Dekrety nelze nepřípustně zjednodušovat

Právě toto činil brněnský Deník (Rovnost), který v článku Denisy Haveldové "Vyhnání nebo odsun? Stále nemáme jasno" (Deník 29.5. 2015,Události str.13.) tvrdí zásadní nepravdu: "3.8.1945 podepsal prezident Beneš dekret o úpravě československého státního občanství národnosti německé a maďarské. Tím došlo k odebrání státního občanství československým Němcům a Maďarům. Odebrání občanství znamenalo odsun i propadnutí majetku." (konec citace)

Autorka zjevně vůbec nezná plné znění tohoto dekretu, ani rozsah jeho působnosti.

Tak za první, tento ústavní dekret č. 33/1945 Sb. ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské nevyhlásil a nepodepsal dr. Edvard Beneš sám! Podepsali jej rovněž ministr zahraničí Jan Masaryk, ministr Fierlinger, generál Ludvík Svoboda a ministr vnitra Nosek.

Za druhé, dekret se nevztahoval na ty Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky (podle par.18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19.června 1945, o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky.

Za třetí, čtvrtý odstavec paragrafu 1 dává těm, kdož se pod nátlakem nebo za zvláštních okolností přihlásili k Němcům nebo Maďarům možnost získat osvědčení národní spolehlivosti, které musí vydat příslušný okresní národní výbor a musí je schválit ministerstvo vnitra. Přitom ovšem je nutno přezkoumat okolnosti umožňující toto osvědčení národní spolehlivosti.

(Mimo jiné právě o toto se bojuje tak úporně a tvrdohlavě desítky let v jistých restitučních kauzách za protektorátu prohlášených Němců.)

Za čtvrté, autorka článku patrně nikdy nečetla znění paragrafu 2 tohoto ústavního dekretu. Ten totiž v odstavci 1 umožňoval všem osobám spadajícím pod ustanovení paragrafu 1, které prokáží, že zůstaly věrny československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českém a slovenskému, a buď se činně účastnily boje za její osvobození nebo trpěly pod nacistických a fašistickým terorem, zachovat československé státní občanství!

Ústavní  dekret prezidenta republiky a Národního shromáždění nikdy neodebral na principu kolektivní viny státní občanství a majetek "en bloc" všem bývalým československým Němcům a Maďarům.  Toto je hluboká nepravda. Autorka článku se v tomto buďto hluboce mýlí z neznalosti - anebo vědomě zatajuje pravdu.

Ustavní dekret 33 tedy nevylučoval z občanství všechny Němce a Maďary, ale dával možnost těm, kdož splnili za protektorátu a tzv. slovenského štátu čtyři podmínky loajality, zachovat toto občanství.

Z tohoto důvodu stát po osvobození postupně ustavoval prověřovací orgány, které šetřily následující okruh osob - Němce, Maďary, gardisty (rozuměj členy fašistických gard jako byla Hlinkova na Slovensku nebo Svatoplukova na Moravě), zrádce ( v tom i vojenské zrádce, jako byli členové ordnerů,a zejména freikorpsů napadajících od roku 1938 naše pohraničí), kolaboranty (přihlášené Čechy a Slováky k fašistickým spolkům na nacistickým organizacím, udavače atp.) a konečně osoby s tzv.Svatováclavskou orlicí neboli Čestného štítu Protektorátu Čechy a Morava.

Ke zkoumání těchto okolností byly ustaveny tři typy komisí působících mimo tzv. mimořádné lidové soudy nebo "revoluční tribunály",které jsou nekonkrétně neustále napadány současnými médii. Tyto komise měly pravomoc udělenu státem, respektive jeho nově utvořenými správními orgány - ministerstvem vnitra, zemskými národním výbory a okresnímí národními výbory. Krajské národní výbory tehdy neexistovaly - a právě v tom se katastrofálně mýlil senát Ústavního soudu v roce 2005, když vyhlásil první rozhodnutí o kauze Hugo Salma. Právě toto rozhodnutí pak podrobil drtivé kritice ústavní expert, univ. prof. Karlovy university JUDr.Václav Pavlíček,CSc. Později toto rozhodnutí Ústavní soud přehodnotil novým usnesením.

V té době okresní a zemské národní výbory ustavovaly trestně nalézací komise, dále okresní národní a místní národní výbory ustavily bezpečnostní komise, a vedle nich byly ještě komise očistné, mající pracovat do jara 1947. Tyto komise řešily různé druhy provinění nebo neloajality k republice. Trestně nalézací komise pracovaly podle dekretu č.16/1945 Sb. a předávaly provinilce páchající zločiny mimořádným lidovým soudům.  Na  střední Moravě to byly například případ blanenského nacisty Rudolfa Czaluby nebo ředitele Salmovy šamotky v Rájci Maxe Zahna. Lehčí případy  kolaborace a zrady řešily bezpečnostní komise. Ty rovněž navrhovaly opatření, jako byly třeba domácí internace nebo zařazení do internačních táborů a do odsunu. Nejlehčí provinění pak řešily očistné komise - například spolupráci s Kuratoriem pro výchovu mládeže.

V řad případů byly obviněné osoby osvobozeny a bylo jim přiznáno osvědčení o národní spolehlivosti a čs.státní občanství. Dělo se to i v případech Němců a Maďarů, splňujících čtyři podmínky ústavního dekretu č.33. Takže republika svým dekretem nejenže neurčila kolektivní konfiskaci a persekuci všech Němců, ale naopak dávala možnost regulérní očisty před zákonnými instituty a před legitimními soudy.

Jak známo, v  poválečné republice mohlo zůstat přes dvě stě padesát tisíc Němců, kteří prokázali loajalitu k republice v době jejího ohrožení. Teprve v průběhu doby někteří dobrovolně odcházeli do Německa a do Rakouska. Je pravda, že poválečná atmosféra jim v osvobozené republice nijak nebyla nakloněna, a tehdy se tomu nikdo  - ani v zahraničí - vůbec nedivil.

Odhlédneme-li od několika excesů vzniklých při první vlně odsunu, organizovaný odsun na základě velmocenských dohod v Postupimi a v Paříži, proběhl tak, že ČSR za něj dostala  pochvalu a uznání od mezinárodního Červeného kříže. Píše o tom například dr. Kocourek v knize Svět žaluje v Norimberku. Tyto prameny ovšem dnešní novináři zjevně buďto neznají nebo je ignorují...Úlohou novináře podle mne by mělo být, před otištěním stati seznámit se podrobně s danou látkou a nepsat nesmysly nebo nevědomé lži. To je stanovisko nejen moje, ale i nás odbojářů z Boskovicka.

Dr.Jiří Jaroš Nickelli,

předseda ČSBS Boskovice