Den vlasti 2015
29. srpna 2015 v berlínské Uranii
Dr. Bernd Fabritius MP, prezident Svazu vyhnaných (BdV/SV)
Vážený pane premiére Weile, pane ministře spravedlnosti, dámy a pánové zemští ministři, milí hosté, milí krajané!
Vítám vás jménem Svazu vyhnaných (SV) na letošním Dni vlasti, pod heslem „Vyhnání je bezpráví - včera jako dnes".
Pět let po Postupimské konferenci se sešlo, dne 6. srpna 1950, více než 100.000 vyhnaných osob ve Stuttgartu, aby se na jedné straně zabývali neutěšenou situací a nedostatkem práv vyhnaných a také vyhlásili Chartu vyhnaných z vlasti. To byl první oficiální Den vlasti!
Jen o rok později, v listopadu 1951, kdy promluvil kancléř Adenauer u příležitosti vytvoření "Svazu německých vyhnanců" v Hannoveru, konstatoval s uspokojením, že se ceremonie konala pod heslem "Vlast, Německo, Evropa".
Toto motto byl jasný závazek západoevropské politiky spolkové vlády a kancléře. To posílilo jeho pozici při jednání s Francií, která byla stále skeptická k orientaci zahraniční politiky ve prospěch milionů německých vyhnanců. S dalším odkazem na chartu přijatou v r. 1950, Adenauer vždy správně argumentoval, že vyhnané osoby a uprchlíci stojí za jeho mírovou západní integrační politikou.
V sovětské okupační zóně poválečného Německa to bylo jiné: Poté, co byla NDR uznána hraniční linie Odra-Nisa v Görlitzké smlouvě z roku 1950, bylo připomínání vlasti nežádoucí. Vyhnaným osobám ve východním Německu bylo po celá desetiletí zakázáno, až do zhroucení východního bloku, pod hrozbou uvěznění mluvit o jejich osobní historii. Nesmíme zapomínat, že v samotné NDR uvízlo asi 4.000.000 vyhnaných osob!
Integrační politika NDR byla čistým nucením k bezpodmínečné asimilaci. Naproti tomu politika začlenění sledovaná ve Spolkové republice Německo k tomuto dni, ve vztahu k repatriantům, měla cíl jim zajistit sociální a ekonomickou integraci, při současném respektování totožnosti dotčených osob. Naštěstí německý Den vlasti přežil i Německou demokratickou republiku. Den vlasti je tradicí po celá desetiletí.
Poslední zprávy o katastrofě uprchlíků, kteří se objevili v Rakousku v kamionu, a kde se pravděpodobně bolestivě udusilo 71 lidí, mě osobně hluboce ovlivnily! Po takových zprávách se nemůžeme a nechcete jednoduše vyhnout politickému životu. Jsme nyní svědky humanitární katastrofy neuvěřitelných rozměrů - přímo v našem okolí. Pašování, dámy a pánové, spustilo nemilosrdné a kriminální podnikání, kde lidé jsou jen komoditou - vedlejší součástí věrolomného obchodního modelu. Je to trestuhodné skrz naskrz, stejně jako útěk a vyhánění proti kterým bojujeme.
A, dámy a pánové, mohu jen říci, že tato tragédie je ostudou pro země v Evropě a ve světě, které zblízka při akutní mimořádné situaci vidí potřebu solidarity a chovají se, jako by se jich problém netýkal. Lidské drama se musí týkat nás všech! Svaz vyhnaných volá také při Dni vlasti po nabídnutí pomoci obětem útěku a vyhnání v současnosti a budoucnosti a po zacházení s nimi se sympatiemi.
Svaz vyhnaných stanovil na konci loňského roku jako motto pro rok 2015: "Vyhnání je bezprávím - včera jako dnes." Němečtí vyhnanci, dámy a pánové, to znají - jako vyhnaní ztratili domov, stali se cizinci. Dívali se na ně po válce také jako na cizince a zátěž. Nicméně situace německých vyhnanců není srovnatelná se situací stávajících uprchlíků, sympatiemi a výzvami, které existují dnes. Po válce, dámy a pánové, přijeli krajané, lidé ze stejné kultury, mluvili stejným jazykem, uctívali i přes různé víry stejného Boha, žili stejnými hodnotami.
Pro mnoho uprchlíků a vyhnaných osob dnes je to několikanásobně těžší, protože pocházejí z různých kultur a jsou doslova v cizí zemi. Těžké to je proto pro nabývající společnost. Přes to, a právě z tohoto důvodu, vás prosím, abyste přistupovali k dnešním dlouhodobě trpícím lidem s větší empatií, než se kterou se naše matky a otcové setkali před 70 lety.
Vy, pane Klasohne, jste mluvil o studeném domovu. Musíme ještě dnešním vyhnaným osobám a uprchlíkům otevřít srdce. Ti lidé, dámy a pánové, kteří pocházejí z válečných zemí a strachují se o život a zdraví, potřebují naši ochranu. Je to naše etická, morální a lidská povinnost pečovat o tyto lidi. To odpovídá našemu křesťanskému pojetí člověka, a je to důvod, proč chceme pomoci.
Svaz vyhnaných se angažuje proto, také proto, že má 13 zařízení pro běžence v 10 spolkových zemích, kde je samozřejmě hlavně o německé emigranty a repatrianty postaráno. Ale současní postižení útěkem a vyhnáním potřebují dnes pomoc a radu. V loňském roce jsme byli schopni pomoci ve více než 5.000 případech. V letošním roce již více než 40 procentům ze současných obětí krizových oblastí. Těmto lidem můžeme pomoci. Tito lidé mohou pomoci Německu.
Na tomto místě chci poděkovat církevní Vyhledávací službě, která byla po Druhé světové válce a vyhnání Němců obvykle prvním kontaktním místem pro rodiny s dětmi, vzdálené od farních úřadů. Má na konci září letošního roku ve své úspěšné práci za 70 let - 18 milionů vyřízených žádostí. Svaz vyhnaných říká, děkujeme!
Tedy, jak se současnou situací uprchlíků? Bývalý předseda Evropského parlamentu, Prof. Dr. Klaus Hänsch, který se narodil v roce 1938 ve Slezské Sprottau (Szprotawa), řekl loni ve Frankfurtu, při udílení naší Ceny Franze Werfela pro lidská práva Centru proti vyhánění:
"Nejsme schopni pomoci každému, to je jasné. Ale není žádný důvod, abychom nikomu nepomohli. Vzhledem k počtu uprchlíků, kteří přišli a smí zůstat v Evropě, je tvrzení, že se to Evropě nelíbí, stejně absurdní a falešné jako tvrzení, že loď je plná. Ale bylo by absurdní, kdybychom ještě umožnili lidem ze zemí, které jsou již uznané jako kandidátské země do Evropské unie, udělovat status pronásledovaných "
SV proto požaduje:
- udržitelný boj proti příčinám migrace a pašerákům lidí;
- vyzývá k evropské solidaritě při řešení utrpení stále existujících obětí útěku a vyhnání;
- a vyzývá k jasnému rozlišování mezi těmito oběťmi a lidmi, kteří nejsou vyhnáni, ale sami se rozhodli, většinou z ekonomických důvodů, pro dobrovolnou migraci! Tolik k aktuální situaci.
V historii Svazu vyhnanců, dámy a pánové, budeme vzpomínat na r. 2015 jako na rok, v němž Německo aktivně přijalo své vyhnance.
Den uctění památky obětí útěku a vyhnání 20. června, který byl slaven poprvé v letošním roce, je národním dnem vzpomínky Spolkové republiky Německo na oběti útěku a vyhnání. Na to kladla důraz naše kancléřka Angela Merkelová opět ve svém projevu na slavnostním aktu:
"20. červen je nyní náš národní den vzpomínky na oběti útěku a vyhnání. Každoročně přispěje k tomu, že památka na osud a kultura německých vyhnanců zůstane živá."
Dovolte mě jít o krok dál a zamyslet se nad tím, že volba tohoto dne, což nebylo vždy bez diskuse, jasně odmítá jakékoliv teorie kolektivní viny, které hledají vinu pro jejich vyhnání a chtějí odvést pozornost od jejich protiprávnosti. Jen pro některé země ve východní Evropě tento signál v 21. století ještě není důležitý.
Pamětní den je věnován utrpení, ztrátám, lidským tragédiím a mrtvým. Každý rok 20. června si nyní budeme připomínat kruté vyhnání ze Sudet a slovenských a západoukrajinských Karpat. Zavázali jsme se připomínat vyhnání z jihovýchodní Evropy, včetně celého Podunají, ze Slezska, východního a západního Pruska, z Pomořan, z Gdaňsku a Braniborska. Budeme obracet naše myšlenky k Němcům z oblasti Baltského moře a budeme mluvit o deportaci Němců z Ruska, především z oblasti Volžské republiky. Budeme si stěžovat na utrpení, nespravedlnost a počet mrtvých a vykonáme důstojné vzpomínky.
Německo bylo nám, svým vlastním vyhnaným krajanům, touto připomínkou povinováno! Nyní to splnilo!
Den vlasti však i nadále zůstává nejdůležitějším kotevním bodem v ročním kalendáři vyhnaných osob a našeho svazu – při nejmenším časovém členění - zaměřeným na budoucnost. A také stále rostoucími repatrianty. V posledních 65 Dnech vlasti vyhnaní, a také stále rostoucí počet navrátilců v průběhu let, připomínali vlastní utrpení a mrtvé. Připomínali myšlenky minulosti a trvale řešili každodenní aktuální dění, kulturní, sociální a politický život ve svých členských sdruženích a pak prosazovali ve společnosti své nezbytné požadavky.
Na rozdíl od národního Pamětního dne 20. června klade Den vlasti do ohniska pozornosti pokračování života a přežití, stejně jako přítomnost a budoucnost naší země. V tradici Dnu vlasti budeme pokračovat, jeho oprávněnost je legitimizována 65 lety spolehlivé práce Svazu vyhnaných. Jak přesto výstižně uvedl náš ministr vnitra Thomas de Maizière ve svém úvodním projevu:
"Vyrovnávání se s minulostí, život v přítomnosti, formování budoucnosti - to je dílo Svazu vyhnaných započaté v okamžiku jeho vzniku."
"Domovina" je jedním z hlavních pojmů, kolem kterého je vedena naše práce a musíme jej reflektovat ze všech možných pohledů.
Mnozí z nás měli zkušenost, že "domovina", jako velmi zvláštní "touha srdce" se stává stále důležitější, jakmile jsme ji ztratili. Domovina je mnohem víc než jen zeměpisný pojem. Domácí jsou místa, úkryty, vůně, zvuky, písničky a přátelé - stejně jako unikátní formace oblaků nad rodným domem, důvěrně známé louky a lesy. Domovina je "vnitřní krajina" v sobě. Já bych raději mluvil o "topografii srdce".
Ale máme nyní všechnu potřebnou odvahu prozkoumat porozumění naší vlasti upřímně a sebekriticky? Samozřejmě, mnozí z nás ztratili nevýslovně hodně a museli se toho vzdát. Mám na mysli zvláště hodnoty a poklady nemateriální. Dokonce i tři čtvrtě století nestačí kompenzovat bolest ztráty.
Ale, dámy a pánové, máme nyní sousedy jako kamarády. Připomínám konkrétně pana ministra spravedlnosti Maďarska. Vzájemné porozumění roste a tak můžeme dál řešit to, co je pro nás důležité. Landsmašafty udržují intenzivní kontakty s domovskými zeměmi, znám to a mohu to potvrdit.
Vyhnané osoby a repatrianti mají své vlastní regionální kultury, vyprodukovali velké osobnosti ze svých řad, velkou měrou přispěli k hospodářskému rozvoji Německa. V domovských zemích se dochovala jako svědek kulturní architektura, která nese punc našich předků. Je ještě ve Slezsku a východním Prusku, v Transylvánii a Banátu a v mnoha dalších hlavních oblastech německého života, které chceme podpořit. Kulturní dědictví vlasti je pro nás nejen minulost, ale i přítomnost a budoucnost. To chceme předat budoucím generacím.
Nyní jsou pro to podmínky tak dobré, jako nikdy. Evropské rozšíření nám jaksi "vrátilo vlast". V Sudetech, ve Slezsku a téměř všude v našich domovinách, jsme dnes "občané EU". Můžeme tam žít, koupit nemovitost, založit rodinu. Ano, můžeme tam znovu mít domov.
Z tohoto důvodu se mi zdá zcela přirozené, že dialog mezi Německem a zeměmi jako je Polsko, Česká republika, Slovensko, Maďarsko nebo Rumunsko, může být dnes hluboce odlišného charakteru, než před méně než 25 lety! Zejména Maďarsko, pane ministře spravedlnosti, stejně jako Rumunsko a Česká republika jsou nejlepšími příklady.
To platí pro všechny oblasti - pro průmysl, vědu, kulturu, pro historii! Ano, dokonce i historii. I pro dějiny vyhnání Němců z jejich domovských oblastí. Německo a jeho přesídlené osoby vyzrály, hledají otevřené výzvy. Vzpomínám si na prohlášení našeho ministra vnitra Dr. Thomase de Maizièra na Dni uctění památky obětí útěku a vyhnání 20. června v Berlíně. Doslova řekl:
"Pro mě je dnešní den paměti také známkou toho, že jsme vyrostli jako země a společnosti i když se zabýváme problematikou vyhnanců. Také vztahy s našimi východními sousedy jsou vztahy důvěry, přátelství a spolehlivosti."
Více než 25 let po pádu sovětského bloku, více než jedenáct let po rozšíření EU a přistoupení pobaltských států a našich východních sousedů Polska, České republice, Slovenska a Maďarska, chceme my, němečtí vyhnanci, konečně vést kritický, ale nezaujatý dialog s těmito zeměmi. To bylo nemožné mezi sousedy, dokonce i mezi přáteli, po desetiletí. Určitá témata byla tabu, protože hrozila politickou vřavou. 70 let po válce na to dozrál čas.
Nikdo z nás nechce dnes novou nespravedlnost. To, co chceme, je uznání historických pravd, pochopení nezákonnosti vyhnání národy, kde toto stále chybí a zdůvodnění závadnosti teorie kolektivní viny.
I v Německu stále máme nějakou práci: Musíme se sami sebe zeptat, jak má Německo oběti útěku a vyhnání ukotveny v kolektivní pamětí - zejména civilní. Musíme také přemýšlet o tom, jak smířlivým způsobem ukotvit v historické paměti Německa domoviny, které nosíme v našich srdcích. Potřebujeme poctivou a odpovídající kulturu vzpomínky!
Existují landsmanšafty institucionálně podporovaná muzea, k dispozici jsou výzkumné ústavy se zaměřením na středo a východoněmeckou historii a kulturu. Zmiňuji nadaci SV Centra proti vyhánění a konkrétně Spolkovou nadaci pro oběti útěku, vyhnání, které zajistily stovky památníků obětem útěku a vyhnání ve městech a obcích. Tady v Berlíně například, "Eternal Flame" na Theodor-Heuss-Platzu, kde se pak koná naše slavnost, na kterou jsem vás již všechny pozval.
Sotva je v Německu město, která nemá žádné názvy ulic se středo a východoněmeckou referencí. Jako příklad zmíním pouze prostor před budovou nádraží ve čtvrtém největším městě v Německu, Kolínu nad Rýnem, který nese jméno Breslauer Platz.
Jednak jako připomínku budoucím generacím, stejně jako z respektu k obětem z našich řad, je nutné dříve nebo později definovat rozumný a důstojný rámec pro polemiky o této části naší kolektivní paměti. Je to základní součást naší celoněmecké historie. Aby byla odrážena v naší společnosti jinak, zůstává naším společným úkolem! Když mluvíme o paměti a kultuře vzpomínání, nesmíme zapomenout, že trpké vzpomínky, následované činy reparace, by mohly být trochu méně hořké!
Na svém posledním zasedání se Rada Svazu vyhnanců rozhodla vyzvat k vytvoření kompenzačního fondu pro německé oběti nucených prací. Je, dámy a pánové, nejvyšší čas, aby i tato skupina obětí, z nichž žijí pouze někteří zástupci, z takového fondu náhrad obdržela kompenzaci a byla vyřazena ze stínu zapomnění.
V té době byl více než milion německých nuceně nasazených, kteří před, v průběhu a po Druhé světové válce, byli nasazeni k nuceným prácím. Včetně mého dědečka. Dne 14. ledna 1945 unesli otce čtyř malých dětí a jediného živitele rodiny na dobu pěti let na sovětské nucené práce, v rámci "lidských válečných reparací", jak se říkalo. On zažil v každém aspektu zvěrstva z románu "Atemschaukel" Herty Müllerové, popsaná řádek po řádku, na vlastním těle.
Dnes žije jen málo z těchto obětí. Dokonce i můj děda je dlouho mrtvý. Nicméně je důležité, že my vyhnanci požadujeme v rámci celoněmecké občanské společnosti, pozdní uznání nezměrného bezpráví proti těmto lidem, podporujeme vědecké studium událostí té doby a kontextů, a poskytnutí spravedlivých náhrad obětem.
SV v této souvislosti nutně spoléhá, že najde u západoněmecké veřejnosti slyšení. Dosud jsme nedosáhli všechno, co bychom si přáli, pokud jde o vyhnané osoby a navrátilce. Ale to, čeho jsme dosáhli, nám dává jistotu. Náš spolek je známý a uznávaný, protože jsme byli přesvědčiví, měli dobré argumenty a pevné pozice po léta a desetiletí. Proto vždy byla společnost a politika stále otevřená našim bolestem.
Chceme jednat aktuálně, ale nic nevynechat jen proto, že se to nemusí zdát vhodné. Chceme, aby s Dnem uctění památky obětí útěku a vyhnání 20. června, se otevřela cesta k sebevědomému vykročení a deklaraci toho, že osud vyhnaných osob a navrátilců je celoněmecká záležitost. Chceme zůstat odvážní, ale realističtí.
Podívejme se s důvěrou do budoucnosti a pomozme spoluutvářet naši zemi.,,
Volný a krácený překlad pro České národní listy P. Rejf