatelstvo umělo alespoň číst a počítat. Největší důraz byl na výuku náboženství. Úroveň tohoto školství se pomalu ještě sto let nedala srovnat s tím, co Češi měli před Bílou horou. Podle mého názoru začínající důraz na vzdělávání v mateřském jazyce a tradiční vzdělanecká úroveň českého národa a z toho plynoucí vědomí práv a sebevědomí byly jednou z hlavních příčin nenávisti Habsburků a katolické církve vůči Čechům. Už v této době se poprvé uvažovalo o tom, že český národ bude zlikvidován i fyzicky. Ale potřeba levné pracovní síly na straně nových katolických feudálů, zvláště po třicetileté válce, kdy z více jak tří milionů obyvatel zbylo v království sotva půl milionu, nebyl tento plán uskutečněn. Za Marie Terezie nastal příliv Němců do pohraničních oblastí, většinou jako levné pracovní síly, ale také podnikatelů v oborech, které byly v rakouské říši zanedbány v důsledku lpění panovníků a šlechty na feudálním řádu. Z této imigrace vznikl v budoucnu hlavní problém, neboť tito Němci dostávali různá privilegia a od začátku měli pocit nadřazenosti nad chudým českým obyvatelstvem. Přispěla k tomu i politika císaře Josefa II., který se snažil říši zcentralizovat a udělat němčinu oficiálním a hlavním jazykem říše. Mezi Němci se začala rodit myšlenka, podporovaná spisovateli, filosofy, že Němci, kteří neměli do začátku 70. let 19. století ani společný stát, jsou národ vyvolený. Ale byly tu i jiné vlivy.
Od druhé poloviny 18. století se začalo v českém království střetávat několik konfliktních ideových proudů. Na jedné straně vliv osvícenských myšlenek, dokonce vycházejících z původní křesťanské víry, že všichni lidé si jsou rovni svým duchovním a mravním potenciálem a že je třeba, aby k rozvinutí tohoto potenciálu dostali možnosti (to byla otázka politická). Na druhé straně silně přežíval vliv katolické církve s jejím protidemokratizačním principem, že hierarchická stavba společnosti je dána od Boha, a že nejnižší vrstvy, které tvořily většinu, jsou tu ke službám a práci pro vrstvy vyšší. Do konce 19. století bránila, aby tyto vrstvy dostávaly stejné možnosti ke vzdělání, a snažila se zpět získat převažující vliv na obsah základního vzdělání, v němž se snažila potlačovat vědecké poznání. V Rakousku-Uhersku tyto církevní a nedemokratické přístupy byly i v Říšské radě podporovány hlavně rakouskými Němci. Jen díky zastoupení dalších národností v parlamentě se nepodařilo plně prosadit. Tento konzervativní protidemokratizační proud měl svoji významnou tradici, o které je třeba se zmínit. Ale myšlenka, že Češi dosáhli své kulturní úrovně jen díky tomu, že byli sousedy a ovlivňováni Němci, žije na západě do současnosti mezi historiky ovlivňovanými profesory s německým vzděláním. Od 50. let 20. století téměř každá katedra historie a politologie v severní Americe měla německého profesora z vlny tří milionů Němců, kteří přišli do USA po druhé světové válce. Masaryk vyvracel tuto nepravdu velmi pádnými argumenty v řadě prací, včetně České otázky (1895).
Již univerzitní profesor matematiky a filosofie Bernard Bolzano na začátku 19. století si všiml, jak čeští studenti na Univerzitě Karlově, kde se vyučovalo převážně německy, trpí pohrdavým přístupem svých německých kolegů, jak ti pohlížejí na Čechy jako na přirozeně méněcennou rasu. Bolzano radil českým studentům, aby studovali českou historii, zvláště reformační dobu, a byli na ni hrdí. Bolzano, jako humanista, i když jezuitský kněz, nebyl úplnou výjimkou, vzpomeňme Josefa Dobrovského nebo Josefa Jungmanna či Augustina Smetanu. Vnucená nevědomost o své identitě, zvláště historické, byla jednou ze silných zbraní Habsburků a katolické církve k ponižování a „převýchově“ českého národa. Ale zásluhou vlivu osvícenských a demokratizačních idejí a větší svobody vynucené okolnostmi i tlaky zdola, český národ dostal příznivější podmínky k navrácení se ke své identitě i k rozvíjení své úrovně. Měl veliké štěstí v tom, že politicky mu stáli v čele vzdělaní a mravně orientovaní muži, jako především František Palacký a Karel Havlíček a později T. G. Masaryk, a další. Přesto bylo velmi obtížné obdržet od vlády povolení na založení každé české školy, neboť ta neměla zájem na vzdělaném českém národě. Přitom si Češi velkou většinu středních škol vybudovali ze sbírek, ze svých vlastních prostředků, ne vládních – o tom se dnes téměř neví. Když konečně byla založena česká UK roku 1882, všechno vybavení, většinu knih v knihovnách, si nechali Němci a odmítli se s Čechy spravedlivě podělit.
Mezi důležitými osvícenskými vlivy, které pronikaly rychle do povědomí i veřejnosti, byly demokratizační ideje se svým principem rovnosti, spravedlnosti a principem, že veřejnost má právo na efektivní účast v politice a že má právo kontrolovat hospodaření vlád s veřejnými prostředky, aby sloužily především potřebám a úrovni veřejnosti. Účast v politice znamenalo rozumět politice, což mohlo zajistit jen pořádné vzdělání, všeobecné, historické i politické, a vědomí společných potřeb, zájmů, schopnost veřejnosti komunikovat a dorozumět se na řešení společných problémů. To ale znamenalo vědomí značné integrované komunity, vědomí, která sdílí společné důležité hodnoty jako jazyk, území, kulturu, historii, atd. Nejhlouběji integrovanou komunitou v tomto ohledu se ukázala entita národa. To, co dnes nazýváme národní identitou, se rozvíjelo u většiny evropských národů od středověku a od 18. století sílilo vědomí, jak jsou tyto entity relevantní k demokratizaci společnosti a k vytvoření veřejné sféry jako politické sféry přístupné participaci většiny lidí.
Některé větší evropské národy upevňovaly svou svébytnost a integritu i expansí (například Anglie, Francie) již od 17. století, jiné bojem za sjednocení (Itálie, Německo). V obou těchto případech hrál uměle pěstovaný pocit superiority vlastního nad ostatními, zvláště menšími národy, velmi důležitou, většinou destruktivní roli. V německém případě tento pocit hrál velkou roli ještě před sjednocením Německa (ke kterému došlo válkami r. 1866 a 1870) a idea sjednocení byla pro Německo mnohem důležitější než idea demokracie. Hlavním cílem německé revoluce roku 1848 bylo vytvoření Velkého Německa, t.j. sjednocení všech území, kde žili Němci, včetně Českého království. Čeští politici se této snaze moudře vzepřeli. I rakouští císařové do konce 80. let se báli velkoněmecké myšlenky, neboť by znamenala převahu Německa nad Rakouskem. Ale postupně s požadavkem neněmeckých národností na federalizaci a urputným odporem rakouských Němců a Maďarů k rovnoprávnosti národů říše, se začalo jevit sbližování s Německem jako realistické východisko nejen pro privilegované postavení Němců v říši, ale přímo pro germanizaci českého národa.
Většina rakousko-německých politiků odmítla přestavbu říše na federalizaci nejen roku 1848, ale i později. Ačkoli v roce 1871, ze strachu, že Prusko prohraje válku proti Francii, rakouský císař vydal Čechům neodvolatelný reskript slibující větší nezávislost a obnovení řady práv českého království, svůj slib nesplnil a dokonce se ani nenechal korunovat za českého krále, ačkoli to slíbil několikrát. Bylo by možné i spekulovat, že byl vlastně nelegitimním panovníkem v českém království. Největší problém byl, že při řešení státoprávních otázek po prohrané prusko-rakouské válce roku 1866 se opět Čechů nepodařilo prosadit rovnocenné postavení Českého království s německými zeměmi a Maďarskem v důsledku odporu nejen Austroněmců a Maďarů, ale i Německa, které počítalo do budoucna expandovat svým vlivem do Rakouska i na Balkán. Nastolený dualismus stál u kořene rozpadu Rakouská-Uherska roku 1918. Když Masaryk odjížděl v prosinci 1918 do exilu, aby usiloval o založení demokratického Československa, mluvit s významným rakouským politikem Ernestem Koerberem a ptal se ho na perspektivy, kdyby Rakousko-Uhersko s Německem vyhrály válku. Dostal jednoznačnou odpověď, že by byl konec jakékoli demokratizace či naděje na federalizaci říše, naopak, že by došlo k rychlému poněmčení českého národa. (TGM, Předmluva ke Světové revoluci).
Bude užitečné připomenout vztah rakouské vlády a Austroněmců k požadavku Čechů za zrovnoprávnění českého jazyka v Českém království, v němž Češi tvořili dvě třetiny obyvatel a Němci jednu třetinu, přičemž od 17. století na rozdíl od dob předešlých měli naprosto dominantní postavení v úřadech, soudech, školách, atd. Pokud jde o školy, bylo několik důvodů, proč začali Češi uspívat v uplatňování češtiny jako vyučujícího jazyka na národních i nových středních školách. Jedním z nich byl české venkovské obyvatelstvo, které tvořilo velkou většinu českého obyvatelstva až do poslední třetiny 19. století, neznalo němčinu, ale říše se již neobešla bez poměrně velkého počtu vzdělaných lidí; druhým bylo, že si Češi většinu zakládaných středních škol, chlapeckých, odborných i dívčích, pořizovali ze svých vlastních prostředků; a třetím, že vláda už nemohla ignorovat počet a úroveň českého národa, který dospěl ke své úrovni vlastními prostředky a vlastní soustředěnou prací od druhé čtvrtiny 19. století. Nicméně přes všechno úsilí rovnoprávné postavení českého jazyka v českém království nikdy nebylo před rokem 1918 dosaženo v důsledku nejen malého smyslu vlády pro spravedlnost, ale i v důsledku odporu privilegovaného německého obyvatelstva a to jak v království, tak ve vlastním Rakousku. Také počet a kvalita škol ve srovnání s českými zůstaly pro Němce v českém království netknuta. Poměr základních škol byl na konci 80. let 56% škol českých, 44% německých, ačkoli Čechů byly dvě třetiny. Ještě před rokem 1914 Němci v Čechách měli kolem 60 reálek a gymnázií a Češi pouze kolem 50.
Podle prosincové ústavy z roku 1867 si byly všechny jazyky používané národy říše rovné v používání tam, kde bylo jejich používání běžné. Ale ve skutečnosti němčina byla privilegovaná všude. Když byla vydána pod velkým nátlakem českých politiků (a vzhledem k tomu, že je vláda potřebovala pro svou politiku) Stremayrova jazyková nařízení roku 1880, oficiálně rozšiřovala užívání českého jazyka jako úřední řeči (ve skutečnosti jen potvrdila jen existující stav již delší dobu v praxi, neboť počet českého obyvatelstva stoupal ve většině měst, zvláště v Praze, kde od 90. let tvořilo německé obyvatelstvo, většinou židovské, jen 10% z celkového počtu). Přesto tato nařízení, daleko od toho, aby češtinu zrovnoprávnila, vyvolala u austroněmeckých liberálů okamžitě prudkou reakci. Stremayer byl donucen k demisi, vláda jimi byla obviněna z nezákonnosti, a bylo požadováno, aby němčina byla uzákoněna jako „státní jazyk“. Problém byl předán jednomu z parlamentního výboru a ten nedošel k žádnému závěru a problém byl v parlamentě (Říšská rada) odložen. Hned od začátku austroněmečtí liberálové organizovali v Čechách širokou veřejnou protestní akci, vyzývající německé obyvatelstvo k podávání stížností, petic a demonstrací proti nařízením. Jazyková otázka postupně přerostla roku 1881 v pouliční rvačky. Německý tisk samozřejmě odsuzoval „české barbarství“.
Jednáním s německými stranami bylo nemožné dosáhnout nějakých výsledků ve prospěch Čechů. Po dalších patnáct let nebyli Češi sto dosáhnout žádného dalšího zlepšení postavení češtiny jako úředního jazyka. Němci opět začali oprašovat myšlenku národnostního rozdělení Čech (na Moravě to nešlo, neboť tam bylo německé obyvatelstvo rozptýleno). Když se jim nepodařilo tuto agendu v českém sněmu prosadit, začali trvalou pasivitu a český sněm se stal disfunkční. Když znovu došlo roku 1897, po dvou a půlletém nelegitimním výjimečném stavu v Čechách, k jeho zrušení ministerským předsedou Kazimírem Badenim, k pokusu více zrovnoprávnit češtinu s němčinou v Čechách a na Moravě prostřednictvím jeho nařízení, důsledky byly tragické. Badeni, který se původně dohodl s mladočeskou stranou na principech téměř zrovnoprávnění češtiny s němčinou, nečekaně částečně ustoupil německým požadavkům, ale zrovnoprávnění češtiny v jako úředního jazyka v Čechách a na Moravě bylo značné. Němečtí úředníci se měli tam, kde to bylo potřeba naučit do čtyř let česky (s výjimkou armády, financí, diplomacie, četnictva, atd.). Nařízení byla vydána v dubnu 1897, zvlášť pro Čechy a zvlášť pro Moravu, v souladu s německým principem zdůrazňovat rozdělení obou zemí. Němečtí poslanci okamžitě podali žalobu na vládu, začali agitovat německou veřejnost naprosto lživými „informacemi“. Německé strany v Říšské radě (parlament) zahájily v květnu násilnou obstrukci (padl jeden výstřel proti Badenimu), vůči níž byla parlamentní většina bezmocná. Říšská rada se v podzimním zasedání změnila „v krčmu“, kde si němečtí poslanci krátili čas hraním karet a rozbíjením nábytku. Německé obyvatelstvo řádilo. Badeni resignoval, Češi se bouřili a v Čechách bylo v prosinci opět vyhlášeno výjimečné právo. Badeniho nařízení byla zrušena. Toto vítězství německé brutality také znamenalo, že vláda a císař byli v budoucnu ze strachu z rakouských Němců daleko ochotnější stranit jejich požadavkům a nechat se ovládat zahraniční politikou Německa a jeho velkoněmeckou myšlenkou. Navíc německé strany zformulovaly tzv. „svatodušní program“ minimálních požadavků, v jehož centru byl požadavek uchování jejich tradičního dominantního postavení v říši a odmítnutí všech státoprávních nároků jiných národů v říši, užší vztahy s Německem a posílení privilegovaného postavení němčiny v říši, včetně ustavení němčiny jako vnitřního úředního jazyka, až na určité výjimky. Pokud jde o postavení českého jazyka, obnovil se stav před 5. dubnem 1897 (tj. před vydáním Badeniho nařízení).
Volební právo bylo v říši složité a postupně se měnilo, dokonce liberalizovalo. Ale ani po zavedení všeobecného hlasovacího práva roku 1907 neztratili rakouští Němci v parlamentě (Říšská rada) většinu, ač v Rakousku neměli ani polovinu obyvatel. (Podobně se chovali vůči ostatním národnostem Maďaři v Uhersku). Samozřejmě Češi měli podstatně nižší počet křesel, než by jim podle počtu obyvatel a daní náleželo.
Ačkoli se T. G. Masaryk snažil v obou svých poslaneckých obdobích (1891-1893, 1907-1914) přesvědčit rakousko-německé poslance, že demokratizace a federalizace jsou v zájmu nejen úrovně všech národů říše, ale i její úrovně a její existence, narážel nejen na tuhý odpor ze strany německých poslanců, ale i na urážky a ponižování českého národa. Rakouská inteligence byla vychovávána hlavně německou filosofií a interpretací historie od německých historiků, která měla pocit superiority a pohrdání k menším národům, zvláště slovanským, jako součást svého pohledu na dějiny. Masaryk několikrát rozebíral, že v německé filosofii 19. století nebylo možné najít oporu pro ideu demokracie (s určitou výjimkou Herdera, proti kterému se i dnes různě útočí, částečně Shellinga a Lessinga). Zato bylo v německé filosofii mnoho opory pro destruktivní chování, falešný způsob sebevědomí, a scestný pocit nadřazenosti. Nedemokraticky vychovaná veřejnost, nedemokratické mocenské vrstvy většinou obecně přijímají expanzi (obvykle v podobě invazí a válek) jako naprosto legitimní prostředek řešení svých vnitřních problémů. Nějaký nepřítel se vždycky najde. V tomto ohledu konzervativní a liberální ekonomicko-politická orientace jsou velmi podobné.
Jedině demokracie postavená na odbornosti a obecném přijetí a sdílení demokratických hodnot je schopna řešit problémy ve prospěch většiny a celku a ne na úkor slabších (svoboda míněná ke konstruktivním, pozitivním přístupům, práva vyvážená povinnostmi, mravní hodnoty jako důležité pro jednotlivce i politiku, schopnost spolupráce, kultura jako pravdivá reflexi podstatného, otevřená komunikace o problémech veřejného zájmu a o tom, jak je řešit, sociální solidarita, uznání důležitosti jak individuální tak kolektivní identity lidí, atd.). Nedostatečně demokraticky orientovaná politická a ekonomická moc vždy používá svou moc nakonec proti zájmům většiny a celku.
Je ještě jeden důležitý aspekt, bez kterého se rozvoj demokracie neobejde a to je vzájemný vztah národů a států. Konstruktivní vztahy mezi národy a státy se neprosazují snadno, zvláště ve světle skutečnosti, že dosud velké státy často považují malé národy za překážku pokroku. Přičemž pokrok je často myšlen jen ekonomicky, což příliš často implikuje potřebu expanse a skrývá jednostrannou orientaci na zisk. Ale když se pokrok začne chápat šířeji, jako tomu chtěl Masaryk -- spojení kulturně-vzdělávacího, mravního a sociálního rozvoje většiny jednotlivců i celku (národ, stát), orientované na pozitivní rozvoj, kvalitu a důkladnou komunikaci lidí o důležitých záležitostech veřejného zájmu, předejde se spoustě destruktivních problémů, a pozitivní potenciál jednotlivců i celku může být mnohem efektivněji rozvinut a využit. Ale vyžaduje to jednu nesmírně důležitou podmínku – že velké národy a státy budou mít patřičný respekt vůči menším národům, a jejich úsilí pro svůj vlastní pozitivní rozvoj. Stabilita a slušná úroveň i malého národa je přínosem i pro velký národ, pro celou civilizaci, pro celý svět. V tomto ohledu má český národ tradice, které jsou velmi cenné, možná i aplikovatelné i na mnohé současné problémy.
Převzato od Slovanského výboru ČR.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz