Den lidských práv

Vlastimil Podracký

Zvláště letos 10. prosince je zapotřebí si připomenout Den lidských práv a zamyslet se nad nimi v době, kdy jde především o ně, ať už jsou porušovány nebo zneužívány. Všeobecná deklarace lidských práv a svobod je nesporně nejzákladnějším dokumentem doby, majícím podstatný význam. S jeho obsahem lze pouze souhlasit, je konečným produktem společenské evoluce humanity evropské civilizace, je potvrzením práv, za které bojovaly generace a nakonec i my v době komunistického totalitního režimu. Přesto dnes vidíme, že jeho striktní dodržování vede k problémům a proto nelze nechat toto datum jen tak bez povšimnutí projít jako úplnou samozřejmost.

Povaha dokumentu

  Dokument VDLP byl přijat jako nezávazný dokument OSN na jeho třetím zasedání 10. prosince 1948. Od té doby bylo k němu vytvořeno mnoho odvozených dokumentů (Helsinská konference a p.). Nakonec se jeho články dostaly i do ústav států. Pokud dnes vznikají nějaké problémy, je to nedostatečným zpracováním ústavy, nikoliv povahou mezinárodního dokumentu, který je doporučující a jaksi maximalisticky zpracovaný.

  Povaha dokumentu a odvozených zákonů je individuální. Vypočítává práva jednotlivce a povinnosti z práv vyplývající má konat někdo jiný, mnohdy není jasné kdo, ale nakonec vždy společnost jako celek. To je základní rozdíl oproti dosavadním zvyklostem zákonů charakteru kolektivního. Občanská práva byla vždy definována zároveň s povinnostmi ke společnosti. Občan má právo volit, ale tím má i zodpovědnost koho zvolí. Občan má právo na bezpečnost, ale sám se musí o bezpečnost starat, musí bojovat za svůj stát, musí pro něj pracovat.

  Některé body agendy LP nemohou být jiná než doporučující, protože jejich plnění závisí na ekonomické situaci státu. Jak zajistit bezpečnost občanů, když je situace špatná a stát nemá dosti prostředků? Jak zajistit důstojné stáří, když agenda neobsahuje povinnosti, nelze přikázat dětem, aby se o rodiče staraly, když stát na to nemá? Plnit tato práva za každou cenu i na dluh je jistě špatný příklad, ale bohužel dosti často praktikovaný.

  Nová doba individualismu a postupného odloučení lidí od kolektivů přináší nejen ony známé problémy rozkladu rodiny a ztráty sounáležitosti se státem a národem, ale pošetilou představu, že práva prostě „padají shůry“. Pokud se vytratí sounáležitost s kolektivem, je jasné, že to dopadnout jinak nemůže, stát a národní kolektiv jsou jen jakýmsi neplaceným a vydíraným sluhou (spíše otrokem), který má jen povinnosti, které nikdo neocení. Právní chaos a zadlužování státu, prostě snaha stát jen „ždímat“ vyžadováním povinností od něj, je potom zcela předvídatelným výsledkem. Odloučením od společenstev vzniká pocit, že stát není náš, že my na něj nemáme vliv. Tento pocit je jen zčásti založen na realitě.

  Osud agendy LP je osudem všech agend a ideových teorií aplikovaných v době individualismu, kosmopolitismu a univerzalistického globalismu, osud agendy zneužité k cílům nadstátních organizací chtějících udělat z ustupujícího a slábnoucího státu otroka svých ambicí. Ve skutečnosti se slábnoucím státem slábne moc lidu a slábne rozsah demokratického rozhodování. Agenda LP existující paralelně se zákony státu je jakýmsi nástrojem mezinárodních institucí vnést do státu zahraniční univerzalistické rozhodování. Za to ovšem nemohou lidská práva sama o sobě, už vůbec ne mezinárodní doporučující dokument, ale konkrétně způsob zapracování LP do ústavy bez recipročních povinností a bez konfliktů s jinými zákony a pravidly života. Jestli je to pouhá nedbalost vytvořená nezájmem nebo záměr kosmopolitů, nevím.

  Zcela jistě je to způsobeno způsobem individuálního myšlení odloučeného od zájmů společnosti, ve kterém se jeví jednotlivec jako posvátný a zájmy společnosti jako nedůležité, dokonce škodlivé. Pokud někdo vidí zájmy společnosti jako prvořadé, je obvykle zařazen jako nacionalista nebo ještě něco horšího. V tomto myšlení není možné ani dosáhnout shody zájmů individuálních a kolektivních a tím zařazení agendy LP do souladu se zákony funkčního státu.

Konflikt lidských práv s občanskými právy a demokracií

   Tento konflikt není vyvolán samotným obsahem lidsko-právních dokumentů, ale způsobem jejich špatného zařazení do právního systému státu, protože jsou lidská práva nadřazená jiným právním ustanovením občanského charakteru, přitom jsou deklarativní, nezpracovaná, nevyvážená. Kosmopolité chtějí nějaký „světový“ dokument, který by přijaly všechny národy, a tato vize se stává ideologií, dokonce náboženstvím. Proto je těžké zpracovat agendu tak, aby byla v souladu s tradičními zákony, a tím vlastně zůstává oddělená a nevyvážená.

  První konflikt uvnitř tradičních evropských společností je v nevyváženosti, v neexistenci recipročních povinností. Takové příklady vidíme v poslední době: Migranti zadržení v detenčním zařízení mají svoje práva přísně hlídaná ombudsmanem a různými nevládními organizacemi. Stát, tedy občané, mají jen povinnost platit ostrahu a obsluhu. Pokud se aktivistům LP něco nelíbí, má v celém světě zastání, státní orgány nikoliv. Že stát nemá momentálně prostředky potřebné věci zajistit, nikoho nezajímá. Ze státu se stává jakási služka mající jen povinnosti a občané to platí a platit musí. Uprchlík vůbec povinnosti nemá, nemá dokonce ani takovou povinnost jako je znalost jazyka země, do které přišel, nebo alespoň mezinárodního jazyka, kterým je předpoklad se domluvit. Na případné nedomluvě nese vinu stát nikoliv uprchlík. Není možno od něj chtít nějakou práci, pomoc při chodu zařízení, pokud se toho neujme dobrovolně (což většinou neudělá). Kdyby občané v referendu třeba odsouhlasili nějaké povinnosti uprchlíků, bylo by to proti Listině LP a celý svět by takový stát odsoudil a bůhví jaké sankce na něj uvalil.

  Američtí policisté se bojí použít násilí proti černošským zločincům, protože by byli obviněni z rasismu. Vidíme na různých záběrech, jak výtržníci tmavé pleti honí policisty, zatímco by to mělo být opačně. Známe případy odsouzení policisty, který konal svoji povinnost a zastřelil zločince, bohužel tmavé pleti. To je odvrácená tvář rasové diskriminace převedená do diskriminace celé společnosti a státu, který se stává nefunkčním. Právo nediskriminovat podle barvy pleti znamená v této pokroucené praxi diskriminovat všechny občany zločinností, která nakonec vede k NO-GO zónám, tedy oblastem takové zločinnosti, kde normální občané nemohou žít, protože tam ani policista nevkročí. Zde jde o chaos způsobený nadřazením LP nad občanská práva, důležitost neporušit LP je větší než neporušit zákon státu.

  Dalším příkladem je francouzská nemocnice, kde byl potrestán ředitel za to, že nutil muslimskou zdravotnici sundat burku a obléci si pracovní plášť. Náboženská práva muslimek zajištěná v agendě LP jsou nad funkcí společnosti, nad občanskými právy, nad plněním veřejných zájmů. Lidská práva jsou chápána jako nadřazená demokracii a občanským právům, světové organizace tím dostávají moc nad státem a jeho lidem. LP jsou tedy předmětem vměšování a v reakci na to předmětem postupného odmítání lidmi, což je vlastně omyl a nepříznivý proces.

Skupinový extremismus jako odmítání lidských práv

  Obhajoba existenčních zájmů nějakého podstatného kolektivu (národa, rodiny, státu) vždy narazí na problém s právy jednotlivce, protože kolektiv potřebuje mít jasně stanovené povinnosti jednotlivců, které ovšem agenda LP neobsahuje. Individuálně vedená společnost odmítající sounáležitost s podstatným kolektivem nutně postupuje k právnímu chaosu. Jednotlivci se na pravidlech života nedomluví, neboť každý má jiné zájmy, zákony jsou tedy jen výsledkem přetahování mezi zájmy zájmových skupin a jednotlivců. Obecně určené jsou jen ty populistické, které ovšem svým charakterem spíše škodí. Nadřazenost LP je tedy výslednicí nějakého konsenzu, který lze přijmout právě proto, že zájmy podstatných kolektivů nikoho nezajímají.

  Když se zdvihne vlna odporu proti vnějšímu zasahování, proti opomíjení principiálních občanských zájmů, obvykle má kolektivní charakter, vyjadřuje kolektivní vůli. Ta prvně vyřadí ze svého zřetele individuální práva a vyžaduje kolektivní jednotu a sounáležitost. Lidské práva jsou na prvním místě k potlačení, neboť svým individuálním charakterem stojí v cestě kolektivním zájmům. V tom je velké nebezpečí emotivních davových vzplanutí a z nich vzešlých extrémistických vlád.

  U vědomí tohoto nebezpečí je nevhodné dnes praktikované nadřazování LP nad občanská práva a zájmy společnosti, zasahování do práv občanů zvenku. Je to prvořadý omyl současných vykonavatelů agendy LP, a veškerý dnes tak často jmenovaný extremismus je jen reakcí na tyto chyby. Je těžko stále jen odsuzovat extremismus, když se neodstraní jeho příčiny. Těmi není nic jiného než neschopnost establishmentu zajistit funkční a spravedlivou společnost s vyváženými právy a povinnostmi. Agenda LP se tak stává nezaslouženě viníkem nespravedlnosti, potlačení demokracie, právního chaosu, mnohdy i zadlužování a bídy. Potom se na ni může snést snadno hněv davu jako na příčinu.

Závěr:

     Agendu LP je zapotřebí zařadit do právního systému v souladu s občanskými právy a povinnostmi, podmínit plnění LP nezbytnými opatřeními. Nadřazenost demokracie, demokratických orgánů, občanských práv a povinností neopouštět kvůli nějakému ze zahraničí prosazovanému dokumentu. 

  Rovnováha individuálních a kolektivních zájmů je nutná, není možné tuto rovnováhu narušovat odmítnutím kolektivních zájmů a domnívat se, že je možno vše řešit jen plněním zájmů individuálních, všelidských a univerzalistických (přijímání uprchlíků, když si to většina občanů nepřeje). Když zrušíme podstatné kolektivy národa, státu a rodiny nebo je ponížíme na pouhé služky individuálních zájmů, nebude časem nic, co by jednotlivce chránilo, co by lidi spojovalo ke společné práci, ztratí se demokracie a nastoupí blíže neurčený dirigismus mezinárodních organizací, ale daleko nejpravděpodobněji vzpoury extrémistů a chaos.