Studijní texty
Berlín, ICC, 11. září 2010
Motto Dne vlasti: „Pravdou k jednotě“
Z projevu Horsta Seehofera, předsedy bavorské vlády
„ Dne 11. září 1988, tedy přesně před 22 lety, mluvil na Dni vlasti v Berlíně Franz Josef Strauss. Snad zde sedí i hosté, kteří jej tehdy slyšeli. F.J Strauss, jenž koncem r. 1987 vedl s Gorbačovem v Moskvě intenzivní rozhovory, mluvil tenkrát o změnách v Sovětském svazu, o naději na jednotu naší vlasti, o kterou usilovně se snažil. A také mluvil o naději a možnostech pro vyhnané z vlasti, které by mohly vyplynout ze změněné evropské situace.
Chtěl bych citovat několik vět z jeho projevu, jelikož mnohé jeho výroky zněly v tehdejší době přímo prorocky. Strauss 11. září 1988 mimo jiné řekl: „ Současný stav – myslel rozdělení Německa – nebude trvat dějinnou dobu...
O tom jsem pevně přesvědčen, že stojíme na počátku konce komunistického období ve východní Evropě. Na konci tohoto století budou poměry sil ve světě jinak rozděleny, než v r. 1945 v Jaltě, kdy se zdálo, že jsou určeny na věky.“
Franz Josef Strauss v těchto výrocích měl pravdu. Německá jednota přišla dříve, než se očekávalo. Bohužel sám ji již nezažil.
F.J. Strauss byl velkým přítelem vyhnaných z vlasti a přítel tehdejšího předsedy Svazu vyhnaných (BdV), Herberta Czaji. Já sám jsem zažil, jak dobře si oba pánové rozuměli.
Pro mne jako bavorského premiéra je proto velká čest a radost 22 let po Franzi Josefu Straussovi k vám mluvit.
Letos slavíme 20 let jubilea německé jednoty a v tomto roce si připomínáme Chartu německých vyhnanců z vlasti. To se stalo ve Stuttgartu v r. 1950. Slavnostní vyhlášení Charty zde bylo podnětem pro vznik Dne vlasti. Tenkrát se sešli vyhnanci z vlasti před ruinami zámku ve Stuttgartu. Tento obraz je symbolický pro tehdejší léta.
V srpnu 1950 Německo bylo ještě rozděleno. Vyhnanci z vlasti v NDR se nemohli projevovat. Přes 8 milionů vyhnaných z vlasti žilo v západním Německu, asi polovina z toho ještě v táborech. Pobývali v chatách z vlnitého plechu, namačkáni ve střešních obydlích nebo komorách. Byli bez prostředků, četní bez práce a bez naděje. Traumatické a strašné zážitky zažili jen před několika lety.
Na konci útěku, vyhnání a deportace přišlo o život asi 2 miliony lidí. Počty jsou rozvážné. Šlo o miliony lidí a miliony jednotlivých osudů s nevyslovitelným utrpením. Churchill řekl již 15. srpna 1945 v britské dolní sněmovně, že za železnou oponou v Evropě se „odehrávala tragédie nebývalého rozměru“.
(Pozn. red.: Ještě v průběhu války se vyslovil W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci. „…Rozhovor Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk: „Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." / Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 2/. O tom premiér Seehofer samozřejmě nemluvil. Nehodilo se mu to do krámu).
My víme, ke kterým tragédiím, kterým barbarstvím, ke kterým zločinům mezi léty 1939 až 1945 ( pozn. red.: K německým zločinům na území ČSR došlo již v roce 1938.)v Německem obsazených územích došlo. Víme o holocaustu na Židech, o genocidě Sintů a Romů. Připomínáme to na četných památných místech a v našich školách. Nic jsme nezapomněli. (Pozn. red.: Ale zapomněli, pane ministerský předsedo, a to na více než 20 milionů barbarsky vyvražděných Slovanů a statisíce demokraticky smýšlejících Němců!)
Nezapomněli jsme ani na tragedie za útěku, vyhnání a deportací: Nezapomínáme, že vyhnaní z vlasti ve své tehdejší beznadějné situaci formulovali Chartu, z níž vyplývá víra a naděje. Tento dokument patří rozhodně do dějin Spolkové republiky Německo. Byla důležitá pro dobrý začátek mladé spolkové republiky a působí tak i pro dnešní dny.
Vyhnaní z vlasti vyslali v r. 1950 poselství, které bylo významné pro zdar mladé demokracie, pro obnovu Německa a perspektivy Německa v Evropě.
1. Vyhnaní z vlasti chtějí dorozumění a dobré soužití v Evropě. Motto dnešního dne „Pravdou k jednotě“ náleží přesně k Chartě vyhnaných.
2. Vyhnaní z vlasti veřejně vyhlašují svou vůli k integraci účinnou obnovou.
3. Vyhnaní z vlasti bojují za uznání práva na vlast a tím za zákaz vyhánění.
To bylo před 60 lety nadějí, perspektivou budoucnosti. Mnoho z toho se splnilo – také účinnou spoluprací vyhnaných z vlasti.
Pokud jde o Bavorsko, jsme vůli, ideje a tvůrčí sílu vyhnaných z vlasti neustále vyzvedali a hodnotili. Především patronátem nad sudetoněmeckou národnostní skupinou a patronátem nad landsmanšaftem Východní Prusko dáváme najevo naši zvláštní sounáležitost s těmito skupinami vyhnaných. Ve vší skromností, ale s hrdostí mohu jako bavorský premiér říci, že Bavorsko v uplynulých 60 letech od podepsání Charty bylo trvalým a spolehlivým partnerem vyhnaných. Můžete vycházet z toho, že to také tak zůstane, pokud jsem premiérem. Když Charta byla vyhlášena, byl mi jeden rok. Na Německo v letech 1949/1950 nemám samozřejmě žádné vzpomínky, avšak na Německo v roce 1955, kdy jsem chodil do školy, pak ano. Tenkrát také v Ingolstadtu byly poválečné doby ještě cítit. Chodíval jsem s dětmi utečenců a vyhnaných z vlasti do školy, v rodičovském domě se o tom hodně mluvilo. To jsou pro mne trvalé vzpomínky z těchto dob.
Vyhnaní z vlasti hospodářsky napomohli k rozmachu Bavorska i Německa. Tato skutečnost bývá často pozitivně hodnocena. Za to je opět nutno říci díky. Ale Charta a její duch rozvinuly působnost, která přesahuje ekonomiku a která pro dějiny Spolkové republiky Německo má trvalý význam.
Aktivní podíl na obnově Německa nelze vidět jen materiálně. Vyhnaní z vlasti se stali stabilním faktorem mladé demokracie. Ze všeho utrpení vyvodili zkušenost, ve velké většině nikdy se neuchylovali k extrémistickým stranám a ani nepřáli tendencím levicového nebo pravicového extremismu. Tyto u nich neměly žádnou naději. To také proto, že řekli jasně a jednomyslně ano sociálnímu tržnímu hospodářství. Ti, kteří vše ztratili, znali hodnotu soukromého vlastnictví, odmítali rozhodně socialistické modely. Tak rozhodujícím způsobem přispěli k politické stabilitě mladé Spolkové republiky Německo.
Politickou integrací do demokratických stran v polovině padesátých let vznikl v západním Německu systém tří politických stran, což až do osmdesátých let utvářelo politickou kulturu. Díky této politické integraci vznikly také obě politické strany, které zemi opět daly stabilitu.
Toto jasné demokratické stanovisko vyhnaných přes ztrátu vlasti, přes ztrátu veškerého majetku, přes nebo právě kvůli strašným zážitkům, se má podle mne ocenit, stejně jako jejich hospodářské a sociální výkony. Byli a jsou opravdoví demokraté a žádní revanšisté . Tak jsem četné vyhnané z vlasti osobně poznal.
A ještě jedno. Němečtí vyhnaní z vlasti neustále trvali na myšlence jednoty naší otčiny. To bylo obzvlášť důležité v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, když se neustále více různé politické síly v této myšlence lišily. Já myslím, v jubilejním roce „20 let německé jednoty“, že je nutno také na tyto pozitivní vlastenecké postoje vyhnaných z vlasti poukázat. A po dosažení jednoty Německa mohli se také konečně vyhnaní z vlasti v nových zemích svobodně vyjádřit, připojit se k landsmanšaftům, od plic promluvit o svých traumatických zážitcích.
Hospodářská, sociální a politická integrace byla velkolepým společným výkonem našeho lidu. Právem vešla do učebnic dějepisu. Nyní mnozí srovnávají tehdejší integraci s dnešními požadavky integrace. Takové srovnávání není na místě. Tehdy přišli Němci k Němcům. Měli společný jazyk, společnou minulost a kulturu, společnou víru a společné představy o hodnotách. To platí stejně pro vysídlence a pozdní přesídlence, ať pocházejí z Ruska, Horního Slezska nebo Sedmihradska, kteří především po sjednocení přišli k nám. To nebyli žádní uchazeči o azyl, žádní žadatelé o práci. Přišli k nám, jelikož byli potlačováni a diskriminováni a chtěli jako Němci žít mezi Němci. Jsou svázáni s naší kulturou a našimi hodnotami.
Integrační problémy dnes leží ve zcela jiné rovině, než byly integrační problémy po druhé světové válce. Je hodně problémů, to se po pravdě nedá zapřít. Musí se o nich otevřeně mluvit. Ale nejen mluvit, nýbrž také řešit, což naše společnost s vysokým ideovým a materiálním nasazením činí. Jsou četné příklady pro zdařilou integraci. Musíme ale přestat, když něco neklape, integrace se nedaří, vinu a selhání vždy hledat u sebe. Podporujeme integraci, ale také požadujeme: kdo k nám přichází, od toho můžeme očekávat, že bude usilovat, aby se integroval s našim jazykovým, právním a hodnotovým systémem.
Charta také zakotvovala nepolitická měřítka. Vyhnaní z vlasti vystupovali vizionářsky pro svobodnou a sjednocenou Evropu. „Každý začátek“, který tomu cíli sloužil, chtěli podporovat. A také podporovali. Mnozí lidé v Německu, i četné politické síly, nebyli tenkrát tak daleko. Vsadili na neutrální Německo. Spojení Německa se Západem, znovu vyzbrojení, zřízení spolkové armády a vstup do NATO – to muselo být vybojováno Adenaurem, Franzem Josefem Straussem a Unií (CDU/CSU), jakož i pozdější dodatečné vyzbrojení. To jsem sám jako mladý poslanec zažil.
Ale dnes je jasno. Spojení se Západem, vstup do NATO, zřízení spolkové armády, počátek sjednocování Evropy Evropským hospodářským společenstvím daly Německu a Berlínu nejen bezpečnost ve studené válce. Tato mimopolitická cesta udělala z naší země, která byla po válce a nacistických zločinech opovrhována, bylo na ni pohlíženo s velkou nedůvěrou, rovnoprávného politického partnera. Stali jsme se opět váženým národem. Naši partneři viděli, že my, Němci, máme svůj podíl na stabilizaci západní Evropy. Máme svůj podíl i na silném NATO. Tyto výkony přinesly nám vážnost v mezinárodních grémiích. Tyto výkony byly nutné, byly rozhodujícími zahraničněpolitickými předpoklady pro sjednocení Otčiny. Transatlantické partnerství, spojenectví NATO se silným německým přínosem, to jsou pilíře naší zahraniční politiky. Tyto pilíře byly vybudovány v padesátých letech a jsou dosud nosné. Situace ve světě se změnila, jak to předpověděl Strauss. Dnes je 11. září. Před devíti lety námi otřásly obrazy z útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku a na Pentagon. Později následovaly atentáty v Londýně a Madridu. Najednou bylo jasno. Hrozby, kterým svobodný svět je vystaven, se změnily. Mezinárodní terorismus, nestabilita států, asymetrické hrozby, předávání nukleárních zbraní dále, ohrožování svobodného obchodu na mořích – to vše jsou nové scénáře ohrožení.
Proto nesmíme na pilířích naší bezpečnosti nic měnit. Proto musí také naše země nadále poskytovat silný přínos ke společné bezpečnosti ve svobodě. „Bdělost je hodnota svobody“, to je motto NATO. To byla pravda ve studené válce i v současnosti.
Proto potřebujeme nadále bezpečnostní politiku, která se orientuje na zájmy společenství a naše německé národní zájmy. A proto potřebujeme také spolkovou armádu, která musí mít dvojnásobný výkon. Musí být schopna nasazení v cizině v rámci mezinárodního společenství a musí být schopna bránit stát a národní společenství. Obrana státu a tohoto společenství musí zůstat i v budoucnu ústředním úkolem spolkové armády. Spolková armáda se nesmí stát čistě intervenční armádou. Nikdo z nás dnes neví, před jakými požadavky bude bezpečnostní politika stát za 10 nebo 20 let. Těmito úvahami o úkolech spolkové armády musí být vedena rozhodnutí o struktuře naší armády, nikoliv pouze hledisky úspornosti.
Do bezpečnostní architektury, která byla vybudována v padesátých letech, jsou dnes zapojeny také sousední východní státy. Jsou částí svobodné Evropy, části svazku NATO. Naše armáda je partnerem pro spojence. Stalo se to, co bylo před šedesáti lety formulováno v Chartě. Národy v Evropě mohou dnes bez obav spolu žít. To je situace, která v dvou tisíc let starých dějinách Evropy dosud nikdy nenastala.
Z toho jasně vyplývá: Evropa je něco víc než hospodářské společenství, Evropa je také mírové a bezpečnostní společenství – Evropa je společenství hodnot. Svoboda, demokracie, právní stát, lidská důstojnost spočívají na zajištěných právech. Svobodná a sjednocená Evropa se svými 500 miliony lidí může jednat v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky, jak konkrétně ukazují např. jednání o evropské odpovědnosti v bývalé Jugoslávii. Tyto schopnosti Evropy je nutno dobudovat a chránit.
Evropa je také místem pro setkávání. Z toho těží i němečtí vyhnanci z vlasti. Již dávno před evropským převratem pomáhali ve své staré vlasti. Sudetští Němci již od šedesátých let podporovali katolickou církev v Československu. Před 30 lety se v Polsku Solidaritě podařil průlom. V tomto případě vypomáhali Východní a Západní Prusové, Pomořané, Braniboři stejně tak jak Slezané balíčky, penězi i vnitřní účastí.
Po pádu železné opony, někteří Němci jeli do sousedních východních zemí. Co všechno ve své dřívější vlasti vykonali prostřednictvím nesčetných pozitivních setkání s lidmi, kteří tam dnes žijí. Zasloužili se o porozumění, materiální obnovu míst jim blízkých, kostelů, hřbitovů, s nimiž se cítí být spjatí, i co učinili pro německé menšiny, je stěží měřitelné. Také proto se má říci dík.
Evropa je dnes prostorem pravdy. Pro pravdu, která nemohla být po dobu čtyřiceti let řečena. Teprve dnes na denní světlo se některé minulé události dostávají, jako např. „Vraždění po česku“, nebo odhalení hromadných hrobů v České republice, ale též v Polsku, u Malborku, myslím.
Evropa však není prostorem pro dekrety ze světa před 85 lety. Dekrety, které ještě dnes diskriminují, jsou trnem v hodnotách Evropy. Dnešní Evropa není Evropou z roku 1945. Dekrety z r. 1945 nepatří do dnešní Evropy. To je pro mne čistě morální otázka, otázka cti a hodnot, nikoliv otázkou nápravy.
My, Němci, jsme udělali zkušenost: pravdu vyslovit, pravdu schvalovat, to vzbuzuje respekt, partnerství, pozornost. Vyslovit pravdu znamená léčit rány. Pravdu, vzpomínky si přejí oběti, ať je to v libovolné zemi Evropy, jedno zda v Rusku, Polsku, České republice, ale stejně tak v Nizozemsku, Itálií či v Řecku. Právě to si přejí také němečtí vyhnaní z vlasti.
Rádi bereme na vědomí, že v Polsku, ČR, východním Prusku, v Maďarsku nebo Rumunsku se mnohé vyvíjí. Bereme na vědomí, jak historici, studenti, filmaři a stále více i politici a četní zcela normální lidé v těchto státech a oblastech vnímají dějiny Němců a jejich následné vyhnání. Zřizují se kříže a památné desky připomínající lidi a místa. Jsou konány výstavy, na všech úrovních vznikají družby. Školy, univerzity, obce, spolky jsou činné i přes hranice. V Chebu je v tento okamžik zasvěcen hřbitov, ve kterém nalezli němečtí vojáci a sudetští Němci 65 let po válce důstojné místo odpočinku. Za to se musí městu Chebu a lidovému spolku pečujícímu o německé válečné hroby poděkovat.
Jsem si jist, že se tam v blízké budoucnosti podíváme, což říká i motto dnešního dne „Pravdou k jednotě“.
Podívejme se například do Maďarska. V listopadu 2007 se maďarský parlament za přítomnosti Eriky Steinbachové omluvil za vyhnání Němců po druhé světové válce. Vy, paní Steinbachová, jste mi o tom vyprávěla pohnutými slovy.
Podívejme se do Rumunska. Tam jsem byl týden po svatodušních svátcích. Pan Fabritius, spolkový předseda sedmihradských Sasů, mne doprovázel do Bukurešti a do Sibiu. Primátor Johannis mne mimořádně pohostinsky přijal ve svém městě. Ze srdce Vám blahopřeji k dnešnímu vyznamenání.
Pan Fabritius byl zcela samozřejmě součástí mé delegace a byl u oficiálních rozhovorů. V Sibiu jsem se mohl informovat o situaci německé menšiny. O svatodušních svátcích při Dni vlasti sedmihradských Sasů v Dinkelsbühlu byl Vasil Blaga, rumunský ministr vnitra, hostem. Měl tam zajímavý projev. Z něj bych některé věty ocitoval: „Chtěl bych vám říci, že Rumunsku chybíte, Rumunsko, Rumuni, ale též má vláda očekávají ty z vás, kteří vztah k vlasti vašich předků chtějí nově navázat, s otevřenou náručí.“ A dále mluvil o nutnosti stálého dialektu mezi sedmihradskými Sasy a rumunskou vládou. „V tomto dialogu jsme pokračovali v Dinkelsbühlu (Bavorsko) a já si přeji, abychom též v budoucnosti zůstali v úzkém kontaktu. Pane spolkový předsedo Fabritiusi, i v budoucnosti budu rád vám nápomocen, bude-li moje pomoc potřebná ..“. To jsou slova, kterým je nutno naslouchat. Samozřejmě v těchto obou státech měli zkušenosti s válkou a s nacistickou hrůzovládou odlišné než v Polsku nebo v Československu. My všichni víme, jak strašně tyto národy pod nacistickou nadvládou trpěly. Na to nechceme také nikdy zapomenout. Zapomenout znamená oběti v duchu zabít.
Nadace „Středisko proti vyháněním“, které jste Vy, milá paní Steinbachová, vyvolala v život, dosáhla v těchto dnech deseti let. Byl to Váš velký počin vytvořit pro německé vyhnané z vlasti důstojné památné a dokumentační místo zde, v Berlíně. Pro to jste deset let bojovala, až po jeho smrt důsledně podporována Petrem Glotzem. Toto památné a dokumentační středisko patří k Vašemu celoživotnímu dílu. Pro něj jste musela v posledních letech hodně vytrpět. A k tomu se dostáváme: paní Steinbachová v posledních deseti letech vynaložila hodně integračního úsilí uvnitř Svazu vyhnaných (BdV) a pro BdV ve společnosti. A vždy jste se důsledně zasazovala pro pravdivé zpracování útěků a vyhánění. Současná diskuse nesmí tuto částečně nervy drásající činnost pro vyhnané znehodnotit.
Přitom je zcela jasné: nacistické Německo začalo druhou světovou válku útokem proti Polsku. O tom není pochyb. A stejně jasné je: nacistická vláda byla pro lidi v Polsku hrozná a strašná. O obou těchto jasných a jednoznačných názorech a skutečnostech paní Steinbachová nikdy nepochybovala. Vždy zdůrazňovala, že sama nikdy německou vinu na válce ani v nejmenším nezpochybňovala. To také včera v rozhovoru s „Pasovským novým tiskem“ objasnila. Řekla: „Německo zahájilo válku.“
To je základ našeho historického a politického jednání. To je také základem vůle po porozumění a usmíření vyhnaných. Touto vůli často prokázali, od pádu železné opony v četných setkáních a prokázáním četných výpomocí ve staré vlasti. Tím ukázali svou „pravou lidovou diplomacii“. To vím, a proto patří německým vyhnancům můj dík a můj respekt.
Je to zcela naléhavá prosba, aby se německým vyhnaným z vlasti zde, v Berlíně, německém hlavním městě, dostalo důstojného památného a dokumentačního místa. A je zcela přirozené a samozřejmé, že my na tuto skupinu obětí, na naše krajany také vzpomínáme a na jejich těžký osud nechceme zapomenout..
Předseda spolkového sněmu, Norbert Lasmmert, velmi správně při oficiální slavnosti ve Stuttgartu na počest Charty řekl: „Lidé, kteří osobně bez zavinění jsou oběťmi politických propletenců, státně způsobených omylů nebo zločinů, mají nárok, aby ve své bolesti, ve svém osudu nebyli ponecháni samotni.“ Tak to je!
Avšak o Nadaci útěk, vyhnání, usmíření nadále platí: Kulturní dědictví vyhnaných z vlasti musí být zachováno ve vědomí našeho lidu. Ve školách, učebních osnovách, školních učebnicích, univerzitách, při dalším vzdělávání učitelů, v zemských střediscích pro politickou výuku – všechny instituce výuky musí být vyzvány, aby paragraf 96 spolkového zákona o vyhánění byl realizován.
Že mnohde mohlo být vykonáno více, všichni víme. Pro Bavorsko mohu říci: hlásíme se k celým německým dějinám.
Přiznáním k celým německým dějinám je spojeno také přiznání k německým menšinám ve východní a střední Evropě a v Sovětském svazu. Kvůli příslušnosti k národnosti zažili těžké válečné následky. Nositelka Nobelovy ceny za literaturu Herta Millerová tento osud rumunských Němců přesvědčivě vylíčila.
Dnes jsou německé menšiny budovateli mostů ve sjednocené Evropě. Je naší národní povinností na základě historicko-morálních závazků německé menšiny podporovat.
Opětovně můžeme slyšet větu: „Nemáme současnost a budoucnost zatěžovat otázkami minulosti.“ Znáte tuto větu dostatečně. Tím chceme potlačit nepříjemné otázky. My, Němci, víme, že se vlastních dějin nemůžeme zbavit. Tyto poznatky jsou rozšířeny u našich východních sousedů. Přibývá sil, které potlačení a zpochybnění státem způsobeného bezpráví a vyhánění odmítají. To nám, i vyhnaným z vlasti, poskytuje možnost pravdou dospět k jednotě ve společné Evropě.
Z projevu Eriky Steinbachové, předsedkyně Spolku vyhnaných a poslankyně parlamentu SRN
60 let Charty německých vyhnanců z vlasti znamená také 60 let Dnů vlasti. Od 5. srpna 1950 scházívají se němečtí vyhnanci nejen v Berlíně.
V jiných oblastech můžeme pozorovat, co to znamená, když vyhnaní se radikalizují. Pak bývá konec s jednotou. Pro Afričany a Asiaty míváme soucit, ale to, co se stalo ve vlastní zemi, zůstává nevyřešeno.
Je dobrým znamením, že vyhnaní z vlasti v nových spolkových zemích (v bývalé Německé demokratické republice) tento manifest převzali. Diskuse vyhnaných v posledních letech a dodnes trvající pomohly uvést v život rozhodnutí o Nadaci „Středisko proti vyháněním.“ Založením „Střediska proti vyháněním (ZgV) jsme dosáhli podstatné: tento týden 6. září 2010 bylo naší nadaci 10 let. Počet našich zástupců v radě Nadace se zdvojnásobil a procentuelně stoupl z 23% na 29%.
Den vlasti pro německé oběti vyhnání není dnem duchovní úzkosti. Nýbrž pohledem před hranice.
Spolková kancléřka Angela Merkelová má pravdu, když ve zdravici k dnešnímu dni napsala: „Bezpráví, které muselo zažít 15 milionů vyhnaných na konci druhé světové války, týká se nás všech a nesmí nás nikdy nechat lhostejnými. Zůstává to bezprávím.“
Je správné a dobré, že spolková vláda každoročně ke „Dni vlasti“ nařizuje vyvěsit vlajky na veřejných budovách.
V Polsku, České republice, v našich sousedních státech je mnoho a často i neodhalených masových hrobů. Zdá se neuvěřitelné, že se žádného obřadu při masových hrobech Němců v následnických státech bývalé Jugoslávie se po léta nezúčastnil žádný německý ministr nebo kancléř či prezident.
V České republice je vývoj obdobný. Důkazem o německých osudech je film „Zabíjení po česku“ režiséra Davida Vondráčka v nejlepším vysílacím čase české státní televize. V Srbsku učinili podstatných krok dopředu. Srbská vláda 1.9.2009 udělala závěr, že musí být založena státní komise k objasnění dosud utajených hrobů, v kterých jsou pozůstatky zastřelených obětí po převzetí moci Titem v r. 1944.
Je nutné zachovat důstojnost každého člověka. Také pro oběti vyhánění Němců platí lidská práva.
Z projevu Reinharda Haukeho, světící biskupa biskupství Erfurt, pověřence německé biskupské konference pro vyhnané a péči o přesídlence
Duchovní slovo ke „Dni vlasti“, 11.9.2010 v Berlíně
Za několik dní bude kaplan Gerhard Hirschfelder kardinálem Joachimem Meisnerem v Münsteru prohlášen za blahoslaveného, tj. bude oficiálně katolickou církví věřícím doporučen jako křesťanský vzor. Kaplan Hirschfelder byl na základě jeho veřejného odsouzení hanobení křesťanských symbolů národními socialisty odsouzen a vězněn v koncentračním táboře. Zemřel 1. srpna 1942 v koncentračním táboře Dachau.
Uctění mrtvých 2010
Dnes vzpomínají němečtí vyhnaní na svou vlast. Myslíme na vlast svých rodičů a prarodičů. Budeme je mít ve svých srdcích a jejich dědictví poneseme dále. Myslíme na všechny, kteří v táborech smrti museli zanechat své životy. Masakry byly o ně připraveni, jelikož byli Němci. Také myslím na osudy všech lidí jiných národů, kteří byli vyhnáni pro svou příslušnost k jinému národu nebo pro své náboženství. Cítíme s nimi
Laudatio na Klause Johannise
Klaus Johannis se narodil 13.6.1959 v Sibiu (Rumunsko), které bývalo po staletí duchovní a kulturní středisko a sídlo evangelického biskupa a duchovní středisko sedmihradských Sasů.
Po studiu fyziky byl činný jako učitel, naposledy na Brukentalském gymnáziu, bohatém na tradice, jehož počátky sahají do 14. století. Po zhroucení Ceauceskovy diktatury byl v letech r. 1997 do r. 2000 školním radou ve svém domovském městě a od r. 1999 až do zvolení starostou vykonával tuto funkci pro celý okres Sibiu (Hermannstadt). V roce byl zvolen v r. 2000 starostou Sibiu. O to více pozoruhodné bylo, že byl podporován četnými Rumuny. Byl opětně zvolen starostou v r. 2004 i v r. 2008, kdy získal 80% hlasů. A to za situace, kdy počet sedmihradských Sasů na městském obyvatelstvu činil jen 1,6%. To bylo uznání výkonů nezávislého starosty „pro jeho město“.
Především jeho zvolení přispělo podstatně k tomu, že Sibiu bylo pro rok 2007 vyhlášeno Evropskou unií – společně s Lucemburkem – za kulturní hlavní město Evropy
K. Johannis se od počátku zúčastnil výstavby Demokratického fora Němců v Rumunsku. K masovému vystěhování rumunských Němců došlo stejně jako v jiných státech, více než 100 000 německých Rumunů se však odstěhovalo až v roce 1990. Pro přežití zbylých Němců v Rumunsku bylo nutné vybudovaní Demokratického fora Němců v Rumunsku. V mnoha oblastech a především v městech byli Němci, a to nejen v Sedmihradsku, ale též v Banátu početně zanikající malou menšinou.
Klaus Johannis má jako starosta důvěru jak Rumunů, tak i německé a maďarské menšiny v Sibiu. Především se hodnotí jeho čestnost, jeho píle a jeho nasazení pro veřejnost.
Získal vynikající zásluhy o porozumění lidu. A je skutečným stavitelem mostů ve společně se vytvářející Evropě.
V ocenění zásluh o lidská práva propůjčilo předsednictvo Svazu vyhnaných panu starostovi čestnou plaketu Svazu vyhnaných.
V Berlíně 11. září 2010
Volný a krácený překlad: Ing. Jaroslav Liška
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 351. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, říjen 2010.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz
E-mail: Vydavatel@seznam.cz