Deset důvodů, proč vystoupit z NATO.

Z obranné aliance planetárním agresorem. Mají u nás vládnout USA? Petice, o níž budou režimní média zarytě mlčet. Váš hlas to může změnit

Redakce Protiproud se kriticky ohlíží za dobou, jíž jsme strávili v Severoatlantické alianci (NATO) a přichází s peticí, v níž volá po zahájení vážné diskuse o ukončení našeho členství

Když český ministr zahraničí Jan Kavan před šestnácti lety předával své americké kolegyni Madeleine Albrightové ratifikační listinu, stvrzující náš vstup do NATO, zdálo se, že to většina české společnosti vítá. Stalo se tak právě na den před šestnácti lety, 12. března 1999.

PP

Uplynulo pouhých dvanáct dní a na Bělehrad a další cíle ve Svazové republice Jugoslávie začaly dopadat „humanitární“ bomby. Během 78 válečných dnů bylo uskutečněno na 38 tisíc bojových letů, z námořních plavidel zasahovaly srbské území rakety s plochou dráhou letu. Většina cílů byla civilního charakteru, bomby zasáhly školy, nemocnice, televizní a rozhlasové společnosti, kostely či vlaky. Zahynulo okolo dvou tisíc civilistů a v důsledku náletů přišlo o práci přes 700 tisíc lidí. Důvěra mnoha českých občanů v mírové úmysly Severoatlantické aliance byla hluboce otřesena. Tato zjevná agrese, odporující hned dvěma článkům Washingtonské smlouvy, která NATO ustavuje, byla pro nás prvním šokem a varováním.

Během války v Bosně a konfliktu v Kosovu NATO svojí podporou muslimských guerill výrazně přispělo k šíření islámu po celé Evropě a otevřelo kanál pro export heroinu prostřednictvím albánské mafie.

Po vyhlášení „války proti terorismu“ americkým prezidentem Georgem Bushem ml. se NATO zapojilo do trestných operací v Afghánistánu a Iráku. Obě země se dnes nacházejí v ještě horším stavu, než jaký v nich panoval před válečnými operacemi spojeneckých sil a posilují se v nich mocenské pozice radikálních islamistů. Produkce afghánských opiových polí se v době přítomnosti aliančních sil zvýšila devětkrát.

V roce 2011 bombardovaly síly NATO v rozporu s mezinárodním právem Libyi. V důsledku této agrese a svržení plukovníka Kaddáfího upadla země do ničivého chaosu, z něhož mají opět užitek jen islámští teroristé a v regionu působící zločinecké organizace. „Osvobozená“ Libye se postupně stává hlavním místem, odkud probíhá masová migrace arabského i subsaharského obyvatelstva do Evropy.

Iluze o blahodárnosti působení NATO museli lidé se zdravým rozumem již dávno ztratit. Dosud posledním a nejvážnějším nebezpečím je „obkličování“ Ruské federace armádami NATO. Uměle vyvolaná ukrajinská krize tento postup ještě podstatně zrychlila. Americká armáda a její generálové, kteří NATO ovládají, se zjevně připravují na „Velkou válku“, která může naši civilizaci – zvláště na evropském kontinentě – učinit minulostí. 

S pouhým lamentováním nad neblahým stavem věcí bychom se však spokojit neměli. Proto přicházíme s peticí, v níž požadujeme zahájení celospolečenské diskuse o vystoupení České republiky z NATO. Jejím smyslem je sdělit naší politické reprezentaci, že významná část veřejnosti České republiky pokládá za nepřijatelné další setrvání naší země v tomto vojenském bloku, o němž dokonce i první popřevratový prezident Václav Havel svého času soudil, že musí být, tak jako Varšavská smlouva, zrušen.

Petice má následující znění:

My, občané České republiky, vyzýváme českou politickou reprezentaci k zahájení procesu, vedoucího k vyvázání naší země ze struktur Severoatlantické aliance (NATO). K tomuto postoji nás vedou následující důvody:

1. V den, kdy se Česká republika k Washingtonské smlouvě připojila, bylo NATO vojenským společenstvím, určeným k obraně členských států před vnější agresí. Neospravedlnitelné bombardování Jugoslávie, země, jež žádný z členských států NATO neohrožovala, a přijetí nové strategické koncepce aliance 24. dubna 1999 však povahu NATO zásadním způsobem změnilo. Původně obranný pakt se přetvořil na pakt útočný, vojensky zasahující v konfliktech, vzniklých mimo území svých členských států.

2. Vlastním důvodem k založení NATO byla kolektivní obrana před Sovětským svazem. Rozpadem SSSR a rozpuštěním konkurenční Varšavské smlouvy ztratilo NATO svého původního nepřítele a bylo nuceno hledat nový důvod pro svou další existenci. Nová strategická koncepce proto přišla se seznamem nových hrozeb, kterým prý členské státy NATO čelí: mezinárodní terorismus a takzvaný extrémismus, energetická bezpečnost, zdravotní rizika či klimatická změna. A protože se v souvislosti s americkým útokem na Irák v roce 2003 prosazuje i v rámci NATO doktrína preventivního úderu, výše uvedené změny umožňují zemím NATO aktivně zasahovat z libovolných příčin v kterékoli části světa. Česká republika, která nikdy nebyla imperiální mocností, je dnes mezi nimi. To pokládáme za nepřijatelné.

3. NATO se čím dál tím více stává reprezentantem výlučně amerických globálních hospodářských a politických zájmů, respektive zájmů mocných zájmových skupin, americkou politiku ovládajících. Jejich ideologické zakotvení tím z NATO činí vojenský nástroj k vyvolávání „barevných revolucí“ a státních převratů i k následným sociálně inženýrským zásahům do nově ovládaných společností. To připouštějí i nedávno přijaté dokumenty NATO, v nichž se hovoří o politice prosazování lidských práv, práv menšin či rovnosti mužů a žen. Severoatlantická aliance se tak z původně obranného seskupení stala organizací prosazující vojenskou silou politické a ekonomické podřízení států, které nejsou jejími členy.

4. NATO se v průběhu posledních dvou desetiletí přetvořilo v organizaci, plně působící v intencích architektů globální vlády, takzvaného Nového světového řádu. Je ovládáno mesianistickou představou o svém celoplanetárním poslání, nerespektující přirozenou existenci odlišných zájmů jiných národů a států. Usiluje o svět bez hranic a států, podřízeného jediné univerzalistické ideologii a mocenské kontrole. Tím se zcela zpronevěřilo svému poslání obranného seskupení mírumilovných zemí.

5. Státy, které se této imperialistické politické vizi postaví do cesty, čelí ze strany NATO nepřátelství a odplatě. V tomto kontextu je třeba rozumět i současnému konfliktu NATO s Ruskem. Odmítáme se v rámci aliance podílet na stupňování napětí ve střední a východní Evropě a důrazně protestujeme proti otevřeným přípravám na válku s Ruskem, kterou chtějí vládnoucí americké elity řešit fatální problémy své vlastní společnosti.

6. NATO v průběhu poslední dekády zdegenerovalo v nástroj pro prosazování globálních zájmů Spojených států. V této podobě představuje hrozbu pro mír a civilizované soužití mezi národy a státy. Vznikající konflikty ve světě jeho zásahy neřeší, spíše je posiluje a zmnožuje, některé pak přímo samo vyvolává, nebo se na jejich vzniku účastní. To je v přímém protikladu k zájmům České republiky, jejíž občané stále silněji dávají najevo, že chtějí žít v míru a dobrých vztazích se všemi národy světa.

7. Vystoupením z Varšavské smlouvy po zhroucení komunistického režimu jsme udělali historický krok z vojenského bloku, který byl pro budoucnost naší země rizikem a nebezpečím. Bylo to v době, kdy mnozí doufali, že začíná nová epocha mírové spolupráce států a národů, v níž vojenské bloky přestanou hrát roli světových četníků. Náš vstup do NATO se proto zdál být tehdy spíše formálním završením procesu naší integrace mezi země, sdílející touhu po míru. Nezapomínejme, že to byla doba, kdy se vážně uvažovalo o tom, že také Ruská federace a další dříve znepřátelené státy se stanou součástí společně sdílené obrany proti budoucím nebezpečím. Došlo však k pravému opaku. Severoatlantická aliance se na počátku jedenadvacátého století změnila v agresívní vojenský blok, jenž kolektivní obranu zaměnil za imperiální strategii, ohrožující mír v Evropě a na celém světě.

8. Ukrajinská krize, takzvané Arabské jaro a další zvyšování napětí na Blízkém a Středním východě, v nichž se NATO přímo či nepřímo angažuje, ačkoli mu to podle zakládacích listin vůbec nepřísluší, jsou zjevným dokladem podstatné změny jeho původního zaměření. Tu jsme v okamžiku našeho vstupu nemohli předpokládat. Není v zájmu našeho státu, abychom se stali agresory, aby se naše armáda proměnila v expediční sbor, účastnící se vojenských operací v různých částech světa. Zvláště pak je v přímém protikladu s našimi zájmy, abychom byli součástí vojenské aliance, jež bude zástěrkou pro americké velmocenské ambice v Evropě. Nezakrývaná snaha obklíčit a podmanit si případně i válkou Ruskou federaci je zatím posledním krokem na této zničující cestě, vůči němuž nemůžeme zůstat lhostejní.

9. Rusko nás neohrožuje. Uměle vyvolaný ukrajinský konflikt se stal záminkou k nástupu NATO proti přirozeným životním zájmům Ruské federace. Důsledkem této nezodpovědné politiky je, že se naše země jako členský stát aliance v případě válečného konfliktu stane jako jedna z prvních předmětem odvety ruských obranných sil. Máme tak posloužit jako předsunuté území pro válečné operace Spojených států a zemí jim v NATO podřízených. Tím je zcela popřena idea, s níž jsme do této mezinárodní organizace vstupovali.

10. Proto nastal čas zahájit intenzívní společenskou diskusi, zda, kdy a jak z tohoto vojenského paktu vystoupit. Jsme to povinováni jak současným generacím, tak našim předkům, kteří v dobách poroby bojovali za naši svobodu a státní svrchovanost, a zaslouží si to i naše děti, jež tím chceme ochránit od hrozby násilných společenských zvratů a nesmyslných válek, z nichž budou profitovat pouze ty síly, jež o směřování NATO v dnešní době rozhodují. Nejde o nic nového. Svého času Francie, daleko významnější země než je Česká republika, uprostřed první studené války vystoupila z vojenských struktur NATO. Jde o krok stejně tak regulérní, jako byl náš vstup. Ten se obešel bez všelidového souhlasu v referendu. Vystoupení z NATO je proto možné stejnou cestou – nebo prostřednictvím lidového hlasování.

Pokud mají naši čtenáři na věc stejný názor, mohou to dát najevo svým podpisem zde. Prosíme je současně, aby tuto petici aktivně šířili, protože lze důvodně předpokládat, že oficiální režimní média ji budou důsledně ignorovat.

Právě před rokem zorganizoval Protiproud petici „Antimajdan“, jež se setkala s velkým ohlasem. Názor mnoha tisíc občanů naše vláda tehdy ignorovala. Je zjevné, že pokud tato petice dosáhne řádově lepšího výsledku, ignorovat ji nebude moci ani vláda, ani náš zákonodárný sbor. Je na každém z nás, jak se k tomuto aktuálnímu problému, jenž souvisí se životními zájmy každého občana i celé naší země, postaví.

Obracíme se i na členy různých politických stran, jimž osud České republiky není lhostejný, aby tuto otázku ve svých stranách diskutovali, promysleli a svým podpisem – či naopak nepodepsáním – svůj postoj k naší iniciativě vyjádřili. Není to ještě tak dávno, co se takovýto postup nazýval demokracie.

Za organizátory petiční akce, redakci Protiproud,

Petr Hájek, šéfredaktor

Přišlo e-mailem

PV