Středa, 22. září 2010/ Benjamin Schett
Bývalá hlavní žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) Carla Del Ponteová byla nedávno konfrontována s obviněními ze zastrašování svědků, což vedlo k tomu, že tribunál v této věci zahájil vyšetřování. Zveřejnil to britský list „The Guardian“ v článku z 18. srpna 2010.[1] Podle tohoto článku soud jmenuje externího odborníka, aby tato obvinění prošetřil a do šesti měsíců rozhodl, zda je soudní řízení oprávněné. Toto obvinění se také týká bývalých blízkých spolupracovníků Del Ponteové Daniela Saxona a Hildegardy Ürtzové-Retzlaffové. S těmito obviněními vystoupil srbský politik Vojislav Šešelj, který je sám haagským vězněm. Údajnými oběťmi zastrašování je několik svědků obžaloby v jeho procesu.
Šešelj se Haagu vydal dobrovolně v roce 2003 bez ohledu na skutečnost, že tento soud neuznává. Šešelj tvrdí, že nikdy nebyl legitimizován Valným shromážděním OSN, což by ve skutečnosti mělo být podle Charty OSN povinné. Proces s tímto politikem, který se dříve prezentoval jako nacionální alternativa k více projugoslávsky orientovanému bývalému srbskému prezidentu Slobodanu Miloševićovi, nakonec začal na konci roku 2006 a s několika přestávkami a bez relevantních výsledků pokračuje dodnes.[2]
Skutečnost, že tento ad hoc tribunál pokládá za nutné brát tuto záležitost tak či onak v úvahu, je sama o sobě pozoruhodná. Způsob, jakým tento tribunál jedná, totiž nelze nazvat nestranným. Metody, které Haag požívá, aby dosáhl vytoužených usvědčení, sahají od upření práva hájit se sám, ke ztlumení mikrofonu, když obvinění mluví o faktech, které uvádějí obžalobu do rozpaků až k již zmíněnému zastrašování svědků. K těmto událostem docházelo velmi často během Miloševićova procesu [3], když bývalý šéf srbské tajné služby [Služba državne bezbednosti] Radomir Marković svědčil jako svědek obžaloby o tom, že na něj byl v Bělehradě vyvíjen nátlak, aby falešně obvinil Miloševiće, že k válečným zločinům vydal rozkaz. [4] Za to mu byla nabídnuta nová identita v zahraničí, avšak poté, co vypovídal o tomto nátlaku, byl poslán zpět do Srbska, kde si dosud odpykává trest vězení.
Dalším způsobem, jak dosáhnout, aby svědci vypovídali ty nejfantastičtější historky, jsou tzv. soudní procesy s „přiznáním viny“. Někdo, kdo byl obviněn, že spáchal válečné zločiny a již to dosvědčil, může být odsouzen ve zkráceném řízení, aniž by obžaloba musela toto doznání zkoumat a dokazovat ho. Jedinou důležitou věcí je obžalovat správné osoby. Nejznámějším příkladem je případ bosenského Chorvata Dražena Erdemoviće, který se v roce 1996 přiznal, že sloužil v armádě bosenských Srbů a že se podílel na tzv. „srebrenickém masakru“ v červenci 1995. V roce 2000 byl Erdemović propuštěn a byla mu poskytnuta nová identita. Poté posloužil obžalobě jako chráněný svědek při několika procesech. Na Erdemovićových doznáních je dokonce založena obžaloba bývalého bosensko-srbského prezidenta Radovana Karadžiće a jeho armádního velitele Ratka Mladiće za spáchání „genocidy“ ve Srebrenici. Německy píšící novinář Germinal Čivikov napsal knihu, která pojednává o všech lžích a rozporných vyjádřeních, jež Erdemović poskytl. [5]
Německo-jazyčný internetový časopis „Schattenblick“ uveřejnil článek o tom, jak tribunál zacházel s bosensko-srbským důstojníkem Momirem Nikolićem, na něhož byl vyvíjen nátlak, aby obvinil sebe a další z údajných zločinů, ke kterým prý došlo ve Srebrenici. Výměnou za to mu obžaloba nabídla stažení obvinění z „genocidy“ s tím, že bude obviněn „pouze“ze spáchání „zločinů proti lidskosti“. Obžaloba však neuspěla:
„Nikolić, který byl odsouzen na 27 let, řekl, že v procesu proti jinému důstojníkovi [Ljubomiru Borovčaninovi] lhal od začátku do konce. Jeho lži byly odhaleny americkým obhájcem Michaelem Karnavasem. Nikolić vypověděl, že nenařídil údajnou masovou popravu, z čehož byl obviněn, a že dokonce ani nebyl na místě činu, kde k tomuto zločinu mělo údajně dojít. Tento obhájce onoho dalšího obžalovaného důstojníka [Ljubomira Borovčanina] vyložil, že Nikolić, jak sám potvrdil, musel zástupci obžaloby „poskytnout něco,“ co tento zástupce sám „neměl,“ aby se Nikolićův trest snížil na 20 let. Toto modelové svědectví o „srebrenickém masakru“ tudíž „vyhořelo,“ jak soudně, tak politicky.“ [6]
Šešelj se již v září 2005 ve svém svědectví při Miloševićově procesu zmínil o používání „falešných svědků“. Momira Nikoliće ve svém svědectví také zmínil, a to v souvislosti s procesem proti dalšímu důstojníkovi Miroslavu Deronjićovi:
„Ve vězení haagského tribunálu jsem byl očitým svědkem toho, jak byl Miroslav Deronjić tímto tribunálem zlomen, jak ho vydírali a jak ho postupně lámali. Od počátku byly mezi námi dobré vztahy. Řekl mi, jak byl zatčen, jak byl mlácen, jak ho dávali do sudu s vodou a tak dále a tak dále. Svěřil se mi. Zlomit ho trvalo měsíce a jim se to podařilo, až poté, co Momir Nikolić ve svém svědectví řekl, že Deronjić byl přítomen rozhovoru, při kterém byla odsouhlasena poprava. Po tomto se Deronjić úplně zhroutil a souhlasil, že bude svědčit o čemkoli a proti komukoli. Souhlasil, že bude falešně svědčit proti Karadžićovi.“ [7]
Dalším klíčovým svědkem obžaloby, na kterého byl pravděpodobně vyvíjen nátlak, byl bývalý prezident krajinských Srbů Milan Babić. Svědčil proti Miloševićovi a obvinil ho z odpovědnosti za válečné zločiny. Šešelj o jeho důvěryhodnosti jako svědka pochyboval:
„Milan Babić například během své výpovědi při několika příležitostech zmínil moje jméno v naprosto nepravdivých souvislostech. Vím, že to bylo v nepravdivých souvislostech.“ [8]
Babić již nebude moci být vyslechnut. Zemřel ve své cele v Haagu v březnu 2006 podle oficiální verze sebevraždou. Bylo to týden před tím, než za podezřelých okolností zemřel Milošević.
Tímto a dalšími příklady se zabývá nová kniha švýcarského badatele se srbskými kořeny Alexandra Dorina [9], který, podobně jako Čivikov, zkoumá fakta, domněnky a metody haagské justice ve věci událostí ve Srebrenici. Carla Del Ponteová však čelí nespokojenosti také z nečekané strany, a to z té, za kterou, jak tvrdí, bojuje. Jedná se o sdružení „Srebrenické matky“ založené bosensko-muslimskými ženami, jejichž synové v této válce zemřeli. Toto sdružení Del Ponteovou viní z toho, že nechala zničit osobní věci obětí, které by pravděpodobně mohly pomoci určit příčinu úmrtí jejich synů:
„Členky nevládní organizace Srebrenické ženy shromažďují podpisy pro žalobu proti bývalé haagské žalobkyni Carle Del Ponteové. […] Připomínky na naše zemřelé byly zničeny a Carla Del Ponte musí nést svou odpovědnost, uvádí organizace. Současný hlavní žalobce v Haagu Serge Brammertz v květnu minulého roku potvrdil, že bylo zničeno zhruba 1000 kusů důkazního materiálu, který byl vyzvednut z masových hrobů ve Srebrenici a okolí. Brammertz sdělil, že šlo o běžnou proceduru, protože tyto důkazy nebylo možné uskladnit.“ [10]
Odůvodnit zničení „osobních dokladů, fotografií a kousků oblečení“ (B92) nedostatkem skladovacího prostoru pro jejich archivaci vypadá skutečně podivně, pokud si uvědomíme, že je řeč o události, kterou politici a mainstreamová média považují za „nejhorší masakr v Evropě od konce 2. světové války.“ Pokud jde o probíhající proces s Radovanem Karadžićem, politiky naplánované usvědčení Karadžiće z odpovědnosti za „genocidu“ je právě srebrenickým případem údajně plně oprávněno. Měli bychom se tázat (bez jakékoli snahy snižovat utrpení Srebrenických matek), zda není možné, že zničené dokumenty třeba plně neodpovídaly oficiální verzi o událostech ve Srebrenici. V této oblasti koneckonců probíhaly rozsáhlé boje, zvláště když se vojáci bosensko-muslimské armády snažili prorazit srbské linie a dostat se do Muslimy kontrolovaného města Tuzly. Dorin hovoří o 2000 vojáků, kteří zemřeli během těchto bojů a kteří jsou dnes započítáváni mezi „oběti masakru“. [11] Pokud byli tito vojáci opravdu zavražděni, stále to není přesvědčivý důkaz, že šlo o zločin, který byl nařízen ze shora. Žalobci tribunálu se však tváří, že o tom mají vědomosti.
Každopádně nebyl dosud nalezen žádný psaný nebo jinak zaznamenaný rozkaz prezidenta Karadžiće nebo jeho šéfa armády Mladiće, který by se týkal zabíjení vojáků či civilistů. Pravdou však je, že v té době bylo v tomto regionu velké množství nenávisti na obou stranách: Muslimský válečník Naser Orić, jehož specialitou bylo pořizování videonahrávek „hořících domů, mrtvých těl, useknutých hlav a prchajících lidí,“ [12] šířil teror po srbských vesnicích okolo Srebrenice, která byla před srbskou invazí oficiálně vyhlášena za „bezpečnostní zónu“ OSN.
Britský politik David Owen, který byl dříve vyjednavačem Evropského společenství pro Jugoslávii, svědčil při Miloševićově procesu. Hovořil o telefonátu z dubna 1993 s tímto bývalým srbským prezidentem, který byl již tehdy vyděšen situací v tomto regionu:
„Nikdy jsem neslyšel Miloševiće tak podrážděného a vyděšeného. Obával se, že pokud jednotky bosenských Srbů vstoupí do Srebrenice, dojde ke krveprolití kvůli obrovské zášti, která mezi těmito armádami panovala.“ [13]
I mnoho dalších autorů dnes pomáhá demaskovat oficiální verzi srebrenických událostí. Kromě autorů, kteří již byli v tomto článku citováni, je třeba zmínit Philipa Corwina [14], který byl vysokým představitelem OSN v Bosně během války (1992-1995), novináře George Szamuelyho [15] a velmi známého autora prof. Edwarda S. Hermana. [16]
Předpojatost médií vůči Srbsku spolu s používáním výrazu „genocida v souvislosti se Srebrenicí, jako by šlo o vrcholný příklad genocidy, umožnila tomuto tribunálu jednat způsobem, který neslouží ani nalezení pravdy, ani usmíření mezi národy Jugoslávie. Cílem tohoto konstruování „důkazů“ za použití nečestných metod je pouze zpětné ospravedlnění politiky Západu vůči Srbům jakožto „nevyhnutelné reakce“ na jejich „divoké a bezohledné“ chování.
Haag používá strategii vytváření „důkazů“, které kladou vinu výlučně na srbské politiky, kteří byli během této války u moci, tvrdíc, že jsou osobně zodpovědní za plánování a provedení veškerých zvěrstev, ke kterým v této občanské válce došlo. Konflikt, který byl ve skutečnosti podporován zvnějšku, je západní veřejnosti prezentován jako „společný zločinný podnik“ za účelem vytvoření etnicky čistého „Velkého Srbska“.
Dá se předpokládat, že tribunál najde způsob, jak ze sebe tato obvinění sejmout. Avšak skutečnost, že žalobci budou poprvé nuceni vysvětlit své podivné chování před širší veřejností, dává jistou naději, že současná mainstreamová verze událostí ve Srebrenici nebude tím, co se lidé budou v budoucnosti učit.
Překlad: Karel Hyka, zdroj: http://globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=20938
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz