Prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc
Charakteristickým prvkem současných německých revanšistů je hledání viníků porážek Německa, ale mimo Německo. Zejména členové spolků po druhé světové válce odsunutých Němců se snaží falšovat výklad příčin, průběhu a důsledků dvou porážek Německa v obou světových válkách, jinými slovy přepisují dějiny. Nemyslíte, že to vážně narušuje česko-německé vztahy?
Snaha revidovat výklad příčin, průběhu a výsledků 2. světové války se nedotýká jen česko-německých vztahů, ale má evropský i globální charakter. Projevuje se i v jiných evropských státech. Československo bylo prvním terčem útoků sil, které chtějí učinit z podněcovatelů a viníků války, z válečných zločinců, kteří způsobili smrt milionů lidí, oběti této války. Ti, kteří položili své životy, aby ubránili v Evropě skutečně evropské hodnoty humanity, rovnosti, solidarity a svobody, mají být ukázáni jako zločinci nebo zatím alespoň spoluviníci válečných zločinů. Politická slepota některých jednotlivců z řad politiků a publicistů, u jiných zaprodanost cizím zájmům, započala omluvou za poválečný odsun a zpochybňováním Postupimské dohody a dalších dohod Spojenců z doby války a po ní. Představitelé landsmanšaftu i některé kruhy německé politiky tehdy varovali Českou republiku, aby se neodvažovala obrátit se na své válečné spojence ohledně jejich stanoviska k válečným událostem, jinak ohrozí členství ČR v evropských strukturách. Česká republika přes výhružky takový dotaz tehdy učinila. Vyjádřením Spojených států, Ruska a Velké Británie, jakož i Francie, bylo potvrzeno neměnné stanovisko bývalých Spojenců k poválečnému uspořádání.
Již tehdy se tyto německé síly snažily oddělit české představitele od Polska a vyhrožovat, že neuzná-li Česká republika svou »vinu«, bude v Evropě zcela izolována…
Vzpomínám si na jeden seminář v Poslanecké sněmovně v souvislosti s přípravou česko-německé deklarace. Německý politik Verheuegen a německý profesor tehdy působící v Plzni Boldt vyhrožovali z tribuny nedozírnými následky pro Českou republiku, neuzná-li v tomto textu svou odpovědnost, neboť údajně Německo, Polsko a Francie se o svých postojích dohodly, na rozdíl od ČR, která zůstane izolovaná. Tehdy proti takovým výhružkám se ostře postavil také poslanec Pavel Dostál s tím, že mu to připomíná jiné výhružky z minulosti. Brzo se ukázalo, že německá politika se uchylovala v té době k různým úskokům a bylo chybou, že Česká republika a Polsko nepostupovaly koordinovaně při obraně protinacistických pozic ohledně hodnocení důsledků války. Měl jsem možnost v některých diskusích, např. na platformě česko-německého diskusního fóra nebo jako host fóra žen v Bonnu upozornit, že v německých reprezentacích při vzájemných diskusích chybějí představitelé těch demokratických Němců, kteří byli pro své postoje za války vězněni nebo bojovali proti nacismu v emigraci. Naproti tomu v česko-německém diskusním fóru nechyběla nikdy početná delegace landsmanšaftu.
Landsmanšaft se však nikdy od henleinovské minulosti účinně nedistancoval, ani od politiky zločinů páchaných tímto společenstvím na Češích a demokratických Němcích…
Jejich zločiny byly takového druhu, že Hitler považoval za potřebné výnosem ze 7. června 1939 jim udělit amnestii, neboť sloužily k »udržení němectví«. Z hlediska českého právního řádu je tato amnestie nicotná a Česká republika by měla požadovat vyšetřování vražd, zavlečení do ciziny a dalších zločinů ještě před zahájením války. Chtějí-li být představitelé landsmanšaftu členy delegace Bavorska, jako zvláštní národní skupina žijící v Bavorsku, musí také přiznat svou odpovědnost za zločiny páchané při rozbíjení demokratického Československa, za řádění henleinovských ordnerů, za násilí na Češích, Židech, demokratických Němcích a emigrantech, kterým se Československo snažilo zajistit ochranu.
Pojďme k dodatku Lisabonské smlouvy. Jaká rizika plynou ze skutečnosti, že Listina (Charta) základních práv EU bude pro naši republiku závazná, a to i v době přijetí Islandu a Chorvatska do evropského společenství?
Na tato rizika od počátku upozorňovalo Polsko a jeho reprezentanti, i někteří čeští europoslanci, z nekomunistů například Jana Bobošíková. Posun v rozhodovacích pravomocích Evropské unie směrem k federativnímu uspořádání a pokles historického vědomí evropské společnosti mohou nastolit mnohá nebezpečí pro demokratické hodnoty v Evropě a pro stabilitu existujících majetkových vztahů.
V některých kruzích se stále kritizuje čs. zákon č. 115/1946 Sb., o právnosti boje proti nacismu, ačkoliv mnohé státy, jejichž představitelé se k takové kritice připojují, přijaly v téže době jako Československo obdobné předpisy, aby mohly dodatečně legalizovat legitimní boj proti nacismu a fašismu.
Nejdelší dobu takové beztrestnosti obsahoval např. rakouský zákon, neboť se vztahoval i na činy týkající se odporu proti klerofašistickému režimu nastolenému kancléřem Dollfussem v roce 1933. Československo ostatně v té době poskytlo azyl mnoha odbojářům, kteří se zbraní v ruce se proti tomuto režimu postavili a hrozila jim v Rakousku smrt nebo vězení. Je pozoruhodné, že němečtí historici si tohoto mezinárodního kontextu byli vědomi, proto zabránili tomu, aby studium těchto předpisů se nestalo předmětem srovnávací studie, jak bylo původně v rámci česko-německého fondu budoucnosti dohodnuto. Místo toho se prosadila problematika postavení menšin. Neznalost dějinných souvislostí vytváří prostor pro uplatňování nelegitimních majetkových nároků. Z těchto důvodů chápu i stanovisko prezidenta Václava Klause k Lisabonské smlouvě, domnívám se však, že takový postoj měla včas zaujmout česká vláda v koordinaci s vládou polskou, a uplatnit výhradu chránící výsledky protinacistických opatření. Podobně kdysi postupovalo Lucembursko při výhradě k Evropské úmluvě o lidských právech a základních svobodách.
Neměli bychom také zůstávat slepí a hluší k tomu, že v řadě států zejména střední a východní Evropy pod hesly antikomunismu jsou obhajovány nebo dokonce velebeny tehdejší spojenci nacistického Německa, kteří bojovali například v oddílech SS po boku německých vojsk na frontě, páchali pogromy na Židy, účastnili se vraždění v koncentračních táborech. Jejich oběťmi byli i českoslovenští občané. Za hesly antikomunismu se dnes také skrývá rehabilitace nacismu a antisemitismu. Změny ve složení evropských soudních institucí mohou přinášet judikaturu protikladnou principům poválečného uspořádání, neboť reprezentace některých nových členských států se nehlásí k protinacistickým hodnotám jako ke své prioritě. Tím by mohly vítězit hodnoty, o kterých se vítězové 2. světové války domnívali, že byly definitivně poraženy.
Strany CDU/CSU podporovaly v celém poválečném období spolky odsunutých Němců, a protože jsou obě strany zastoupeny i v nové vládě, pokračují v tom i dnes, zejména pokud jde o finanční podporu. Spolky to vracejí voličskou podporou. Kde vidíte hlavní nebezpečí jejich aktivit?
Landsmanšaft se od počátku snaží vzbudit dojem, že zastupuje veškeré německé obyvatelstvo, které mělo nějaký vztah k Československu, a to dokonce včetně těch, kteří zde ani nikdy nežili nebo žili jenom jako příslušníci okupačních sil. Takovou představu o reprezentaci všech Němců vytvářelo i Henleinovo hnutí za 1. republiky. Nebyla to pravda ani tehdy, a není to pravda ani v současné době, neboť vždy existovala dělicí čára mezi demokratickými Němci a odpůrci demokracie. Československo ve třicátých letech učinilo chybu, že Henleinovo hnutí včas nezakázalo, tak jak postupovalo předtím v souvislosti s jednorázovým zákonem ohledně dvou pronacistických politických stran. Landsmanšaft v Německu se snaží vystupovat, jako by byl pouhým kulturním a národopisným sdružením a mohl získávat z tohoto důvodu i různé dotace od státu. Svůj monopol v údajném zastupování sudetoněmectví si žárlivě střeží i vůči jiným sdružením. Pocítila to ostatně nedávno v ČR i skupina lidí, která pod jménem landsmanšaftu hodlá vystupovat a patrně získávat také dary a dotace, jak to prezentuje svými stanovami a proklamacemi i na svých internetových stránkách, a touží po publicitě. Demokratická společnost se však musí bránit a nepřipustit snahu o revizi důsledků 2. světové války. Tehdy bylo rozhodnuto nepřipustit obnovu žádné formy nacismu, fašismu a militarismu. I to bylo výsledkem politických dohod v Teheránu, Jaltě a v Postupimi a smluv, které byly posléze protinacistickými spojenci v tomto duchu uzavřeny. Jsme svědky toho, že takové nebezpečí neonacismu a rasismu je reálné.
Nijak ve snahách o vrácení majetků na našem území neumdlévají potomci šlechtických rodů, kterým byl tzv. Benešovými dekrety zkonfiskován majetek za kolaboraci s nacisty. I přes dodatečnou »pojistku« České republiky k Lisabonské smlouvě se potomci šlechtických rodů upínají k evropským soudním institucím a již někteří zahájili ataky v ČR. Například v Cholticích na Pardubicku Ital Berthold Thun Hohenstein, který mámí zpět majetek i od dílčích vlastníků bývalého panství jeho otce již nyní. Jaká je šance, že se jim to nepodaří?
Snahy o restituci velkého pozemkového majetku nelze oddělit od ostatních snah revidovat výsledky 2. světové války a někdy se vrací i k 1. světové válce. Pozemkové reformy, které se tehdy uskutečňovaly, měly zásadní demokratický charakter. Některé šlechtické rody se po 1. světové válce s republikánskými reformami smířily, jiné hledaly nebo využily první příležitosti, aby se od demokratických poměrů distancovaly. Domnívaly se, že tuto šanci jim dává německý nacismus. Často šlechtické rody svou podporu rozdělily a jejich příslušníci patřili do obou front tehdejších střetů. Československé zákonodárství ve 2. světové válce a po ní diferencovalo podle individuálního chování jednotlivců, což se promítlo do rozhodnutí správních a jiných orgánů po 2. světové válce. Při posuzování chování příslušníků těchto rodů nebylo často rozhodující, zda se jednalo o původně český rod nebo o rod, který své majetky, o kterých Masaryk uváděl, že byly někdy větší, než některé německé státy, získali až v důsledku pobělohorských konfiskací. Dokonce i někteří z těch, kteří dávali najevo loajalitu českému státu v prohlášení vůči prezidentu Benešovi, nebo později Háchovi v době války, posléze při návštěvách u protektora von Neuratha proklamovali své němectví a novou loajalitu zdůrazňováním svého němectví a v daném kontextu i podporu nacismu.
Při současných soudních sporech však soudy často neznají historické souvislosti a měnící se chování šlechty v různých obdobích války při jejím úsilí o záchranu svého majetku nebo při snaze o obnovu svých privilegií, nemyslíte?
Neznalost historických souvislostí se projevila po listopadu 1989, například i při změnách zákona týkajícího se adopce. Mělo být tehdy umožněno, aby mohli být adoptování dospělí lidé, což jednoznačně mělo obnovit tradiční snahy tímto institutem zachránit některé šlechtické majetky před odúmrtí ve prospěch státu. V současných sporech se ukazuje také to, že některé obce nebo právnické osoby, aby se vyhnuly soudním sporům, raději přenechají majetek konfiskovaný po válce bývalým příslušníkům SS nebo kolaborantům, jejich potomkům. Je to v přímém rozporu s rozhodnutím Spojenců, kterým jsme i my vázáni. Společnost je již často unavena z různých korupčních a jiných afér a nebrání hodnoty, za které naši předkové bojovali, a mnozí na ochranu národních zájmů rezignují. Je to však odpovědnost současníků vůči budoucím generacím.
Další otázka by sice byla pro politika, ale nás zajímá právní reakce. Neonacistické hnutí získává u nás poměrně značnou podporu u historicky nevzdělaných mladých lidí. Jak lze podle vás vzrůstajícím aktivitám profašistickým excesům čelit?
Odpověď na tuto otázku má širší souvislosti a několik aspektů. Mladá generace vždy inklinuje k radikalismu a zjednodušeným soudům, a teprve konfrontace s životními zkušenostmi a další poznávání přinášejí objektivnější pohled. Demokratické a vlastenecké cítění značné části mladé generace za 1. republiky bylo ve veřejném prostoru formováno výchovou ve škole, v mnoha spolcích, ale také zkušenostmi ze střetů s mladými henleinovci a jejich útoky na Čechy, i konfrontace s fašistickými skupinami. Na vlastenecké humanistické postoje působila také vlivná vrstva demokratických intelektuálů širokého politického spektra - z literátů například Karel Čapek, Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert a mnozí další. Ti vytvářeli hráz proti antisemitismu, xenofobii, rasismu a jejich vystupování proti nacismu a fašismu mělo i mezinárodní rozměr.
Po »Mnichovu« při útocích pravice proti demokratům, na nichž se také podílela část inteligence a mladé generace, teprve zkušenosti s nacistickou okupací přispěly k odhodlanému odporu značné části mladé generace proti nacismu. 17. listopad 1939 ukázal, že útlak bude veden proti levici i demokratické pravici. Mnoho mladých lidí položilo život za svou vlast a jejich postoje byly výsledkem zkušeností, které získali. Mohou být inspirací i v současné době.
Při srovnávání s tehdejšími vlivy současná škola a zejména veřejné sdělovací prostředky nevystupují odpovědně a dostatečně aktivně při výchově k demokratickým hodnotám a k obhajobě historické pravdy…
Tím více to platí pro mnohé politiky. Nedávno mi středoškolský profesor vyprávěl, že se studenti při výuce divili, že se na osvobození Československa podílela kromě Američanů také sovětská vojska. Je to výsledek jednostranné propagandy ve sdělovacích prostředcích. Za hanebné lze označit zneuctění státních symbolů padlých sovětských vojáků v Brně i jinde. Odpovědní představitelé těchto měst si zřejmě neuvědomují, že bez hrdinství a obětí Rudé armády, jejíž symboly se odstraňují nebo poškozují, armády, která v určitém období nesla hlavní tíhu války, by patrně neexistoval ani český národ.
Ve světě se v současné době klade důraz na symboliku. Symbolický význam mělo nepochybně i vysílání programu České televize ve dnech výročí Pražského povstání s názvem Zabíjení po česku. Živelně vypuknuvší povstání bylo ovlivněno tehdy také atmosférou posledních dnů války, kdy českým územím projížděly vlaky naplněné lidskými troskami z koncentračních táborů, pochody smrti a dalším svědectvím bestiality německé okupační správy. Před lety jsem upozorňoval na vynikající vzpomínkovou knihu Miloše Picka s názvem Přes Acheron, zpátky to šlo hůř, kde autor přibližoval osud těchto transportů i smrt mnoha demokratických Němců, kteří se chtěli vzepřít a byli usmrceni svými německými spoluobčany. Na zabíjení Židů a dalších vězňů z transportů se podílelo sudetoněmecké civilní obyvatelstvo. I v posledních dnech války pokračovalo vyvražďování českých vesnic německými jednotkami proto, že jejich obyvatelé podporovali odboj.
Žijí však ještě poslední pamětníci tehdejších událostí…
Československá armáda, která je v tomto televizním programu obviněna z válečných zločinů, se setkávala po celé válečné tažení s těmito hrůzami páchanými ve jménu nacistické ideologie a německé »vyšší rasy«. Osamocené upozornění v programu na širší souvislosti tehdejších excesů vůči německému obyvatelstvu na celém vyznění programu nemohlo nic změnit. Celkové pojetí bylo vyjádřeno ostatně i v názvu: Zabíjení po česku, které generalizovalo tehdejší excesy na celý český národ. Několikrát jsem dokládal, jak česká veřejnost i někteří politici, včetně poslanců Národního shromáždění a členové vlády, odsuzovali takové excesy a označovali je za gestapismus cizí českému národu a československým demokratickým tradicím. Takové odsouzení z úst ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny v pořadu nezaznělo, ačkoliv bylo oficiální politikou československého státu. Z rozhodnutí parlamentu také byly zločiny tohoto druhu v různé míře vyšetřovány a trestány. Takové souvislosti televizní program nezachycuje a lze snad doufat, že touto neobjektivitou se bude zabývat Rada České televize a zváží i váhu symbolu tohoto programu v rámci oslav Pražského povstání. Významný teoretik liberalismu Karl Popper krátce před smrtí v Praze publikoval článek o moci televize a upozorňoval, jak může televize ohrozit demokracii, pokud nebude jako významná politická síla řádně kontrolována. V tomto kontextu by bylo užitečné se k těmto Popperovým myšlenkám vrátit…
Symboly mají velký význam právě u mladých lidí. V této souvislosti boj za svobodu lze porovnat význam tohoto symbolu důsledku války s takovými symboly, jaké představovaly pro boj za svobodu filmy Němá barikáda nebo Vyšší princip.
Je třeba vítat počiny, které ukazují pozitivní úlohu demokratických Němců při obraně demokracie v Československé republice. V nedávné době to učinila v knize vzpomínek A zapomenuti vejdeme do dějin s předmluvou Lenky Reinerové Alena Wagnerová. Podobné úsilí vyvíjí Egon Lánský. Takové pozitivní počiny je možné konfrontovat s řadou programů veřejnoprávní televize, které zkreslují minulost, působí na mladou generaci a dehonestují ušlechtilé činy českých vlastenců v minulosti. Rovněž výroky některých politiků, používající nacistickou frazeologii, legitimizují projevy nacismu a neonacismu.
Poukázal jste na řadu faktorů, historických skutečností, ale jak se dívat do budoucna?
Je nepochybné, že se demokracie musí bránit, vystupovat proti násilí a trestat násilné projevy rasismu, antisemitismu, xenofobie apod. Zároveň však musíme věnovat velké úsilí výchově k demokracii ve škole a veřejném životě a na obraně hodnot demokracie by se měly podílet všechny síly bez rozdílu politické orientace. V souvislosti se zmíněným televizním programem to učinil v tisku moravskoslezský hejtman v článku přetištěném v časopise Národní osvobození. Označil zmíněný program za drzou provokaci a požadoval učinit takovým provokacím přítrž. Neměly by tomu bránit žádné povolební politické zájmy a je třeba připomenout si zkušenosti z třicátých let dřív, než bude pozdě.
3. 6. 2010 Jiří ČERNÝ
http://www.halonoviny.cz/articles/view/202668
Připravil: Ing. P. Rejf, CSc.