Ing. Jiří Krutina
D. Duka a další jeho přátelé s České biskupské konference by si měli osvěžit své znalosti historie nacistické „třetí říše“ a druhé světové války a to zejména ve vztahu ke své mateřské římsko-katolické církvi, jejímž jsou nejvyššími představitelem u nás. Představitelé církví v čele s Českou biskupskou konferencí, prohlašují, že hesla použitá v rámci kampaně proti tzv. „církevním restitucím“ jak se nazývá dar v celkové hodnotě řádově stovek miliard a darování až 1% území našeho státu církvím ze strany ČSSD připomínají propagandu Třetí říše. Dokonce ve svém prohlášení tvrdí, že jde o cituji: “... je nekultivovanou a nekulturní cestou, ohrožující samotnou podstatu demokracie.“
Myslím, že jsme všichni svědky jasného důkazu „zázraku“, který jistě vynese preláta Duku do katolického nebe. Tímto „zázrakem“ je naprosté otočení stavu věcí, který je opravdu, jak se říká, „do nebe volající“. Tedy jasný zázrak, jinak to nelze nazvat. Zvolejme sborově haleluja. Podle pravidel pro svatořečení chybí panu Dukovi ještě nějaký podobný „zázrak“ a bude jistě v budoucnu svatořečen, o tom nelze pochybovat. Již jenom za ten zázrak, jak se mu podařilo dotáhnout do cíle křižácké tažení Vatikánu proti „kacířskému“ českému státu, které církev začala brzy po upálení Mistra Jana, později po bitvě na Bílé hoře (1620) a v dnešních dnech jej dokončuje.
Tak aby bylo jasno, musí zaznít historická pravda, kterou nelze zpochybnit. A je vidět, že je nutno ji opakovaně připomínat, aby nezapadla v římskokatolické propagandě. Kdyby sám pan Duka nezačal používat rétoriku o propagandě podobné Třetí říše, nebylo by připomínáno toto. Když už Duka a biskupská konference začíná přirovnávat nesouhlasné názory odmítající klamavou rétoriku kolem tzv. „restitucí“ k propagandě německé nacistické třetí říše, tak v prvé řadě by si měli představitelé římsko-katolické církve zamést před svým prahem. Měli by ve svém zájmu opravdu začít studovat bibli, kde by se dočetli, jak Ježíš varuje před viděním smítek v očích druhých, ale břevno ve svém oku nikoliv.
Tak tedy, pokud nás chce pan Duka poučovat o tom, že nesouhlasné a odmítavé názory jsou propagandou „třetí říše“, tak se podívejme, jak se římskokatolická církev bratříčkovala s fašistickými a nacistickými režimy a co pro tyto zločinné totalitní režimy a jejich přední představitele, kteří mají na svědomí milióny umučených a zavražděných sama obětavě udělala. Zřejmě šlo o výraz „křesťanské lásky k bližním“. Dodejme ve zvráceném pojetí této „lásky k bližním“. Příkladem může sloužit biskup Alois Hudal, Rakušan, sídlící ve Vatikánu, který účinně pomáhal, zřejmě s vědomím Vatikánu, celé řadě nejohavnějších nacistických zločinců, např. Adolfu Eichmannovi, odpovědného za vyvraždění milionů Židů, Franzi Stanglovi, veliteli vyhlazovacího tábora Treblinka, Waltru Rauffovi, vynálezci mobilních plynových komor, O. Wächterovi z Vídně, jednomu z vrahů rakouského kancléře Dollfusse. Wächter byl odpovědný za vyvraždění asi 800 000 lidí.
Alan Levy ve své knize „Simon Wiesenthal a jeho případy“, Mlada fronta, 1996, na str. 295 píše, že Hudal možná pomohl i Mengelemu. Již v předválečné době byl Hudal znám svým pronacistickým smýšlením a svými pangermánskými plány (i primas rakouské katolické církve Thodore Innitzer byl také silně nakloněn nacismu). Přesto nebo právě proto byl Hudal v roce 1933 povýšen na titulárního biskupa. K tomu došlo brzy po jmenování Pacelliho vatikánským státním tajemníkem. Po válce byl Hudal zmocněn Vatikánem k návštěvě táborů, kde byli právě i nacističtí zločinci. A ti se těšili, bez ohledu na obludnosti jejich zločinů, zvláštní jeho pomoci. Dostávali peníze a nakonec i falešné doklady. S novou identitou pak odjížděli, místo spravedlivého potrestání, především do zemí Jižní Ameriky. Toto skandální počínaní pana biskupa nebylo však ojedinělé. V tomto směru byli aktivní i někteří další katoličtí preláti, pokud je mi známo, nikoliv však čeští, což s radostí konstatuji.
Takže nejde jen o populistické povídačky, jak se vyjádřil poradce pana kardinála Duky, ale o smutnou skutečnost kolaborace určitých špiček katolické církve, a nebylo jich málo, s italským fašismem i německým nacismem. Snad pro úplnost bychom mohli dodat, že sám pan kardinál, rovněž jako desítky dalších českých kněží, je členem Sdružení Ackermann-Gemeinde, jež je složkou mnichovské Ackermann-Gemeinde, která je součástí sudetoněmeckého landsmanšaftu. Pan kardinál však není jen obyčejným členem Sdružení Ackermann-Gemeinde. Před několika měsíci přijal Petra Bartoně a jeho asistentku z pražské „sudetoněmecké kanceláře“ a požehnal jim. Nedávno poskytl „audienci“ i Franzi Pany, předsedovi sudetoněmeckého landsmanšaftu. Tato „spolupráce“ pana kardinála se sudetoněmeckým landsmanšaftem, který je kontinuitivní s Henleinovou Sudetoněmeckou stranou, jak dále vyvozuje paní dr. E. Hahnová, Dukovi ani katolické církvi na vážnosti nepřidá. Právě naopak!
Co o sudetoněmeckém landsmanšaftu říká dr. E. Hahnová? „Kontinuitu henleinovské strany drží sudetoněmecký landsmanšaft, diskutujme o tom“.
„..Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“
(PhDr. Eva Hahnová v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem. )Paní dr. E. Hahnová jistě dobře ví, o čem mluví. Svého času pracovala v jedné ze sudetoněmeckých institucích.
Byla to právě římskokatolická církev a její vrcholní představitelé, kteří uzavřeli mezinárodní dohodu - říšský konkordát s Německem, který usnadnil nástup A. Hitlera k moci. Tato mezinárodní smlouva Vatikánu uzavřená s Hitlerovým nacistickým Německem je do dnešní doby platnou součástí německého právního řádu! Samotný Vatikán byl založen na základě jiného konkordátu a to uzavřeného s italským fašistickým státem v čele s B. Mussolinim.
Samotný papež Pius XII. během druh světové války se nijak radikálně nepostavil a neodsoudil například holocaust a nacistické zločiny, naopak římskokatolická církev se spojila s těmito režimy, neboť očekávala, že v této válce zvítězí, ale současně byla natolik „diplomatická“, aby pokud by tyto režimy nezvítězily, mohla opět vytěžit něco pro sebe. Zcela otevřeně Vatikán spolupracoval s fašistickým režimem ve Francově Španělsku. Velmi neblahé je spojení římskokatolické církve s fašistickým režimem ustašovců v Chorvatsku, kde podporovala vyvražďování pravoslavných srbských duchovních i prostých pravoslavných věřících. Tyto zločiny jsou velmi podrobně historicky zdokumentované a nelze je žádnou současnou propagandou překroutit, nebo zamlčet. Jsou nemlčící věčnou obžalobou miliónů umučených a zavražděných. Proč římskokatolická církev a její představitelé tiše souhlasili a nevyjádřila jasný nesouhlas s agresivní politikou nacistů? Bylo to proto, že měla v určitém rozsahu společný zájem jako nacisté? Tím byl útok směrem „na východ“. V agresivní politice nacistů viděla možnost se jednou provždy vypořádat s východní pravoslavnou církví. Není ani tajemstvím, že za agresí fašistické Itálie do Habeše (dnešní Etiopie) v roce 1935 bylo posvěcení Vatikánem, neboť ten měl možnost se zbavit další konkurence Koptské pravoslavné církve, která působila v severní Africe, v Libyi a Etiopii. Můj tchán, Jiří Vacek mi vyprávěl, že si pamatuje na záběry s filmových týdeníků, jak italská děla posvěcují katoličtí duchovní. Ty pak střílely na dostatečně nevyzbrojenou habešskou armádu často vyzbrojenou ještě „oštěpy“. Jako stručné uvedení do historie spojenectví Vatikánu a jeho římskokatolického vysokého kléru s nacismem a fašismem to je více než dostatečné. O konkrétní spolupráci a zločinech by šlo napsat celé knihy. Za tím stál odvěký nesnášenlivý a agresivní postoj Vatikánu a katolické církve proti všem jiným církvím a obecně jiným náboženstvím, který trvá možná v nezměněné intenzitě, byť v jiné podobě do dnešních dnů. Pro své společné cíle byly ochotni se spojit s fašistickými a nacistickými režimy.
Vatikán dobře věděl, že situace může dopadnout i jinak a proto po druhé světové válce využil umučené a zabité katolické duchovní i věřící jako důkaz svého „odporu“ proti těmto režimům. Zkrátka využili smrti obyčejných upřímných katolických věřících, kteří položili své životy v boji s nacistickým režimem a přisvojili si je jako organizace, aby zakryly své skutečné zájmy a své tiché a diplomatické spolčení proti lidskosti, humanitě a lidskému svědomí. Této obžaloby se Vatikán i římskokatolická církev nemůže zbavit žádným překrucováním historických skutečností, nebo svatořečením jedinců – upřímných katolických věřících, kteří skutečně v boji proti těmto zločinným režimům položili své životy. Těm patří naše úcta. Zneužití památky všech umučených a zavražděných katolických věřících v nacistických lágrech nebo v boji proti nacismu a fašismu jako zastření zločinů Vatikánu a některých jeho vysokých představitelů během spolupráce s nacisty a fašisty je však naprosto jiná věc. To je nutno rozlišovat.
Jaký byl postoj některých vysokých představitelé Vatikánu a římskokatolické církve po druhé světové válce? Podívejme se opět například na osobu rakouského biskupa Aloise Hudala. Nechme jeho samého citovat jeho vlastní slova: „Veškeré zkušenosti mi daly konečně podnět, abych po roce 1945 zasvětil svou charitativní práci v prvé řadě příslušníkům SS a fašismu, kteří byli pronásledování bolševiky a demokraty.“ Slyšme dobře a nenechme se mýlit, pronásledování demokraty! A kdo byly ti, co vysoký představitel církve chránil před demokraty? Nacističtí zločinci.
Katolický biskup Hudal se ve své „charitě“ na ochranu zločinců nacistické Třetí říše v rámci svého pojetí „křesťanské lásky bližním“ opíral o katolické kláštery, kde se většina jeho chráněnců skrývala. Tato činnost biskupa Hudala umožňovala zhotovení nových identit pro asi 50 000 nacistů a zajistila jim tím nový život.
Proto se ptám, může vůbec nějaký dnešní prelát římskokatolické církve žijící na našem území a placený z našich daní obviňovat druhé, kteří v demokratické společnosti vyjadřují svůj nesouhlasná názor ať již principiální nebo obsahový k daru nemalých financí a našeho území církvím a cizímu státu - Vatikánu z propagandy Třetí říše? Má vůbec takový člověk – vrcholný představitel organizace, která je naprosto jednoznačně a nezpochybnitelně obviněna z výše uvedených zločinů a jejich napomáhání morální právo se o nesouhlasných názorech, což je v demokracii naprosto běžné vyjadřovat jako o propagandě Třetí říše? V jaké to žijeme době, že toto je vůbec možné? Navíc demagogicky nazývat jiné nesouhlasné názory za porušení demokracie?
Útok některých představitelů církví v čele s Dukou na údajnou nekultivovanou a nekulturní kampaň ČSSSD je zástupný, je ve skutečnosti útokem na všechny slušné občany našeho státu, ať již nevěřící, či věřící, ať již jako členy církví, nebo bez vyznání. Ve skutečnosti se v prohlášení představitelů církví jedná o útok na demokracii, navíc skrytou za rétoriku, že samotný nesouhlas s těmito „církevními restitucemi“, ať už principiálně, nebo co se týká jejich rozsahu, je, jak Duka prohlašuje, ohrožením samotné podstaty demokracie. Ano, v tomto případě se panu primasovi Dukovi podařil doslova zázrak do nebe volající. Tak „mistrně“ usilovat o demagogické otočení skutečného stavu věcí se snahou zastřít pravdu jsme již dlouho neviděli. Jsem svědky opravdového „zázraku“.
A tečka na závěr, když už chtějí představitelé Vatikánu a římskokatolické církve všechny ty, co mají jiný názor (tedy více než 80% naší veřejnosti) označovat za ty, co hlásají propagandu třetí říše nebo gottwaldovského komunismu, tak si připomeňme další nezpochybnitelný fakt. Dnešní nejvyšší představitel Vatikánu a římskokatolické církve – papež byl v mládí aktivním členem nacistické organizace Hitlerjugend. Bude se nám také tvrdit, že nás klamou smysly, že jde o další „zázrak“, kterému nerozumíme?
Ano demokracie je skutečně v ohrožení, ale jinak, než se předkládá církevními představiteli. Dostáváme se do doby, kdy jiné než oficiální názory těch, co mají moc jsou považovány za „politicky nekorektní“, a nebo rovnou obviňovány z nacistické a komunistické propagandy.
Jako Češi – tedy jako celý náš národ bychom si měli uvědomit, že nacisté usilovali ve svých plánech nás zcela vyhubit.
A dnes je nám předkládáno k věření, že musíme odčinit křivdy církvi spáchané za vlády komunistů, kterých jsme se všichni jako národ dopustili, a proto jim vracíme naše území a vracíme peníze z našich daní!
To jsou fakta, které nelze zpochybnit, maximálně je může nějaký demagog překrucovat, až zcela obracet jako v případě „zázraků“ primase Duky. To není závist, jak se nás snaží „morálně pacifikovat“ pan Duka, ale ukazování pravdy a historických skutečností.
Co bude následovat? Návrat majetku „sudetským“ Němcům a přiznání jejich statusu druhého národa v českých zemích? Už jsem se jim omluvili za „křivdy“. A křivdy by se přeci měli odčinit, jak se nám předkládá k věření a uvěření.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz