Dekrety prezidenta republiky

I.

Mnichovská dohoda, vznik slovenského státu a násilné protiprávní vytvoření „Protektorátu Čechy a Morava“ vedly k dočasnému faktickému zániku Československé republiky. Protektorátní orgány pracovaly v souladu s pokyny německé okupační moci ve prospěch zájmů a cílů „Velkoněmecké říše“. Právní normy z té doby, vládní nařízení a vyhlášky, vycházely v německo-české „Sbírce zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava.“

Český a slovenský lid ve své většině však neopustil ideu svrchované Československé republiky. Bojoval za ni. Okupaci ČSR neuznala ani velká většina demokratických států. Proto faktický zánik ČSR nemohl být dovršen i zánikem de iure.

Již v roce 1940 vznikl Československý národní výbor jako představitel protiněmeckého československého odboje. 9. července 1940 byly v Anglii položeny základy k prozatímnímu státnímu zřízení ČSR, složenému z prezidenta republiky a vlády. 21. 7. vydal prezident republiky ústavní dekret č. 1/1940 Úředního věstníku československého, jímž zřídil Státní radu „jako poradní sbor prezidenta republiky a jako pomocný orgán v rámci prozatímního státního zřízení Československé republiky“. Týž den uznala anglická vláda prozatímní československou vládu utvořenou Československým národním výborem. Vzniklá soustava ústředních odbojových orgánů a následná jejich činnost byly nejen jedním z výrazů teorie právní kontinuity Československé republiky, nýbrž i jejím prvním základním potvrzením. Dekrety prezidenta republiky byly tak od počátku jedním z důležitých projevů skutečnosti, že Československá republika právně existuje i nadále.

Ústavním dekretem č. 2/1940 Úředního věstníku československého z 15. 10. 1940 upravil prezident republiky výkon zákonodárné moci. Napříště „...předpisy, jimiž se mění, ruší nebo vydávají zákony, budou vydávány po dobu platnosti zatímního zřízení v nezbytných případech prezidentem republiky k návrhu vlády ve formě dekretů, které spolupodepíše předseda vlády, resp. členové vlády pověření jejich výkony“. Zákonodárná moc měla být tedy, a to až do doby vytvoření prozatímního zákonodárného sboru ČSR, vykonávána prezidentem republiky ve spolupráci s dalšími subjekty.

Dne 11. prosince 1940 prezident Československé republiky na zasedání Státní rady prohlásil: „...celé naše odbojové hnutí, od chvíle, kdy dosáhlo mezinárodního uznání a utvořilo vládu, existuje znovu právně a politicky jako pokračování První republiky, jako Československý stát a podle toho postupuje... .“

II.

Rozhodující úlohu v dekretální normotvorbě hrála naše londýnská vláda v čele s dr. J. Šrámkem, která dekrety projednávala, usnášela se o nich a předkládala prezidentu dr. E. Benešovi k vyhlášení. Prezident své eventuální připomínky dával vládě písemně na vědomí. I v takových případech však postupoval v souladu s rozhodnutím vlády. Právní stránku normotvorby od 4. 2. 1942 ovlivňovala Právní rada, jejímž předsedou byl prof. JUDr. A. Procházka, známý lidovecký politik. Na činnosti rady se významně podílel německý sociálnědemokratický emigrant, JUDr. E. Schwelbe. Počínaje dnem 27. 10. téhož roku prezident republiky vydával dekrety až po slyšení Státní rady. Pokud dekrety měly platit i na Slovensku, byly od dubna 1945 vydávány až po dohodě se Slovenskou národní radou. Po 4. 4. 1945 se těžiště dekretální normotvorby přesunulo na první československou vládu vytvořenou na osvobozeném československém území, která byla složena z nejvyšších představitelů všech českých a slovenských politických stran, jež se podílely na národněosvobozeneckém boji. Tato široká reprezentace čs. politického života se stala skutečným zákonodárcem. Vypracovala desítky významných dekretů. Z uvedeného vyplývá, že dekrety prezidenta republiky byly dílem celé řady subjektů, které v době po osvobození naší republiky reprezentovaly již téměř všechny Čechy a Slováky. Proto ani nemohou být pouze nějakými „Benešovými dekrety“.

III.

Ústavní dekret o obnově právního pořádku

Dekret prezidenta republiky č. 11/1944 o obnově právního pořádku ze dne 3.8.1944

byl rozhodující pro poválečný právní řád – položil základy československé poválečné normotvorbě, reagující na normativní a individuální akty vydávané v době nesvobody. Byla v něm definována otázka kontinuity a diskontinuity čsl. právního řádu – zajišťuje kontinuitu s předmnichovským právním řádem (s právními předpisy vydanými do 29.9.1938). Řeší platnost a neplatnost právních předpisů z doby nesvobody tj. od 30.9.1938 do 4.5.1945. Jako den určení doby nesvobody bylo datum 4.5.1945 stanoveno nařízením vlády z července 1945, připravoval se 2 roky, než došlo k jeho vydání. Na území republiky byl novelizován a později vyhlášen zákonem č. 12/1946. Obsahuje 5 hlav, 14 článků.

O domácích předpisech z doby nesvobody stanovil, že nejsou součástí čsl. právního řádu. Ustanovení čl. 1 odst. 1 tohoto dekretu stanovilo, co je československým právním řádem pocházejícím ze svobodné vůle československého lidu. Československým právem podle tohoto dekretu naopak nebyly právní předpisy, jejich zdroj – „normové ohnisko“ bylo založeno na právu cizím, ať již nacistickém (v Protektorátu nebo na území dříve připojeném k Německé říši), nebo sice právním řádu domácím pomnichovském, který však nevyplýval ze svobodné vůle československého lidu, neboť mu byly tyto poměry cizími mocnostmi vnuceny. Čsl. právem nebyly ani předpisy dočasně na československém území působící. Z dalšího používání byly vyloučeny předpisy z doby nesvobody nejen pro rozpor s pozitivním předpisem ústavní listiny, ale i pro rozpor s jejími demokratickými zásadami, tzn. na přechodnou dobu se můžou některé předpisy užívat, jen když soudy určí, že se nepříčí demokratickým zásadám Ústavy 1920.

Za součást právního řádu z tohoto období uznal pouze dekrety prezidenta republiky (vydané podle §2 ústavního dekretu č. 2/1940 o prozatímním výkonu moci zákonodárné), příp. nařízení vlády (vydané podle § 55 ústavní listiny z r.1920), které však podléhaly dodatečnému schválení Národním shromážděním (ratihabici). Požadavkem ratihabice dekretů prezidenta republiky byla vyjádřena zásada, že veškerá normotvorná činnost státního zřízení v zahraničí je podřízena vůli svrchovaného lidu doma, který byl podle ústavní listiny jediným zdrojem veškeré státní moci. Zároveň tím byla konkretizována zásada již obsažená v ústavním dekretu č. 2/1940 (o prozatímním výkonu moci zákonodárné), že jde jen o zatímní státní zřízení vynucené nemožností plně postupovat podle ústavní listiny. Svrchovanost lidu, který si vytváří doma své orgány, jimiž bude s konečnou platností v budoucnosti rozhodovat, je vyjádřena i ustanovením, že běžným zákonem lze rušit či měnit i dekrety označené za ústavní. Byla stanovena možnost používat na zcela přechodnou dobu předpisy z doby nesvobody, které se svým obsahem nepříčí čs.právnímu řádu – o tom, zda předpis vyhovuje, rozhoduje soud, který řeší určitou právní věc. Naprosto však nelze užívat předpisy práva trestního, osobního a rodinného.

IV.

Dekrety prezidenta republiky, které v československém právním řádu zakotvily poválečné mírové uspořádání tak, jak vyplývalo z mezinárodních dohod, uzavřených vítěznými protifašistickými velmocemi a dalšími spojeneckými státy, byly projednávány Prozatímním Národním shromážděním. 300 poslanců PNS bylo zvoleno na zemských sjezdech národních výborů, a to v souladu s principem paritního zastoupení jednotlivých politických stran. Dokonce i nestraničtí kandidáti byli navrženi a zvoleni podle paritního klíče. Zásadně stejné zastoupení měly politické strany ve všech ústředních orgánech státu, zejména ve vládě.

V těchto mocenskopolitických podmínkách se sešlo PNS, aby na své 43. schůzi, která se konala 28. března 1946, jednalo o zprávě ústavně-právního výboru o návrhu poslanců dr. Dolanského, dr. Pešky, dr. Půlla, dr. Řehulky (poslanec za Československou stranu lidovou), dr. Šípa a dr. Kočvary na vydání ústavního zákona, kterými se schvalovaly a prohlásily za zákon dekrety prezidenta republiky. Jednání řídil J. David. Zpravodajem byl poslanec dr. Peška. Vedle dr. Řehulky bylo v PNS ještě dalších 48 poslanců zvolených za ČSL.

Po přednesené zprávě, ke které nebyly žádné námitky, zdůraznil předseda PNS následující: „Poněvadž ústavní zákon vyžaduje ke svému schválení podle § 33 ústavní listiny a § 56, odst. 3 jednacího řádu třípětinové většiny všech poslanců a podle čl.II ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 25. srpna 1945, č. 47 Sb., většiny přítomných členů Prozatímního Národního shromáždění ze Slovenska, dám sečísti hlasy.“ Výsledek hlasování následně přečetl dr. Madar, tajemník PNS. „Pro vyslovilo se 191 hlasů, proti nevyslovil se žádný hlas. Z přítomných 53 členů Prozatímního Národního shromáždění ze Slovenska vyslovilo se pro všech 53 hlasů.“ Předseda PNS konstatoval, že „osnova zákona přijata jakožto zákon ústavní ve čtení prvém.“Ve druhém čtení osnovy ústavního zákona se vyslovilo pro návrh 198 poslanců, žádný nebyl proti. Ze Slovensko zvedlo ruku pro návrh 52 poslanců, 2 se zdrželi hlasování. Ústavní zákon č. 57 ze dne 28.března 1946, kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky, byl PNS přijat. Výslovně stanovil:“ …Veškeré dekrety prezidenta republiky jest považovati od jich počátku za zákon; ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní.“ Pod uvedeným ústavním zákonem jsou podpisy i lidoveckých členů vlády, a to dr. J.Šrámka, F. Hály a dr. A. Procházky. Nechybí ani podpis Jana Masaryka, dr. Šrobára, dr. Ferjenčíka, dr. Pietora.

Je historickou pravdou, že při schvalování dekretů prezidenta republiky, zvláště těch, které se týkaly znárodňování, došlo k politickým střetům, kdežto další dekrety, např. o prozatímním státním zřízení Československé republiky, byly přijaty hladce. O celkové situaci vypovídají i určitá čísla. Z 300 poslanců Prozatímního Národního shromáždění bylo 100 zvoleno na Slovensku. A právě z nich jen malá většina vyjádřila svou podporu ratihabici, jak z výše uvedeného jasně vyplývá. I tento fakt dosvědčuje, že v ČSR v této době existovalo relativně demokratické prostředí, v němž velká většina Čechů a Slováků ze svobodné vůle a na základě zkušeností nedávných i dřívějších podpořila odsun německého obyvatelstva z republiky.

Dekretů prezidenta republiky bylo vydáno celkem 141, z toho 43 v zahraničí a 98 již na osvobozeném území Československa. Dekrety se především týkaly oblasti politické, ekonomické, kulturní a sociální. Londýnské dekrety se zabývaly i státními rozpočty pro jednotlivé roky, záležitostmi československé armády v zahraničí, vojenským soudnictvím, zavedením válečných a jiných vyznamenání, dočasnou správou postupně osvobozovaného čs. území a dalšími otázkami; podobně jako řada dekretů poválečných, byly časově omezeného významu a proto v současnosti jsou z politického a historického hlediska téměř bez významu.

V.

Dekrety prezidenta republiky jsou předmětem velké pozornosti především představitelů odsunutých Němců z Československa. Tito Němci již dlouhodobě vyvíjejí úsilí o zpochybnění těchto dekretů prezidenta republiky, za čímž se skrývá snaha o zpochybnění výsledků druhé světové války a mezinárodních dohod o poválečném uspořádání světa. Dokonce jejich „kritika“ směřuje až k revizi výsledků první světové války a ke zpochybnění legitimity vzniku Československé republiky v roce 1918.

O které dekrety jde?

1. Potrestání zločinů a provinění se týkají následující dekrety:

- Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, z 19. 6. 1945. Podle tohoto velkého retribučního dekretu měl být potrestán dlouhodobým žalářem nebo i smrtí ten, kdo se dopustil zločinu proti státu, osobám, majetku, udavačství, a to v době zvýšeného ohrožení republiky, jímž se rozumělo období od 21. 5. 1938 do 31. 12. 1946. Ke dni skončení retribuce v roce 1947 bylo u 24 mimořádných lidových soudů podáno 132 549 trestních oznámení. Zažalováno bylo však jen 38 316 osob. Ve 14 679 případech bylo od dalšího stíhání upuštěno a to především z důvodu odsunu Němců.

K trestu smrti bylo odsouzeno 713 osob, z toho 475 Němců a 234 Čechů. K doživotnímu žaláři bylo odsouzeno 741 osob, z toho 443 Němců a 293 Čechů. Z 5 861 příslušníků gestapa, kteří sloužili na našem území, se většině podařilo uprchnout. Ještě v roce 1950 bylo ve výkonu trestu přes 10 000 „retribučáků“, z nichž bylo 6 264 Němců, 3 904 Čechů a 320 Slováků. V roce 1947 ministr spravedlnosti Dr. Drtina vysvětlil Národnímu shromáždění, že mnohým Němcům, pokud byli odsouzeni, byli-li zařazeni do odsunu, byl trest přerušen a byli odsunuti. Další byli odsunuti, aniž by proti nim proběhlo celé řízení nebo aniž by vůbec začalo. Otázkou zůstává, jak retribuce proběhla na Slovensku.

Mnozí političtí vězni z 50. let cítili vnitřní odpor vůči retribučním vězňům. V roce 1954 nás na táboře Mariánská „léčil“ táborový lékař, Němec, dřívější lékař gestapa či SS, odsouzený na doživotí. V roce 1955 jsem byl svědkem toho, jak v jáchymovském táboře Rovnost odsunovali vězně německé národnosti do Spolkové republiky Německo, aniž by si odpykali zasloužené tresty, včetně válečných zločinců z řad říšských Němců.

Není bez politického významu skutečnost, že uvedený dekret společně s prezidentem podepsali mnozí představitelé českých a slovenských politických stran, kteří v tu dobu zastávali vládní funkce a to: J. David, Dr. Ripka, Dr. Stránský (národní socialisté), Dr. Fierlinger, Laušman, Majer (sociální demokraté), Dr. Šrámek, Hála, Dr. Procházka (lidovci), Ursíny, Lichner, Dr. Fer-jenčík, Dr. ŠoItéz, Dr. Šrobár, Ďuriš, Široký (demokratičtí a komunističtí Slováci), Gottwald, Kopecký (komunisté).

Dekret prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti, ze 27. října 1945. Tento malý retribuční dekret postihoval ty, kteří „v době zvýšeného ohrožení republiky... nepřístojným chováním, urážejícím národní cítění českého nebo slovenského lidu, vzbudili veřejné pohoršení“.

Za uvedené jednání dekret stanovil trest odnětí svobody až do jednoho roku nebo pokutu do 1 000 000 Kčs, nebo veřejné pokárání. Pravomocně odsouzený však mohl být potrestán uvedenými dvěma nebo všemi těmito tresty. Promlčecí doba byla stanovena pouze na 6 měsíců. Budeme-li studovat uvedené dekrety, můžeme přijít ke zcela jednoznačným následujícím závěrům:

* jsou prosty jakékoli diskriminace, nerozlišují pachatele podle státní příslušnosti nebo národnosti, s touto skutečností se můžeme setkat jen u statistických údajů,

* nespočívají na kolektivní vině.

Oba dekrety plně vycházely z mezinárodních smluv a dohod, a to zejména:

* Z moskevské spojenecké deklarace o vracení válečných zločinců do zemí, kde spáchali zločiny, z 30. 10. 1943.

* Z Postupimské dohody, část A čl. 5, z 2. 8. 1945,

* Z londýnské spojenecké dohody o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropské Osy, z 8. 8. 1945.

Ústavní dekret č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob německé a maďarské národnosti, z 2. 8. 1945.

§ I uvedeného dekretu zakotvuje:

(1) Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační mocnosti nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství. Tento dekret se však nevztahoval na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky, pakliže prokážou, že se činně podíleli na osvobozeneckém boji, nebo trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem.

Tento dekret však zbavoval československého státního občanství též Čechy, Slováky a příslušníky jiných slovanských národů, pokud se v době zvýšeného ohrožení republiky ucházeli o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byli donuceni nátlakem anebo zvláštními okolnostmi.

Je skutečností, že ani tento dekret nevycházel z kolektivní viny.

3. Konfiskaci a znárodnění majetku i osob německé národnosti zakotvují dekrety:

dekret č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, z 19. 5. 1945,

dekret č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, z 21. 6. 1945,

dekret č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, z 20. 7. 1945. dekret č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, z 25. 10. 1945.

dekrety č. 100–103/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského, o znárodnění akciových bank a o znárodnění soukromých pojišťoven.

Aplikace těchto dekretů se vztahovala jak na Němce a Maďary, tak i na Čechy a Slováky, kteří zradili svůj národ. Pro osoby německé a maďarské národnosti pak platily výjimky, například jejich majetek nepodléhal konfiskaci, pokud prokázaly, „že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem“.

Znárodňovací dekrety stanovují výjimky ze znárodnění bez náhrady. Osobám německé a maďarské národnosti, pokud se na ně vztahovala výjimka, byla za znárodněný majetek poskytnuta náhrada.

Důsledkem naplnění uvedených dekretů byly velké vlastnické změny. V republice bylo konfiskováno téměř 3 miliony hektarů půdy, z toho bylo 1 651 016 hektarů půdy zemědělské. Přibližně 99 % této výměry bylo konfiskováno osobám německé národnosti. Znárodňovacími dekrety byl položen základ silnému veřejnému sektoru národního hospodářství. Celkem bylo znárodněno přes 3 tisíce podniků, které vyráběly asi 75 % veškeré produkce a zaměstnávaly cca 61 % všech průmyslových dělníků.

Konfiskační a znárodňovací dekrety podepsal nejen prezident republiky a předseda vlády, ale i řada ministrů, kteří ve vládě zastupovali všechny české a slovenské politické strany, včetně jejich předsedů. Tato skupina dekretů byla v souladu s mezinárodním právem. Zásadně vycházela z Postupimské dohody, část III. Německé reparace, a zvláště pak z pařížské Reparační dohody, jíž se jako vítězný stát zúčastnilo i Československo. Část I., článek 6, odstavec A, str. 67 této dohody zakotvila následující povinnost každého účastnického státu: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nacházející se na území podrobeném její pravomoci nebo jimi bude disponovati tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnouti znovu pod německou kontrolu....“

VI.

Ústavní dekret č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, ustanovil v čl. 5, že dekrety „podléhají ... dodatečnému schválení příslušnými ústavními činiteli (ratihabici)“ a „pozbývají další platnost šest měsíců po dni, kdy se sejde Národní shromáždění... .“

Ústavním dekretem č. 47/1945 Sb. byla zákonodárná moc svěřena Prozatímnímu národnímu shromáždění. PNS se sešlo na svém prvním zasedání dne 28. října 1945. Tímto dnem skončila etapa dekretálního zákonodárství. V průběhu několika měsíců PNS, kromě dalšího, projednalo a schválilo všechny dekrety. Výsledkem ratihabičního procesu byl ústavní zákon č. 57/1946 Sb. z 28. března 1946, který v čl. I odst. 2 výslovně stanovil: „Veškeré dekrety prezidenta republiky jest považovat od jejich počátku za zákon, ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní.“

Tak se veškeré dekrety prezidenta republiky, stejně jako ústavní či jiné předcházející nebo následné zákony, staly nedílnou součásti československého a poté i českého právního řádu.

Je skutečnosti, že většina dekretů prezidenta republiky měla časově omezený význam. Dnes již nejsou zajímavé právně, politicky ani historicky. Byly realizovány. Nejsou již aplikovatelné. Mluvíme o jejich vyhasnutí. Účinky jejich aplikace v minulosti však přetrvávají. Povinnosti a práva z nich vyplývající nemohou být zpětně nijak dotčeny. O tom svědčí i výňatek z Nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 1995 ve věci návrhu na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Ústavní soud ČR návrh zamítl. V několikastránkového zdůvodnění soud výslovně uvedl: „Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k závěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem.“

VII.

Rozhodnutí o transferu Němců z ČSR neleželo v rukou prezidenta dr. E. Beneše. Mělo širší mezinárodní souvislosti. Představy Velké Británie, které zásadně ovlivnily následný postup spojenců, vycházely již na počátku druhé světové války z principu etnické homogenizace. Jinak řečeno, obsahovalo plány nuceného přesídlení německých etnických skupin ze střední a východní Evropy, které se staly nástrojem nacistické geopolitiky, do Německa. Memorandum Královského institutu mezinárodních vztahů, jež již v r. 1940 navrhlo W. Churchillovi přesídlení etnických Němců, ovšem současně varovalo, že sudetským Němcům bude způsobeno trvalé trauma, které může v budoucnosti opět ohrozit obnovené Československo. Doporučovalo transfer pouze s podmínkou, že budou k dispozici efektivní mechanismy kolektivní evropské bezpečnosti.

O transferu německé menšiny z Polska, Československa a Maďarska , v zájmu zachování míru v Evropě pro budoucí generace, rozhodli představitelé vítězných velmocí v Postupimi v srpnu 1945, tedy nikoliv dr. E. Beneš, jak landsmanšaft se zbabělostí sobě vlastní tvrdí. Z odsunu z ČSR byli vyňati němečtí antifašisté

Na Krymské konferenci, která se konala v únoru 1945, dospěli představitelé SSSR, USA a VB k zásadní dohodě o reparacích Německa. Uznali za správné, aby Německo bylo zavázáno poskytnout náhradu za válečné škody v míře co největší. Postupimská dohoda pojednávala o reparacích podrobněji. V souladu s jejími principy uzavřely spojenecké státy , mezi kterými byla i Československá republika, v prosinci roku 1945 Pařížskou reparační dohodu, jež stanovila povinnost každému účastnickému státu, aby zajistil německý majetek na svém území tak, aby se nemohl vrátit do německých rukou. Hodnotu tohoto majetku byly spojenecké státy povinny odečíst ze svého podílu na reparacích.

Z tohoto ustanovení však byla stanovena výjimka, která byla dohodou formulována následujícím způsobem : „… majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací. …“. (Dohoda o německých reparací, str. 67-68, dr. M. Rašín, Praha, Orbis 1946). Z uvedeného vyplývá, že ČSR nemusela odečíst hodnotu majetku konfiskovaného bývalým čs. Němcům ze svého reparačního účtu. Na základě rozhodnutí zakotveném v Pařížské reparační dohodě byly nám přiznány reparační pohledávky vůči Německu ve výši cca 360 miliard předválečných Kčs , tj. asi až 90 miliard dolarů. Od SRN jsme dosud získali na reparacích necelých 700 mil. Kč. Naše reparační nároky vůči SRN nezanikly. Přesto však někteří naši někteří politici mluví o určitém odškodnění některých odsunutých Němců, aniž by se jen zmínili o našich reparačních nárocích.

Prolistujeme-li řadu dekretů prezidenta republiky, zjistíme, že řada z nich, včetně nejdůležitějších znárodňovacích dekretů, je podepsána všemi členy vlády, tedy sociálními demokraty, národními socialisty, lidovci, slovenskými demokraty a samozřejmě i komunisty.

VIII.

Představitelé landsmanšaftů Němců odsunutých z Československa již dlouhodobě všemožně usilují o zrušení dekretů prezidenta republiky. Tento jejich požadavek je, jak v roce 1998 řekl prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc. „součástí komplexního plánu obsaženého v jedné expertize, kterou měla německá vláda v roce 1991 k dispozici při jednání o československo-německé smlouvě a má sloužit k znovuzískání majetku Němců. Řada kroků německé strany postupuje podle tehdy zpracovaného scénáře“. (Sborník Česko-německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 28).

Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, CSc. výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (c.d. str. 27).

Na adresu kancléře Schrödera dr. Neubauer ještě v roli mluvčího prohlásil: „...Evropský parlament proto oprávněně požadoval zrušení těchto dekretů. Je nepochopitelné, že kancléř Schröder zůstává za tímto státně právním minimálním požadavkem a fakticky působí dokonce jako obhájce těchto bezprávních aktů. Toto škodí neposledně silám v České republice, připraveným ke smíření a skutečně evropansky smýšlejícím, které by tyto dekrety právně odstranily.“ (Mnichov, 11. 5. 2000). V souvislosti s uvedeným vzniká otázka, kteří politici k těmto silám patří. Snažme se ji zodpovědět! Je možné, že k těmto silám patří i část představitelů některých církví?

Může Česká republika vůbec měnit jednostranně nebo rušit dekrety prezidenta republiky? Odpověď nám poskytuje profesor mezinárodního práva na UK JUDr. M. Potočný, DrSc. ve svém článku „Ještě k Benešovým dekretům“ (Benešovy dekrety – nezbytná československá mezinárodně právní opatření k zajištění budoucího míru a bezpečnosti v Evropě!): „Ty zůstávají a zůstanou dovoleným mezinárodně právním chováním, které by ostatně Československo jako jedna ze smluvních stran Postu-pimské dohody, nemohlo bez souhlasu autorů Postupimské dohody, jakož i Polska i Maďarska k nim se připojivším, ani jednostranně měnit, natož rušit.“ (TREND 5/1994).

Bez ohledu na obecně uznávané zásady mezinárodního práva, část přesídlenců z ČSR neustále opakuje požadavek na zrušení „Benešových dekretů“, což dokazuje „že nemá jít o prosté technicko právní zrušení, nýbrž o politicko morální akt na vysoké státní úrovni o české odsouzení českých postupů. Spor o platnost neplatnost dekretů je tedy sporem o kontinuitu – diskontinuitu v pojetí a obraně národních zájmů a národní identity. Rozhodne o tom, zda minulé generace přímo konfrontované s nacistickou bestialitou mají nárok na důstojnou památku nebo zda se jejich vůdčí představitelé ocitnou v jedné řadě s genocidními velkořezníky – to už se stalo Benešovi.“ (Prof. dr. Fr. Šamalík, DrSc. PF UK, „Deset let česko-německých vztahů: zamlženo“, sborník z konference, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, Praha, 1999).

IX.

Prezident dr. E. Beneš se těšil v této době silné důvěře, nejen především předních politiků českých nekomunistických stran a slábnoucí podpoře komunistů, nýbrž i respektu a vděčnosti řadových občanů republiky. „Benešovců“ bylo tehdy nespočetně. 28. května 1947 se konala 54. schůze ústavodárného Národního shromáždění. Jeho předseda, známý národně socialistický politik, J. David, vzpomněl při zahájení schůze 63. narozenin pana prezidenta a pronesl následující věty: „… neoslavujeme z příkazu kalendáře, ale z nejupřímnější úcty a nejhlubší vděčnosti , kterou všichni bez rozdílu pociťujeme k jeho velké osobnosti. Je to každoročně příležitost aspoň na chvíli se zastavit u jeho dramatického života a uvědomit si požehnaný význam jeho osvoboditelské a státnické práce.

Dvakrát za život byl nucen dr. Edvard Beneš opustit svou vlast a v cizině jí probojovat místo mezi svobodnými a nezávislými státy. … Po každé se stal svému národu živým symbolem houževnatého, nezlomného a přímočarého češství,…Věřil,že v koloběhu dějin vždycky nakonec zvítězí nad lží, násilím a křivdou pravda, právo a spravedlnost. …Jeho poselství k národu za druhé světové války … byla hlasem bojovníka, který posiloval zotročené spoluobčany a udržoval je v jejich odporu i v jejich víře v konečné vítězství. Po prvé zazněl jeho hlas 19. března 1939 …Tehdy dr. Beneš prohlásil: ‚Pusté násilí zachvátilo svobodnou zemi a ujařmilo svobodný lid. Po staletí tento národ, dělníci, sedláci a skromná střední třída, trpělivě a pracně budovali svůj blahobyt, aniž kdy ohrožovali kohokoli jiného. Československý lid žádal pro sebe pouze Bohem dané mu právo na život, na svobodu a štěstí uvnitř vlastních svých hranic. Na tomto lidu byl nyní spáchán svrchovaně brutální zločin. Prohlašuji však slavnostně, že právně nezávislost Československa zničena nebyla. Udržuje se dále, žije a existuje dále. A důrazně konstatuji, že ti, kdož spáchali tento zločin proti československému lidu a proti celému světu, jsou vinni před Bohem i lidmi a budou zle potrestáni.

Prezident dr. E. Beneš zůstává československému lidu nadstranickou autoritou, dobrovolně uznávanou; tento vztah národa k jeho hlavě vyrůstá z nezviklatelné důvěry v mravní hodnoty Benešovy státnické práce. … Se jménem prezidenta dr. E. Beneše zůstane provždycky spojena největší událost našich moderních dějin: odsun Němců z českých zemí a proměna Československa v národní stát Čechů a Slováků. Je si ovšem prezident Budovatel vědom toho, že nepřestáváme být sousedy německé říše a že toto sousedství je nebezpečím, před nímž musíme bděle a připraveně stát na stráži. … Přejeme v tento den svému milovanému prezidentu, aby trvalé zdraví mu umožnilo ještě dlouhá a dlouhá léta stát v čele našeho státu a pomáhat jeho dobudování v masarykovskou demokracii vnitřně silnou a mezinárodně zabezpečenou. … Ať dlouho ještě žije prezident Budovatel dr. Edvard Beneš !“ (Dlouho trvající hlučný potlesk. – Shromáždění povstává a zpívá státní hymnu. Z těsnopisecké zprávy o průběhu uvedené schůze ÚNS)

Připravil JUDr. O. Tuleškov

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz