Dagmar Stryjová
(Sepsáno na základě vzpomínek pamětníků shromážděných v letech 1977 - 1980)
Naplněný čas života
Nadporučík Georgij Žukov, velitel sedmičlenného výsadku rozvědčíků druhého ukrajinského frontu, otevřel s námahou oční víčka, těžká jako z olova. Chvíli se nechápavě rozhlížel po okolí, než vůbec pochopil, co se s ním stalo. Leží sám, úplně opuštěný a neschopný jakéhokoliv namáhavějšího pohybu uprostřed mohutných, temně mlčících velikánů v týlu nepřátelských vojsk. Korunami stromů probleskují diamantové paprsky hvězd a kdesi v dálce doznívá hukot vzdalujícího se letadla. Je právě jedna hodina po půlnoci mrazivé únorové noci roku čtyřicátého pátého. Zkouší se nadzvednout. Nejde to. Celé tělo je v zajetí jakési podivné malátnosti, kterou doplňuje zvláštní, blíže nedefinovatelný pocit sladkosti na rtech. Při bližším zkoumání zjišťuje, že jeho původcem je tenounký pramének krve, který se jako malý zlověstný hádek pomalu vine z jeho úst. Hebká sněhová poduška, na které spočívá jeho mrtvolně bledý obličej, dostává pomalu slabě karmínové zbarvení a jeho mozek si pomalu začíná uvědomovat celou zoufalost a beznadějnost jeho nynějšího postavení. Při vyprošťování se z popruhů padáku, který se díky jeho nezkušenosti při doskoku zachytil v korunách vysokých stromů, dopadl nešťastně plnou váhou svého těla na pahýl vyčnívajícího pařezu. Prudký náraz ho na chvíli ochromil a zbavil vědomí, a jak teď zjišťuje, zřejmě mu způsobil i těžké vnitřní zranění. Jedinou Georgijovou nadějí se v té chvíli stává jeho šest spolubojovníků. Snad ho najdou včas. V duchu odhaduje, jak dlouho je již nedobrovolným zajatcem této mrazivě tiché, stříbřitě bílé krajiny. Obzor se pomalu začíná jasnit příslibem zářivého zimního dne. Žukovův zmučený mozek pronásleduje neustále jedna a táž neodbytná myšlenka. Musí za každou cenu vydržet. Nakonec jeho napjaté nervy vybičují tělo k poslednímu zoufalému činu. Se zbytkem posledních sil zvedá pistoli značky Tokarev ráže 7,62 mm, kterou každý člen výsadku obdržel k osobní ochraně. Krátce na to se ozve ztichlou nocí krátká salva výstřelů. Georgij ví, že může znamenat záchranu, ale i smrt. Zároveň si však také uvědomuje, že je to možná poslední šance, jak uniknout smrti zimou, vyčerpáním a zraněním. Les však zarytě mlčí. Nikde ani živáčka. A parašutista cítí, jak s tenounkým praménkem krve unikají z jeho těla i poslední zbytky života. Přestává vnímat ostrou bolest v zádové krajině, přestává cítit mrazivý chlad, který ho ještě před chvílí tak nepříjemně štípal v konečcích prstů pod nehty. Okolní krajina, dříve tak děsivá a nepřátelská, se mu začíná pomalu rozplývat před očima. Jeho tělo se pomalu propadá do jakési nicotné prázdnoty. Georgij cítí, že umírá. Daleko od přátel, v cizí, neznámé zemi, všemi opuštěný, sám. Vlastně celé ty čtyři roky, vyplněné krvavými boji s krutým nepřítelem, s touto nepříjemnou skutečností počítal. A teď, když konečně stojí na prahu věčnosti, se mu najednou nechce opouštět tento svět. Ví však, že jeho čas se naplnil.
O tom, že o několik dnů později bude jeho tělo nalezeno hajným z vítovické hájenky a tento nález uvede do pohotovosti všechny složky německého bezpečnostního aparátu v této oblasti, se již nedoví. Tuto skutečnost však tvrdě pocítí zbylí příslušníci skupiny, zejména jeho zástupce staršina Ivan Ševcov, který za dva měsíce zaplatí střetnutí s nepřítelem rovněž svým životem. Zatím je však únor roku čtyřicátého pátého a do osudného střetnutí se záludným protivníkem zbývá ještě řada dlouhých dní vyplněných přesným plněním uložených úkolů.
Co předcházelo
Jednoho mrazivého zimního večera roku čtyřicátého pátého je na malém polním letišti Kecskemet nedaleko maďarského městečka Szolnoku velmi živo. Probíhají poslední přípravy k uskutečnění nebezpečného, zato však velmi důležitého letu. Ocelový trup mohutného dvoumotorového transportního letounu Lisunov Li-2, upraveného v roce 1942 z americké verze letounu Douglas DC-3 pro sovětské vojenské účely, má dopravit do Protektorátu Čechy a Morava sedmičlennou zpravodajskou skupinu druhého Ukrajinského frontu, jejímž úkolem bude podávat štábu frontu hlášení o přesunech, pohybech a dislokaci německých vojenských jednotek v prostoru Brna a jeho nejbližšího okolí. Místo vysazení: Drahanská vrchovina, trojúhelník obcí Vítovice, Olšany a Račice.
Velitelem letadla, patřícího do svazku 239. gardového Belgorodského bombardovacího leteckého pluku, je gardový nadporučík Josif Aleksandrovič Kazakevič. Ačkoliv je ještě poměrně značně mlád, narodil se roku 1921 v Bělorusku, má již za sebou bohaté válečné zkušenosti. Do řad Rudé armády vstoupil v roce 1940 a přímých bojových střetů s nepřítelem se účastní od 22. června 1941. Za svou bojovou činnost a bezchybné plnění uložených úkolů již v minulosti obdržel několik vyznamenání. Nejdříve mu byla 20. června 1942 udělena Medaile Za odvahu, 7. září 1943 následovalo vyznamenání Řádem Rudého praporu a 5. května 1944 Řádem Vlastenecké války 2. stupně. To měl již za sebou celkem 181 nočních a 54 denních bojových letů nad vojenské cíle protivníka. Od obdržení posledního válečného vyznamenání uskutečnil dalších 37 nočních bombardovacích a 54 denních bojových letů k předním liniím Rudé armády, jejich frontové linie zásoboval bojovým materiálem a vybavením. V prosinci 1944 byl převelen společně se členy své posádky, kterou tvořili, navigátor por. Konovalenko, pilot ppor. Akopjan, palubní technik por. Kuzněcov, radista seržant Fomin a střelec staršina Usatov, k 3. Ukrajinskému frontu, kde plnil speciální úkoly pro potřeby vrchního velení 3. UF. Počátkem února 1945 následovalo opětovné převelení, tentokráte ke 2. Ukrajinskému frontu, pro který vykonává od této chvíle speciální lety nad Němci okupovanými oblastmi. Mezi první z nich patří i přeprava sedmičlenného zpravodajského výsadku G. S. Žukova do týlu nepřátelských vojsk. Jak se později ukáže, do konce 2. světové války nalétá celkem 1926 letových hodin, z čehož budou téměř polovinu, celkem 945, tvořit lety noční oblohou. Po skončení války obdrží na návrh velitele 239. gardového Belgorodského leteckého bombardovacího pluku plukovníka Šamrájeva 13. září 1945 za bojovou činnost a bezchybné plnění uložených úkolů opětovně Řád Rudého praporu.
Navigátorem letadla je gardový poručík A. D. Konovalenko. Je o rok mladší než jeho velitel, národnost ukrajinská. V řadách Rudé armády působí rovněž od roku 1941 a bojů s fanatickým nepřítelem se ve Velké vlastenecké válce účastní od prosince 1943. Do 16. května 1945 absolvuje 49 nočních a 57 bojových denních letů, při nichž nalétá 382 operačních hodin. Z nichž 142 se uskuteční během noci. Také on bude 2x vyznamenán Řádem Rudého praporu.
Funkcí palubního mechanika je pověřen gardový starší technik – poručík A. F. Čučalov, který je zároveň i nejstarším členem posádky. Ve svých materiálech má jako datum narození uveden rok 1912. Je ruské národnosti. Členem Rudé armády je od roku 1934 a účastníkem bojů Velké vlastenecké války se stal okamžitě po napadení Sovětského svazu vojsky fašistického Německa 22. 6. 1941. Do 22. května 1945 absolvuje celkem 93 nočních a 58 denních bojových letů, za což bude vyznamenán Řádem Rudého praporu a Medailemi Za odvahu a Za bojové zásluhy.
Palubním střelcem je gardový staršina Burimov. Jména posledních dvou členů Kazakevičovy posádky, druhého pilota a radisty, zůstanou historii neznámá.
O počátcích a organizování speciálních letů pro potřeby 2. Ukrajinského frontu z letiště Keczkemet, odkud byl na území okupované Moravy přepraven i zpravodajský výsadek G. S. Žukova, kterému později místní obyvatelé dají podle jména jeho druhého velitele staršiny Ivana Ševcova jméno Ivánuška, slovenský badatel Stano Bursa, který se uvedenou problematikou již řadu let podrobně zabývá, uvádí:
„V době letů z lvovského leteckého uzlu absolvovali příslušníci 53. Stalingradské a 54. Orelské bombardovací letecké divize, patřících do sestavy 4. gardové gomelské bombardovací letecké základny 18. letecké armády, pro potřeby všech ukrajinských frontů množství letů, které prováděli z různých letišť nacházejících se nejen na území Ukrajiny a Polska, ale i na území Maďarska a Jugoslávie. Aby se při tom netříštily síly a určené posádky nemusely stále cirkulovat mezi mateřským a nouzovým letištěm, bylo rozhodnuto, vyčlenit ze stavu jednotlivých bombardovacích leteckých divizí některé posádky, a dát je přímo k dispozici vedení jednotlivých ukrajinských frontů, čímž odpadla vyčerpávající komunikace mezi jednotlivými složkami a letadla tak byla fakticky průzkumným oddělením jednotlivých UF kdykoliv po ruce. Potřebné dispozice k jednotlivým letům předávali těmto posádkám styční důstojníci, vyčlenění k tomu účelu přímo vrchním velením jednotlivých frontů. Tito důstojníci měli svá stanoviště v místech, kde se nacházely přidělené stroje, odkud pak také řídili naložení či dopravu přiděleného materiálu, trhavin a munice na paluby letadel, která pak na jejich pokyn prováděla hloubkový průzkum, dopravovala zpravodajské výsadky do týlu nepřítele nebo shazovala naložený materiál na určená stanoviště frontových linií.
Pro potřeby 2. Ukrajinského frontu vznikla takováto první speciální letecká skupina na dobitém maďarském území a první posádkou, která měla tu čest odsud zasáhnout do dění na okupovaném československém území, byla právě posádka npor. Kazakeviče. Její členové odletěli 5. ledna 1945 z mateřského letiště Čerljany nejdříve do Debrecína. Nad teritoriem okupovaného Československa avšak začali operovat se svým Lisunovem Li-2 „Lidočka“ teprve až po převelení na letiště Kecskemet, kam se přesunuli 14. ledna 1945. První speciální let z tohoto letiště absolvovala Kazakevičova osádka 30. ledna 1945, kdy vysadila v prostoru Borisko, vzdáleném 35 km severovýchodně Nitry, nad místem označeným zapálenými ohni, 150 kg kontejner s materiálem. V noci z 3. na 4. února 1945 pak dle nepotvrzených údajů vysadila 65 km severovýchodně od Bratislavy blíže neurčenou šestičlennou skupinu parašutistů, kterou by mohla být mezinárodní skupina Akt, o které se ví pouze to, že seskočila někde na západním Slovensku a později působila na Záhoří a v Bratislavě. Jejím členem byl španělský radista J. S. Moris a Slovenka Vilma.
Prvním známým desantem vysazeným z paluby Lisunova Li-2 npor. Kazakeviča je v noci ze 4. na 5. února 1945 teprve až skupina kpt. Žukova. Společně s ní bylo shozeno i 300 kg nákladu potřebného k její činnosti. Parašutisté byli vysazeni v přesně určeném místě seskoku, které se nacházelo 3 km západně od vesnice Habrovany a 18 km východně od Brna, na katastru obce Olšany. Další let nad Protektorát Čechy a Morava uskutečnila posádka npor. Kazakeviče 20. února 1945, kdy v 23.05 hod. vysadila 25 km severozápadně od Moravské Ostravy dva parašutisty. Poté pokračovala v dalším letu na jih, kde po 40 minutách vysadila 62 km severozápadně od Zvolena v prostoru západně od Čičman další tři výsadkáře a 150 kg nákladu. Následující noc zamířila s další skupinou parašutistů a nákladem pro skupinu kpt. Žukova opět do prostoru Habrovan, avšak shoz neuskutečnila, protože ze země nepřišel žádný dohovořený signál, a letadlo se i s nákladem a všemi parašutisty vrátilo znovu na letiště v Keczkemetu.
V noci na 26. února se letoun pilotovaný gardovým npor. J. A. Kazakevičem znovu vznesl k obloze, aby v 22.50 hod. vysadil v prostoru jihozápadně od Pardubic z výšky 500 metrů dva parašutisty. V noci na 3. března znovu zamířil do prostoru Habrovan, aby zde shodil materiál pro zpravodajskou skupinu kpt. Žukova, avšak opět marně. Signály pro shoz materiálu její členové ani tuto noc nevyslali, a tak posádce Lidočky nezbylo nic jiného, než se opět i s materiálem vrátit na mateřskou základnu. K dalšímu letu z Keczkemetu do prostoru protektorátu došlo po několikadenní přestávce až v noci na 24. března, kdy měla neznámá posádka vysadit z paluby svého stroje v prostoru 3 km severně od Ždánic a 12 km severozápadně od Kyjova sedmičlennou skupinu výsadkářů Godon pod vedením por. A. A. Seljavkina, vystupujícího pod krycím jménem Koršun, a spolu s ní i 150 kg kontejner nákladu. K vysazení desantu však došlo až 25 km severovýchodně od Brna u Petrovic. O den později, v noci z 25. na 26. března 1945, byla vysazena ve dvě hodiny po půlnoci neznámou posádkou 17 km jihozápadně od Prostějova další blíže neurčená zpravodajská skupina 4 parašutistů pracujících pro potřeby 2. Ukrajinského frontu spou se 150 kg kontejnerem materiálu. Své bojové poslání pro 2. UF ukončila posádka npor. I. A. Kazakeviče na letišti Keczkemet 30. března 1945, kdy se vrátila ke svému mateřskému 239. gardovému Belgorodskému bombardovacímu leteckému pluku.“
Tolik ze zjištění slovenského badatele Stano Burzy o speciálních letech posádky npor. Kazakeviče nad okupovanou Evropou. Leč nepředbíhejme událostem a vraťme se na začátek února roku 1945, kdy se na malém polním letišti v maďarském Keczkemétu připravuje sedmice zpravodajců k nebezpečnému vysazení v týlu nepřátelských vojsk.
Pod bílými kupolemi padáků
4. února roku 1945 je velebné ticho keczskemétského letiště přerušeno hukotem motorů transportního letounu Lisunov Li-2, které se ostře zarývá do ticha okolní krajiny. Jeho pilot npor. J. A. Kazakevič má společně se svou posádkou dopravit na území okupovaného Československa sedmičlennou skupinu zpravodajců, kteří zde mají plnit speciální zpravodajské úkoly pro vrchní velení 2. Ukrajinského frontu. V ostrém světle reflektorů se postupně objevují siluety všech sedmi parašutistů, kteří se mají během několika málo minut přesunout z již klidem a mírem dýchajícího kraje přímo do středu nepřátelských hord, kde budou odkázáni jen sami na sebe, na svůj důvtip a um.
Jejich velitel, dvaceti sedmiletý nadporučík Georgij Žukov, má tu čest poprvé shlédnout kompletní sestavu svého výsadku. Až do dnešního dne byl totiž každý ze členů jeho skupiny na bojové úkoly připravován sám. Definitivní sestava výsadku byla oznámena teprve před několika málo hodinami. On sám byl štábním důstojníkem a s takovým úkolem se dosud ještě nikdy nesetkal. I přes své mládí vždy se ctí splnil uložené úkoly, o čemž svědčí několik vyznamenání, která za ona čtyři válečná léta obdržel, a také to, že ve svých dvaceti sedmi letech to dotáhl z prostého vojáka do hodnosti nadporučíka. Ale skákat z výšky a ještě k tomu z letadla, z toho měl strach. Další tok jeho myšlenek, ve kterých se mu vynořila rodná Moskva s jejími nádhernými památkami a kouzelnými zákoutími, věčně ustaraná maminka s tatínkem a sourozenci, přerušil pokyn velícího důstojníka k nástupu do letadla.
Jako neskutečné stíny mizí postupně jeden parašutista za druhým v temném břiše ocelové nestvůry. Jak jen to stísněné poměry letadla dovolí, všichni pohodlně usedají i se svým nákladem na tvrdé lavičky po obou stranách trupu letounu. Poslední zkouška motorů, poslední pokyny pilotům a železný obr se dává na pomalý klouzavý pohyb po zledovatělé ploše provizorního letiště. Následuje jemné trhnutí a břicho „Lidočky“ se pomalu odlepuje od země, aby za několik desítek minut vysadilo parašutisty i s jejich nákladem nad určenou oblastí. Místo seskoku 18 km východně od jihomoravské metropole města Brna v prvních výběžcích Drahanské vrchoviny v trojúhelníku obcí Habrovany, Vítovice, Olšany.
Georgij se dle možností, které nabízejí stísněné podmínky letadla, pohodlně usadí a zraky mlčky klouže po tvářích svých spolubojovníků. Jak se mu s nimi asi bude spolupracovat? Myslí si v duchu. Přímo proti němu sedí dvě nejdůležitější osobnosti výsadku. Nejmenší a vždy neposedný radista skupiny starší seržant Boris Ivanovič Žilenko. Národnost ukrajinská, rok narození 1923. Velké vlastenecké války proti německým uchvatitelům se účastní od prosince 1943, kdy vstoupil dobrovolně do řad Rudé armády. Zařazen k zpravodajskému oddělení 2 UF. Dle služební charakteristiky kamarádský, veselý, ale občas i trochu zbrklý.
Po jeho levici sedí plavovlasá ozdůbka výsadku, modrooká Anna Jefimovna Andrjušinová. Národnost ukrajinská, datum narození 28. duben 1924. Zajisté by v tomto něžném stvoření nikdo nehledal dívku ostřílenou a zocelenou již několika bojovými střety s nepřítelem. Ze všech příslušníků desantu má zřejmě s bojem v týlu nepřítele největší zkušenosti. V řadách Rudé armády působí od roku 1942. Poprvé prošla bojovým křestem pod Moskvou, podruhé byla vysazena v Bělorusku a nyní ji čeká Morava. A Georgij cítí k této něžné plavovlásce zvláštní sympatie pro její sílu a odvahu.
Vedle ní sedí štíhlý a urostlý Jefim Ivanovič Kazakov, narozený 25. března 1923, národnost ruská. Bojů s úkladným nepřítelem se účastní od prosince 1941 v sestavě 2. Ukrajinského frontu. Zpod vojenské čapky neposedně vykukují černé kudrnaté kadeře, které rámují jeho zajímavý oduševnělý obličej. V době míru by byl zajisté miláčkem mnoha žen. Teď je však válka a na takové myšlenky není čas.
Po Georgijově pravici sedí jeho zástupce staršina Ivan Andrejevič Ševcov, narozený roku 1914 ve vesnici Žuravskoje v Ordžonikidzevské oblasti. V jeho širokém úsměvu svítí dvě řady stříbrných zubů. Památka na doby, kdy se jako lovec sobů dostal tam kdesi na severu Sovětského svazu do velmi nebezpečné situace. Sice z ní vyvázl se zdravou kůží, avšak doplatil na to jeho mohutný a dobře vyvinutý chrup.
Vedle Ševcova chvilkami podřimují dva poslední členové výsadku. Klidný a vždy málomluvný seržant Michail Prokopjevič Karpov, ročník 1925 a jeho věčně neposedný stejně starý kamarád seržant Jurij Alexejevič Baskov, pocházející z vesničky Artamonovka nedaleko Kazaně. Národnost ruská. Ačkoliv se narodil teprve roku 1925, má i on stejně jako radistka Andrjušinová za sebou bohaté bojové zkušenosti. Již jako mladý chlapec se účastnil bojů občanské války a po přepadění Sovětského svazu fašistickým Německem se v roce 1942 dobrovolně přihlásil do řad Rudé armády, kde byl zařazen do rozvědky štábu 2 UF. Během bojů s fašisty byl jedenkráte raněn.
Další tok Georgijových myšlenek náhle přetrhuje prudké trhnutí letounu. To piloti jsou nuceni rychle manévrovat mezi paprsky tříštících se protiletadlových střel, které tam kdesi ze zdola chrlí k obloze na plujícího vetřelce bdělá německá protiletadlová obrana. Po několika minutách je však nebezpečí zažehnáno a Lidočka dál pokračuje pod třpytivě hvězdnou oblohou ve své nebezpečné pouti na severozápad, kde se v trojúhelníku obcí Habrovany, Olšany a Račice nachází její konečný cíl.
Nad Prostějovem se letadlo znovu dostává do zajetí německých světlometů, a opět nastává souboj pohotovosti pilotů s dobře mířenými střelami německých protiletadlových kanónů. Ve velmi vyrovnaném boji nakonec přece jen vítězí pohotovost a rychlost pilotů. Ale to již začíná blikat červené světélko signalizující přiblížení se k místu určení. Je něco málo před půlnocí moskevského času, dne 4. února roku 1945. Členové výsadku se i se svým materiálem řadí do dvou řad těsně za sebe. Všem tane na mysli jedna jediná neodbytně se vracející myšlenka. Úspěšně se dostat na zem, shromáždit společně s nimi shozený materiál, z něhož nejdůležitější částí jsou dvě radiostanice, a po soustředění celé skupiny rychle opustit prostor vysazení, aby nedošlo k vyzrazení skupiny.
S pomalu se otevírajícím trupem letadla vniká dovnitř ostrý ledový vzduch a Georgij Žukov znovu pocítí strach z onoho neznámého prostoru tam kdesi hluboko pod sebou. Na dlouhé přemýšlení však nemá čas. Jeden parašutista za druhým postupně mizí v temnotách. Konečně přichází řada i na něho. Několik vteřin nepatrně zaváhá. Opět se dostavuje onen nepříjemný pocit strachu z neznámého prostoru, který se snažil po čas letu alespoň trochu přehlušit vodkou. Již stojí nad otvorem vedoucím do bezedného prostoru. Náhle však opět zaváhá a odmítá seskočit. Společně s ním má druhým otvorem opustit trup letadla radistka skupiny Anna Andrjušinová. Odhodlaně přistupuje k otvoru a krátce nato i ona mizí v prázdném prostoru. Koutkem oka ještě stačí zaregistrovat, jak se jejich velitel vzpříčí rukama i nohama nad otevřeným prostorem a odmítá opustit relativně bezpečný prostor kabiny. Jako by tušil, že minuty jeho života jsou sečteny. Druhému pilotovi proto nezbývá nic jiného, než strčit do Georgije rukou, aby i on nenávratně zmizel v nekonečném bílém prostoru. Několik minut padá bezvládně k zemi. Zdá se mu to věčností. Konečně ucítí prudké trhnutí popruhů a vidí, jak se mu nad hlavou pomalu otevírá bílá kopule padáku splývajícího s okolním bílým obláčkem. Dole pod sebou vidí poněkud vlevo padáky svých spolubojovníků, které postupně mizí v temnu rychle se přibližujícího lesního porostu. Georgij na chvíli pocítí obrovské uspokojení ze svého prvního seskoku. To však netrvá dlouho. Země se rychle přibližuje a opět se dostavuje onen těžko popsatelný strach. Dole je vidět vysoký tmavý les. Ještě padesát metrů, ještě třicet metrů, dvacet pět, pak průlet smrkovými větvemi a prudké zhoupnutí několik metrů nad zemí. Stalo se to, čeho se v posledních vteřinách svého doteku se zemí nejvíce obával. Kupole padáku se zaklesla ve větvích vysokého smrku. Nemá jiné východisko, než přeřezat jeho popruhy a pokusit se slézt po kmeni na zem. Jde to však ztěžka. Větve jsou zledovatělé a pod nezvyklou váhou praskají. Stačí jeden neopatrný pohyb a Georgij se řítí k zemi. Dopadá hrudníkem na vyčnívající pahýl pařezu. Zachvácen prudkou bolestí ztrácí na několik okamžiků vědomí.
Lépe se nevede ani jeho vzdáleným spolubojovníkům. Ti krátce před tím přistáli v nepřehledném a hustě zalesněném terénu na katastru obce Olšany. S výjimkou Ivana Ševcova skončili také ostatní parašutisté se svými padáky v lesních korunách. Snad nejhůře je na tom radistka Andrjušinová. Bezmocně visí hlavou dolů několik metrů nad zemí. Naštěstí se v její blízkosti objevuje Vasil Kazakov, který pohotově spěchá dívce na pomoc. Ovšem v jejím postavení nezbývá nic jiného, než rozepnout knoflíky teplého vojenského kabátu, který mají všichni členové výsadku, a pak se jen plně spolehnout na Vasilovy silné paže a kyprý sníh pod stromem. Je to sice riskantní, ale jiné východisko nezbývá. Pád je prudký. Oba zpravodajci se válejí v divokém chumlu na zemi, ale jinak je vše v pořádku. Krátce na to zaznívá z nedalekého porostu smluvený signál ke shromáždění. Z temna noci se postupně vynořuje Ivan, Michal, Jurka i Boris a jako poslední přicházejí Anna s Vasilem. Podle možností zahlazují stopy nočního dobrodružství, a když jsou s tím hotovi, připravují se k opuštění místa seskoku. Stále však ještě chybí velitel. Po několika minutách marného čekání se velení ujímá jeho zástupce staršina Ševcov. Dává příkaz k odchodu z nebezpečného prostoru. Zítra, pokud bude vše v pořádku, zůstane jistě dostatek času k tomu, aby nalezli nejen nezvěstného velitele, ale i zásoby zbraní, jídla, kuřiva a dalšího materiálu, které rovněž někde zmizely. Rozhodující je, že zůstalo to nejdůležitější, obě vysílačky, i když baterie také chybějí.
První hodiny pobytu na nepřátelském území tráví skupina v provizorním úkrytu několik kilometrů vzdáleném od místa seskoku. Všude panuje ticho a klid a nebýt ztráty velitele a materiálu, zdály by se jim první chvíle působení v týlu nepřítele docela přátelské. Postupně se natolik rozednilo, že je možné zahájit pátrání po ztracených věcech i nezvěstném veliteli výsadku. Ivanovi leží na srdci především kontejner s materiálem, protože pokud nebude nalezen včas, může vážně ohrozit další činnost skupiny. Konečně přichází Boris se zprávou, že ztracené vaky nalezl. Krátce na to však musí bezmocně přihlížet z úkrytu tomu, jak se ke kontejnerům zavěšeným na stromech blíží nějaké povozy, z nichž první zastaví a jeho vozka vzrušeně ukazuje ostatním nahoru do větví. Muži se okamžitě chápou svých seker a pil a je jen dílem okamžiku, než se stromy i s jejich drahocenným nákladem s rachotem poroučejí na umrzlou zem. Parašutisté si stačí za pomoci dalekohledu pouze opsat neumělou kostrbatou latinkou z tabulek čísla povozů a jména jejich majitelů. Tyto záznamy se jim později, po navázání styku s místními obyvateli, stanou jedinými pomocníky v jejich pátrání po ztraceném materiálu. K setkání s nimi však dojde teprve až za několik dnů, kdy vyčerpaní, hladoví a zimou prokřehlí parašutisté narazí téměř na pokraji svých sil na obětavého českého vlastence, který se jim pro nadcházející chvíle stane prvním z několika neocenitelných spolupracovníků.
Oním prvním českým spolupracovníkem skupiny byl lesní dozorce z vítovické hájenky Hubert Hanika, narozený 29. září 1898 ve Lhotě u Nákla na okrese Litovel. Ve své příloze k dotazníku o odbojové činnosti v době okupace o svém prvním setkání s ruskými parašutisty po válce uvedl:
„8. února roku 1945 jsem se jako již tolikrát před tím vydal v podvečer na obvyklou obchůzku po lese. Sníh vesele křupal pod nohama a temnými korunami stromů tu a tam probleskovaly třpytivé paprsky hvězd. Došel jsem až k posedu, kde jsem několikrát neúspěšně čekal na statného lišáka, na kterého jsem měl již delší dobu políčeno.
Vylezl jsem na posed. Po půlhodině čekání jsem najednou zpozoroval v tiché krajině pohyb čtyř mužů. V první chvíli jsem se domníval, že to jsou pytláci. Připravil jsem si kulovnici k výstřelu, a protože čtveřice směřovala přímo k posedu, zůstal jsem v tichosti na místě. Po chvilce namáhavého brodění zledovatělou vrstvou sněhu neznámí muži dorazili přímo pode mne. Ačkoliv jsem se necítil právě nejlépe, oni byli čtyři a já byl sám, přesto jsem sebral veškerou svou odvah a zvučný hlasem bez sebemenšího náznaku jakéhokoliv strachu jsem na ně shora z posedu hlasitě zahřímal: „Zůstaňte stát.“ Muži zpočátku nechápali, co se děje. V mžiku se však vzpamatovali z nenadálého překvapení, obstoupili chatrný žebřík a s odjištěnými automatickými pistolemi, kterých jsem si teprve až teď povšimnul, mne vyzvali, abych sestoupil k nim dolů a odložil zbraň. Rozumět jim příliš nebylo, mluvili špatně česky. Ale jejich posuňky byly natolik výmluvné, že jsem jejich rozkazu bez odmluvy vyhověl. Přede mnou stáli opravdoví ruští partyzáni. A nastalo složité dorozumívání. Já nerozuměl rusky a oni neznali česky. Přesto jsem z jejich vypravování pochopil, že seskočili jako parašutisté v okolních lesích a v současné době jsou ve velice obtížné a složité situaci, protože již po několik dnů nevzali nic do úst, neboť všechny zásoby jídla, kuřivo i baterie pro vysílačku jim byly neznámými muži odcizeny. Rozhodl jsem se proto, že je vezmu k sobě domů do hájenky. Společně s manželkou Boženou jsme je nakrmili, parašutisté se umyli, oholili a převlékli do čistého prádla. Od toho večera u nás bývali velmi častými hosty. Zakrátko jsem jim začal být užitečný i jiným způsobem. Z jejich popudu jsem opatřoval zprávy o pohybech nepřátelských vojsk po hlavní silnici Brno-Olomouc a přesunech německé válečné techniky po železniční trati směřující z Brna do Přerova, které potom oni předávali dále vysílačkou štábu 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského. Vysílací stanice měli dvě. Jednu záložní ukryli u nás na půdě, druhou, výkonnou, měli v lese. Když se jejich činnost v mém polesí začala pro ně stávat nebezpečnou, přesunul jsem je do revíru svého bratra Karla na Říčky nacházející se mezi obcemi Račice a Bukovinku. I nadále jsem však s nimi byl v téměř denním styku, a to až do tragických událostí na Lhotkách, kdy se znovu vrátili ke mně na polesí.“
Uvedené vypravování doplňuje Hanikův syn Hubert, tehdy šestnáctiletý, následovně:
„Když se táta vrátil z obvyklé večerní obchůzky a přivedl s sebou nenadálé návštěvníky, byli jsme velmi přikvapeni. Toto první setkání však bylo z obou stran spojeno se značnou nedůvěrou. V té době se totiž potulovala po lese různá čeládka a navíc Němci v hojné míře využívali konfidentů, aby se dostali na kobylku odbojovému hnutí v této oblasti. Proto bylo na místě být opatrný. Parašutisté zase měli strach ze zrady. Jejich obavy posílil ten fakt, že si cestou na hájenku zjistili počet členů naší rodiny, avšak po příchodu k nám zjistili, že počet přítomných neodpovídá tatínkovým informacím. Domnívali se, že v nestřeženém okamžiku poslal chybějícího člena domácnosti zavolat protektorátní četníky. Jednalo se o mého bratra, který byl ještě maličký a v uvedenou dobu byl právě u babičky ve Vítovicích. Celá věc se vysvětlila teprve poté, až jim bylo předloženo rodinné album, ze kterého podle fotografií zjistili, že se jedná o malého chlapce. Přesto trvali na tom, aby byl přiveden. Ovšem výsledek byl ten, že jejich přítomnost u nás málem vyzradil, protože rozhlašoval, že v hájence byli páni a měli chlupaté čepice. Naštěstí jeho dětské žvatlání nebral nikdo vážně, a tak celá věc zůstala pro první chvíle jejich pobytu v protektorátu utajená. Horší to už ale bylo se zajišťováním potravin. Chleba byl rozvážen dvakrát týdně a naše rodina si brávala vždy pouze dva bochníky a najednou jich chtěla pět. Muž, který chleba přivážel, se zpočátku celé věci smál. Ovšem brzy pochopil, oč jde a mlčky přivážel vše, co bylo potřeba. Z těch, co podporovali naše nenadálé hosty potravinami, je třeba připomenout alespoň pekaře Dvořáčka, či řezníky Žemlu a Lozra z Viničných Šumic, oděvy opatřoval krejčí Obhlídal a Kolečkář ze Šumic. Obzvláštní radost měli parašutisté z opětovného získání ztracených věcí a zejména z baterií pro vysílačku, které přinesla v travnici z rousínovského nádraží, kam byli na tatínkovu žádost horákovskými sedláky, kteří je našli a ukryli, dopraveny, moje maminka.“
Hubert Hanika s rodinou však nebyl jediným obětavým spolupracovníkem skupiny. Patřil k nim i František Polák z Kanic, na kterého narazili parašutisté při jedné ze svých četných toulek po okolí. Patřila k nim také rodina Bajerova z Hostěnic a členové tamní odbojové organizace vedené penzionovaným vrchním četnickým strážmistrem Antonínem Kučerou, lesním dělníkem Janem Bajerem a starostou obce Janem Šedým.
O ilegální odbojové činnosti v této malebné vesničce vklíněné do prvních výběžků Drahanské vrchoviny se do roku 1978 dochovalo několika stránkové povídání Jana Bajera, pečlivě uschované v komodě paní Marie Možné. Píše se v něm:
„V době okupace byla obec Hostěnice obcí převážně dělnickou. Většina jejích obyvatel pracovala jako lesní dělníci na polesí v Olšanech. Z Hostěnic sem denně přicházívali za prací dělníci Jan a Jaroslav Bajerovi, Josef Pantůček, Jaroslav Hofírek, Josef Hájek, Alois a Bohumil Baršovi, František Vintr a Jan Hájek. V létě roku 1944 za námi přišli dva Rusové, kteří chtěli vědět, jak daleko je to od nás k frontové linii. Uvedli, že uprchli z německého zajetí v Katovicích v Polsku. Protože fronta byla v té době ještě značně vzdálená, rozhodli se zůstat v olšanském polesí a počkat na její přiblížení. Poté chtěli překročit bojovou linii a spojit se s Rudou armádou. První se jmenoval Vasil Kuzněcov. Byl poručíkem Rudé armády. V bojích o Charkov byl Němci zajat a uvězněn. Druhý se jmenoval Michal, byl staršinou a podobně jako Vasil, také on byl v bojích u Charkova zajat a uvězněn. Brzy se mezi oběma utvořilo pevné pouto přátelství, které jim umožnilo přečkat první kruté chvíle v nepřátelském zajetí, zorganizovat útěk a posléze i zavítat k nám na polesí. S naší pomocí si vybudovali v údolí Říčky na polesí Lhotky zemljanku, kterou jsme jim vybavili slamníky, přikrývkami, malým sporákem, petrolejovou lampou a hrnci na vaření. Denně jsme s nimi byli ve styku, protože si k nám chodili pro jídlo a různé věci, které potřebovali.
Někdy na přelomu roku 1944/45 byla po několik dnů velká sněhová kalamita, takže jsme pět dnů nemohli do práce. Proto se Vasil s Michalem vypravili do nedaleké Bukovinky, vzdálené asi půl hodiny pěší chůze od jejich úkrytu, sehnat nějaké jídlo. Zásoby, které od nás obdrželi, jim už docházely a nové neměli. Při zpáteční cestě narazili v noci na německou hlídku, která je stavěla. Vasilovi se podařilo uprchnout, Michal však byl zadržen, a když se pokusil o útěk, byl na místě zastřelen.
Vasil Kuzněcov žil od toho dne sám a často k nám chodíval domů, hlavně o nedělích, protože mu bylo samotnému v lese smutno. V únoru však neočekávaně získal nové kamarády. Tři uprchlé válečné zajatce, kteří byli v Kanicích nasazeni na zákopové práce proti postupující ruské armádě. K útěku jim dopomohl tamější rodák František Polák, který je také přivedl do Hostěnic k Emilu Boudnému. Zde přespali. Druhý den našli útočiště u Josefa Gryce, který bydlel na konci vesnice u lesa, což bylo z bezpečnostních důvodů velmi výhodné. Uprchlíci na Grycovi stále vyzvídali, jestli nejsou v okolních lesích ukrytí nějací partyzáni, že by se s nimi rádi spojili. Protože Gryc se synem rovněž pracoval na hostěnickém polesí a věděl, že máme na Olšansku spojení s nějakými ruskými vojáky, vzal uprchlíky s sebou do lesa, zavedl je na naši prošlapanou cestu a řekl jim, aby po ní šli až do míst, kde pracují lesní dělníci z Hostěnic. Ti že již zařídí ostatní.
Jako první uviděl uprchlíky můj syn Jaroslav. Protože jeden z nich měl na hlavě huňatou ruskou beranici, nepočkal ani na to, co tomu řeknou ostatní, a hned na ně zavolal: „Iditě sjuda.“ Pochytil totiž již několik slov od Vasila. Dva z nich se osmělili a po tomto zvolání se váhavě vyšourali zpoza smrku, za kterým se krátce před tím ukryli, k našemu ohništi. Třetí zatím vyčkával se zbraní připravenou k výstřelu. Po příchodu k ohýnku byla jejich prvními slovy otázka. „Germána nět?“ Odpověděli jsme kladně. Po tomto ujištění se oba odvážlivci obrátili k jejich třetímu druhovi, který je zajišťoval s puškou za stromem, aby i on vyšel ze svého úkrytu a přisedl si k nám. Po občerstvení, které jsme jim nabídli, se začali zajímat o partyzány v okolí. Řekli jsme jim, že máme jen jednoho, který uprchl z německého zajetí, a když si odpočinuli, odvedli jsme je společně s Jaroslavem Hofírkem k Vasilovu bunkru.
Když jsme přišli k úkrytu, Vasila jsme sice nezastihli, ale podle rozdělaného ohně a kalhot, nedbale pohozených na posteli, jsme usoudili, že nemůže být daleko. Záhy se opravdu objevil. Viděl nás přicházet po louce. Když však zjistil, že jsou s námi i nějací neznámí vojáci, uprchl raději do lesa. Ruský hovor ho však přesvědčil, že se jedná o přátele, a proto se během několika minut vrátil zpátky do bunkru. Měl obrovskou radost, když jsme mu řekli, že mu vedeme společníky a již nebude muset být dále sám. Nám však tím nastala spousta starostí, protože jsme se museli starat již o čtyři hladové krky, které se záhy rozrostly o dalších šest ze skupiny Ivánuška, se kterými jsem se já společně s Hofírkem poprvé setkal právě v bunkru u našich chráněnců. Bylo to v době, kdy jsme se za nimi jednou odpoledne vypravili podívat, protože se nám zdálo, že Vasil a jeho kamarádi u nás už dlouho nebyli. Zvykli jsme si na ně a jejich měkký ruský hovor nám najednou začínal moc chybět.
Ale jaké bylo naše překvapení, když jsme po příchodu do zemljanky zastihli vedle našich přátel i skupinu ruských parašutistů. Velitel Ivaněnka nám hned dal instrukce a domluvil s námi spolupráci. Krátce na to zavítala celá skupina i k nám do Hostěnic.
Tím nastala další kupa starostí, protože bylo třeba shánět a opatřovat jídlo pro deset stále hladových vojáků. O něco lépe na tom byli s kouřením. Měli plný pytel tabáku, na kterém jsme se přiživili i my. Horší to bylo také se šatstvem a praním prádla. O to se zase postarala moje manželka, i když měla na starosti ještě dvě malé děti, pro které bylo třeba denně prát plínky a přepírat všelijaké drobnosti. Vždyť dva malí caparti toho za den ušpiní. Ale zvládlo se i to. Z padáků, které parašutisté ukryli, šila košile, a také prádlo pro radistku. Ochotně jí při tom pomáhala naše sousedka Marie Hodáňová.“
Tolik z písemných vzpomínek Jana Bajera na první setkání s příslušníky ruské zpravodajské skupiny, kterou hostěničtí rubači dřeva nazvali podle jejího druhého velitele skupinou Ivánuška.
K nejobětavějším spolupracovníkům parašutistů však patřil jim věkově velmi blízký kanický rodák František Polák. Narodil se 8. listopadu 1922 v Kanicích. Zanedlouho po vychození základní školy a vyučení se stavebním zámečníkem byl poslán na nucené práce do říše. Místo určení Stuttgart. Odtud se po půldruhém roce sice dostal domů, avšak krátce na to byl znovu nakomandován na práce, tentokráte do zbrojní továrny Ostmarkwerke, pozdějšího Zetoru, do Brna-Líšně. Pracovat pro Němce se Františkovi ani zde příliš nechtělo, a tak byl neustále překládán na horší a horší pracoviště. Nejdříve do Křtin, kde ve skále Výpustek organizovali Němci ve vyhloubených štolách výrobu částí leteckých motorů, pak do Dolních Louček u Tišnova, kde byla v tunelech nedostavěné železniční trati Brno-Žďár nad Sázavou zavedena další část leteckého výrobního programu. Stále silněji v něm však narůstalo odhodlání odejít do ilegality a navázat spolupráci s odbojem. A když byl potom jedenkráte bezdůvodně zbit německým dozorcem, míra jeho trpělivosti přetekla. Nejdříve navázal užší kontakt s několika ruskými občany, kteří byli v jeho rodné obci nasazeni od poloviny ledna jako němečtí zajatci na opevňovací práce proti postupující ruské armádě. Odsud pak byl již jenom krůček k boji se zbraní v ruce.
Protože František Polák zaplatil své odhodlání splnit svou vlasteneckou povinnost tím nejdražším, svým životem, dejme slovo jeho bratranci Janu Kotulánovi, který byl do spousty událostí té doby zasvěcen umírajícím Františkem.
“Koncem února končily v naší vesnici jednotky Todtovy organizace zabezpečovací práce proti postupující Rudé armádě. Tyto oddíly, které byly složené převážně ze zajatců Němců a z civilního obyvatelstva, pracovaly v Kanicích od půli ledna asi šest týdnů. Pokrokově smýšlející občané navázali s některými zajatými vojáky přátelské vztahy. Velmi úzce se se třemi z nich spřátelil také František, který byl v té době právě nemocen. Měl vodu na pohrudnici. Bylo to možné proto, že v jejich domě bylo na mlatě ustájeno asi šest nebo sedm párů koní a byl zde uložen všechen potřebný inventář včetně skladu materiálu. V den, kdy byly práce ve vesnici skončeny, se zajatci rozhodli k útěku. Dohodli se s Františkem a pod jeho vedením se vydali v noci ozbrojeni třemi puškami, 150 náboji a 15 ručními granáty do Hostěnic k bývalému četnickému strážmistrovi Antonínu Kučerovi, který jako penzista vypomáhal v lese rubačům. V Hostěnicích přespali a následujícího večera pokračovali v cestě na východ vstříc postupující ruské armádě. Asi po jeden a půl hodinovém nočním pochodu temným lesem byli znenadání oklopeni skupinou několika mužů ozbrojených samopaly a podrobeni tvrdému výslechu. Záhy se ukázalo, že se jedná o ruské parašutisty, kteří byli v té době právě ve značně složité situaci, bez jídla a bez prostředků, a proto seznámení se s uprchlíky znalými okolí jim přišlo vhod. Do skupiny je však vzít nechtěli. Svůj postoj odůvodňovali tím, že mají čistě zpravodajské poslání a že jejich úkolem není organizovat partyzánský boj. Proto bylo rozhodnuto, aby se uprchlí zajatci vrátili zpátky do Hostěnic, kde se o ně postarali, jak již bylo uvedeno ve vzpomínce Jana Bajera, hostěničtí dřevaři, a František se stal pro první chvíle hlavně zásobovačem potravin. Poněvadž parašutisté stále trpěli nedostatkem napájecích zdrojů pro vysílačku, odjel František ke svému strýci do Rájce nad Svitavou, který tam měl malý obchůdek se šicími stroji a jízdními koly. Ten mu opatřil asi 24 kusů čtyř a půl voltových náplní, pomocí kterých byla vyslána žádost o zaslání nových zásob jídla, materiálu a střeliva. Shoz byl uskutečněn následující noc po vyslání žádosti.
V dalších dnech pak Františkovi ještě připadl úkol sledovat události a přesuny německé vojenské techniky na železniční trati Brno-Česká Třebová. Každý den jezdil na kole do Bílovic či k Babické zastávce, aby zde opatřil požadované informace. Bylo to ovšem velice obtížné, a proto získal z popudu velitele výsadku mezi četníky střežícími trať vlastního informátora a téměř denně přinášel do lesa zprávy o síle a pohybech německých vojenských transportů, o stavu opevňovacích prací kolem Brna i o politickém nazírání místního obyvatelstva. V batohu s sebou přinášel vždy nějaké potraviny. Svou nezištnou pomocí si záhy získal velkou důvěru, kterou vyjádřili parašutisté i tím, že mu darovali pistoli a tři ruční granáty na osobní obranu. Byl patrně jediným českým pomocníkem skupiny takto vyznamenaným.“
Někdy koncem března či začátkem dubna přivedl František do řad výsadku dalšího Čecha, Františka Rouchala z Kanic, který uprchl z pracovního nasazení ve Vídni. Zpočátku se ukrýval na půdě rodného domku, odkud byl posléze Františkem převeden ke skupině parašutistů do lesa. Setrval s nimi asi čtrnáct dnů až do osudných událostí na Lhotkách, o kterých si povíme později.
Dalším obětavým spolupracovníkem skupiny byl i již zmíněný hajný Karel Hanika sloužící jako lesní dozorce na hájence Říčky nacházející se mezi obcemi Bukovinka a Račice. Stalo se tak v době, kdy se pobyt výsadku v revíru jeho bratra Huberta stal příliš nebezpečným. O tom, jak se zde ruští parašutisté zabydlovali, a co všechno tomu předcházelo, vyprávěla v roce 1978 autorce publikace Hanikova manželka Františka toto:
„3. ledna 1945 k nám přišli do hájovny dva ruští partyzáni. Jeden z nich byl asi tři dny na to při vojenské razii německými vojáky chycen a zastřelen. Zbylý Vasil, kterému se podařilo uprchnout, se zdržoval v okolí. Počátkem února seskočila v lesích u Olšan ruská parašutistická skupina. Její členové zpočátku našli úkryt v hájenství manželova bratra Huberta. Když se jejich pobyt u něho stal nebezpečným, přesunuli se k nám. V oddělení č. 8 zvaném dnes Partyzánská seč, si vybudovali bunkr a vždy kolem desáté hodiny večer si k nám chodívali do hájovny pro zprávy, které žádali. Znamením k bezpečnému příchodu bývala lampa za oknem. Občas se to ovšem neobešlo také bez nedorozumění, jako například v jednu pošmournou mrazivou noc.
Toho dne v podvečer nás nečekaně navštívil jeden známý v myslivecké uniformě. Parašutisté ho omylem považovali za německého důstojníka a odmítli jít dál. Ta noc tehdy byla vůbec velmi divoká,“ povzdechla si tehdy ještě po třiatřiceti letech paní Františka, a poté pokračovala ve vypravování. „Večer kdosi netrpělivě zabušil na dvéře. Byli u nich dva ruští uprchlí váleční zajatci, kteří byli velmi vyhladovělí. Požadovali jídlo, a protože se domnívali, že do hájenky chodívají i další ruští vojáci, žádali s nimi spojení. Dali jsme jim najíst, avšak to, že by k nám chodili ještě další ruští vojáci, manžel důrazně popřel. Oba uprchlíci se však nechtěli dát jen tak odbýt a se slovy, že se ještě jednou vrátí, odešli. O půlnoci se skutečně znovu vrátili. Když jsem jim šla otevřít, opět žádali o napojení na ruské parašutisty. Zavolala jsem proto manžela, který dotěrné hosty rázně vyprovodil pryč. V té době chodili všelijací lidé a hned tak někomu se nedalo důvěřovat. Chtěli jsme je dát nejdříve prověřit parašutisty. Sotva se však vrátil domů a zalehl do postele, ozval se venku výstřel z pistole. Rozrušeni jsme vyběhli ven. V nedalekém křoví cosi zašustilo, ale jinak byl už všude klid. O půl páté ráno nás ze spánku opět vyrušilo bušení na dvéře. Rozmrzelý manžel se zvednul a s ne příliš vybranými slovy se pustil do ranních návštěvníků za dveřmi. Tentokrát to však již byli nám dobře známí členové ruského zpravodajského výsadku. Sotva jsme otevřeli dvéře, v momentě jich byl plný dům. Prohlíželi všechny místnosti, protože měli strach, že noční hosté na ně spolu s námi připravili past. Když zjistili, že se zmýlili, začali se nám dlouze za svou nedůvěru omlouvat.
Noční události však neblaze zapůsobily na manželův zdravotní stav. Léčil se již delší dobu se srdcem a přestálé šoky ho přinutily ulehnout. A Vasil, aby alespoň trochu odčinil náš přestálý strach a jejich nedůvěřivé chování, si přisedl k jeho posteli, oholil ho a něžně ho hladil po ruce. Poté šel s Borisem za mnou do komory, kde již byly přichystány věci, o které dříve žádali. A to svíčky, maso z prasete, škvarky a další potřebný proviant. Od této noci jsme se stali nejlepšími kamarády.
Oni dva noční návštěvníci, kteří nás všechny tak vyděsili, se nakonec dali dohromady s jedním člověkem z Ostrova u Macochy, a krátce na to přispěli svým nezodpovědným jednáním ke zkáze téměř celého výsadku a posléze sami na akce Němců doplatili svým životem.“
Uvedené povídání upřesňují záznamy Zemského četnického velitelství v Brně vedené dnes v Moravském zemském archívu ve fondu B-72, Hlášení četnických stanic, následujícím způsobem:
„Dne 9. dubna ráno přepadl neznámý česky hovořící muž v uniformě německé branné moci ozbrojený automatickou pistolí v Ježkovicích byt manželky hejtmana Wehrmachtu Achatzové. Požadoval od ní zbraně. Achatzová mu dala dvě kulovnice, dvě brokovnice a dalekohled. Nazítří přišli tři neznámí muži ozbrojení loveckými puškami do hájoven Říčky, Hostěnice č. 125 a Olšany č. 64. Hajný Hanika jim musel dát 30 kusů nábojů ráže 16 mm, hajný Venera novou brokovnici se 30 náboji. Dostal za ni loveckou pušku ráže 20 mm. Jeden z mužů hovořil česky, zbývající dva ukrajinsky. Všichni tři měli na sobě obnošené civilní šaty. Pátrání po nich zahájilo 7 protektorátních a 7 německých četníků ze stanice Račice spolu s gestapem a německou policií z Vyškova.“
O tom, že s parašutisty občas bývaly také veselé zážitky, svědčí i vypravování Emy Kotulánové z Bukovinky.
„Jednou večer, už si nevzpomínám, který to bylo přesně den, byla hrozná tma. U nás na horách se říká jako v pytli. Pršelo, jen se lilo. Z oblohy se řinuly husté provazce vod. Nikomu ze stavení se nechtělo ven do té strašné nepohody. Ovšem měli jsme spoustu dobytka, který si vyžadoval své, a tak mi posléze přece jen nezbylo nic nejiného, než vzít krajáč na mléko, jít podojit krávy, dát jim něco žrát, zavřít drůbež a udělat ještě nějaké ty neodbytné práce na dvoře. Vše jsem bleskově zvládla a již jsem se těšila na hrníček teplé protektorátní kávy, když tu jsem uviděla stát při východu ze chléva nedaleko dveří dva neznámé mládence. První, co mne napadlo, bylo, že vypadají, odpusťte mi to přirovnání, jako pat a patachón. Víte, tak se u nás říká trochu hanlivě lidem vymykajícím se svým vzezřením z běžného vzhledu. Jeden byl štíhlý a vysoký, druhý zase zavalitý a malinký. Nesahal tomu prvnímu ani po ramena. Oblečeni byli do jakýchsi podivných uniforem. Bylo to právě v době, kdy Němci chodili po okolí převlečení za partyzány, vyzvídali, a pak důvěřivé české lidi trestali a mučili. Než jsem se vzpamatovala z prvního překvapení, byli oba muži v momentě u mne a přikazovali mi: „Mamka, někričať!“ a posunky mi ukazovali, že chtějí do světnice. Česky příliš neznali. Ten den jsem právě pekla domácí chléb a na stole leželo šest kulaťoučkých, dozlatova vypečených bochníků. Můj manžel, který právě ochutnával jeden z nich, se nezvané návštěvy velmi polekal. Chlapci se však jen usmáli. Velký chytil jeden pecen, malý sebral ten nakrojený, a než jsme se vzpamatovali, byli pryč. Naše dcera Ema v té době právě sloužila u Haniků. Když pak po této příhodě přišla od nich z práce domů, vyprávěla, jak oba hoši barvitě líčili své večerní dobrodružství a jak se smáli tomu, jak jednu mamku pořádně vystrašili. Příhoda tedy pro nás skončila šťastně, ale než jsme se od dcery dozvěděli, že šlo o skutečné ruské partyzány, do rána jsme oka nezamhouřili.“
Tolik tedy ze vzpomínek českých spolupracovníků skupiny na první setkání s ruskými parašutisty. A jaké byly jejich další osudy?
19. února 1945 bylo na četnické stanici v Rousínově neobvykle živo. Začalo to celkem nevinně, když se po nesmělém zaklepání na dvéře služebny objevila na jejich prahu po strážmistrově hlučném „Vstupte!“ suchá postavička ve zmačkaném mysliveckém úboru. Její sdělení však bylo natolik překvapující, že úplně vyvedlo jindy vždy klidného a sebevědomého strážmistra z konceptu. „Pane vrchní strážmistře“, řekl človíček, „Jsem hajný Hájek z vítovické hájenky a dnes ráno jsem při obchůzce nalezl v lese mrtvolu nějakého muže. Podle oblečení to vypadá, že se jedná o parašutistu.“
Vrchní strážmistr nervózně poposedl na židličce. A další rozhovor mezi oběma muži proběhl asi následovně. “Co jste to řekl, opakujte to prosím.“ A človíček v mysliveckém kabátu znovu pronesl onu překvapivou a těžko uvěřitelnou větu. „Dnes ráno jsem našel v lese mezi kótami 513 a 419 mrtvého člověka. Je to zcela určitě ruský parašutista.“ Zástupce protektorátního klidu a pořádku se konečně probral z překvapení a v duchu si pomyslel. To se muselo stát právě teď, když už je téměř konec války, který jsem mohl prožít poměrně v klidu a najednou takováhle věc. Němci ho budou honit po obchůzkách po lese a vůbec jim přitom nebude vadit, že poslední hodinka třetí říše je neodvratitelně tu.
Hajný se v tu chvíli právě odmlčel a kanceláří zavládlo hrobové ticho. Zamyšlený vrchní si to nezvyklé ticho ve své pracovně okamžitě uvědomil, a aby alespoň navenek zachoval zdání klidu a pořádku, vybídl hajného, aby mu celou tu zatrachtilou historii podrobně vyrozprávěl. Vždyť bude muset sepsat o celé události úřední hlášení, a to poté poslat nejen na Zemské četnické velitelství do Brna, ale i všem německým bezpečnostním složkám v okolí. Dotazovaný se pohodlně usadil na rozviklané židličce a začal své vypravování:
„Dnes ráno jsem se jako obvykle nasnídal, obul vysoké boty, přehodil flintu přes rameno a vydal jsem se na svou každodenní obchůzku po lese. Víte, strážmistře, toulá se mi v revíru škodná. Během posledních několika dnů se mi podařilo vystopovat, kam chodí nejraději, a tam jsem si na ni chtěl dnes v klidu počíhat. Mrznul jsem na posedu asi půl hodiny, když tu se objevil na okraji lesní mýtiny překrásný lišák. Můžu říct, že to byl opravdu nádherný kus s neobvykle hustou oháňkou. Již dlouho se mi nepodařilo tak krásný kousek ulovit. Proto jistě pochopíte, že se mi ruka dost chvěla, když jsem přiložil hlaveň ke skráni a stisknul spoušť. Lišku jsem sice zasáhnul, avšak mířil jsem asi dost mizerně, protože šelma se otočila, a v místech, kde se ještě před chvílí nesla pyšně její mohutná oháňka, zůstal jen bělounký obláček třpytivého sněhového oparu.“
Hajný se do svého barvitého vypravování tak vžil, že vůbec nepostřehl strážmistrovo nedočkavé poposedávání na židli. Nakonec další proud jeho výřečnosti přetrhl četníkův strohý úřední příkaz: „K věci, prosím, podrobnosti ponechte stranou.“
Lesník rozpačitě zakoktal: „Ano, pane strážmistře, hned budu se svým vypravováním u konce. Tak tedy. Vydal jsem se po stopě. Po delším pronásledování postřeleného zvířete jsem uviděl probleskovat mezi stromy na sněhu cosi tmavého. Opustil jsem proto stopu a udělal si menší zacházku. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem tam našel mrtvého člověka. Protože to bylo jen pár metrů od lesní cesty spojující Račice s Hostěnicemi, upustil jsem od pronásledování svého nešikovně zasaženého úlovku a vydal jsem se hned za vámi.“ A v duchu si pomyslel. Kdyby nebylo těch čerstvých mužských stop kolem a ztuhlé a zmrzlé půdy v okolí, jistě bych sem tak rychle nespěchal.
Strážmistr důležitě pokýval hlavou a okamžitě začal uskutečňovat neodkladná opatření spojená s ohlášením nepříjemného nálezu. Nejdřív přikázal hajnému, aby zatím setrval na místě, dokud neobdrží od svých nadřízených podrobné instrukce, jak v daném případě postupovat. Poté telefonicky informoval o nálezu velitele Okresní četnické stanice ve Vyškově poručíka Rottera. Pak přišlo na řadu hlášení letecké službě a německému četnictvu ve Vyškově, pak Zemskému četnickému velitelství v Brně a konečně brněnskému gestapu, z jehož příkazu byli okamžitě vysláni na místo nálezu společně s příslušníky rousínovské četnické stanice členové německé policie z Vyškova. Ti po příjezdu na místo určení a jeho ohledání zajistili na místě nálezu mrtvolu asi 170 cm vysokého muže oblečeného do ruské vojenské uniformy bez jakýchkoli dokladů. V nejbližším okolí mrtvoly pak objevili dvě anodové baterie 90 W do vysílačky, 3 zásobníky do samopalu a nábojnice do pistole ráže 9 mm, vojenskou tašku, 177 cm dlouhé lano od padáku a několik kousků chleba. Jejich závěr byl jednoznačný. Jde o ruského parašutistu, který při seskoku utrpěl těžké vnitřní zranění a poté zmrzl. Mrtvola byla na místě ofotografována a převezena do márnice v Olšanech, kde měla být následujícího dne dopoledne pod dozorem příslušníků brněnského gestapa v tichosti pohřbena na místním hřbitově.
Na tom, že jakékoliv průkazy totožnosti u mrtvého nebyly nalezeny, měl velkou zásluhu v té době ještě osamoceně žijící uprchlý válečný zajatec Vasil Kuzněcov, který byl na mrtvolu upozorněn dvěma hostěnickými dělníky. Nedlouho před tím odebral mrtvému z kapes doklady, pistoli, kompas, mapu a peníze. Než ho však stačili příslušníci hostěnické ilegální organizace pohřbít, dozvěděli se o mrtvém Žukovovi Němci, kteří provedli výše popsaná opatření.
Pro chudé olšanské kameníky a dělníky nebyla pozdní německá odpolední návštěva ničím neobvyklým, protože obyvatelé této malé vesnice, vklíněné do hustých lesů prvních výběžků Drahanské vrchoviny, měli tu čest již několikrát vyzkoušet na své vlastní kůži, jak chutná „ochrana“ německého vojáka. Nejdříve tomu bylo v roce 1943, kdy bylo v obci zatčeno několik místních občanů, a od této chvíle se návštěvy německých vojáků s krutou pravidelností čas od času neustále opakovaly znovu a znovu. Jejich výsledkem bylo vždy několik nových zatčení a několik nových utrpení několika zdejších rodin, jejichž tátové byli odvlečeni buď k výslechům do Brna, nebo posláni do koncentračního tábora, odkud pro některé z nich již nebylo návratu. Naštěstí to, že do Olšan vedly nitky, které spojovaly tuto obec s parašutisty vyslanými naší exilovou vládou z Anglie s úkolem provést atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heidrycha, zůstalo Němcům utajeno. Jinak by se zajisté všem jejím obyvatelům vedlo tak, jako všem těm popraveným a umučeným občanům Lidic a Ležáků. V pamětní knize obce Olšany, popisující události druhé světové války, je o tom poznamenáno:
„V roce 1943 byli v místním kamenolomu zatčeni: kovář Obořil, Silvestr Balnoha a Albín Fryč. 1. června 1943 je následoval Josef Konečný, 8. června pak dále jeho manželka Lidmila, František Kolář, Stanislav Kolář, Levák a Jan Blažík. Někteří z nich byli po výsleších a krátkém věznění propuštěni, Josef Konečný však byl podle německých zákonů odsouzen a deportován do koncentračního tábora v Německu. O rok později 5. května 1944 vpadli Němci do dřímající obce znovu a pozatýkali další občany. Byli to František Gottwald, Jan Valehrach st., Jan Valehrach ml., Robert a Bohuslav Fialovi. Také tito občané se po krátkém věznění vrátili. Jen František Gottwald putoval jako tisíce jiných občanů před ním do koncentračního tábora. Bylo štěstí, že se gestapu nepodařilo vypátrat zbraně a s nimi munici a třaskaviny, které byly v obci ukrývány. Při jedné z dalších prohlídek se jeden německý voják ztratil. Obec proto upadla v podezření, že byl násilně odstraněn. Gestapáci vyhlásili ultimátum, nenajde-li se pohřešovaný vojín do dvou hodin, celá obec bude zničena. Prý si stejně nezaslouží nic jiného, aspoň už k nám nebudou muset chodit hlídkovat. Voják však přišel. Ukázalo se, že v lese někde usnul. Jednoho večera, bylo to 7. srpna, přijeli protektorátní četníci znovu a dali si předvolat na obecní úřad Josefa Potrusila, na kterého byl vydán zatykač. Když již měl nasedat do auta, využil chvilky neopatrnosti četníků a rozběhl se temnou ulicí. Četníci okamžitě zahájili palbu z pušek. Potrusila však zranili jen lehce, takže se mu podařilo uprchnout. Až do konce války se ukrýval společně s ilegálně žijícími komunisty z Rousínova v našich lesích. Tehdejší starosta obce F. Chromý vytýkal četníkům jejich nelidské chování. Byl proto označen za nespolehlivého, zatčen a odvezen do Flossenbürgu, odkud se již nevrátil. V koncentračních táborech zahynuli i další olšanští obyvatelé a rodáci – Silvestr Růžička, Jiří Myslín a Bohuslav Valehrach. V roce 1944 byly v našich lesích časté seskoky partyzánů z letadel. V únoru 1945 při jednom seskoku zahynul příslušník Rudé armády. Je pochován na našem hřbitově.“
Tolik ze zápisů v pamětní knize obce Olšany. To, jak celý akt pohřbu ruského parašutisty probíhal, zachytila ve svých vzpomínkách jedna z očitých svědkyň onoho smutného únorového dopoledne. Byla jí paní Marie Myslínová, která tuto příhodu často vyprávěla svojí vnučce a autorce této publikace při návštěvách hřbitova. Dětská fantazie si sice sem tam něco přibásnila, ale základ jejího vypravování zůstal zachován:
„Jednoho únorového podvečera, datum si již přesně nepamatuji, se začalo mezi lidmi ve vesnici povídat, že na hřbitov byl do márnice přivezen nějaký ruský parašutista, který se prý při seskoku z letadla zabil a z příkazu brněnského gestapa zde má být zítra v tichosti pohřben. Již od rána se tam proto nenápadně trousila řada místních občanů, aby pod nejrůznějšími záminkami mlčky sledovali ono neobvyklé “divadlo“ a alespoň z povzdálí vzdali poslední poctu tomuto prvnímu, tak dlouho toužebně očekávanému poslovi svobody. Na hřbitově bylo již od rána několik německých vojáků, kteří s napřaženými zbraněmi nevraživě pozorovali onen neobvyklý ruch, který tam toho dne panoval. Konečně nadešla chvíle, kdy byl nešťastný ruský voják vyvlečen z márnice a za nohy surově smýkán k vykopané jámě v rohu hřbitova. Všem, kteří sledovali toto smutné divadlo, vehnal naskytnutý obraz slzy do očí. Němci přitáhli mrtvolu ke hrobu a surově ji shodili do jámy. Pak přikázali hrobníkovi pohřbít mrtvého bez rakve jako prašivého psa. Když Němci odešli, našlo se několik odvážných žen, které zakryly parašutistovu tvář, kterou zdobil pramínek kudrn neposedně padajících do čela, bílým šátkem a nalámanými smrkovými větvičkami. A pak již začalo pomalu mizet tělo mrtvého pod s rachotem padajícími zmrzlými hroudami. Poté všichni ještě dlouho stáli v bolestném rozechvění nad hrobem bezejmenného vojáka, který nesměl být z příkazu brněnského gestapa ničím označen. Přesto přes noc se na čerstvě zasypaném rovu objevil neuměle zhotovený dřevěný křížek a pod ním vázička s malou kytičkou něžných kočiček. Když se to Němci dozvěděli, kříž i kočičky okamžitě odstranili, avšak druhý den ráno se na parašutistově hrobě kočičky ocitly znovu. Proto se rozhodli zastrašit neznámého dárce příkazem daným starostovi obce, aby oznámil občanům, že pokud se uvedená událost bude znovu opakovat, nechají každého desátého občana zatknout a disciplinárně potrestat.
Parašutistův hrob tak mohl být opatřen důstojným náhrobkem teprve až po válce. V místech, kde byl pohřben, byl postaven žulový pomníček s rudou hvězdičkou na vrcholku. Zanedlouho na něj byla vtesána i slova: „Cíl, za který krev vaše prolita byla, dosažen jest.“ A datum 1945.
Skutečné jméno ruského parašutisty se však podařilo vypátrat teprve až v roce 1978, kdy jsem se o osud bezejmenného parašutisty dle slibu, který jsem dala babičce, začala trochu více zajímat a pátrat po jeho příběhu. Díky tomu přibylo na dosud bezejmenný náhrobní kámen spolu s důstojnickou hodností i jeho jméno. Nadporučík Georgij Žukov.“
Leč vraťme se znovu k našemu povídání. Je únor roku 1945 a službu konající vrchní strážmistr četnické stanice v Rousínově usedá k bílým klávesnicím svého psacího stroje, aby na něm po několika minutách usilovné práce vyťukal následující německy psané hlášení, jímž byl celý případ definitivně uzavřen:
Hlášení četnické stanice Rousínov, okres Vyškov
Číslo jednací: Gesch Z.491/1945 21. února 1945
Věc: Nález mrtvého ruského padákového agenta – hlášení.
Určeno: Zemskému četnickému velitelství v Brně
K předcházejícímu telefonickému hlášení z 19. 2. 1945 hlásím následující:
Dne 19. 2. 1945 nalezl v 8.00 hodin ráno lesní dozorce Antonín Hájek, protektorátní příslušník z Vítovic čp. 68, okr. Vyškov, v olšanském lese necelých 8 km severovýchodně od vesnice Olšany, okr. Vyškov, mrtvolu neznámého muže. Při ohledání místa nálezu, které bylo na základě hlášení lesníka Antonína Hájka z 19. 2. 1945 provedeno v 9.30 hod. zdejšími příslušníky četnictva, bylo zjištěno následující:
Mrtvola neznámého muže ležela v olšanském lese (katastr obce Olšany, okr. Vyškov), v bezprostřední blízkosti lesní cesty směřující k hlavní lesní cestě spojující Račice s Hostěnicemi, mezi kótami 513 a 490. Místo, kde byla mrtvola nalezena, leží asi jeden a půl kilometru východně od hlavní lesní cesty Račice-Hostěnice, okres Vyškov.
Mrtvý ležel obrácen obličejem k zemi, bez viditelných známek násilného zranění. Mrtvý muž byl asi 22 až 25 let stár, 170 cm vysoký, tmavých vlasů, silnější postavy a měl na sobě následující oblečení: ruskou zimní čepici, krátký civilní kabát hnědé barvy, krátkou civilní blůzu šedé barvy, šedé ruské jezdecké kalhoty a vysoké ruské vojenské boty. Kapsy u kalhot byly obráceny naruby, osobní průkazy nebyly u mrtvého muže nalezeny.
Při podrobné prohlídce, která byla provedena z příkazu brněnského gestapa německou policií z Vyškova v součinnosti s místními četníky, byly v nejbližším okolí místa nálezu nalezeny následující věci:
2 anodové baterie (90 W) pro vysílací stanici, 3 zásobníky pro ruský samopal ráže 9 mm, jedna ruská vojenská brašna, 177 cm dlouhé lano od padáku a několik kousků chleba.
Na základě nalezených věcí bylo německým četnictvem konstatováno, že se s určitostí jedná o ruského parašutistu, který při seskoku utrpěl těžké vnitřní zranění a zmrzl. Mrtvý ruský agent byl na místě nálezu ofotografován a převezen do márnice v Olšanech. Dne 20. 2. 1945 byl pohřben nenápadně z příkazu brněnského gestapa na hřbitově v Olšanech.
Okamžitě byl případ 19. 2. 1945 oznámen telefonicky následujícím služebnám:
1) Zemskému četnickému velitelství v Brně
2) Tajné státní policii v Brně
3) Letecké služebně na letišti ve Vyškově
4) Německému četnictvu ve Vyškově
5) Okresnímu četnictvu ve Vyškově
Výše uvedeným hlášením pro příslušníky četnické stanice v Rousínově oněch několik vzrušených dnů spojených s nálezem mrtvého velitele skupiny skončilo. Pro členy výsadku tím však začalo období krutých zkoušek a pronásledování.
Koncem března 1945 byly lesy severovýchodně od Olšan svědky několika dalších událostí. V posledním březnovém týdnu byl vysazen nedaleko Tvarožné samostatný zpravodajský důstojník Generálního štábu Rudé armády vystupující pod jménem Leonid Alexandrovič, František Lajoš, nebo také doktor Berka. Pro své vysokoškolské vzdělání byl mezi místními obyvateli znám nejvíce jako doktor Leonid. Ve zprávě o ilegální činnosti ve služebním obvodu stanice SNB v Tvarožné z 27. 8. 1945 se konstatuje, že: „25. 3. 1945 zde byl vysazen sovětský zpravodajský důstojník s vysílačkou“.
Ihned po seskoku se Leonid dostal do velmi složité situace, protože ztratil vysílačku, kterou měl koordinovat akce ruské armády při osvobozování Brna. Po jejím několikadenním marném hledání se nakonec vydal kolem potoka Říčky do Horákova, kde se večer osmělil vejít do domku Jana Koblihy. Svěřil se mu s tím, co ho potkalo, a pravděpodobné místo ztráty vysílačky ukázal na mapě současně s poznámkou, že kolem jeho prvního úkrytu, krmelce, chodívali denně nějací muži, zřejmě lesní dělníci, do práce.
Kobliha se rozhodl, že půjde s parašutistou zpátky do lesa a ztracenou vysílačku se pokusí nalézt společně. Tu zatím našel jeden z uprchlých zajatců, kterého ukrývali hostěničtí dřevaři, když hledal Vasila. Jan Bajer popsal po válce ve svých pamětech celou událost následujícím způsobem:
„Neděli strávil Vasil u nás v Hostěnicích. V pondělí pak šel s námi do lesa. Rozešli jsme se u Bučkovy boudy. On pokračoval v cestě směrem na Říčky a my k Říčské boudě na Olšansko. Když se Pavel, který zůstal přes víkend v lese, nemohl svého kamaráda dočkat, vydal se mu naproti. Při té příležitosti našel padák zavěšený na stromě a pod ním se houpající jakýsi vak. Nález zatím ponechal na místě a pokračoval za námi. Vasila u nás už sice nezastihl, ale zato získal pomocníky k sundání zajímavého nálezu. Aby naše nepřítomnost nebyla nápadná, odešel z každé party jen jeden z nás. Když se nám konečně podařilo padák se stromu stáhnout a rozdělat zavěšený vak, našli jsme v něm jakýsi kufr s bateriemi. Pavel okamžitě poznal, že je to vysílačka. Komu patří, jsme se zakrátko dozvěděli od Koblihy. Než k tomu však došlo, předali jsme ji veliteli sovětské zpravodajské skupiny Ivaněnkovi.“
Leč vraťme se zpátky k našemu vypravování. Mezitím došli Leonid s Koblihou až ke krmelci, od kterého se dostali po vyšlapané cestě až na místo, kde měli pracovat hostěničtí dřevaři. Protože od uvedeného nálezu již uplynulo několik dnů a byla zase sobota, kdy lesní dělníci z Hostěnic nepracovali, našli tam pouze dřevaře z Olšan. Od Josefa Myslína se Kobliha dozvěděl jména hostěnických dělníků, a protože znal velmi dobře Jaroslava Hofírka, neztrácel čas a vydal se za ním do Hostěnic. Hofírek však Koblihovi příliš nedůvěřoval. Proto nález padáku popřel a Kobliha odešel s nepořízenou. Po jeho odchodu se Hofírek neprodleně vypravil za Kučerou a Bajerem, aby se společně dohodli, jak v dané situaci dále pokračovat. Posléze s celou událostí seznámili velitele ruského výsadku Ivana Ševcova, který poručil, aby parašutistu přivedli do Hostěnic, kde si členové jeho skupiny celou věc řádně prověří. V případě, že půjde skutečně o jejich člověka, bude mu vysílačka vrácena, v opačném případě bude zlikvidován.
Následujícího dne byl parašutista přiveden do Hostěnic k Antonínu Kučerovi. Zajisté byl velmi překvapen, když zde místo vysílačky zastihl skupinu ruských parašutistů, která ho podrobila tvrdému výslechu. Dle očitých svědků trvalo prověřování velmi dlouho a již to vypadalo, že Leonid bude zastřelen, protože vše nasvědčovalo tomu, že se jedná o německého špióna. Nakonec se všechno přece jen vysvětlilo a Bajer s Hofírkem se vydali v jednu hodinu po půlnoci společně s ruskými parašutisty do jejich bunkru pro vysílačku. A Jan Bajer pokračuje ve vypravování:
„Té noci zrovna hustě pršelo a chvílemi padal i sníh. Když jsme se v půl šesté ráno vrátili se slíbenou kořistí, byli jsme promočení až na kůži. Leonid převzal vysílačku a vrátil se opět do Horákova ke Koblihovi, odkud začal okamžitě vysílat zprávy o pohybech německých vojáků. Asi za týden přijeli do naší obce Němci se zaměřovacími přístroji. Projížděli vesnicí sem a tam a neustále něco hledali. V té době u nás učil řídící učitel Májek, který uměl velmi dobře německy. Náhodou vyslechl rozhovor dvou německých vojáků, kteří si povídali, že vysílačka musí být ve směru Horákov nebo Velatice. To jsem se dozvěděl od řídícího v neděli, když jsem ho potkal a vyzvídal, co tady Němci hledali. Okamžitě mi bylo jasné, že Leonida musíme varovat. Vydal jsem se hned k Hofírkovi a ještě téhož dne jsme s touto skutečností Leonida seznámili.
Ten nás poprosil, abychom ho převedli do Hostěnic. Problémem však bylo, kam ho ubytovat, protože oba dva jsme měli malé děti a hrozilo nebezpečí, že by mohly všechno prozradit. Nakonec jsem si vzpomněl na svého kamaráda Josefa Pantůčka, který s ubytováním parašutisty u sebe souhlasil.
Druhý den jsme se vydali s Kučerou sdělit Leonidovi, jak jsme dopadli. Cesta nás vedla mokrským lesem kolem hájenky, ve které bydlel hajný Antonín Vašků. Když uviděl, že procházíme okolo, vyšel ven a pozval nás na skleničku. Při řeči se zmínil, že ví, kam máme namířeno, a že má podobný problém, jaký máme i my. Ukrývá čtyři parašutisty české národnosti, kteří byli vysláni do protektorátu naší emigrační vládou v Londýně s úkolem organizovat a vést na území ČSR partyzánský boj. Tento úkol jim však byl znemožněn. Přesto by se rádi přesunuli do hostěnického polesí, a proto nás prosí, abychom mu v tomto úkolu pomohli. Když jsme mu slíbili pomoc, zavedl nás na půdu, kde nám představil jednoho z nich. Šlo o příslušníka skupiny Wolfram. Domluvili jsme se s ním, že výsadek převedeme do Hostěnic k lesníku Šindlerovi, který zařídí vše potřebné. Poté jsme pokračovali dále do Horákova oznámit Leonidovi, aby se na večer připravil. Jak jsme slíbili, tak se i stalo. Téhož dne večer jsme se znovu objevili u Koblihy. Převzali Leonida s vysílačkou a vydali se temnou nocí na pochod. Kobliha nás vyprovázel až k hájence Antonína Vašků, kde jsme přibrali Čechy z Wolframu a bez obtíží pokračovali v další cestě do Hostěnic. Zde se jejich cesty rozdělily. Jak bylo domluveno, odvedl Kučera Čechy k Šindlerovi a já Leonida k Pantůčkovi. Ráno byli čeští parašutisté odvedeni k Bučkově boudě do místa zvaného Suchá louka, kde si vybudovali bunkr.
Vzhledem k tomu, že žádná ze skupin na nás napojených si nepřála, aby o ní vědělo příliš mnoho lidí, byl jsem s nimi v přímém styku pouze já, Antonín Kučera, Jaroslav Hofírek a můj syn Jaroslav. Ten dělal spojku Leonidovi a nosil mu od lidí, se kterými parašutista spolupracoval již v Horákově, informace z Brna a blízkého okolí.“
A Antonín Kučera doplnil po válce Bajerovo vypravování následujícími podrobnosti:
„Místo převzetí příslušníků skupiny Wolfram bylo dojednáno s hajným Vašků mezi Trojákem a jeskyní. K Trojáku jsem jel na kole, a tam je odložil do křoví. Pak jsem šel asi 300 metrů pěšky. Po několika minutách čekání jsem se setkal s pěti příslušníky skupiny, protože Wolfram se v té době rozrostl o dalšího spolupracovníka poručíka Miloslava Hnilicu, a odvedl je k lesníku Šindlerovi.
Příslušníci Wolframu s velkou radostí uvítali, že Leonid má vysílačku, a požádali ho o odvysílání žádosti o zbraně. Jako prověřovací znamení pro dlouhé mlčení skupiny mělo být do vysílání zařazeno, že se jedná o skupinu, která prováděla cvičný seskok před prezidentem.“
V novém působišti měl totiž velitel skupiny Otisk v úmyslu vytvořit větší partyzánskou jednotku, proto ona žádost o zbraně. Místo shozu přesně vyznačil na speciálce, kterou Bajer následujícího dne předal Leonidovi. Do konce války však na tuto žádost Londýn neposlal žádnou odpověď.
Havárie letounu Lisunov Li-2 a osudy jeho posádky
Řady Wolframu se záhy rozrostly o další členy. V té době totiž havarovalo nedaleko Brna mezi Hostěnicemi a Mokrou ruské transportní letadlo Lisunov Li-2, které bylo zasaženo při přeletu fronty německou protivzdušnou obranou. V dochovaném dokumentu z té doby, uloženém dnes v Moravském zemském archívu v Brně ve fondu Zemský prezident - správa z pověření Říše, karton č. 112, fascikl Feindeinflüge im März 1945, se mimo jiné uvádí:
„Dne 26. 3. 1945 se okolo 21.00 hod. zřítilo 400 metrů severně od Mokré u Brna ruské transportní dvoumotorové letadlo, které shořelo, a jeho osádka v troskách zahynula.“
Uvedený zápis je však v jednom směru nepřesný. Posádka letounu totiž v jeho troskách nezahynula, nýbrž krátce před zřícením letadla se zachránila z hořícího vraku za pomoci padáků. Pod jejich osmi zářivě bílými kupolemi se postupně snesl k zemi palubní mechanik podporučík Genadij Alexandrovič Volostnov, palubní střelec Anatolij Stěpan Barzakov, cvičný navigátor podporučík Michail Petrovič Kolosov, radista seržant V. N. Ojkin, zacvičující navigátor Jefrej Saveljevič Virčenko, druhý pilot poručík Viktor Ivanovič Kozlov a pilot a velitel letounu poručík Artem Fjodorovič Masljanicyn. Společně s nimi opustil palubu hořícího letadla i náčelník rozvědné skupiny 4. ukrajinského frontu major Fedor Vasiljevič Kononěnko, který osobně dohlížel na přepravu parašutistů během letu a řídil i jejich seskok a shoz materiálu.
Ještě téže noci se podařilo příslušníku hostěnické odbojové organizace Janu Bajerovi nalézt dva členy posádky havarovaného letadla a předat je do Wolframu. Byl to poručík V. I. Kozlov, narozený v roce 1922 v městečku Pugačev v saratovské oblasti, a střelec A. S. Barzakov. Další dva důstojníci, nadporučík J. S. Virčenko a podporučík G. A. Volostnov se po několikadenním strastiplném putování neznámým terénem dostali k partyzánům oddílu Olga, kde se setkali s radistou V. N. Ojkinem, který sem dorazil krátce před nimi zcela sám.
Pilot letadla poručík A. F. Masljanicyn skončil pravděpodobně v řadách čtyřčlenné rozvědky sovětského důstojníka Antonova, která údajně, dle sdělení několika habrovanských pamětníků, operovala v trojúhelníku obcí Olšany, Nemojany a Račice, avšak jakékoliv další podrobnosti o její činnosti chybějí. Masljanicyn s nimi zřejmě zůstal až do okamžiku, kdy se fronta přiblížila k této oblasti. Pro uvedenou teorii by mohlo svědčit i hlášení četnické stanice Rousínov, uložené dnes v brněnském Moravském zemském archívu ve fondu B 72 – Hlášení četnických stanic, kde se uvádí, že 27. března 1945 v 10.30 hod. ráno se v lese Blatice vzdáleném 1,5 km od Olšan setkal lesní dělník Antonín Škůrek z Tučap s ruským parašutistou, kterému poskytl civilní oblek a jídlo, a poté mu ukázal cestu do Olšan.
Poslední dva zachránění důstojníci, podporučík M. P. Kolosov a major F. V. Kononěnko se při putování neznámým terénem dostali k Račicím u Vyškova, kde byli krátce na to vypátráni německými bezpečnostními složkami. V prostoru, ve kterém se nacházeli, totiž došlo v minulosti již k několika výsadkovým akcím, a navíc se tu nacházel rozsáhlý německý vojenský výcvikový prostor, pro jehož potřeby bylo postupně vysídleno obyvatelstvo z 33 obcí okresů Vyškov, Blansko a Prostějov, takže toto území bylo velmi často podrobováno ze strany protektorátních i německých bezpečnostních sil velmi důkladným prohlídkám.
Ppor. Kolosov byl během pronásledování německými četníky zastřelen, major Kononěnko, kterému se podařilo uprchnout, našel úkryt u vdovy Matějíčkové na samotě u Račic. Její syn mu krátce na to zprostředkoval spojení s rodinou Šíblových z Ruprechtova, která ho napojila na ruskou zpravodajskou skupinu č. 65 024 vystupující pod krycím názvem Pavel, jejíž členové se v té době ukrývali v nedalekých Ježkovicích. Zde se také šťastně dočkal i konce války. O pronásledování obou ruských důstojníků německými bezpečnostními složkami v Rakoveckém údolí u Račic se nám až do dnešních dnů dochovala velmi pěkná vzpomínka očitého svědka oněch dramatických událostí Josefa Horníčka z Račic. Naposledy ji vyprávěl autorce publikace v roce 1996.
„Blížil se konec války a v Račicích se povídalo, že v okolních lesích je množství partyzánů. Protože jsem byl tehdy mladý a nerozumný kluk, rozhodl jsem se spolu se svým kamarádem Františkem Gottwaldem, že se na ně k Bukovince půjdeme podívat. Protože jsme však nevěděli, kde je přesně hledat, vypravili jsme se nejdříve do Žleba. Cestou jsme si koupili limonádu, a poté jsme vyrazili. U Býčích skal nás zastavil velitel tam právě hlídkujících německých četníků z Vyškova. Spolu s ním tam byl i četník Pospíšil z Račic. Ptali se nás, co tam děláme. Naštěstí mě napadla výmluva, že u Gottwaldů nám chtějí nechat dřevo a Franta mi jde ukázat, kam pro ně máme jet. Právě v tu chvíli začala postupovat od Račic k Ruprechtovu jednotka německých vojáků se psy. Velitel protektorátního četnictva vylezl na čihadlo, a protože Němci nevěděli, kdo to je, začali po něm pálit. My dva jsme našli spolu s Pospíšilem bleskově úkryt za čerstvě pokácenými kládami, takže se nám nic nestalo. Vše se odehrávalo v místech, kde se navzájem křižovaly tři lesní cesty, které zde vytvářely jakýsi trojúhelník, ve kterém se ukrýval mezi lesním porostem ruský parašutista. Ani my, ani Němci, jsme neměli o jeho existenci tušení, ale vyčenichali ho psi. Proto mu nezbylo nic jiného, než se zvednout a pokusit se o útěk. V ten moment ho Němci před našima očima zastřelili. Mezi tím se na druhém konci trojúhelníku objevil další Rus, který prchal před pronásledovateli směrem k Bukovince. Němečtí vojáci nás svěřili pod dohled četníka Pospíšila a tří jeho německých kolegů a zahájili pronásledování parašutisty. Velitel německých četníků nám přikázal, abychom přenesli mrtvého Rusa z lesíka na nedalekou louku. Když jsme k němu přišli, našli jsme u něj samopal, hodinky a pytlík s jídlem. Protože se začalo stmívat a četníci se začali obávat o svůj život, nechali mrtvého ležet na louce a vyrazili i s námi směrem k Račicím. Poblíž Jasánek jsme narazili na Karla Sotoláře, který tam byl pro něco s koníkem a lehkým vozíkem. Němci mu přikázali, aby se s námi vydal do Žleba a mně, abych za jeho pomoci dopravil mrtvého Rusa do Račic. Bez úhony se nám ho podařilo naložit a kousek před Račicemi jsme znovu dohonili i celou skupinu četníků. Franta šel domů, ale já jsem musel z příkazu četníků odvést za jejich asistence mrtvého parašutistu na hřbitov a za pomoci Máni Kučerové, která měla od márnice klíč, ho uložit do umrlčí komory. Po ohledání mrtvoly mi četníci dovolili, abych si odnesl Rusovu kombinézu. Samopal sebrali. Po uložení mrtvoly do márnice jsem šel domů. Toto dobrodružství mne úplně vyléčilo z jakýchkoliv dalších pokusů o hledání partyzánů v okolních lesích. V kombinéze jsem našel legitimaci, která však byla celá od krve. Přečíst bylo možné pouze jediné slovo, zelená. Když válka skončila, odevzdal jsem vše na radnici ruskému důstojníkovi.“
Životní pouť zastřeleného Michaila Petroviče Kolosova tedy skončila na hřbitově v Račicích, kde byl padlý sovětský letec pohřben. Narodil se v roce 1922 ve vesnici Anaškino v Novorževském okrese v Kalininské oblasti. Do řad Rudé armády byl odveden v roce 1940 kirovským RVK města Leningrad. V knize Paměť leningradské oblasti je od 27. března 1945 veden jako nezvěstný příslušník 340. bombardovacího Breslavského pluku, 54. bombardovací Orelské divize, 4. gardového bombardovacího Gomelského sboru patřícího do svazku 18. letecké armády.
V případě majora Kononěnka se až do nedávna mezi místními obyvateli tradovalo, že se jedná o velitele ruského zpravodajského výsadku 2. UF, jehož příslušníci museli nouzově vyskočit z hořícího letadla zasaženého německou protivzdušnou obranou, které krátce na to havarovalo mezi obcemi Mokrá a Hostěnice. To, že Kononěnko nebyl parašutista, nýbrž náčelník rozvědné skupiny 4. UF, který osobně dohlížel na vysazování parašutistů, uvedl na pravou míru teprve až slovenský historik Stano Burza, kterému se v roce 1999 podařilo získat ze sovětských archívů kopii návrhu na udělení Řádu Velké vlastenecké války druhého stupně mjr. Kononěnkovi, který mimo jiné obsahoval i následující odůvodnění k udělení vyznamenání:
„1. ledna 1945 byl soudruh Kononěnko přidělen do rozvědného oddílu 4. ukrajinského frontu, který byl pověřen vysazováním parašutistů do týlu nepřátelských vojsk. Od 1. ledna 1945 do 26. března 1945 uskutečnil celkem 16 bojových letů na palubě letounu LI-2, během nichž vysadil do týlu nepřítele 56 parašutistů, 12 vaků s materiálem a 9 radiostanic. Všichni vysazení parašutisté předávali do štábu 4. ukrajinského frontu důležité informace zpravodajského charakteru a po splnění úkolu se všichni bez jakékoliv ztráty na životech vrátili zpět na mateřskou základnu. 26. března bylo po splnění bojového úkolu letadlo sestřeleno při zpáteční cestě leteckou protivzdušnou obranou protivníka. Posádka se zachránila padáky.“
V prvním dubnovém týdnu oznámila paní Šíblová majoru Kononěnkovi, že v nedalekých Ježkovicích se ukrývají tři slovenští parašutisté, kteří plní důležité zpravodajské poslání pro postupující Rudou armádu. Vzhledem k tomu, že Kononěnkův pobyt v Ruprechtově se stával pro velké množství Němců v okolí nebezpečný, bylo po dohodě s příslušníky skupiny Pavel rozhodnuto, převést sovětského majora do Ježkovic a ubytovat ho u rodiny Křetínských. K prvnímu setkání se skupinou Pavel došlo pravděpodobně 13. dubna 1945 večer v lesích severně od Ježkovic, kde byl Kononěnko předán veliteli výsadku Josefu Hanuskovi a jeho českému spolupracovníkovi Františku Sotolářovi z Ježkovic. Po příchodu do obce, kde již byli všichni tři netrpělivě očekáváni zbývajícími členy výsadku Janem Plavcem a Jánem Ballou, byl Kononěnkovi umožněn prostřednictvím jejich vysílačky styk s velitelstvím 4. UF a podání zprávy o osudu posádky sestřeleného Lisunova.
To už se ale pomalu blížil konec války, a protože skupina Pavel obdržela od svého velitelství radiotelegram s příkazem přesunout se na jiné místo působiště, došlo k rozloučení s mjr. Kononěnkem, který se rozhodl vyčkat v obci na přiblížení Rudé armády. V rodinách jeho zachránců dodnes s láskou a vděčností vzpomínají na svého chráněnce a jako vzácnou památku opatrují dopis, který jim tehdy sympatický sovětský důstojník před rozloučením daroval. Píše se v něm:
„Otče, matko a také synové Vaší rodiny a všichni českoslovenští přátelé. Obzvláště Vám děkuji za Vaši pomoc, kterou jste prokázali mně, ruskému důstojníkovi, majoru Kononěnkovi, která mi zachráníla život. Vám, partyzánům českého národa, kteří jste nasadili svůj život na moji záchranu. Nyní k Vám nemohu přijít v důsledku toho, že odcházím pryč a Vaše dědina ještě není osvobozená. Ještě jedenkráte děkuji za všechnu pomoc, kterou jste mi projevili. Doufám, že se ještě později s Vámi setkám.“
Zpravodajská skupina č. 65 024 s krycím názvem Pavel
Vzhledem k tomu, že skupina Pavel byla jednou z důležitých průzkumných jednotek, které se v této oblasti pohybovaly, a její příslušníci významným způsobem zasáhli do života náčelníka rozvědné skupiny 4. UF mjr. Kononěnka, věnujme malou pozornost i jejím dramatickým osudům.
Zpravodajská skupina s krycím názvem Pavel se objevila v jižních výběžcích Drahanské vrchoviny v posledních únorových dnech roku 1945. Útočiště našla ve vesnici Ježkovice nacházející se na samém okraji již zmíněného rozsáhlého německého vojenského výcvikového prostoru u Vyškova. Byla vedena pod č. 65 024 a krycím názvem Pavel. Svou činností podléhala štábu 1. ukrajinského frontu, pro nějž také plnila speciální zpravodajské úkoly. Měla zjišťovat v prostoru Brna a okolí sílu a dislokaci německých vojenských jednotek, systémy nepřátelské obrany, přesuny, morálku nepřátelských vojsk, intenzitu výroby v důležitých závodech, stav komunikací apod.
Členové výsadku, velitel Josef Hanuska a radisté Jáno Plavec a Jáno Balla, prošli namáhavým a náročným výcvikovým kursem v Moskvě, jehož cílem byla důkladná příprava k účinnému působení v týlu nepřítele. K definitivnímu odletu do vlasti byla skupina připravena již koncem prosince 1944, avšak v důsledku nepříznivého počasí musel být start o několik dnů odložen. Po dvou týdnech marného čekání na příznivější povětrnostní podmínky a po třech nezdařených pokusech o odlet bylo nakonec rozhodnuto přesunout výsadek blíže k frontě do Lvova, a poté do polských Mielců, odkud zpravodajci konečně 20. února 1945 ve večerních hodinách odletěli do určené oblasti. Společně s nimi byla přepravována na palubě letounu Dakota pilotovaného ruskou posádkou ještě jedna skupina s obdobným určením a zaměřením s krycím názvem Stas a resident zpravodajské služby generálního štábu Rudé armády Vendelín Roblička. Jako první měli být vysazeni příslušníci skupiny Pavel, a to na Vyškovsku v prostoru Kojálu, druhý měl jít na seskok Roblička, který měl být vysazen na Českomoravské vysočině v trojúhelníku Jihlava, Polná, Měřín, a jako poslední členové skupiny Stas, Štefan Bandůr, Ján Velík a Emil Šimko, k jejichž seskoku došlo později u Heřmanče nedaleko Telče.
Vcelku klidný let byl narušen po průletu Moravskou branou v prostoru Olomouce a Prostějova silnou protiletadlovou palbou, která donutila piloty k rychlému manévrování, během něhož se letoun ocitl nedaleko protektorátní hranice severně od Znojma. Zde byl ve 22.30 hodin dán první skupině i Vendelínu Robličkovi pokyn k seskoku. Parašutisté dopadli i s materiálem na katastry obcí Želetice, Žerotice a Horní Dunajovice, v jejichž okolí byla dislokována německá vojenská posádka. Jeden z vojáků, četař Lorenc z šesté roty čtvrtého tankového pluku, který se stal náhodným svědkem seskoku, oznámil celou věc okamžitě nadřízeným vojenským orgánům, takže v krátké době mohla být zahájena rozsáhlá pátrací akce, o jejímž průběhu nás podrobně informuje zpráva četnické stanice Horní Dunajovice, z níž vyjímáme:
„Dne 20. února 1945 byli vysazeni v 22.30 hod. nad protektorátním územím mezi obcemi Želetice, Žerotice a Horní Dunajovice z nepřátelského letadla letícího od východu k západu nepřátelští agenti. Na místě přistání mezi obcemi Želetice a Žerotice byly nalezeny dva ruské padáky a u obce Horní Dunajovice jižně kóty 282 další padák. Dne 21. února 1945 byl v 9.00 hod. nalezen severně obce Žerotice čtvrtý padák a později na okraji obce Horní Dunajovice ještě jeden padák s batohem a dalšími věcmi, které byly odevzdány úřadovně bezpečností policie v Jihlavě.“
Mimo již uvedeného to byly potraviny, bedna ručních granátů, 5 balíčků střeliva do pistole a 18 baterií do vysílačky. Veškeré pátrání po parašutistech však bylo bezvýsledné. Ti zatím úspěšně vyšli z prostoru obklíčení a zamířili k Brnu. Radost z úspěšného seskoku však kalila ztráta posledního ze čtveřice vysazených zpravodajců Jána Bally, který se poněkud zdržel v letadle, v důsledku čehož dopadl o několik stovek metrů dále než ostatní a vše nasvědčovalo tomu, že byl zajat německými vojáky. Po rychlém přemístění do blízkých lesů se podařilo trojici dostat se postupně přes Rokytnou, Jihlavu a Oslavu, přejít důležitou komunikaci spojující Brno s Jihlavou a dostat se do lesů západně od Brna u Žebětína, kde se skupina na několik hodin utábořila. Součástí odpočinku bylo prozkoumání situace v Brně a okolí. Tohoto obtížného úkolu se ujal Vendelín Roblička, který zde měl záchytné adresy ze svého předchozího působení. Po jeho návratu informovali ústředí o svém postavení a obdrželi pokyny pro další činnost. Roblička v Brně a Hanuska s Plavcem v Ježkovicích, kam se vydali lesnatými výběžky jižních okrajů Drahanské vrchoviny. V Ježkovicích již byli očekávání Františkem Sotolářem, členem zpravodajské skupiny majora Jaromova, která působila v severozápadním cípu Slovenska pod krycím názvem Partyzánský oddíl č. 14. Po příchodu parašutistů do Ježkovic se František Sotolář zapojil do jejich práce, takže se stal prakticky členem skupiny.
V Ježkovicích byli Hanuska s Plavcem ubytováni zpočátku u Sotolářových rodičů. Zde je také po 15 dnech nalezl chybějící člen skupiny Jáno Balla. Ten našel nejdříve úkryt v cihelně v Horních Dunajovicích, odkud se po získání zbraní a nábojů v hájovně nedaleko Výrovic vypravil přes Oslavany, Rosice, Babice, Bukovinku a Račice do určené obce, kde se setkal se členy své skupiny. Ještě dříve, než k tomu došlo, však pobyl krátce na hájence hajného Hynšta nedaleko Ježkovic. Po Ballově příchodu přešli první dva příslušníci skupiny k sestře Františka Sotoláře, Emilii Křetínské, na druhý konec Ježkovic, František Sotolář a Jáno Balla zůstali v původním úkrytu u Sotolářových rodičů. Spojení mezi oběma částmi výsadku zajišťoval malý Jirka Křetínský, který s vědomím rodičů přenášel zprávy zašité v podšívce kabátu, aniž tušil, jaké plní poslání.
Hlavními spolupracovníky výsadku se stali především příslušníci rodiny Sotolářovy, kteří se také o jeho úspěšnou činnost nejvíce zasloužili. Velmi výhodné bylo např. zaměstnání matky Františka Sotoláře, která se mohla jako poštovní doručovatelka bez obav pohybovat po blízkém okolí a zajišťovat spojení se spolupracovníky skupiny. Centrem pozornosti se stal především německý vojenský výcvikový prostor u Vyškova, provoz na silnici Brno-Olomouc a provoz na železniční trati Jihlava, Brno, Přerov. Významným informátorem se stal v tomto směru Josef Gottwald, výpravčí železniční stanice ve Vyškově, který sledoval pohyby německých transportů po celé délce trati. Spojení s Brnem zajišťoval Radomír Sotolář, příslušník vládního vojska v Brně, který využíval svých kontaktů a dodával skupině zprávy o vojenských obranných opatřeních na jižní Moravě. Prostřednictvím Radky Hrubé, rozené Sotolářové, a zubního technika Oty Matuly, jemuž později připadl důležitý úkol při opatření nového vhodného úkrytu pro parašutisty v blízkosti hlavního města Protektorátu Čechy a Morava, se postupně podařilo vytvořit zpravodajskou síť zasahující až do Prahy.
Na přelomu března a dubna roku 1945 byla skupina upozorněna svými spolupracovníky, že v sousedním Ruprechtově se již několik dnů ukrývá ruský parašutista major F. V. Kononěnko, který seskočil společně s posádkou hořícího letadla nedaleko Mokré u Brna. Jak již víme z předcházejícího vypravování, zachráněného sovětského důstojníka ukryla a podporovala několik dnů jídlem rodina Šíblových a Slaných z Ruprechtova, než byl díky paní Šíblové spojen s příslušníky skupiny Pavel, kteří mu prostřednictvím své vysílačky umožnili spojení se štábem 4. UF.
V té době se již fronta značně přiblížila k místu pobytu výsadku a parašutisté ze skupiny Pavel proto obdrželi od svého velení depeši s příkazem, aby opustili dosavadní prostor působení a přesunuli se do blízkosti Prahy. Volba padla na Poděbrady, kde členové výsadku nalezli ubytování u rodičů manželky Otto Matuly manželů Horákových. Vysílačku přepravil do Poděbrad Otto Matula. Na cestu do nového působiště se skupina vydala pod vedením Františka Sotoláře, který byl nejlépe obeznámen s okolním terénem, 16. dubna večer. Dle původního plánu měla jít pěšky do Blanska, odkud měla dále pokračovat po železnici. Situace se však poněkud zkomplikovala zraněním J. Bally, který se krátce před odchodem do nového působiště při neopatrné manipulaci s pistolí poranil na noze. Zranění sice nebylo nebezpečné, avšak bylo značně bolestivé a vzhledem k úkolu, který na skupinu čekal, i značně nepříjemné.
První fáze pochodu přes Ruprechtov a Podomí proběhla bez jakýchkoliv rušivých událostí, avšak za Senetářovem narazila skupina na protitankový zátaras hlídaný německým strážím oddílem, který zahájil po podezřelých osobách zběsilou palbu. Naštěstí se minula účinkem. Vzhledem k důležitosti uloženého poslání se však velitel Hanuska rozhodl rozdělit výsadek na dvě části a přikázal, aby se každá skupinka dopravila do Poděbrad sama, dle svých schopností a naskytnutých možností. Obě dvojice se rozdělily za Ostrovem u Macochy a v další cestě pokračovaly samostatně. První dvojice, kterou tvořil F. Sotolář a J. Balla, se vydala do určené oblasti přes Blansko, Hodonín u Kunštátu, Bystřici nad Pernštejnem a Jihlavu nejdříve pěšky, v Jihlavě však nasedla na vlak, kterým se pohodlně dopravila až do Poděbrad. Hanuska s Plavcem zamířili přes Sloup a Boskovice nejdříve na Českomoravskou vysočinu, kde se ve Skelné Huti u lesníka Josefa Uhra opět setkali s příslušníky skupiny Stas. Po převzetí jedné ze dvou jejích náhradních vysílaček se znovu vydali na cestu. Na určené shromaždiště dorazili tři dny po příchodu první skupiny.
Podobně jako v Ježkovicích i v Poděbradech se zpravodajská činnost skupiny úspěšně rozvíjela díky již vybudované a dále rozšiřované síti informátorů. Její členové zde úspěšně pracovali až do 9. května 1945, kdy došlo k jejich spojení s příslušníky Rudé armády. Tím však jejich úkol ještě zdaleka neskončil. Poslední radiogram, přijatý již v době míru, totiž určoval, aby se výsadek dostavil do Modré u Bratislavy, kde sídlil štáb 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského. Revoluční národní výbor v Poděbradech daroval skupině za účelem rychlé přepravy na místo určení jeden z konfiskovaných osobních automobilů, jímž se pohodlně dostala na určené stanoviště, kde po předání informací o činnosti výsadku zakončila své namáhavé a nebezpečné poslání. Svou činností se významně zasloužila o dodání řady důležitých informací vojenského charakteru spojeneckým armádám.
Další osudy posádky havarovaného letounu
Po tomto krátkém odbočení z hlavní linie našeho příběhu se však znovu vraťme na Moravu a povězme si ještě něco o dalších osudech posádky havarovaného Lisunova Li-2 velitele A. F. Masljanicyna, o kterých v roce 2014 poskytl autorce publikace nezištně další upřesňující a doplnňující údaje opět již několikráte vzpomínaný slovenský historik Stano Burza, kterých v nich uvádí:
„V prostoru cíle, nacházejícího se 45 km severozápadně od Brna, měla posádka velitele letadla poručíka A. F. Masljanicyna vysadit desantní skupinu, přepravovanou nad území protektorátu z letiště Krosno. Velícímu středisku se ohlásili naposledy po přeletu linie frontu v 21.45 hod. a od této chvíle se už více v éteru neohlásili a posléze se ani nevrátili na mateřskou základnu. Co toho bylo příčinou, vysvitlo z hlášení pilota jejich leteckého pluku M. J. Christoforova, který v něm uvedl, že nedaleko Slavkova jeho posádka zaregistrovala na zemi explozi doprovázenou požárem.
Proč se sovětský transportní letoun značky Lisunov Li-2 poručíka A. F. Masljanicyna po splnění úkolu nevrátil zpět na mateřskou základnu, zachycuje i vzpomínka npor. J. S. Virčenka, který v té době působil na palubě letedla jako kontrolor práce mladého navigátora ppor. M. P. Kolosova. Posádce se stalo osudným to, na co byla již před započetím bojového úkolu nadřízenými orgány několikráte upozoněna, totiž že v prostoru Brna jsou umístěny nejméně dva silné světlomety a nachází se tam vícero středisek německé protivzdušné obrany. No, a pokud se zdá někomu jméno nadporučíka Virčenka až příliš povědomé, tak se naprosto nemýlí. V noci z 23. na 24. října 1944 totiž přežil sestřelení jiného Li-2 pilotovaného kpt. P. A. Paňkinem v blízkosti vesnice Hranovnice u Popradu, odkud se 5. února 1945 šťastně vrátil na mateřskou základnu. Krátce na to však 26. března 1945 musel znovu použít při plnění bojového úkolu padáku k záchraně z dalšího Lisunova poškozeného německou protivzdušnou obranou u Brna.“
O tom, jak k celé události došlo, Stano Burza dále uvádí:
„Dopravní letoun značky Lisunov Li-2, jehož velitelem byl gardový kapitán P. A. Paňkin, startovalo z letiště Kurovicy nedaleko Lvova. Mělo dopravit na slovenské letiště Tři Duby, nacházejícího se na území povstaleckého Slovenska, větší náklad zbraní, munice a min. Jeho velitel měl v té době za sebou již 150 bojových letů, během nichž nalétal 1 238 operačních hodin. V jeho případě byl tento let již čtvrtým letem nad území povstaleckého Slovenska. Předcházející tři však skončily neúspěšně. Přistát na letišti Tri Duby se mu ani jedenkráte nepodařilo, takže teď se o to měl pokusit počtvrté. Avšak jak se ukázalo, ani tentokráte nebyl jeho let úspěšný. Jako navigátor se tehdy do jeho posádky dobrovolně přihlásil gardový nadporučík J. S. Virčenko, narozený v roce 1920 ve vesničce Lyzino v Bělokurakinském rajonu Vorošilovgradské oblasti.
Z letiště odstartovali 23. října 1944 i přes to, že v ten den byly velmi špatné povětrností podmínky. Ve 20.37 hod. se letadlo ocitlo nad Levočskými vrchy. Právě ve chvíli, kdy ho od přistání na povstaleckém území dělilo asi 15 až 20 minut letu, zasáhly letoun ve výšce 3 tisíce metrů střely německého nočního stíhače Ju 88G-6, který na svůj operační let vyletěl z letiště Udetfeld/Zendek severně od Katovic. Střely poškodily benzívnovou nádrž na pravém křídle Paňkinova letadla a pravý motor. Letoun se okamžitě vzňal a plameny zasáhly i pilotní kabinu. P. A. Paňkin přikázal posádce opustit stroj, sám však společně s palubním mechanikem gardovým podporučíkem I. J. Zeleninem to udělat nemohl, protože rychle se šířící plameny zničily oběma padáky. Jako první opustil palubu hořícího letadla radista - seržant V. L. Menzelincev. Následoval navigátor perutě gardový nadporučík J. S. Virčenko, a krátce na to i vzdušný střelec M. F. Mačalov. Oba prvně jmenovaní se krátce po seskoku na zemi znovu setkali a vydali se přes Levočské vrchy směrem na východ. Cestu jim sice značně komplikovalo Virčenkovo zranění na ruce a na noze, avšak i přesto se oběma podařilo po pěti dnech šťastně dojít do obce Dubovica v okrese Sabinov, kde se raněného Virčenka ujal sedlák Andrej Malík, který ho poté ukrýval do doby, než se úplně uzdravil. Menzelincev mezi tím pokračoval v další cestě na východ sám. Posléze se mu podařilo překročit linii frontu a šťastně se vrátit zpět na svou mateřskou základnu. Virčenko se po zhojení zranění připojil k partyzánskému oddílu Kirov. A když pak došlo ke spojení oddílu s jednotkami Rudé armády, vrátil se i on šťastně zpět na svou mateřskou základnu.
Třetí člen Paňkinovy posádky, voják Mačalov, kterému se rovněž podařilo úspěšně opustit palubu hořícího letounu, seskočil v prostoru vesnice Dubiny, kde po šťastném přistání přenocoval u místního chovatele koní Nováčka. Ten mu dal ráno civilní oblek a ukázal mu cestu do hor. Později však vojína Mačalova v lese chytili Němci, kteří ho zatkli a dopravili před budovu lesní správy do Hranovnice, odkud byl převezen gestapem na blíže neurčené místo, čímž jeho další osudy zůstaly neznámé.
Hořící letadlo mezitím pokračovalo v dalším letu do prostoru obce Hranovnica, v jejíž blízkosti uviděl kapitán Paňkin nezalesněnou plochu, na které se chtěl pokusit nouzově přistát. K tomu ale potřeboval otočit hořící stroj o 180 stupňů. Zpočátku se mu dařilo udržovat planoucí vrak ve vodorovném letu. Vzhledem k tomu, že pravé křídlo letadla se ocitalo ve stále větších plamenech, došlo nakonec kolem 21 hod. k úplné zástavě motoru. V důsledku toho hořící stroj klesal stále níž a níž a po otočení zamířil zpět k obci Dubina. Právě v ten moment vyskočili z jeho útrob další dva členové posádky. Vzhledem k tomu, že podporučík Zeleninov přišel o svůj padák vlivem ohně již v letadle, opouštěl zřejmě palubu letadla společně se staršinou Bočkanovem pod jednou kupolí padáku. Protože se tak stalo již ve velmi malé výšce nad zemí, padák se neotevřel a oba členové Paňkinovy posádky po dopadu na louku v lokalitě zvané Gajanky na místě zahynuli.
Hořící letadlo pokračovalo ještě pár okamžiků v letu, dokud se mu od trupu neoddělila část křídla a krátce na to i poškozený hořící motor. Zbylá část letounu se zřítila na pole zvané místními obyvateli Při kapličke. K jeho troskám ihned dorazili Němci, kteří u něj postavili hlídku. Ta poté strážila vrak trupu letounu až do rána. Když se rozednilo, přikázali němečtí vojáci místnímu občanovi Jánu Palgutovi, který měl k dispozici povoz s koňským spřežením, aby převezl zbraně s nevybuchlou municí do obecní sýpky. V troskách letadla byly nalezeny i zuhelnatělé ostatky pilota letounu kpt. P. A. Paňkina, který se do poslední chvíle snažil zachránit posádku, sám však již palubu letadla nestihl opustit a v jeho troskách zahynul. Podporučíka Zelenina a staršinu Bočkanova Němci na místě jejich dopadu nejdříve oloupili, jejich mrtvoly zohavili, a poté je zakopali do mělkých hrobů. O tři dny později byli mrtví rudoarmějci na žádost tehdejšího starosty obce vykopáni a pohřbeni v tichosti na místním hřbitově.“
O své druhé strastiplné záchraně z paluby sestřeleného letadla v prostoru Mokrá-Horákov u Brna sám J. S. Virčeno po skončení druhé světové války uvedl:
„Z letiště Krosno jsme odletěli 26. března 1945. Na palubě letounu jsme měli skupinu parašutistů, které jsme měli vysadit v prostoru Brna. Úspěšně jsme přeletěli linii frontu a do splnění úkolu nám zbývalo již jen několik málo minut, když tu nás začala ostřelovat ze země bdělá německá protivzdušná obrana, které se podařilo zasáhnout jeden z motorů. I přesto jsme však pokračovali dál ve stanoveném kurzu k místu vysazení skupiny. Když jsme dorazili na místo určení, kde výsadek opustil palubu a jeho členové jeden po druhém zmizeli v temnu noci, nabrali jsme zpáteční kurs a začali se vracet zpátky na základnu. Poškození motoru však způsobilo, že jsme náhle prudce začali ztrácet výšku. A protože se před námi začaly rýsovat vrcholky nízkého pohoří, které jsme s naším těžce poškozeným strojem nebyli schopni překonat, dal velitel letounu po poklesu do výšky 600 metrů posádce příkaz k opuštění letadla. Jiné východisko nebylo. Přistál jsem v pořádku a po zorientování se v prostoru jsem se vydal východním směrem. Krátce na to jsem se setkal s palubním mechanikem, se kterým jsme se pak společně několik dnů motali v neznámém terénu. S pomocí hajných jsme se nakonec dostali k partyzánům, u kterých jsme se setkali i s naším radistou.“
Oněmi partyzány, u kterých se npor. Virčenko spolu s radistou Ojkinem ocitli, byli členové již vzpomenutého partyzánského oddílu Olga, který byl součástí 1. Československé partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova a operoval v té době v oblasti Chřibů. Skupině velel Josef Houfek. Jeho zástupkyní byla Olga Františáková, po které obdržel oddíl jméno. J. S. Virčenko poté v jeho řadách působil do konce války jako komisař. Jak uvádí historik Stano Burza, je však zajímavé, že jak npor. Virčenko, tak také palubní mechanik ppor. Volostnov, narozený v roce 1912 v Leningradě, v seznamech členů Partyzánského oddílu Olga nefigurují, ačkoliv byli jeho členy. V celkových přehledech je uvedeno pouze jméno seržanta V. N. Ojkina, o jehož osobě je dále známo, že do doby, než došlo k havárii Lisunova u Mokré, absolvoval na jeho palubě 28 nočních bojových letů. Po skončení druhé světové války se znovu vrátil k letectvu a v době od 9. srpna do 3. září 1945 se účastnil dalších sedmnácti leteckých operací na Dálném východě. Za svou bojovou činnost byl navržen k vyznamenání Řádem Rudé hvězdy. Obdržel však pouze Medaili Za bojové zásluhy. Sám npor. Virčenko, jak je patrné z návrhu na vyznamenání, absolvoval v době od června 1944 do 26. března 1945 s posádkou por. Masljanicyna 21 nočních bojových letů a jako člen partyzánského oddílu oddílu Olga zlikvidoval 7 německých vojáků, za což mu byl v červnu 1945 udělen Řád Velké vlastenecké války 1. stupně.
V povídání o příslušnících Masljanicynovy posádky jsme se již podrobně zmínili o válečných osudech všech jejích členů s výjimkou Masljanicyna samotného. Bohužel o jeho osobě se nám až do dnešních dnů dochovalo jen velmi málo zpráv. Možná proto, že i když byl příslušníkem 340. breslavského bombardovacího pluku, návrh na vyznamenání Řádem Velké vlastenecké války nevyhotovil, a ani 11. února 1945 nepodepsal jeho přímý nadřízený, hrdina SSSR pplk. F. F. Stěpanov, ale velitel 29. gardového krasnoselského bombardovacího pluku pplk. N. G. Afonin. Shodou okolností mu toto vyznamenání bylo uděleno 27. března 1945, tj. právě v den, kdy se stal nezvěstným. Z návrhu na vyznamenání a z pátrání Loly Salajkové, která v tomto směru úzce spolupracovala se slovenským historikem Stanem Burzou, se dovídáme, že Masljanicyn se narodil v roce 1923 v Kazachstánu v dědince Kumoškino, dnes Kurčum, v Korgumském rajonu. Národnosti však byl ukrajinské. Do řad Rudé armády vstoupil v roce 1943 a do 11. února 1945 plnil jako velitel letounu Lisunov Li-2 úkoly pro potřeby 2. UF. Společně s dalšími členy své posádky, druhým pilotem por. Kozlovem, navigátorem ppor. Kolosovem, palubním mechanikem por. Volostnovem, radistou serž. Kryvuljou a střelcem voj. Barzakovem, plnil bojové úkoly v prostoru Satu-Mare, Čopu, Krakova, slovenského letiště Tři Duby i jindé. Poté vykonal dalších 12 operačních letů pro potřeby 1. ukrajinského frontu, během nichž bylo shozeno z paluby jeho letounu 10 200 kg materiálu a vysazeno 20 parašutistů.
O tom, že válku ve zdraví přežil, se Stano Burza dověděl z druhého návrhu na opětovné vyznamenání Řádem Velké vlastenecké války 1. stupně, které nese datum 25. srpen 1945. V návrhu se uvádí, že do této doby absolvoval 18 nočních bojových letů na letedle Li-2, a to opět ve funkci velitele letadla. Posádka byla podřízena Zabajkalskému frontu, pro který prováděla přepravu různého druhu materiálu do bojových linií. Z členů této posádky je však známé pouze jméno druhého pilota Dolgopolova, navigátora ppor. Meljuka a radisty Antekareva. Společnými silami přepravili na místa určení 24,5 t nákladu a do týlu nepřítele vysadili 80 parašutistů. Poručík Masljanicyn létal jako pilot i ve složitých meteorologických podmínkách, během nichž se mohl jen s velkými obtížemi orientovat. Vždy však dokázal letadlo přivést bez úhony zpět na mateřské letiště. Po skončení váky se znovu vrátil do rodné vesnice, kde poté žil až do konce svého života.
Co se stalo s troskami letounu havarovaného u Mokré, se dovídáme z dopisu Ing. Lubomíra Švehly, zaslaného dne 27. 2. 1992 Stano Burzovi. Mimo jiné se v něm praví:
„Na základě informací dostupných v Kronice obce Mokrá a obce Hostěnice, dále z výpisu Kroniky místní organizace ČSPB Hostěnice, podle pamětí mokerských občanů a podle výpovědi pana Františka Šedého z Hostěnic, který se přímo účastnil pomoci posádce havarovaného letadla, odpovídám na dotazy uvedené ve Vašem dopise.
Přesný termín havárie letadla není nikde zaznamenán, avšak podle výpovědi pamětníků a zápisů v kronikách se jednalo o měsíc březen roku 1945. K události došlo v pozdních večerních hodinách. Letadlo letělo severovýchodním směrem od Ostravy k Brnu a bylo pozorováno již jako hořící. Zakroužilo nad obcí Mokrá, pak se mírně vzneslo a nastal náhlý pád do lesa zvaného Čihálky, který se nachází mezi obcemi Mokrá a Hostěnice. V uvedeném prostoru se od roku 1968 nachází lom pro Cementárnu a vápenku Mokrá. Místo havárie letadla je vzdáleno asi 15 km vzdušnou časou od Brna. Fotodokumentace z místa dopadu pořízena nebyla. V blízkosti klesajícího hořícího letadla byly zpozorovány 4 padáky se členy posádky. Další padák byl nalezen v blízkosti dopadu letadla u Mokré. K místu havárie se ihned vydalo několik odvážlivců z obou obcí, avšak kvůli explodující munici nebylo možné se k hořícímu vraku letadla více přiblížit. Druhý den se u jeho trosek objevili němečtí vojáci, kteří je podrobili důkladné prohlídce, při níž bylo zjištěno, že v útrobách havarovaného stroje se sice nenachází žádná mrtvola, avšak chybějí palubní kulomety. Proto velitel německého pátracího oddílu přikázal tehdejšímu starostovi obce Mokré panu Stanislavu Zajíčkovi, aby oznámil obyvatelům vesnice, že pokud se hledané zbraně nenajdou, bude každý desátý občan zastřelen. V té době měla obec kolem 800 obyvatel. Panu Zajíčkovi, který vlastnil hospodu a řeznictví, se však podařilo německé vojáky i jejich velitele po náležitém pohoštění jídlem a hlavně alkoholem od uvedeného záměru odvrátit, čímž prakticky zachránil naše občany od jisté smrti. Trochu však k tomu přispěl i blížící se konec války
Co se týká osudu kulometů, tak ty byly následující. Jeden odmontovali ještě před příchodem německé hlídky bratři Karel a Evžen Nevesellí z Horákova a ukryli jej u svého strýce v Hostěnicích. Ten ho pak předal partyzánům. Druhý kulomet odnesli na žádost por. Kozlova, který byl členem posádky sestřeleného letadla, hostěničtí občané František Šedý, František Jašek a Jan Hájek. Podařilo se jim ho ukořistit třetí den po havárii letadla. Také on skončil prostřednictvím pana Šedého u partyzánů, se kterými byl již delší dobu ve spojení. Během následujících čtrnáci dnů pak odtáhli Němci trosky letadla do Mokré, odkud je krátce na to odvezli.
To je vše, co Vám mohu k havárii letadla sdělit a co se mi podařilo zjistit.“
Je samozřejmé, že na takové množství lidí již zásoby hostěnických dřevařů nestačily, a proto museli vypomáhat i další občané. Byly případy, že někteří z nich, jako třeba paní Marie Možná z Hostěnic, měli muže v koncentračních táborech, a přesto ochotně pomáhali. Hostěnický pekař Oldřich Šlezinger dodával denně 10 bochníků chleba a pro obživu hladových vojáků věnoval i celé prase a nový oblek. Moukou podporoval parašutisty jezerský mlynář Václav Smílek, maso sháněl František Kachlík. Stálý nedostatek cukru byl vyřešen přepadem hostěnické prodejny Včela, kde skupina Wolfram zabavila 3 q cukru, na které vystavila řádné potvrzení.
Než však budeme pokračovat v popisu dalších válečných událostí, vraťme se poněkud zpátky, a to do roku 1944 a pokusme se načrtnout v krátkosti také životní osudy příslušníků Wolframu.