Další Palachové, kteří však médiím nestáli a nestojí ani za zmínku

Od doby polistopadové, rozbití Československa a vzniku ČR nám časem, zpravidla bez jakéhokoliv projevu úcty společnosti, odcházeli mladí lidé ze života na protest proti systému, který zde se formoval a zapouštěl se všemi svými  neduhy hlubší a hlubší  kořeny.

Nepamatuji se, a je mi to velmi líto, na jejich jména a slova, se kterými opouštěli tento svět. Možná, že mi někdo z vás pomůže. V paměti si vybavuji jen jednu mladou dvojici, chlapce a dívku, asi ze severních Čech, kteří  na protest proti panujícímu zlořádu společně spáchali sebevraždu.

Nevíme ani kolik takových lidí bylo, kdy a jak odešli z tohoto světa na protest proti jeho nelidskosti.  Jistě není v zájmu nám vládnoucích o nich mluvit, či dokonce na ně vzpomínat. My však bychom měli alespoň znát jejich jména, zastavit se u nich a poctít je třeba jen tichou vzpomínkou. Jsem přesvědčen, že je to naše povinnost.

Vzpomeňme i na naši „ztracenou generaci“. Především si položme otázku, kdo tuto generaci ztratil:? Byly to naše vládnoucí elity. Ví o těchto „ztracených“ mladých lidech, které téměř bez dalšího, odepsaly. Jak tito ztracenci trpí, život mají přetěžký. I maturanti, někteří vyučenci nemají stálou práci, dělají často jen nahodile, na nějaké dočasné smlouvy nebo i bez nich. Za delší či kratší dobu jim zaměstnavatel poděkuje a nadělí jim pár stovek, v lepším případě několik tisíc korun. Že se tito lidé pak zadlužují, není divu.  Nadto takto „zaměstnaní ztrácejí svoji kvalifikaci, jíž studiem, či učením nabyli. Co si myslí ztracenci o životě? Trpí,trpí však i jejich blízcí. Snaží se jim pomáhat, i když sami často žijí z ruky do úst.

My si však nemyslíme, že bychom nad takto ztracenými lidmi měli zlomit hůl. Vždyť je řešení. Ztracenci se pohybují v bludném kruhu. Když chtějí získat zaměstnání, zpravidla dostanou otázku, zda mají praxi. Jak ji může mít čerstvý  absolvent. střední školy? Dokonce ji nemívá ani ztracenec, který se již několik let protlouká životem, jak to jenom jde. V práci, bez práce, na dohodu, bez dohody a zpravidla tak i onak bez práce v oboru, který vystudoval. A po čase nutně ztratí kvalifikaci.

O to by se měla paní ministryně přes sociálno zabývat. Motivovat finančně zaměstnavatele, aby přijímali zájemce o práci, zvláště absolventy škol nebo vyučené, i bez praxe, je jistě možné. To by pomohlo tisícům mladých lidí. Jejich život přece stojí za pozornost.  Kolik těchto mladých lidí hledá útěchu v alkoholu, v drogách? Kolik z nich raději dobrovolně odejde ze života, který není k žití? Máme o tom nějaké statistické údaje, jsou utajované nebo alespoň něco z nich je určeno k veřejné informaci?

Zvlášť mě dojímá povídání o tom, jak naše podniky trpí nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil. A dokonce padají návrhy, abychom je dováželi ze zahraničí nebo školili migranty, aby u nás mohli pracovat, pokud ovšem budou chtít. Nebylo by přirozenější, když dáváme stamiliony na uprchlíky, věnovat tyto peníze přednostně na „ztracenou generaci“, abychom ji našli?  A až ji budeme mít v normálním životě a poté vyřešíme i další sociální problémy, kterých máme více než dost, pak teprve nastane doba, abychom možným dílem přispěli i na migranty.

Pokud tuto politickou abecedu naši vládci nejsou schopni zvládnout, zbavme se jich co nejdříve. Zabráníme totiž i tomu, abychom si sami konečně přestali vyrábět nové a nové Palachy, nebo nešťastlivce, kteří budou vegetovat na periferii života.

Dr. O. Tuleškov