Tedy »dobrý den« a »mějte se dobře«. Takto by se pozdravili a popřáli si lidé hovořící drevanským (polabským) jazykem z velké rodiny jazyků slovanských - ze skupiny Polabských Slovanů. Mluvilo tak obyvatelstvo žijící na západ od Labe v současném Dolním Sasku uprostřed Německa. Obývalo kraj, který se nyní nazývá Hannoversches Wendland nebo také Lüneburger Wendland. Německý živel byl silnější a původní Slované neměli, žel, dostatek sil svůj jazyk udržet. Zvláště, pokud byl německými pány zakazován a opovrhován. Kultura - kroje, architektura, lidové zvyky - se však aspoň částečně udržela.
Jak poučné je pro nás pohroužit se do historie našich severních slovanských bratrů, kteří byli asimilováni! Vede nás to totiž k hlubokému zamyšlení o nás v běhu minulých staletí: kdo všechno se zasloužil o to, že hovoříme česky...
»Püd sem« (pojď sem), »doj mane hepak« (dej mi pusu), »dirzai-sa vit paivo« (drž se od piva) nebo »muja krösna patinacka« (mé krásné ptáčátko). Tato slůvka už od nikoho neuslyšíme, snad jen od členů lidového souboru De Öwerpetters (působícího v okrese Lüchow-Dannenberg), který má ve svém repertoáru aspoň jednu dochovanou píseň v drevanštině (Katü mes nenka bait; Kdo by měl být nevěstou). Žel, jedinou. Jazyk se užíval ještě v polovině 18. století, pak vymizel. Přitom mapa západoslovanského osídlení této oblasti na sever od nás okolo r. 900 ukazuje, že zde žily velké skupiny slovanských kmenů - Lužičtí Srbové, Obodrité, Veleti/Luticové, jež se zde usídlovali od 6. století při stěhování národů. Slované v této oblasti během staletí založili více než deset tisíc sídel, a proto i mnohá současná německá místa používají převzatý slovanský název (Rostock, Schwerin aj.).
Drevané velmi brzy (9. století) patřili do německého Saského vévodství. (Protože Němci Slovany nazývali Wendové, celá oblast nese název Wendland.) Jak k tomu došlo, při jakých bitvách prohráli Drevané svá hradiště i politickou nezávislost, jak se německá hranice posunula až k Labi? To žel nevíme. Co je jisté, že Drevansko bylo bažinatým a podmáčeným terénem a chránily je pahorky na západě, proto nebylo pro nájezdníky až tak přitažlivé.
Nejsou drevanské písemnosti
Historii Drevanů nelze mapovat z vlastních slovanských písemných památek, nikdy např. nedošlo k překladu náboženských knih do drevanštiny, ačkoli takové úmysly prý byly. Písemné historické zdroje, zpravidla jen německé či dánské, pojednávají o Slovanech s určitým despektem, čímž vzniká posunutý, ba dokonce negativní obraz o jejich kultuře a životě, říká kurátor dolnolužického Srbského muzea v Chotěbuzi Werner Měškank. Tím zajímavější jsou věty popisující způsob života Slovanů, které zanechal kronikář Helmold z Bosau. V r. 1156 provázel biskupa Gerolda z Oldenburgu na jeho návštěvě Slovanů a o pohostinnosti obodritského knížete Pribislava ze Starigardu píše: »Přijal nás velmi přátelsky a dal nám vydatné jídlo. Dvacet chodů obtěžkalo tabuli pro nás. Tenkrát jsem z vlastní zkušenosti poznal, co jsem předtím znal jen z doslechu: že žádný národ nezasluhuje větší úctu, pokud jde o pohostinnost, než Slované. Neboť na obsluhování hostů mají všichni týž názor a jsou stejně snaživí, takže o pohostinné přijetí nikdo nemusí prosit. Co získají zemědělstvím, rybářstvím a lovem, to štědře rozdávají.« Přívětivost a pohostinnost Slovanů však nezadržely cizince od nájezdů na jejich území. Němečtí kronikáři si stěžovali na slovanské útoky a zdůrazňovali, jak Němci jim, pohanům, museli přinést křesťanství. Ve skutečnosti však šlo o území, moc a peníze, připomíná Měškank.
Ještě kolem roku 1000 žily v oblasti dva miliony Slovanů. »Drevané byli obodritský kmen. Z desítek těchto kmenů mezi Baltským mořem a horami na jihu pak do r. 1871, kdy bylo založena německá říše, po etnické stránce přežili jen Lužičtí Srbové a Drevané, při Baltském moři pak také Kašubové. Jazyk Drevanů však umlkl již o sto let dříve,« vysvětlil Měškank na drevansky koncipovaném dnu probíhajícím minulou sobotu v Lužickém semináři v Praze. Zdařilou akci uspořádala Společnost přátel Lužice.
Jisté je, že proces germanizace zasáhl všechny západoslovanské kmeny, které se ocitly v německém područí. V poslední třetině 19. století konstituované německé císařství se rozprostíralo zhruba z jedné poloviny na územích, která byla v minulosti slovanská. Tehdy zůstalo jen šest větších nebo menších oblastí, kde se uchovalo slovanské obyvatelstvo nebo aspoň slovanské povědomí. Jednou z nich byl i Wendland. Několik stovek lidí se tam dále hlásilo ke slovanským kořenům, ačkoli i zde jazyk Obodritů už před delší dobou utichl, přiblížil dále Měškank. Při sčítání lidí po první světové válce se k Drevanům přihlásilo ještě asi 500 osob.
Okrouhlice
Zánik hrozil i drevanským vsím – okrouhlicím (domy jsou vystavěny kolem okrouhlé návsi) s typickými hrázděnými domy. Nová výstavba narušovala totiž původní ráz sídel. Naštěstí se řada zachovalých staveb dostala pod ochranu státu a původní architektura Drevanska je nyní oceňována. Vloni vláda spolkové země Dolní Sasko podala žádost, aby patnáct okrouhlic bylo zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Drevanskou kulturu dnes připomínají muzea, hrady (např. hrad Lenčín na místě obodritské tvrze Luncini) a skanzeny (např. ve vsi Lübeln; obodritské sídliště ve vsi Groß Raden u Schwerinu aj.).
»Slovanská minulost Drevanska není zapomenuta. Ale pro její připomínání by se mohlo dělat mnohem více,« je přesvědčen kurátor lužickosrbského muzea. Pro nás, Čechy, Moravany a Slezany, může být drevanská kultura výzvou k jejímu poznání.
***
Jen jediná píseň
Díky záznamu faráře Christiana Henniga von Jessena (1649-1719) se dochovala aspoň jedna drevanská píseň Katü mes nenka bait?. Hennig k němu připsal: »Píseň, kterou zpívávají Vendové, když mají veselou společnost.« Významní literáti jako Herder, Čelakovský, Goethe či Kuba tento zpěv znali, zařadili ho do sbírek nebo využili při své tvorbě. Lužickosrbský muzikolog a překladatel Jan Rawp (1928-2007) vyslovil názor, že melodie této písně se podobá jednomu ze zachovalých 17 nápěvů středověkého lutického zpěváka Wizlawa (Václava) Rujanského (1260-1325). To by ukazovalo na značné stáří této písně. (Texty těchto zpěvů byly zaznamenány v dolnoněmčině.)
Píseň je dnes známa i v Lužici v hornolužickém i dolnolužickém překladu. Je škoda, že se dochovala jen jediná drevanská píseň. Ještě v roce 1672 superintendant z města Celle popisuje, že lidé zpívají »mnoho vendských písní«. Ty jsou nejspíše navždy ztracené.
Monika HOŘENÍ, Haló noviny
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz