Deník šestnáctiletého dospívajícího chlapce v době svého nasazení v březnu a dubnu roku 1945 v Sokolnicích a Brně
Míla Pekař
Ohrazenice č. 87
p.p. Turnov
Sokolnice u Brna
Tábor 1023/13 u Páralů
SOKOLNICE – březen 1945
15. Čtvrtek. Odjezd z Turnova v ¾ na 9 přes Jičín, Ostroměř, Hradec Král., Pardubice, Zwittau na Brno. Před Brnem poplach asi ½ hod.
16. Pátek. V Brně asi 5 minut a pak poplach nový. Odjeli jsme poslední a fofrem jsme jeli za Brno, aniž bychom věděli kam, přímo na místo prací. Na nádraží jsme čekali – panák od kuratoria na pomoc zákopníkům nás rozdělil a opatřil povozy na odvezení zavazadel do vsi. Rozdíleli byty a pro nás dali privátní ne hromadné (prý to je podle starých zák. nejlepší) ale byt neměli. Našli jsme si sami v hospodářství nocleh na den v teple a s kuchyní. Šli jsme do hospody najíst se z vlastních zásob. Zde ve vsi nemají vlastní vodu, nýbrž skoro všude Šaratici, kterou pumpují ze studně zcela obyčejně. A v hospodě přidají trochu šťávy a maj střik. Napsal jsem korespondenčňák a šli jsme spát na dekách.
17. Sobota. Prima jsme se vyspali. Vedle mě spala kvočna s kuřatama a dostali jsme k večeři od hospodyně kávu bílou (ptala se nás předem, jestli chceme se smetanou!) a každý jeden rohlík. Byl nám děsný hyc, ale fajn se spalo. Poslouchali jsme večer řeč Moravce. Ráno jsme vstali v 6 hodin a dostali jsme opět bílou kávu sladkou s cukrem. Pak jsme si prohlédli okolí. Jsme ve strachu o stálý nocleh. Ostatní spí po hospodách, ale my chceme privát. Jak se proslýchá, mají zákopníci, kteří jeli domů, za týden znovu jet na zákopy. Máme zde kuchyň sami pro sebe. V 10 hodin dnes jsme se sešli na návsi, kde nám rozdali lístky na jídlo. Pak jsme marně hledali byt. Nenašli jsme, ale našli jsme plac v hospodě. Šli jsme škemrat o slámu, a přesto, že vše je už rozebráno, ochotně nám vyhověli a ustlali jsme si u kamen. Sešel jsem se při hledání slámy s Hradečáky, kteří chodili se mnou do školy. K obědu jsme měli prima polévku bramborovou a guláš. Večer od šesti hodin jsem šel do biografu na „Justiční omyl“. Večer byl ohromný cirkus na lágru až do ½ 11 hod.
18. Neděle. Měli jsme k obědu houskové knedlíky a sekanou. Odpoledne jsem byl na házené. Hrozně pomalá hra. Večer brzo spát.
19. Pondělí. První den práce. Ráno brzo vstávat na kafe a pak nástup. Málo nářadí. Celý den jsme nic nedělali. Oběd brambory, salám.
20. Úterý. Píši 22. ve čtvrtek. V Brně. Teprve skutečný pracovní den. Dělali jsme na protipancéřových zákopech 5 m širokých a 3,70 m hlubokých a 6 osob dostalo 5 m. To je čtverec 5x5m. Dělali jsme u tratě a blízko potoka a někteří brzo narazili na vodu. Udělali jsme za den, tj.od 8-3 hodin asi 70 cm hluboký kus 5x5m. K večeři, to je ve tři hodiny jako oběd, byly knedlíky houskové a vepřová s omáčkou. Večer jsme hráli kulečník s dírama v hospodě.
21. Středa. Chci se hodit marod. Proto jdu ráno nechat se zapsat a zároveň jsem dostal slamník a deku, protože moje je krátká. Nacpali jsme slamníky a šli si zahrát kulečník. Přišel na nás z „Péče“ ten mladej a vyhodil nás ale slušně. K obědu byla bramborová kaše, omáčka a maso hovězí. Pak jsem byl u lékaře. Na lehkou práci nemusí uznávat, prý na zákopech žádná není. Dal mi 2 dny odpočinek a pak dělat. To se vůl zmejlil. Došla též některým klukům první pošta i balíčky. Večer jsme šli do biáku. Dávali prima český film „Přijdu hned“ v hlavní úloze se psem a s T. Pištěkem. Dochází mi chleba z domova. Také dnes byl jako včera poplach jen s tím rozdílem proti včerejšku, že nebyla letadla vidět.
22. Čtvrtek. Ráno jsem se rozhodl, že pojedu do Brna. Jeli jsme s Pecinem, který byl též marod s okem. Jel jsem na plošince s kuratorijcem. Ten vypravoval o náletu na Brno. Jeden kuratorijec odjistil 5 časovaných bomb. Kolem trati v polích ohromná spousta „trychtýřů“ od bomb. Pak jsme procházeli Brnem. Všude spousta trosek na silnicích. Vše normálně běží. Elektriky jezdí v jednom kuse. Proti ohromné rozloze Brna jest to maličkost, ale stejně hrozné škody. Na př. Batřin palác, který byl skoro celý ze skla, jest nádherný. Vypadá jak ohromná sedmipatrová dřevěná budova s několika malými okny. Místo jednoho ohromného jsou prkna a jen kousek skla. Právě jsme šli kolem Špilbergu a vtom se ozval kvílivý tón poplachových sirén, které splynuly v nádhernou hudbu. Začaly a skončily všechny najednou. Snažili jsme se dostat z města. Šťastně jsme vylezli na pole za městem a pěkně jsme si lehli na sluníčku. Po skončeném poplachu jsme mazali rovnou na dráhu. Měli jsme hlad - od rána bez jídla, tak jsme šli do hospody naproti nádraží. Oběd byl knedlík jak kule od biliáru, zelí a uzenka. Bylo to prima. Vlak jsme akorát stihli a přijeli domů.
23. Pátek. Chtěl jsem jet rovnou do Brna, ale pak jsem musel jít do kuchyně škrábat brambory. K obědu guláš, čaj a dvě buchty.
24. Sobota. Šel jsem znovu dělat. Odpoledne jsme si vzali dovolenou a jeli jsme asi 50 kluků s vedoucím do Brna. Ve vlaku se zpívalo a bylo veselo. Přes Brno jsme šli v trojstupech a zpívali jsme. Přišli jsme ke stadionu. Stadion je nádherná budova a nádherný stadion, otevřený s fotbalovým hřištěm. Krásně do kruhu sedadla jak v Praze. Hrací plocha rovná jak tenis. Vedoucí – Moravák – koupil lístky místo na box do biografu. Tak jsme šli dál a koupili lístky na box. Byly po 25 korunách. Nádherně vybaveno vše. U vchodu utrhnou lístky a pak – ohromný sál, šatna, kol dokola samá zrcadla. Do hlediště nikdo nesmí ve svrchním oděvu. Viděli jsme 11 zápasů. 2 nerozhodně, 1 KO, ostatní na body. Zpět jsme jeli v půlnoci.
25. Neděle. Volno – spal jsem do devíti, pak pro kafe a na kulečník – odpoledne na Mohylu - večer do biografu. Hráli „Milionářem na zkoušku“, docela dobré
26. Pondělí. Opět dělat. Dozvěděli jsme se, že máme sobotu, neděli a pondělí (příští) volnou. Večer jsem šel psát do hospody tento deník.
27. Úterý. Zůstal jsem doma, že půjdu odpoledne k lékaři. Loupání brambor jsem tak tak ušel. Večer jsem sháněl lístek k lékaři u vedoucího, nenašel jsem, tak jsem k lékaři nešel. Z domova jsem nic dosud nedostal, tak jsem šel poslat telegram znění:
„Pošlete balíky, potravinové lístky, pište doporučeně, nic mi nedošlo”.
28. Středa. Jsem chtěl zůstat doma, ale musel jsem na pracoviště. Nic jsem skoro nedělal. Večer jsem šel na americký kulečník.
29. Čtvrtek. Zůstal jsem doma. Ráno jsem běhal na poštu, jestli tam nebude balík nebo pošta. Vtom jel celý vůz balíků a při skládání jsem spatřil tatíčkovo písmo a zároveň balík. Už jsem se olizoval, ale pak jsem byl zklamán, když jsem viděl chleba. Rozradostnilo mě po rozdělání to, že to byl bílý. Zároveň jsem obdržel doporučený dopis. Dnes jsme fasovali také maso.
30. Pátek. Dnes ráno jsem posílal dopis, kterým jsem oznamoval příjem chleba. Když jsem přišel na lágr, řekl mi Jarda Najmanů, že tam mám na poště doporučený dopis. Šel jsem tam a na poště mi vydali balík, v němž jsem ihned nahmatal vánočku. Měl jsem ohromnou radost, neboť den před tím kluci dostali taky vánočky a já jen chleba. Odpoledne jsem šel do Telnice k Božímu hrobu. U kostela jsem se setkal s Valdem. Šel se mnou do Sokolnic. Bylo mi ňák nevolno a večer jsem měl horečku. Tekla mi krev z nosu a bolelo mě břicho. Poslal jsem telegram o balíkách.
31. Sobota. Ráno mě bolelo ještě břicho. Celý den jsem byl na lágru. Dostal jsem dopis od Milana a Františka. Milanův dopis mne překvapil.
1. Dubna - neděle. Byl jsem ráno v kuchyni, dávali bílý kafe. Pak jsem šel do hospody k Chlupom napsat Milanovi dopis. Hráli tam chlapi karty až o 500-1000 korun. Odpoledne jsem šel na turnaj - zákopnický. Pěkná hra. Od pěti hodin jsem byl v biografu. Hráli „Kluci na řece“.
2. Pondělí – pomlázka. Šli jsme dělat. Jako lehká práce jsem šel do kuchyně. Škrabali jsme jen do ½ 4, kdežto na zákopech do ½ 5 hodiny. / V neděli jsme dostali 3 velký beránky a l lžíci marmelády/. V pondělí sekaná, brambory s cibulkou, 2 vejce vařená. Večer jsem byl v Újezdě, byla tam střelnice a kolotoč. Šli jsme do hospody na pivo. Kluci objednali pro každého dvě štamprlata. To je pro celý stůl po 8. Kluci šli pak pít to pivko. Salaba byl trochu namáznutej.
3. Úterý. Jsem se hlásil jako na lehkou práci, ale do kuchyně se mi nechtělo. Proto jsem řekl při nástupu, že se budu hlásit o lehkou práci u majora. O práci jsem se hlásil a on mi řekl, abych na něj čekal. Když dlouho nešel, šel jsem já na lágr a již jsem nic nedělal. Byl zde vrchní ispektor pro zákopové práce, a tak jsem se musel krýt. Proto jsem se šel projít a ztratil jsem nůž. Když jsem byl na lágru, spatřil jsem ještě s jedním klukem oknem kontrolu z Brna. Máme zde takové dvojité dveře, a tak jsme se za ně schovali. Kontrola chodila až ke dveřím, my jsme ani nedutali, ale nevšimli si dveří.
4. Středa. Ráno zase jsem byl při nástupu zapsán, jako že dělám, ale o práci jsem se vůbec nehlásil a šel jsem na lágr. Byl jsem v biografu.
5. Čtvrtek. Při nástupu jsem se hlásil a jinam jsem dělat nešel. Donesl jsem jen opravit okna.
6. Pátek. Hlásil jsem se opět při hlášení, ale dělat jsem nešel. Donesl jsem zasklít dveře. Měli jsme kabaret. Byli tam chlapi od kuratoria pověřený ministerstvem, utahovali si z vedoucích. Večer Tepelský si po zhasnutí zpíval, napomenuli jsme ho po dobrém a pak dostal „deku“. Ustrojil se a šel ven do předsíně, vzal 2 lopaty a praštil jimi do dřevěné přehrady. Kluci vyskočili z okna, byl tam četník, pozvali ho dovnitř. Četník ho hledal a našel ho ve škole. Pendrekem mu jich nandal a poslal ho spát. Dostal jsem lístek od tatíčka.
7. Hlásil jsem se zase jako přítomen, ale dělat jsem nešel, uklidil jsem. Dnes zde sbírali kola. Každý, kdo jel na kole, sebrali mu je, ani slovo neřekli, ani lístek nedali. V úschovnách rabovali a hned odvezli všechno. Byl zde odvod koní ve čtvrtek a koně neodvezli. Ale dnes, kdo jel někam s koňmi a vozem, přišel domů pěšky, protože mu sebrali koně i s vozem. V ½ 12 jsme jeli ještě s jedním klukem do Brna se vykoupat. Byl poplach, tak jsme stáli před Brnem asi hodinu. Měli jsme štěstí. Jináč to by byla nuda, ale jeli s námi Pražáci s harmonikou a kytarou a prima zpívali. Zpívali také pisničky o Berlíně při náletu a o hladu jaru. Pak jsme přijeli do Brna. Elektrikou jsme přijeli do městských lázní. 4koruny to stálo na sprchy. Nejprve jsem s tím neuměl manipulovat s páčkou, protože to byla jen jedna a tekla chvíli teplá a chvíli studená. Pak jsem na to přišel a prima jsem se vykoupal. Elektrikou jsme jeli až k divadlu. Pak jsme si prohlíželi „Jenu“ a šli na dráhu. V Buffetu jsme si koupili chleba a uzenku.
8. Neděle. Ráno jsem dělal na pancéřovém zákopu na silnici. Odpoledne jsme byli s Jardem Najmanovým na Mohyle míru. Viděli jsme bombardovat Brno. Latadla letěla přes nás. V oboře mnoho bažantů. Večer jsem byl v bio „Třikrát svatba „. Bylo to dobré.
9. Pondělí. Již s novými vedoucími jsem pomohl uklidit a jinak nic. Večer jsem šel k lékaři. Poslal mě do Brna. Pak domů.
10. Úterý. Jsem jel sedmičkou do Brna. Jela až ve ¼ na 9. V Brně jsem chodil s klukama Jardem Najmanovým a Kolářovým. Koupili jsme si písničky a já školu na kytaru takovou, jakou měl pan Hnyk. Pak jsem jel elektrikou do nemocenský pojišťovny. Ohromná budova. Z jedné části mě posílali do jiné, až pak jsem šel do jiného čísla, a tam jsem se dostal k doktorovi. Jezdí zde výtah jako v Hradci v Asu. Odevzdal jsem lístek a dali mi jinej, abych prý přišel až 4. května, to je za měsíc. Když jsem přijel elektrikou k Baťovi, jel jsem na Cejl, kde to bylo nedělním náletem potlučený. Dostal jsem od kluků a od nějaký ženský střepiny. Vše zbořený. Doma na lágru mi řekli kluci, že jedeme pryč.
Sokolnice-Brno
11. Středa. Ráno jsme jeli se zavazadlama na dráhu. Rozloučili se s námi sokolničtí s dechovou hudbou. Jeli jsme sběrným vlakem do Brna. V Brně na nádraží jsme se seřadili a elektrikama jsme jeli na Pražskou třídu č. 32. Jel s námi vedoucí a přejeli jsme kasárna až na č. 102, tj. tři zastávky nebo 800-1000 metrů. Nadávali jsme, ale co se dalo dělat, museli jsme zpět pěšky s naším nákladem asi 25-30 kg. Hnali jsme přímo celou cestu, abychom nadehnali náskok, který ostatní získali! Pak jsme se ubytovali v kasárnech na vlastních slamníkách a na zemi. Pěkně jsme se vyspali. K jídlu nám dali v Sokolnicích kousek salámu a 2 housky velké.
12. Čtvrtek. Dobře jsme se vyspali. Vstali jsme v ½ 6 hodiny, ustrojili, bez kafe a beze všeho jsme šli na rozkaz a ranní čtvrthodinku. Měli jsme vše uklidit do11 hodin. Asi v 9 hodin slyšeli jsme pár ran z tanků, ale rány bomb jsme neslyšeli, pak zahoukat sirénu, pak letadla a konec náletu za chvíli. Ani jsme nic nevěděli, že nedaleko uprostřed Brna shazovali bomby. Za pět minut přišli kluci, kteří měli dovolenku ven, a byli v postižených oblastech. Náhodou se nikomu z nich nic vážného nestalo. Jen dva kluci utrpěli zranění ne moc velká na hlavě od létajícího skla. Z města chodili kluci a říkali, jak tam jest vše zvedené a lidé zasypaní. Bylo nás kolem jednoho kluka asi patnáct a rozhodli jsme se jít k vedoucímu, abychom mohli jít odklizovat. Nedovolil to. Šli jsme za chvíli na obyčejnýho vedoucího na Apeláka. Ten to schválil, přimluvil se u Oberbetreuera a ten dovolil, že, kdo chce dobrovolně, že může jít. Šlo nás přes polovinu kluků v táboře. Cestou jsme potkali kamaráda, který byl zasypán, ale jen částečně. Pochodovali jsme potlučenejma oblastma. Lidé vyhazovali a vynášeli v košících sklo na ulici z rozbitých oken. Po zemi všude plno skla. Při cestě jsme viděli dva zabité koně - jeden měl celý zadek oddělený, rozbitou elektriku a jiné. Rozbilo to asi 4 elektriky. Na silnicích a v barákách zůstaly nevybuchnuté bomby, ale ne časovky. U Ara byly asi 4 domy rozbourané. Pak jsme šli na Zelený vrch – tj. pod Petrovem – který byl při nedělním náletu již postižen. Spadlo zde v okolí hodně bomb a na náměstí byly tři velké „trychtýře“. K jídlu jsme měli ráno jen černou horkou kávu a teď, když jsme došli na náměstí, bylo již 11 hodin a začali jsme mít hlad. Přišli jsme na roh pod Petrovem a tam začali právě odklitzovat v domě, kde byli zasypáni tři lidé. Již dva měli vytažené a vevnitř byl doktor, kluk a dcera. Ihned nás rozdělili na tři díly, dva šli jinam a my jsme zůstali. Někteří šli nahoru na zbořeniště, někteří dovnitř a my jsme zůstali venku. Tam nám házeli trámy, prkna, kusy podlahy atd. a my jsme to odklizovali stranou. Pak bylo potřeba z prostředku zbořeniště odstranit mnoho cihel, aby se udělala díra, kudy by se snad dalo něco podniknout řetězy a házeli jsme si cihly, a tak je dopravovali stranou pryč od zbořeniště. Byl to starý barák, první poschodí bylo zasypáno druhým a střechou. Právě v zasypaném prvním poschodí byl zasypaný jistý doktor. Ze ztrouchnivělých trámů a z cementu, z cihel se strašně prášilo tak, že jsme byli za chvíli pokryti vrstvou prachu. Asi ve ¾ na 2 jsem toho nechal a šel jsem s několika kluky na rozkaz vedoucího si zahrát na policii. Museli jsme uzavřít vchod do ulice, aby množství zvědavých nepřekáželo. Hlad a žízeň byly nesnesitelné. Přinesli tam bančičku kafe, tak jsem si tři loky dal. Přešel mě i pocit hladu. Pak jsem dostal bez lístku chleba. Rozdal jsem celé kilo.
13. Pátek. Nic se nedělalo. Nebylo náčiní. Kluci se rozutekli na kopec. Nic k jídlu. Šli jsme teda domů. SS-man zuřil a hádal se s vedoucím. Kluci zavřeni pro utržení zámků.
14. Sobota. Marodil jsem a měl jsem rozbité boty. Nic jsme nedělali, jen uklidili chodby. Byl jsem v biografu na „Prstýnku“. Bylo to prima. Pak „Nezapomenutelné děvče“.
15. Neděle. Ráno jsme spali do ½ 4. Již několik kluků uteklo. Vlezli jsme od ½ 9 do krytu. Byly zde celý den nálety. Od ½ 9. do pondělního rána jich bylo 11 vostrých a 4x jen předzvěst. Každou chvíli houkali jednou předzvěst, pak vostrý, akutní nebezpečí, konec a stále se to střídalo.
Doslov:
Deník není, bohužel, úplný. Děda zřejmě pobýval v Brně delší dobu, ale o zbytku doby nic nenapsal. Někomu by se možná zdálo, že toho tam moc nenapracoval. V tom je ale právě ta statečnost. Protože úkolem „totálně nasazených“ bylo poctivě a s co největším nasazením pracovat pro Hittlera a jeho říši. Protipancéřové zákopy měli stavět proto, aby zabránily osvoboditelské armádě v postupu. V jiných lokalitách byly za odmítání práce tvrdé tresty.
Několik bodů z vyprávění MUDr. Jiřího Světelského, nar. 20.7.1928 v Hradci Králové
1. Povolávací rozkaz – student septimy.
2. Cesta z Hradce Králové směr Brno – přes Svitavy, vlak byl plný lidí, mezi nimi i naši odvedenci, po cestě byl hloubkový nálet spojeneckých vojsk na vlak, všichni z vlaku museli ven a lehnout do příkopa, silný zážitek, ještě než započato s výkopy, mohli jsme přijít o život.
3. Příjezd na nádraží do Brna – odvoz vojenskými auty do Sokolnic.
4. Ubytování – ve škole na slamnících pěkně „kousavých“.
5. Fasování nářadí a oblečení – lopata, krumpáč, pracovní oděv, velmi často lámání násad - tyto „nehody“ znamenaly „procházku“ z výkopových prací zpátky do Sokolnic. Terén oranice s velmi tvrdým podložím.
6. Hlídání - z ubytování nástup, pak jídlo, cestou na pracoviště a na pracovišti hlídání vojáky SA (Sturmabteilung).
7. Nástup na zaměstnání – vojenský nástup, hlášení jmen odvedenců, zpestření hlášení jmény operetních autorů, např. “zde Piskáček nebo Nedbal nebo Friml“, byla u toho sranda ale…
8. Odchod na pracoviště – v útvaru, po stranách vojáci SA, lidi z vesnice byli moc hodní, házeli jídlo, něco na přilepšenou.
9. Kopání zákopů – tvrdý dohled s ostře nabitými zbraněmi nad hlavami,útěk nemožný i když vytanul velmi často na mysl…tak alespoň pomalé tempo, ničení násad, nepomáhal ani křik dozorců, což ale mohlo špatně dopadnout.
10. Fronta se přiblížila k Brnu, rámus, bylo slyšet dělostřelbu, nálety v okolí i přímo v Brně – v Sokolnicích je cítit nebezpečno ,zážitek když nad zákopy, které jsme kopali, letěl americký bombardér (LIGHTENNING), čekali jsme, že bude „kosit palbou“ ty dole a místo toho černošský pilot sedící v ohromné prosklené „kapsli“ letadla, se díval dolů a smál se na nás, proletěl přímo nad hlavami a ušetřil nás.
11. Brno – bombardování Brna ruskou armádou. Před vlastním bombardováním jsme byli s kamarády v restauraci AVION, k jídlu byla pečená klobáska s bramborem - po dlouhém půstu byla na hlavním programu dne, sliny se sbíhaly, ale při krájení sklouzla a klobáska skončila vysokému německému důstojníkovi v klíně. Než se stačil Němec vzpamatovat, hrábl jsem mu do rozkroku a dal zpátky k sobě na talíř. A pak to přišlo, tlaková vlna, namísto talíře a dobrého jídla u okna velkého jako výkladní skříň, jsme leželi schovaní pod řeznickým špalkem a mycím dřezem v kuchyni restaurace.
12. Útěk – všichni, kteří pracovali na výkopech, byli odvedeni ze školních lavic, bylo s námi nakládáno jako s válečnými zajatci, pracujícími na „záchranu říše“, která již beztak zachránit nešla. Po bombardování Brna jsme s kamarády a jedním velkým dřevěným kufrem kamaráda Makovce z Brna, utekli a jeli na muničním vlaku do Havlíčkova Brodu. Ze strachu před hloubkaři jsme raději vyhodili před Havlíčkovým Brodem kufr z vlaku, vyskočili za jízdy a šli střídavě pěšky, cestami, podél tratě, sem tam se i svezli povozem, nákladním vlakem a tak to střídali až do Hradce Králové, odkud jsme všichni odvelení pocházeli.
Vážení a milí čtenáři, dovolte mi, abych touto cestou ještě jednou poděkoval p. Karlovi Dubovi ml. a dále také pí Evě Pavlíkové – dceři p. Pekaře a pí Michaele Světelské – dceři MUDr. Světelského, za poskytnuté materiály pro vydání tohoto mimořádného čísla Sokolnického zpravodaje.
Jsem nesmírně rád, že jsme prostřednictvím jejich tatínků mohli získat cenné informace a postřehy z doby 2. světové války. Všem patří obrovské uznání a poděkování!
Zvláštní poděkování patří pí Mirce Mifkové, za poskytnutí dobových fotografií naší obce a za pomoc při zajištění podkladů pro vydání tohoto mimořádného čísla.