PhDr. Marie L. Neudorflová, PhD.
V souvislosti s negativními dopady globalizace na Západě vycházejí řadu let publikace, které se problémem důkladně zabývají i z hlediska demokratických principů a hodnot. Chci upozornit na dvě knihy, které poskytují u nás málo známé skutečnosti: John Ralston Saul, The Collapse of Globalism and the Reinvention of the World (Zhroucení globalismu a znovu objevení světa), Toronto: Penguin Groups 2005, 309 s. a John Cavanagh and Jerry Mander, ed., Alternatives to Economic Globalization. A Better World is Possible (Alternativy k ekonomické globalizaci. Lepší svět je možný), San Francisco: Berrett-Kohler Publishers, Inc. 2004, 408 s. Knihy zdůrazňují demokracii jako legitimní hodnotový a politický systém, jehož hlavní principy, spravedlnost, rovnost občanů a jejich efektivní vliv na politiku jsou podemílány nadnárodními korporacemi. Ty nezadržitelně expandují v důsledku svého privilegovaného statutu "právní osoby", nesmírných zisků vytěžených na úkor nízkých platů, absence zodpovědnosti za úroveň společností a na úkor ničení prostředí a zdraví lidí. Jejich hlavním argumentem pro expansi je tvrzení, že jejich ekonomický systém je veřejnosti a národům prospěšný. Místo, aby podléhaly kontrole demokratických vlád a veřejnosti, věnují obrovské náklady na lobování, reklamu a korupci, aby upevňovaly svou pozici.
Autoři předkládají nespočet důkazů, že jejich expanse je z mnoha hledisek destruktivní, přispívá k chudobě a je na úkor demokracie a obecného blaha, vede k odbourávání sociálních jistoty vydobytých za posledních 150 let v zájmu lidskosti a spravedlnosti. Autoři na historii ukazují, že prosperující ekonomika sloužící úrovni společností je zaměřena hlavně na domácí výrobu a soběstačnost státu všude tam, kde to je možné. Filosofie nadnárodních korporací prosazují princip výroby na vývoz, ničí domácí výrobu a soběstačnost národů. Dopravování zboží, dříve vyráběného doma, ze vzdáleností i tisíce kilometrů, je důležitým zdrojem jejich zisků, které považují za soukromé, ale ve skutečnosti to je plýtvání cennými zdroji.
Prostřednictvím privatizací a dostatečné tvorby bohatství byla slibována obecná prosperita, vyřešení chudoby a sociálních problémů dokonce i ve třetím světě. V zájmu volného obchodu a trhu je odbouráváno vše, co bylo vydobyto v zájmu úrovně lidí a sociálního smíru s argumentem, že to je zneužívání demokracie a příčina velkých nákladů vlád na veřejné potřeby a tím příčina nedostatečného ekonomického růstu. Ve skutečnosti v soukromých rukou ceny zdravotnictví, veřejné dopravy, školství, penzijního zabezpečení, potravin, atd. horentně stoupají, a mnohým se stávají nedostupné. Korporace se orientují čím dál více na ovládání základních potřeb lidí, neboť tam je jejich zisk nejspolehlivější. Privatizace se obvykle týká všeho, co bylo vybudováno veřejnými prostředky, co bylo legitimně považováno za státní nebo národní vlastnictví. Vládní regulace, minimální mzda, omezená pracovní doba, regulace kvality potravin, a dokonce i politická participace veřejnosti k naplnění svých základních potřeb začaly být označovány jako protekcionismus nebo populismus. Zároveň korporace usilují o snižování daní, vyhýbají jejich placení. Vlády tím nemají dostatek peněz na veřejné potřeby. Korporace zároveň vytvořily systém (prostřednictvím dluhů, intelektuálních práv, arbitráží atd.), jímž odsávají veřejné prostředky (daně, veřejný majetek), kterými mají vlády disponovat za účelem veřejného dobra.
Autoři zdůrazňují, že demokracie a neoliberalismus stojí v mnohém proti sobě, ale že demokraticky zvolené vlády musí representovat především potřeby, zvláště základní, a zájmy své společnosti, a ne zájmy cizí a soukromé – to je zneužívání demokracie. Publikace zdůrazňují, že k posílení demokracie a principu spravedlnost ve světě je potřeba posílit funkce demokratických vlád v rámci "národního států" a zároveň rozvinout silnou občanskou a intelektuální iniciativu nejen na obranu toho, co ze sociálních principů ještě zbývá, ale i v zájmu odstranění privilegovaného a nekontrolovaného postavení nadnárodních korporací. Určitou překážkou je v každé zemi malá vrstva privatizací zbohatlých lidí, kteří se od liberalismu kloní ke konservatismu a prohlašují své vlastnictví za posvátné a odmítají platit přiměřené daně. A inženýři globalizace odmítají přiznat a uznat její neradostné následky.
Globalizace se začala ve velké intensitě prosazovat od 70. let 20. století ve spojení s oprášenou ideou ekonomického neoliberalismem a to v době, kdy ekonomika Západu prosperovala v důsledku kenesiánských konceptů. Aby její vpád byl přesvědčivý, byl doprovázen umělou krizí naftového průmyslu (Saul). Rychle se prosazuje v postkomunistických zemích, které neměly zkušenost ani s demokracií, ani s neoliberalismem, který je rubem kolonialismu. Filosofické základy globalisace jsou stejně materialistické jako základy marxismu a komunismu. Bylo tedy snadné pro mnohé komunistické funkcionáře po roce 1989 převléknout kabát a horovat pro tržní ekonomiku a neoliberalismus. Tím, že filosofie postmodernismu intelektuálně zaútočila proti společensky jednotícím osvícenským principům, přispívala k myšlenkovému chaosu, k oslabení kolektivní sebeznalosti a dlouhou tradicí rozvinutou kolektivní, národní a kulturní soudržnosti. Pojem nacionalismus se stal velmi zneužívaným pojmem, podobně jako za komunismu. Autoři také upozorňují, že i většina tisku je vlastněná nadnárodními korporacemi, a podobně jako televize, skrytě (bulvár, reklama, diskuse o nedůležitých věcech), ale záměrně, přispívají k politické desorientaci, k atomizaci společnosti, k její občanské pasivitě a k celkové mravní a politické nedospělosti.
Autoři na mnoha příkladech ukazují, že důsledky globalizace jsou většinou opačné, než co bylo slíbeno. Sociální problémy se prohloubily, globalizace není schopna předcházet mezinárodním konfliktům. Ignoruje se mravní základ společnosti, pozitivní rozvoj většiny lidí v duchovní, mravní, kulturní a politické oblasti. Naopak, rostoucí potřeba přírodních zdrojů a levné pracovní síly, které jsou základem globalizace, vede k vážným konfliktům, potenciálně i občanským.
Autoři kladou důraz na respekt pro úroveň a realistické možnosti rozvoje jednotlivých států. Aplikovat ekonomický model bez ohledu na celkové podmínky společnosti přináší převážně destrukci. Země s levnou pracovní silou ani nedostávají možnost budovat svou ekonomiku, politickou stabilitu a funkční demokracii. Tato situace demoralizuje, vytváří podmínky ke korupci, která se již hluboce zakořenila i v západních demokraciích (Saul). Typické je také zneužívání záměrných mezer v zákonech. Autoři věcně i historicky obhajují legitimitu různých druhů vlastnictví, včetně státního, národního a obecného, zvláště u nepostradatelných zdrojů jako je voda, půda, energie, veřejná doprava, a další.
Saul upozorňuje na závažnou skutečnost, že většina postkomunistických států měla k dispozici prostředky do investic vlastního ekonomického rozvoje, zvláště pro domácí potřebu. Ale politikou nadnárodních globalizačních korporací byl tento potenciál prostřednictvím privatizací a "zahraničních investic", uměle zlikvidován jako potenciální konkurence. Demokracie, která nemá prostředky k efektivnosti a není schopna řešit existující problémy, budí u veřejnosti nedůvěru. Tím se otvírá prostor pro pravicový nacionalismus, pro pravicové autoritativní orientace, což je mocenskými vrstvami vítáno. Autor připomíná, že Milton Friedman se nedávno veřejně omluvil, že doporučoval postkomunistickým zemím "privatizovat, privatizovat, privatizovat .
Za východisko z této situace považují autoři dobře koncipované zákony a demokratizaci vlád a systému. Z této perspektivy Saul má určité pochybnosti i o podstatě EU, která není budována kolem občanských a demokratických principů, ale kolem byrokracie a principů ekonomicky neoliberalistických. Chybí podstatný ohled na možnost soběstačnosti jednotlivých států, jejich skutečné potřeby, na politické vzdělávání v duchu demokracie, nic se nedělá proti bulvarizaci tisku a morálně destruktivním aspektům kultury. Autoři zdůrazňují demokratický národní stát jako nejrealističtější východisko z vážných problémů globalizace. V důsledku jeho zakořeněné mnohovrstevné identity se s ním občané mohou přirozeně ztotožnit, rozvíjet plnohodnotnou demokracii na základě svých potřeb a zájmů, občanskou zodpovědnost a iniciativu, hodnotnou kulturu a ekonomiku jako součást společnosti. Skutečně demokratické země mají i velkou naději se naučit žít bez vzájemných konfliktů.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz