ČT opět  bájí o masakru Němců,  tentokrát v Ústí nad Labem

Celé naše pohraničí, které nám po Mnichovu ukradli Němci, bylo  postupem doby protkáno sítí koncentračních táborů, jejich poboček a zajateckých lágrů, v nichž převažovali Rusové. Jaké praktiky v nich Němci uplatňovali po dobu jejich existence, je nám všem známo. Tam, kde Němci vybudovali koncentráky, všude denně a hromadně umírali pro nás v nepředstavitelných podmínkách vězňové a zajatci. Jinak tomu nebylo ani v nám odcizeném pohraničí. Kdo hlídal vězně na tomto území? Samozřejmě to byli především tzv. sudetští Němci. Ti také dělali ve vyšších pracovních postech v dílnách i továrnách, kde heftlingové, otroci panského německého národa, otročili. Jak se chovali k těmto ubožákům? I zde platilo pravidlo, že byli horší než říšští Němci. V koncentračních táborech úspěšně „pracovali“ i esesačky, které si se svými mužskými protějšky nijak nezadaly, byly často velmi horlivé a krutost některých přesahovala jakékoliv představitelné hranice. Židé a Slované přece nebyli lidmi, i když tak vypadali, ale podlidmi.

Mučení lidí, jejich vraždění, vyvrcholilo v prvních měsících roku 1945 pochody či transporty smrti. Když některým vězňům se podařilo uprchnout ve slavné  sudetengau, do jejich lovu se samozřejmě zapojovali i sudeti, muži, chlapci, ženy. Chycení byli jimi surově trestáni i zabíjeni. Pokud k tomu nedošlo, osvědčení esesmani vykonali dílo „německé spravedlnosti“, popravili vězně, kteří byli chyceni. V průběhu pochodů či transportů smrti, ale i v jiných místech, zahynulo celkem, podle údajů německých historiků, na 250.000 koncentráčníků a válečných zajatců. Značná část z nich procházela i našim pohraničím, tehdy ještě územím německého rajchu. Kolik tisíc lidí, ubitých Němci k smrti, utrápených hladem či zemřelých na infekční či jiné nemoci, se vlastně v našem severozápadním pohraničí nachází?  Jsou jich pravděpodobně desítky tisíc. Značná část z nich je v hromadných hrobech, jiní ještě spí svůj věčný sen o svobodě na nějakém dosud neznámém místě.

Každý den probíhaly v německých koncentračních táborech masakry, někdy menší, jindy velké. V takové Osvětimi nebo Treblince dovedli spálit celý transport vězňů i za několik hodin. Samozřejmě v pobočkách KT v tzv. Sudetengau byly masakry řádově nižší, ale probíhaly denně.

Sudeti za války sloužili nejen „doma“, ale také v tzv. protektorátu. Uměli česky, znali mentalitu českých lidí a byli prodchnuti cílem germanizovat celé Čechy a Moravu. Byl to jejich čelný přestavitel, K.H. Frank, který již v roce 1940 předal Hitlerovi takovýto plán. Sudeti s velkou radostí přijali zprávu o zavření českých vysokých škol a dále se ptali, kdy dojde i na další české školství. I protektorát chtěli co nejdříve zrušit.

Osobní nasazení sudetů v „protentokrátu“ bylo bezpříkladné. Pracovali v gestapu, na některých  úřadovnách tvořili až polovinu jeho osazenstva, v Sicherheitsdienstu, v Abwehru, bojovali v SS i wehrmachtu, byli horlivými nacisty, v NSDAP, s níž zločinecká Sudetendeutsche Partei splynula, zastávali mnohé významné funkce.  Pražská organizace NSDAP např.  v roce 1942 přijala doporučení, aby Češi, kteří odepřou „dobrodiní germanizace“ byli bez dalšího zastřeleni. Činnost sudetů za války byla výrazně protičeská, vše české bylo pro ně nejpřednějším nepřítelem. A tak mezi českým obyvatelstvem se rodila a sílila myšlenka, že další soužití s Němci v osvobozené republice je nemožné. Musí pryč, hlásili představitelé českého odboje londýnské vládě, která ať chtěla či nechtěla postupně na odbojářské pozice přešla. O Němcích nejen v Československu měli Angličané jasno již od r. 1940.  I N. Chamberlain se cítil Němci, i K. Henleinem, jenž přijížděl do Anglie důvěřivým Britům vyprávět pohádky o hrůzném utrpení Němců v ČSR, podveden a potupen. A právě proto i z konzervativní strany šly podněty k poválečnému vysídlení Němců. 

V samém závěru války, a dokonce i několik dní po  vyhlášení kapitulace německých ozbrojených sil, Němci řádili. Drakonické tresty za vše, co bylo protiněmecké, vyhlásil maršál F. Schörner, který přikázal ničit i důležité spoje infrastruktury. Přes 8000 českých lidí padlo v boji proti Němcům, když chránili své domovy, města. Němci běžně vraždili i rukojmí. Desítky tisíc našich lidí prolilo v té krátké době svoji krev  proti zločincům, kteří nakonec přestali poslouchat i rozkazy svých vojenských představitelů. Z vojáků se stali bandité.

V osvobozeném pohraničí se po 9. květnu 1945 ještě dlouho střílelo. Opět umírali lidé. Zločincům z SS, NSDAP nebylo nic svaté. I v bývalých koncentračních táborech, např. i v Terezíně, dohasínal, v době bezprostředně po osvobození nebo v dalších dnech a týdnech, život zcela vyčerpaných vězňů, jejichž jediným snem bylo vrátit se domů, ke svým blízkým. Podléhali infekčním i jiným chorobám v místech věznění. Ti šťastnější, mnozí z nich, jimž bylo dopřáno vrátit se domů, následně umírali na nezhojitelné následky věznění.

Kolik českých životů po osvobození ještě vyprchalo? Byly jich zřejmě tisíce. Nevím, že by ČT o těchto dodatečných „masakrech“ nás někdy dostatečně informovala. Spíše o nich zarytě mlčí. Nehodí se jí do krámu.

Pan Bělobrádek, jenž „ve službách vlasti“ byl v Bavořích na roztrhání, omluvil se obětem odsunutých Němců, aniž by vzpomněl našich zavražděných. Bylo jich na 360.000. O nich nezavadil ani slůvkem, ale o 30.000 mrtvých sudetů mluvil, ač s velkou pravděpodobností z tohoto počtu bylo asi až 9.000 sebevrahů. Nebyl jen jediný případ, kdy otec, „sudetoněmec“, zabil své blízké z rodiny a pak spáchal sebevraždu. Ale co je v této souvislosti jistě zajímavé, že mezi německé oběti odsunu se zahrnují, jaksi zcela samozřejmě, ale bez reklamy, i „hrdinní“ esesmani a další zločinci z gestapa a NSDAP. Kolik těchto asi bylo? Sudeti se samozřejmě nesnaží o nějakou alespoň přibližnou odpověď. Bylo by to pro ně, viděno očima jejich obětí, dehonestující. A tak pravda byla raději umlčena.

Je zde ještě jedna zajímavost, jíž je dobré připomenout. Zatímco sudeti neustále mluví při nejrůznějších příležitostech opakovaně a důrazně o obětech odsunu, jichž má být podle jejich povídaček až 240.000, někdy však i podstatně méně, pak o ztrátách sudetů na vojenském poli ve službách třetí říše, která byla, podle slov A. Hitlera strážkyně nové Evropy a její civilizace před židobolševickými hordami, povídálkové téměř mlčí. Z jiných pramenů se dovídáme, že na poli cti a slávy za Hitlera a Vaterland padlo kolem 200.000 sudetů a další statisíce raněných prolilo „drahocennou německou krev“. Nějak si nedokážu vzpomenout, že by sudetoněmecký landsmanšaft (SL) obviňoval Hitlera, jenž byl skutečným hrobařem sudetoněmectví, ze smrti svých soukmenovců. Pokud několik vět na toto téma procedí někdo z vedení SL, je to pouhá rituální úlitba bohům. Ne Hitler a nacisté jsou nepřáteli sudetů, ale Beneš a Češi, samozřejmou výjimku tvoří sudetomilové. A tak to jde celá léta kolem dokola. Historická pravda sem, historická pravda tam, podle momentální potřeby SL.

Ač pan Bělobrádek označuje sebe a své straníky za lidovce, zřejmě o šrámkovském lidovectví toho moc neví. Těsně před válkou v r. 1939 jeden lidovec, Msgre. B. Stašek, kanovník vyšehradské kapituly, předseda české zemské organizace Československé strany lidové, pronesl na Vavřinecké pouti  kázání, v němž vyzval účastníky k složení přísahy věrnosti národu slovy: „ Co slíbíte a řeknete matce české? Slibme jí a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že jí nikdy neopustíme, nezradíme … Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou … postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti.“ Samozřejmě si sudeti i na toto pamatovali. Hned na samém začátku světové války byl zajištěn a odeslán do koncentračního tábora. Vrátil se po osvobození domů, pouze s jedním okem a podlomeným zdravím. Ještě stačil na Vavřinecké pouti pronést řeč. Záhy však na následky věznění zemřel. Podobný osud měla celá řada lidoveckých činitelů i sympatizující kněží.

Záhy po B. Staškovi  Němci arestovali P.F. Chýlka, poté zakrátko J. Plojhara, jenž na sv. Václava pronesl velké vlastenecké kázání v Rudolfově, jemuž naslouchaly i zástupy lidu před kostelem, a později též děkana Al.Tylínka. Do protifašistické činnosti se od prvních dnů okupace zapojil i A. Petr, představitel českých křesťanských dělníků…Nevzpomínám si, že by o nich pan Bělobrádek mluvil jako např. o „bratrancích“ z bavorské CSU, ač zmínění lidovci měli být jeho předchůdci. Ano, měli by být, ale zřejmě nejsou. Skutky i mluva dnešního nejvyššího „lidovce“ jsou zcela jiné než šrámkovských lidovců. Za verbální lidovectví se on a jeho parta nemohou schovávat . O té falši ví již kdekdo. Jeho počínání je nechutné a odsouzeníhodně, jak mnozí jsou přesvědčeni.

Ale nazpátek do Ústí nad Labem do konce července roku 1945. Nejdříve do Krásného Března, kde v  areálu bývalého cukrovaru  byly uloženy   zbraně, munice a výbušniny. K tragické události došlo 31. července 1945 v odpoledních hodinách. Výsledek byl katastrofální. Tlakem vzduchu a vymršťovanými hořlavinami bylo zničeno nebo vyhořelo asi dvě stě domů v okruhu půl kilometru. Obětí bylo několik desítek lidí, zemřelo 27 lidí, z toho většina byla Čechů. Ze   49 raněných bylo 39 Čechů (z toho 4 vojáci) a 10 Němců. Všichni byli převezeni do ústecké nemocnice. 

Toto jsou fakta. Ta by vypovídala spíše pro to, že pachatelé byli Němci. Povídání o tom, že výbuch měl urychlit odsun Němců, je méně pravděpodobné. Odsunout několik tisíc Němců do sovětské zóny zřejmě tehdy nebylo tak velkým problémem. Postupimská konference vzala na vědomí tzv. divoké odsuny a legalizovala je. Urychlovat odsun Němců zničením dvě stě domů, lidskou krví, českou více než německou, nemělo smysl.

Je pravděpodobné, že poslední jiskrou, jež vedla  k výbuchu nespokojenosti a k útoku na německé obyvatelstvo bylo krajně provokativní jednání  Němce  Georga Schörghubera . Na mostě, kde v tu dobu bylo již velké množství Čechů, „provolával slávu Německu, plival po českých policistech a vojácích a projevoval radost nad výbuchem. Šlo o bývalého pyrotechnika německé armády a jeho jednání nezůstalo bez následku. Nejprve ho dav shodil z mostu do Labe. Pád přežil, ale na břehu ho pak zastřelili.“(Z internetových materiálů). A pak k tomu došlo. Češi nabyli přesvědčení, že za mohutným výbuchem a následnými požáry jsou Němci. Proto je pronásledovali a házeli do Labe. Německých obětí bylo více než 43 i když sudeti mluví dokonce snad o 2.500. Úřadům se podařilo zjednat pořádek až v podvečer. Bylo vyhlášeno i stanné právo.

Kdo stál za výbuchem v Krásném Březně nelze v současnosti s jistotou říci. Můžeme se jen domnívat, že za ním byla nějaká skupina fanatických Němců, podobných Georgovi Schörghuberovi, který, jak bylo zjištěno, byl pyrotechnikem v německé armádě. Werhwolf přece s podobnými akcemi počítal a byl na ně připravený. V nacistickém podzemí byli přece i armádní specialisté potřebného zaměření.

31. července 1945 zhasl život několika desítek lidí, Čechů i Němců. Je nám líto každého zmařeného života českého nebo německého. Vzpomeňme si však v této souvislosti na slova W. Churchilla k možné bezprostředně poválečné situaci: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20). Co předvídal W. Churchill, se také stalo. Kdo seje vítr, sklidí bouři!

Prosudetoněmecká stanoviska ČT jsou již delší dobu známá. Ten nedávný pořad o Ústí nad Labem z 31.7.1945 je jen jedním z dílů již „klasického díla“ „Vraždění po česku“, jehož autorem je sudetoněmeckými penězi a uznáními ověnčený D. Vondráček, jeden ze „známých českých vlastenců“. Od ČT v současné době nemůžeme čekat nic jiného. Jen slzy nad německými oběťmi, pro něž nevidí ty české. Je asi nepředstavitelně těžké rozlišovat, kdo byl  agresor  a kdo jeho oběť. V podání ČT oběťmi jsou Němci a zlí Češi pak původci všeho neštěstí. Dobrák Posselt, ČT často jeho osobnost uvádí na obrazovce v jeho přirozených proporcích,  se dokonce již zříká odškodnění za odsun, ale Češi mu nevěří. Říkají, jak se může vzdát něčeho, co nikdy nebylo a není jeho právem, ani právem jeho soukmenovců.  Ale  historii i přesto nám stále někdo staví na hlavu. Jak dlouho ještě…

Dr. O. Tuleškov