Studijní texty
Berlín, , 27..srpna 2011
Motto Dne vlasti: „Pravda a dialog – klíč k porozumění“
Z projevu dr. Eriky Steinbachové, předsedkyně Svazu vyhnaných, členky Spolkového sněmu:
„Pravda a dialog – klíč k porozumění“. Jednoduché ale jen zdánlivě samozřejmé poselství pro tento den vlasti. Jelikož dosti často je čistá pravda ne snadno zvládnutelná přítěž, které se jako nespravedlivému požadavku bráníme, před ním uzavíráme.
To platí mezi lidmi, ale ještě výrazněji také mezi státy a národy.
Báječná sudetská básnířka Marie Ebner-Eschenbachová velmi výstižně konstatovala: „Všichni hledáme pravdu, ale chceme ji najít jen tam, kde se nám to líbí. Když jde o německé a evropské dějiny a odmítnutí ve 20. století, je pravda stěží únosná, opravdu je stěží únosné břímě…A bývá pestřejší, působivější než většina by ji chtěla mít.“
Abychom se tomu vyhnuli, často používáme jen zlomky pravdy.
Vzpomínky na 50. výročí stavby berlínské zdi byly jen plastickým příkladem. Pro šéfovou levicové strany Gwesine Lotschovou byla zřejmě vnitroněmecká hranice vězení uvnitř Německa výsledkem druhé světové války a důsledkem války se Sovětským svazem 1941.
Novinář Daniel Deckers k tomuto způsobu deformace zodpovědnosti napsal: „Každé datum má více pravd, také 13. srpen 1951. Jistě dějiny rozdělení nemůžeme popisovat bez událostí roku 1941, tyto ne bez dějin národního socialismu, což nelze bez výsledků první světové války pochopit.“
Imanentní logika tento řetěz událostí nemá, ani v důsledcích, ani při pohledu nazpět… Jelikož ještě více práva, než na kterém u levice politického spektra začíná kronika stavby berlínské zdi, po 50 letech přednostně u Hitlerova Německa musí trvat na tom, že 8. květen 1945 pro miliony Němců nebyl „Dnem osvobození“, nýbrž jen nějakým přechodem z jedné diktatury do jiné…
Již před lety argumentoval Günter Grass, že rozdělení Německa je trest za Osvětim. Spisovatel Petr Schneider komentoval 13. srpna 2011 replikou: „Kdyby to byl opravdu trest za hitlerovské řádění, proč by tím měli trpět jedině východní Němci a s nimi východní Evropané a nikoli též západní Němci? To nemá smysl,“ tvrdí Schneider.
Tato banální, ale výstižná odpověď a komentář Daniela Deckerse platí samozřejmě stejnou měrou, když jde o vyhánění Němců z východní a střední Evropy. Hitler vládl také v západní Evropě. Tam také jeho vláda nebyla mírná. Belgičanům podstatně nebylo lépe než Čechům. Masakry byly zde jako tam. Oradour byl ve Francii. Kdo to popírá, odporuje realitám a přehlíží úmyslně, že ani z Belgie, ani z Francie nebo Dánska tehdejší německé národnostní skupiny nebyly vyhnány.
Samozřejmě bez národního socialismu a bez Hitlerem započaté války nebylo by vyhánění Němců, ani rozdělení Německa nebo berlínská zeď. Ale zodpovědnost za milionkrát porušení lidských práv, za potlačování, teror vyhánění po r. 1945 mají ti, kteří vládli.
S ukončením nacionálně socialistické hrůzovlády se do východní a střední Evropy po několik desetiletí žádná lidská práva nevrátila. Buchenwald a Terezín byly nadále horlivě využívány také bez Hitlera. Lidská práva, demokracie a svoboda z druhé strany německo-německých hranic až daleko do východní Evropy nebyly ani bez Hitlera. Ale komunistická anebo nacionalistická diktatura, nucené práce a deportace, Stalinem poznamenaný komunistický vládnoucí systém mnoha států ve střední a východní Evropě byl vražedný a znevažující lidi…
Nemohu vyjádřit žádné porozumění pro to, když demokratičtí politici se účastní každoročních vítězných přehlídek v Moskvě. S kumpány, bratry se o svou kořist s chutí dělili, až se jeden na druhého vrhli. Mně to bere dech a děsí, jak klidně až do dnešních dnů je posuzován stalinský režim a jeho následovníci některými členy německého spolkového sněmu.
Pro Němce, kteří měli svoji vlast v Rusku, je zítřejší den traumatické datum. 28. srpna před 70 lety, několik týdnů poté, co Hitlerovy oddíly vpochodovaly do Sovětského svazu, vydal Stalin dekret o deportaci volžských Němců. Všichni Němci byli deportováni! Nebylo důležité, že všichni byli loajálními státními občany Sovětského svazu.
Nejdříve byli odvlečeni Němci z Krymu, Kavkazu a z oblastí Černého moře. Sibiř a střední Asie byly po desetiletí vyhnanstvím německých národnostních skupin v Sovětském svazu…. Za noc se ze sovětských spoluobčanů stali pronásledovaní, vyhnanci. Vyhnali nás jako psy bez přístřeší. Nám, volžským Němcům, ukradli vše – domy, půdu, dobytek, peníze, vlast, práva, sdělila jedna pamětnice.
Mezi v cizině žijícími národnostními skupinami trpěli a trpí Němci z bývalého Sovětského svazu nejdéle. V r. 1948 – tedy tři roky po skončení války (jak to bylo tedy s „Dnem osvobození“?), rozhodl Nejvyšší sovět o jejich vypovězení „na věčné časy“, když již desetitisíce z nich do té doby přišly o život.
Německo cítilo zvláštní závazek solidarity a náklonnosti, když ruští Němci byli vzati do strašné kolektivní záruky za Hitlerovy zločiny, ačkoli ani za tohoto muže neměli, ani za jeho systém žádnou odpovědnost. V Rusku byli „Frici“, „fašisty“, „nacisty“. Zde v Německu jsou velmi často „Rusy“. A to je velmi mrzí.
Svaz vyhnaných (BdV) stojí na straně Němců z Ruska. Četní čestní pečovatelé pomáhají ruskoněmeckým pozdním vysídlencům se zde uchytit a poskytují jim pomoc a lidské sympatie.
Také jim pomocí spolkové nadace „Útěk, vyhnání, usmíření“ je poskytováno uspokojivé místo v německém domově, zde v Berlíně.
Tato spolková nadace je po počátečních turbulencích na dobré cestě. Konečně. Přispělo k tomu také šest našich členů nadační rady.
Velice vítám, že předseda nadace státní ministr Bernd Neumann několikrát jasně řekl, že jádro této spolkové nadace je osudem německých vyhnanců z vlasti.
Je však žádoucí, aby historický kontext k událostem kolem vyhánění nebyl krátkozrace historicky navazován na počátek druhé světové války. Peter Glotz, až do své smrti dlouholetý spolupředseda naší vlastní nadace „Středisko proti vyháněním“, viděl kořeny vyhánění stejně jako americký historik Norman Naimark v polovině 19. století. Glotz zdůvodňoval: „Nesmíme první národnostní buditele, národnostní gymnazijní profesory a novináře vynechat z odpovědnosti…. Kdo doopravdy proti vyháněním …chce bojovat, ten musí ozřejmit celý řetězec příčin.
Každý seriózní Glotzovy argumenty uzná. Tyto pádné argumenty širšího historického kontextu musí být použity i pro trvalou výstavu v Německém domě již v 19. století.
Nyní je důležité, že práce konečně jde čile kupředu. Naše nadace „Středisko proti vyháněním“ pokračuje ve své práci. Nyní nejvyšším tempem probíhají přípravy pro naši třetí výstavu.
28. října t.r. bude premiéra v Domě Pavla Löbeho německého spolkového sněmu. Pod názvem „Došli“ je jejím tématem těžká integrace vyhnaných do německé společnosti. Od března příštího roku pak všechny tři výstavy, které „Středisko proti vyháněním“ dosud vytvořilo, budou jako jedna velká trilogie umístěny na tři měsíce v berlínském Paláci korunního prince.
Kromě toho v příštím roce chceme opět propůjčit naši „Cenu lidských práv Franze Werfla“ v frankfurtském chrámu sv. Pavla. Naše nadace „Středisko proti vyháněním“ se nebude opírat jen o dosavadní úspěchy. Budeme dále pracovat a zůstaneme hybnou silou.
Chceme zakotvit osud vyhnaných z vlasti jako část celoněmecké identity ve vědomí našeho národa. Vy všichni jste přispěli k tomu, že naše nadace je životaschopná. Bez vaší práce, bez práce více než 450 patronátních obcí a patronátních zemí by to nebylo možné.
Dnes ale chceme vyslovit své uznání bývalému premiérovi Hesenska. Milý Rolande Kochu, od počátku jste se vyslovoval pro „Středisko proti vyháněním“. Také Otto Schily byl vždy spolehlivým partnerem Svazu vyhnaných, rovněž tak Otto Habsburk.
V r. 2011 vzpomínáme na význačné události. K nim také zahrnujeme 20. výročí prohlášení slovenského parlamentu k vyhnání karpatských Němců. Již 12. února 1991 slovenský parlament vyjádřil své politování nad vyhnáním karpatských Němců.
Také rumunský ministr zahraničních věcí dr. Teodor Baconschi při letošním setkání sedmihradských Sasů ve svém slavnostním projevu odmítl jejich deportaci.
O to je důležitější, že německá politika na této cestě bude důraznější silou. Bavorskému premiérovi musíme velmi poděkovat, že při první návštěvu Prahy měl ve své delegaci reprezentanta sudetských Němců.
Tak mohl náš přítel Bernd Posselt doprovázet Horsta Seehofera při první cestě bavorského premiéra do Prahy. To je příkladné. Apeluji na spolkovou vládu, aby při státních návštěvách brala sebou, vedle hospodářské delegace, také zástupce vyhnanců. To je nutné právě tehdy, když jde o historicky smíšenou oblast. Podporuje to dialog.
V zemích, které se dosud na nejvyšší politické úrovni uzavíraly dialogu, žije dorozumívání po léta v úsilí a touze po dialogu u vyhnaných, u jejich dětí a vnuků a u dnešních nových obyvatel územích, kde žili Němci.
Ke stovkám, tisícům setkávání dochází denně, týdně, každým měsícem. Z nich vyrůstá důvěra a sbližování. …
Posouzení vyhánění Němců a odsouzení tohoto postupu by bylo v dialogu s našimi polskými a českými sousedy snadnější, kdyby v této otázce existoval celoněmecký soulad. O tom nemůže být pochyb. Již před lety český intelektuál Bohumil Doležal formuloval varování směrem k Německu, které zní: „V české společnosti probíhá … neochabující boj o správné pojetí dějin… Je politováníhodné, že němečtí politici, intelektuálové a novináři se staví na stranu těch, kteří dějiny falšují, popírají odpovědnost a svobodu chtějí potlačovat. Nechci zpochybňovat, že Němci tuto chybu dělají v dobrém úmyslu. Nesmějí se divit, když jim nějaký Čech řekne: „Kéž byste alespoň mlčeli.“
Poslední odvážný doklad o německých osudech byl film „Zabíjení po česku“ režiséra Davida Vondráčka a jeho filmové práce o masových hrobech Němců. V České republice rostou počty intelektuálů a mladých lidí, kteří se dožadují zpracování poválečných událostí… Není náhodou, že mne jako německou konzervativní političku v těchto otázkách neustále více něco spojuje s českým intelektuálem Patrem Uhlem, než s částmi německých intelektuálů, kteří v otázkách vyhnání jsou zajedno s extrémními nacionalisty našich obou sousedních států. Tato otázka byla na přetřesu při obou parlamentních debatách v německém spolkovém sněmu k Chartě vyhnaných a našich požadavků uznat národní svátek vyhnanců. CDU/CSU a FDP se v tom silně angažovaly, ale opozice pomocí neúnosných argumentů hlasovala proti. Vyzývám spolkovou vládu: „Již bylo dosti slibů, ukažte nám konečně činy!“
Také v Německu potřebujeme dialog.
Tak se uzavírá kruh kolem hesla dnešního dne. Pravda a dialog. Ano, v dialogu přicházíme k porozumění. Zejména o nejhrůznějších vzpomínkách. „Základním modelem všech porozumění je dialog“, tvrdil filosof Hans-Georg Gadamer. Ochotá k dialogu může být velmi různá.
Spolková kancléřka Angela Merkelové zde v tomto sále v r. 2000 poukázala na to, že „Útěk a vyhánění“ se týká nás všech a je „součástí naší národní identity a našich společných kulturních vzpomínek. Pokud to ani v Německu ještě není jasné, potřebujeme evropský dialog. Pravda a dialog. Oboje je též v naší zemi nutné a nepostradatelné.Tento „Den vlasti“ všechny k tomu vyzývá.“
Volný a krácený překlad: Ing. Jaroslav Liška
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 381. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, říjen 2011.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz