Dekrety Edvarda Beneše jsou „vyhaslé“?

Jaroslava Dvořáková

Rozhodli jsme se pro odsun našich Němců do říše. Spojenci nám toto stanovisko mezinárodně potvrdili. Odůvodňujeme to řadou nejvážnějších důvodů nejen politických, nýbrž i mravních, a já prosím všechny naše politické činitele, aby otázku tu posuzovali především také z hlediska mravního. Pokusili jsme se až do r. 1938 a zejména v roce 1938 dohodnouti se s nimi v duchu opravdu liberálním a opravdu lidsky. Všechny naše pokusy totálně zklamaly. Je dnes jasno, že od roku 1934 záměrně v plné dohodě s Hitlerem v plné zodpovědnosti veliké většiny našich Němců k říši byl připravován rozvrat celého našeho státu. Nešlo jen o připojení našich Němců k říši; naši Němci se dali ve své 80–90% většině úplně do služeb barbarského nacismu k zničení našeho státu a k podlomení všech mravních a kulturních sil a hodnot našeho národa. A když se pak zmocnili za vedení Hitlerova a společně s Němci z celé říše celého našeho státu, neslýchaným způsobem, barbarsky a nelidsky nás a naši zemi tyranizovali. Všecky mosty mezi nimi a námi byly jejich postupem navždy strhány; náš společný život s nimi není možný. Musí tudíž odejít, neboť jiného řešení v zájmu klidu a míru Evropy prostě není. …Že všechny přípravy k přesunu od nás se musí dobře organizovat, provádět humánně, lidsky, nenacisticky a v plné dohodě se Spojenci, rozumí se samo sebou. Já to zde před Národním shromážděním znovu zdůrazňuji.

Edvard Beneš, Paměti III, Academia 2007, str. 593–594.

Dne 28. května t.r .uplynulo 132 let od narození druhého prezidenta Československé republiky Dr. Edvarda Beneše (28. 5. 1884 Kožlany – 3. 9. 1948 Sezimovo Ústí).

Jeho osobnost byla za jeho života i po jeho smrti hodnocena s respektem, úctou a láskou, i znevažována a stíhána zlobou a nenávistí. Jednu okolnost však Benešovi upřít nelze, totiž se vedle T. G. Masaryka a spolu s ním zasloužil o vznik Československé samostatnosti. Tato zásluha se však po rozpadu Československa (r. 1992) stala pro některé vrcholné představitele tehdy vzniknuvší České republiky záležitostí vývojově téměř překonanou, div ne retardační, bránící naší integraci do Evropy. Jaký to paradox; jaká osudná dezinterpretace poznamenala náš přístup k dílu spolubudovatele československého státu!

Nám zde nepůjde o konvenční, nekritické chvalořečení, běžné při různých výrocích; půjde nám o zamyšlení nad deseti posledními lety života muže, který je dnes terčem kritiky a odmítání ze strany německých revanšistů, sudetoněmeckého landsmanšaftu, politiků bavorské CDU-CSU i nejvyšších představitelů Spolkové republiky Německo.

Dr. Edvard Beneš byl a je trvale osobností také u nás překážející pravicovým politikům, dříve typu kupř. Pavla Tigrida, nyní mnohoobčanovi Karlu Schwarzenbergovi, Danielu Hermanovi a dalším jim podobným, které nelze nazvat než novými českými kolaboranty. Tím více stává se přímo morální povinností levice, historicky spravedlivě Benešův odkaz hodnotit a střežit.

Edvard Beneš zastával úřad prezidenta po abdikaci T. G. Masaryka v prosinci r. 1935, kdy byl do této funkce zvolen i hlasy komunistů. S jistým přerušením (od osudného podzimu 1938) jej zastával až do začátku června 1948, kdy ze zdravotních důvodů odstoupil. Klíčem k pochopení jeho činnosti v letech 1938–1948 jsou události vedoucí k mnichovské zradě a k následnému vynucení podrobení se diktátu fašistického Německa a jeho spolusignatářů: Itálie, Anglie a Francie.

Do svého zvolení hlavou státu byl Beneš od r. 1919 téměř stále ministrem zahraničních věcí, s výjimkou let 1921–1922, kdy byl předsedou vlády, aby mohl čelit nebezpečí, že bude obnovena v Maďarsku moc Habsburků. Jako politik byl Beneš svým počátečním přesvědčením a publikační činností blízký sociální demokracii a bezvěreckému hnutí, pak učení T. G. Masaryka, jehož za první světové války následoval do emigrace a při protihabsburském odboji; v letech dvacátých se Beneš hlásil k národním socialistům.

Byl rozhodným odpůrcem řešení politických konfliktu válečnými prostředky. K tomuto přesvědčení dospěl studiem románské a germánské filologie a studiem sociologie na české univerzitě v Praze, zapisováním věd politických na pařížské Sorbonně a Dijonu, kde poslouchal i práva.

Aby v neklidné Evropě, kde se stále výhružněji rýsovala agresivita, zabezpečil Československu mírový vývoj, podporoval uzavření smluvního systému Československa s Francií (1924) a se Sovětským svazem (1935); nevzdával se politické dohody a kompromisu z pozic politického středu nebo levého středu.

Ale mnichovská zrada, naprosté osamocení Československa, selhání všech mechanismů buržoazní demokracie, včetně bezpečnostních záruk tzv. Malé dohody (šlo o spojenecký blok uzavřený po první světové válce s Československem, Rumunskem a Jugoslávií), znamenalo pro Beneše trauma, z něhož se do konce svého život nevzpamatoval. Našel však v sobě opět sílu budovat československou samostatnost, dovolával se přitom právní kontinuity s Československem předmnichovským; opíral se zároveň o vlastní analýzu nastalých nových poměrů.

Jako kolikrát v našich dějinách i v naší politice muselo se začít od začátku, takřka od nuly. A zde se projevovala Benešova houževnatost a energie. Za podstatně odlišných poměrů, než byly ty meziválečné, diskutované v kuloárech Společnosti národů (Beneš byl v letech 1923–1927 členem její rady) a Malé dohody, pustil se Beneš opět do budování československého státu. Nevzdával se příslušnosti k evropským buržoazním demokraciím, smyslu pro relativně pokrokovou politiku Spojených státu za éry F. D. Roosevelta (Beneš r. 1939 přednášel na chicagské univerzitě jako profesor), docenil pro evropskou světovou politiku Sovětský svaz. S ním v prosinci roku 1943 uzavřel smlouvu o přátelství; sice s vědomím západních mocností a po předchozí konzultaci s nimi, ale nikoli za jejich nadšeného, spontánního souhlasu.

Při své racionálnosti a realističnosti v uvažování i jednání byl Edvard Beneš značným optimistou a člověkem důvěřivým; věřil v možnost korektní součinnosti a dohody. Nebyl přitom ušetřen zklamání. Zhroutila se jeho koncepce předmnichovské republiky, ztroskotala především vinou agresivity fašistického Německa a jeho sudetoněmeckých exponentů, a pak i proradností západních mocností jako garantu míru a bezpečnosti v Evropě.

Po slibném položení základu demokracie socializující (už v exilu v roce 1943) a pak po návratu do vlasti r. 1945 při vyhlášení Košického vládního programu vsadil Beneš – vážně už nemocen – na dohodu a konsensus velmocí, tvořících protihitlerovskou koalici; hodně si sliboval od možností demokratické slovanské politiky. Jedním z pozitivních výsledku této orientace bylo, za souhlasu velmocí, uskutečnění transferu německého obyvatelstva s výjimkou těch občanů, kteří zůstali Československu loajální.

Součástí důsledného rozchodu s mnichovanstvím byla řada vydaných Benešových prezidentských dekretů z let 1944–1946. Ty ne náhodou se dnes dostávají do popředí, odmítány především politiky Spolkové republiky, nejen sudetoněmeckým landsmanšaftem, ale i jeho mladým dorostem, a koneckonců i vládními kruhy, a nejen v Bavorsku. Tyto kruhy Benešovy dekrety zpravidla zásadně odmítají a trvají na jejich zrušení. Jejich neplatnost kladly dokonce České republice jako podmínku vstupu do Evropské unie.

Velmocím šlo vždy především o jejich mocenské zájmy; specifičnosti Československa dbaly málo; přistupovaly k němu z hlediska svých kalkulů a úvah. To se nemohlo v letech 1946–1948 neprojevit i vnitropoliticky, zvláště když spolupráce politických stran byla v Československu narušována nesmiřitelností stranických sekretariátů. Benešova častá veřejná vystoupení po jeho znovuzvolení prezidentem v červnu 1946 byla naléhavými výzvami ke svornosti, dělnosti a jednotě, ale eskalaci vnitrního napětí v důsledku probíhajícího třídního boje nezabránila. Za únorové krize 1948 se Benešova energie, ochromená smrtelnou chorobou – arteriosklerózou, vyčerpávala politickým prostředkováním, téměř prosebným, po obnově předchozího stavu, avšak rozpory ve vládě byly tak zásadní, že model řešení v duchu předúnorové Národní fronty se jevil jako nereálný. Úsilí po sjednocení demokracie a socialismu změnilo akcenty: na prvním místě se zásluhou pracujících ocitl ideál socialismu; demokracie, její metody a prostředky byly posunuty a odsunuty, až se začaly postupně, avšak nekriticky přejímat zkušenosti diktatury sovětského typu, které do té doby Klement Gottwald otevřeně neprosazoval. Se změnou kursu po Únoru 1948 Beneš nesouhlasil; proti lidově demokratickému řádu však jít nechtěl a také nikdy nešel. To mu zejména ti, kteří přispěli v devadesátých letech k rozpadu Československé republiky, nikdy nemohli zapomenout a také to neskrývali a neskrývají.

Benešovo vyvažující úsilí na vyhraněných rozporech roku 1938 a 1948 ztroskotalo; jeho přínos pro teorii a praxi demokracie socializující ovlivnil však způsob myšlení značné části našich občanů a utvářel jejich uvažování a rozhodování v celospolečenských demokratických obrodných hnutích. Ta, ať už si to přiznávala či nikoli, byla formována, zejména r. 1968, Benešovým odkazem demokracie socializující, i když představitelé těchto hnutí, toužící po popularitě (především Václav Havel), nedosahovali ani vzdělanosti, ani filozoficko-mravní hloubky Benešovy. Uplatňování demokracie socializující a překonání přežilého liberalismu znamenalo roku 1945 vykročení správným směrem. Všemi dosavadními pravicovými vládami od r. 1989 prosazovaný odvrat od tohoto směřování byl zpátečnický. Záleží na rozhodnutí našich občanů, zda budou konečně kontrolovat plnění předvolebních slibů změnit stávající neutěšený stav české společnosti.

Věnováno 64. konferenci Václavkova Olomouc

Haló noviny, 29.6. 2016, str. 13

Přišlo e-mailem