Berlín, 9. září, ICC
Z projevu Eriky Steinbachové, předsedkyně Svazu vyhnaných
Dědictví udržet – budoucnost utvářet
Jsem potěšena, že premiér Hesenska je letošním slavnostním řečníkem na Dnu vlasti. Hesensko prosby vyhnaných v uplynulých letech nejen slovy, ale i skutky neustále podporovalo. Hesensko bylo první spolkovou zemí, která se stala patronem naší Nadace střediska proti vyháněním a podle svých sil podporuje tuto nadaci vyhnaných neustále. Hesensko bylo také iniciátorem žádosti Spolkové rady zavést národní památný den pro oběti útěku a vyhnání. V Hesensku je pověřenec pro vyhnané z vlasti a pozdní vysídlence, který koná vynikající činnost. Těší mne, že paní Margareta Ziegler-Raschdorfová je dnes zde a zdravím také jejího předchůdce Rudolfa Friedricha. Vážím si velice podpory našeho zemského článku Svazu vyhnaných a landsmanšaftu Němců z Ruska. Za zmínku stojí též ojedinělá v r. 2010 založená „Hesenská cena útěk, vyhnání, začlenění“, jež je poskytována každé dva roky a dotována částkou 7500 euro.
Vážíme si kulturních, literárních nebo hospodářských činností v tématickém spojení s vyhnáním, vysídlením a zapojení Němců jako důsledku druhé světové války., jakož i německé kultury území vyhnaných. V tomto směru je Hesensko příkladně vpředu. Ukazuje to na úzké spojení země s vyhnanými z vlasti, kteří tvoří čtvrtinu obyvatelstva země. Výčet hesenské angažovanosti pro vyhnané není zdaleka vyčerpán. My všichni děkujeme hesenské zemské vládě za stálou spolupráci.
Vzpomínka na osud a dědictví
Na našem Dnu vlasti každým rokem vzpomínáme na miliony osudů. Každý den se dovídáme prostřednictvím médií o nových vyháněních na celém světě. Proto chceme dnešní mladé generaci zprostředkovat hodnotu vlasti. Vyhánění nebylo a není legitimním nástrojem politiky Dotýká se též i od toho osudu uchráněných Němců. Vyhnaní byli zahrnuti do strašného kolektivního ručení za nacistický režim a válku, ačkoli za to o nic více nebo méně nejsou odpovědni než lidé žijící v západním nebo středním Německu.. Proto je dobré, že spolková vláda po desetiletí každým rokem kde Dni vlasti nařizuje vyvěšení vlajek na veřejných budovách.
Vlast vyhnaných
Zde v tomto sále se sešli lidé, kteří měli vlast na rozdílných místech střední, východní a jižní Evropy. Přicházejí z Estonska, Lotyšska, Litvy, Besarábie a Bukoviny, z Banátu, Sedmihradska, Sudet, Karpat, Satmaru, mezi nimi jsou Němci z Dobrudže, Bulharska. Mají vlast ve východním Braniborsku, ve Slezsku, Pomořanech nebo východním Prusku, Gdaňsku, západním Prusku nebo v oblastech Visly a Varty v Polsku. Pocházejí z Maďarska nebo z podunajských území bývalé Jugoslávie, přicházejí jako ruští Němci dodnes z deportačních území, kam byli Stalinem přepraveni.
Dědictví vyhnaných se týká nás všech
V našem spolku se setkáváme s drásajícími lidskými osudy. Zahrnujeme však také živě sídelní a kulturní dějiny střední a východní Evropy. Toto vědomí a toto dědictví jsou neodmyslitelným pokladem pro všechny v Německu. Německo by nebylo kulturním národem, jakým je, kdyby nám chybělo kulturní dědictví z vyhnaneckých území. Již slavnosti u příležitosti 300. výročí narození Bedřicha Velikého to příkladně zdůrazňují.
Společensko politické klíma pro nás se v posledních letech otevřelo. Dnes je mnohem více porozumění pro německé téma osudu než před několika lety. Je úlevou pro mnohé postižené, že téma vyhánění získalo zájem veřejného mínění, jak tomu dříve po desetiletí nebylo. Ze zpráv mezitím téměř zmizel nelítostný soucit, nebo, co bylo ještě horší, úšklebky či tvrzení o „spravedlivém trestu“. Zaznamenáváme náklonnost - u mladší generace – zvědavost a zaujetí pro tuto rozhodující část německých dějin. Kdo ale se dosud domnívá, že vyhání Němců v poloviny 20. století je pouze záležitostí postižených osob, ten velmi mýlí. Zvláště pak ignoruje skutečnosti:
1. že pouze geografické místo sídliště rozhodovalo, kdo bude vyhnán; nikoliv tedy kategorie osobní viny či neviny
2. že vyhnání způsobilo dosud netušený rozsah kulturního zlomu. Historické německé kulturní oblasti málem zcela zmizely. Mnohá z kulturních tradic zcela zanikla nebo přežívá jen muzeálně. Někdy nadále existuje podstata naší kultury, ale je odtržena od místa svého vzniku. Emanuela Kanta „Kritika čistého rozumu“ je neoddělitelná od Královce, který filozof za celý svůj život neopustil. Stejně je spojen Gerharda Hauptmanna „Tkadlec“ se Slezskem. Ta místa se dramaticky změnila. Jsou od této kultury příliš vzdálená. Díla a jejich tvůrci zůstávají nám, Němcům. Proto vyhánění se týká všech v Německu. Je, ať se to někomu líbí nebo ne, závažnou částí naší celoněmecké identity a našeho kulturního dědictví, které nás utváří.
Národy Evropy žijí společně na základech křesťanského západu. Ve stavitelství, hudbě, poezii, vědě a bádání je za ta staletí stálé, většinou přátelské, dát a brát. Taková výměna byla a je obohacující a plodná. Nesmíme ani vynechat, co minulost na lidskou důstojnost přinesla nekřesťanského. Musíme se z naší evropské minulosti poučit a s její plnou znalostí vyvozovat naši evropskou budoucnost. To nebude pro všechny lehké. Také ne v našich sousedních zemích. Ale tomu se žádná cesta nevyhne.
Den vlasti, není pro nás vyhnané zapomenutím a duševní úzkostí, spíše pohledem přes hranice. Udržení vlastní kultury a setkávání se s kulturou našich sousedů je pro svázáno s pestrými vzpomínkami nebo pohádkami rodičů či prarodičů, ale také s dobrým sousedstvím, a to i přes strašné události z poloviny 20. století.
Jsou to němečtí vyhnanci, kteří jako nikdo jiný hledají cesty na východ. Jsou neustále širšími mosty k porozumění. Landsmanšafty Spolku vyhnaných (BdV) mají již po řadu let dobré a plodné kontakty se svou vlastí a většinou též s jejích vládami. V tomto roce vzpomínáme 20. výročí uzavření přátelské smlouvy mezi Německem a Maďarskem. Je to dobrý podnět, abychom jménem Spolku vyhnaných Maďarsku poděkovali. Maďarsko patří k těm státům, které s Němci projednali vyhnání.
Závěry prohlášení maďarského parlamentu z r. 1990, ve kterém se Maďarsko nejen od vyhnání maďarských Němců distancovalo, ale také se za vyhnání omluvilo, byly přijaty kladně. S velkým pohnutím asi vzpomínám ještě dnes na „Den vyhnaných z vlasti“ v r. 2007 v maďarském parlamentu. Působivá politická gesta všech politických stran v parlamentu zastoupených jsem osobně zažila. Něco srovnatelného se v žádném dalším státu nestalo.
Jsem si jista, že současná maďarská vláda a předseda maďarského parlamentu cestou soužití budou pokračovat i nadále. Zdravím velvyslance Maďarské republiky velice srdečně. Velevážený pane Czukor, sdělte mé díly vašemu parlamentu a vládě. Mosty mezi našimi evropskými národy budou tím širší, čím otevřenější dialog povedeme. Takový dialog probíhá také s lidmi několika států, které se před usmiřujícím soužitím uzavřely. Byli a jsou to intelektuálové např. z České republiky, z nichž mnozí stojí na straně sudetských Němců a tak přispěli k tomu, že led poutající tamní vlády, jak se zdá, pomalu taje. Potřebujeme sounáležitost a chceme překonat i protiklady mezi národy. Proto musíme společně odstranit tíhu dějin a z trosek vybudovat nové. Ale k tomu musíme znát dějiny.
Traumata stále působí
Výstavba Německa je neoddělitelně spojena se zřeknutím se násilí a s vůlí německých vyhnanců budovat. Vyhnaní se nenechali zneužit jako výbušnina ve společnosti. Naopak byli zdrojem spolkového hospodářského zázraku. Vytvářeli tuto zemi od počátku také politicky. Muži jako Pavel Löbe, Erich Mende a Hans-Christoph Seebohm patřili společně s dalšími vyhnanými k prvnímu německému spolkovému sněmu. Pro vyhnané, kteří se dostali do bývalé Německé demokratické republiky, byla situace obzvlášť těžká, jelikož tam ke svému osudu se nesměli znát. Traumatické vzpomínky nesly oběti a jejich rodiny zcela samy. Němečtí vyhnanci vlastní silou široký proud traumat brzy usměrnili. V Chartě ze Stuttgartu z r. 1950 jasně prohlásili, že pomsta a násilí pro ně nejsou cestou do budoucnosti. Brzy rozpoznali, že trvalý mír v Evropě bude možný, když lidé budou společně působit, nikoliv stát proti sobě. Naše země a též Evropa by vyhlížely jinak, kdyby toto sebepřekonání z vlasti vyhnaných nezakotvovala jejich Charta,
Výzkumy z posledních let potvrdily, že trauma dosud trvá. Současně vědci zjistili, že také děti vyhnaných jsou vystrašenější. Začlenění utečenců a vyhnaných bylo provázeno dodatečnou trpkou zkušeností utrpení. Že integrace se ve většině případů zdařila, napomohla vůle vyhnaných, aby hospodářsky stáli na vlastních nohách.
Kromě toho nemůže udivit, že vědci poukázali, že vyhnaní a jejich děti měli menší prospěch z hospodářského zázraku. Ještě čtvrt století po válce bývali podstatně chudší než občané nevyhnaní. To stejně platí i pro druhou generaci vyhnaných. . Podle uvedené studie je zvlášť velká majetková nerovnost. Podíl vyhnaných na vlastnictví bytů byl o 20% nižší než činil průměr v západním Německu. Mladá spolková republika naproti tomu podstatně těžila z přílivu vysoce pružných, připravených na nasazení a pracovitých dělníků. Proto stoupal blahobyt starousedlíků rychleji než by bylo možné bez vyhnaných. Pouze životní úroveň vyhnaných zůstávala pod úrovní původních obyvatel.
Odškodnění pro německé nuceně pracující
Odškodnění se mnohem více týká vyhnaných, kteří jako nuceně pracující v nejlepších letech svého života ve střední a východní Evropě byli vykořisťováni až na dno fyzického zničení, pokud mučení přežili. Herta Müllerová, nositelka Ceny lidských práv Franze Werfla strašné okolnosti této nucené práce přiblížila ve svém románu „Atemschaukel“.
Miliony Němců před svým vyhnáním musely vykonávat nucené práce, také ženy a děti. Nikoliv jen pro Sovětský svaz, ale též pro Polsko, Československo nebo Jugoslávii. Východní a střední Evropa byly po mnohá léta ještě dlouho po skončení druhé světové války obrovskou oblastí držitelů otroků.
Již příliš dlouho čekají tyto oběti na to, že se uskuteční sliby, že také němečtí nuceně pracující budou odškodněni. Lze jen doufat a BdV též očekává, že spolková vláda a vládnoucí koalice si konečně vzpomenou na dlouho slibované přísliby a tyto také uskuteční. Přísliby na veřejných akcích, v osobních rozhovorech, při volebních slibech a dokonce při požadavcích ve spolkovém sněmu v minulosti odezněly. Tyto sliby musí být splněny. Horst Seehofer měl pravdu, když řekl: „V Evropě platíme všem, tedy bychom také mohli zaplatit německým nuceně nasazeným.“ Ano, doba ale naléhá.
Potřebujeme národní památný den
Uplynulo téměř 70 let od zahájení hromadného vyhánění 15 milionů lidí, od hromadného vyhánění Němců z celé střední Evropy a více než 70 let od deportací ruských Němců. Není čas vzpomínku na to nechat usnout? Není čas udělat konečný škrt pod tímto dílem evropských dějin? Není čas tuto německou a současně evropskou tragédii s generací, která to zažila, pohřbít a tuto kapitolu uzavřít? Ve výboru pro lidská práva německého spolkového sněmu se s velkým důrazem diskutuje o dnešním a dávno minulém vyhánění. Je-li však vyhánění Němců na programu, vyskytnou se, jako i dříve, obranné námitky. Každé vysvětlení ta toto téma jsou výmluvy nebo velké „avšak“.
Univerzální lidská práva jsou pro mne stejně nezaměnitelná jako přesvědčení, že dědictví a dějiny jsou jenom jeden celek. Selektivní posuzování dějin vede do rozdílných slepých uliček, ale v žádném případě do budoucnosti. Spolková kancléřka A. Merkelová ve své zdravici k dnešnímu dni uvedla: „Z naší země vzešlo neměřitelně mnoho utrpení. My, Němci, máme svou odpovědnost… Ale smíme, musíme a také chceme připomenout to, co se Němcům na konci války přihodilo.“
Naše historické dědictví zahrnuje vše minulé. Nejen 12 let nacistické hrůzovlády a strašné roky vyhánění poté. Proto je národní Památný den vyhnání důležitý pro celý národ. Z podnětu Hesenska se Spolková rada již v r. 2003 rozhodla, že národní památný den je nutné ustanovit. Odsouvání trvá již příliš dlouho.
Bída z útěku, vyhnání a přesídlení nás i četné společnosti v Evropě zásadně změnila. Naše dějiny nás napomínají, abychom opět pozvedli naše hlasy, když lidé jsou násilně vyháněni. Ztráta vlasti, hledání nové vlasti a rozpory mezi starou a novou vlastí, to je příznačné pro nás i Evropu.
Založením Střediska proti vyháněním (Zév) jsme podstatného dosáhli. Naše nadace, které je již 12 let, vykonala za tu dobu vynikající práci, jenž byla umožněna i dary soukromníků, patronátů měst, obcí a zemí. Díky našemu tlaku, který jsme vyvinuli za pomoci přesvědčivých argumentů, existuje dne spolková nadace „Útěk, vyhnání, usmíření“. Osud a dědictví německých vyhnaných z vlasti bude tak trvale vzpomínáno. My i nadále zůstaneme hnací silou. Především poděkujme spolkovému ministru Berndu Neumannovi, že spolková nadace je na dobré cestě. Již v konceptu ministr Neumann podchytil, že těžiště činnosti nadace patří osudu německých vyhnaných z vlasti. Historický kontext kolem vyhánění se nevztahuje jenom na období druhé světové války a k národnímu socialismu, nýbrž je rozšířen i na události předtím. Tím se příčinný řetěz objasňuje. V koncepci se explicitně držíme vyhnání Němců. Dřívější bezpráví, i kdyby bylo větší, není právním ani morálním oprávněním pro nové bezpráví. V Německém domě je dán prostor pro oběti útěku a vyhánění. My nesmíme zapomenout na minulost, nesmíme ji potlačovat. K tomu přispívá i uvedená spolková nadace. Kdo před minulostí zavírá oči, bude slepý pro přítomnost. Kdo si nechce připomenout nelidskost, ten je zralý pro nové surovosti. Potřebujeme život i budoucnost s kořeny, které posilují naši identitu. Ano, my se musím ujmout dědictví a chtít ho zcela zdědit. My na něj vzpomínáme dnes v Den vlasti. Naše děti a vnoučata si to budou pamatovat. Dějinné dědictví je v nás.
Volný a krácený překlad: Ing. Jaroslav Liška
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 416. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, říjen 2012.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz