Co samet zamlčel. Germanizace českých nežidovských podniků od září 1938
V debatách na počátku 90.let - nad údajným bezprávím Benešových dekretů - byl zamlčen jeden velice důležitý aspekt. Němci ihned po záboru pohraničí zabrali všechny ne-německé průmyslové i zemědělské podniky pod německou správu.
Tento zábor podnikatelského majetku byl proveden velice důsledně a týkal se všech ne-německých podniků. Tedy nejen podniků židovských.
Převzetí podnikatelského majetku ne-němců pod německou správu nebylo jen formální. Okamžitě mělo podobu písemných a zaknihovaných převodů podnikatelského majetku v průmyslu i zemědělství.
Němci začali vyvlastňovat český majetek v pohraničí již v r. 1938. Ztratili tím tedy jakékoli oprávnění poukazovat na údajnou "bezprávnost" a nespravedlivost Benešových dekretů.
Tato problematika se mě dotýká i osobně. Můj děda Jan Rýznar * 1898 měl se svými bratry Tobiášem a Františkem v Zábřehu na Moravě a v Hulíně továrnu SKRAT bří Rýznarové, na výrobu elektromotorů a praček.
article_photo
Továrna v Zábřehu měla přes 500 zaměstnanců a pobočka v Hulíně cca 300 zaměstnanců. Okamžitě po záboru Sudet dostali německého správce, na kterého se muselo bezplatně převést 51% akcií.
V daném případě se jednalo o bývalého dealera fy z Liberce, kovaného Němce a nacistu Rudolfa Willmanna. S firmou SKRAT léta spolupracoval, vydělával po mnoho let tím, že prodával na Liberecku jejich výrobky. Teď si přišel pro 51% akcií .....
Podle sdělení otcových bratranců se obdobné opatření týkalo nejen českých průmyslových podniků, ale i větších statků v okolí Zábřehu na Moravě.
Aby toho nebylo málo, onen Německý "vlastník" a samozvaný ředitel se nastěhoval a přes celou válku bydlel ve vile u rodiny předválečného ředitele Františka Rýznara. Po celou válku nemohli doma ani špitnout. Nikdy se totiž prý nedalo odhadnout, zda byl onen Němec doma anebo někde pryč.
Oněch 51% akcií Němcům pochopitelně nestačilo a okamžitě začali tlačit na prodej zbylých 49% za velice symbolickou cenu. Původní majitelé - děda a jeho bratři - odolávali až do r. 1943.
V r. 1943 byl totiž brzy na jaře zatčen gestapem za podporování rodin vězněných, za poslech cizího rozhlasu a podporu organizovaných skupin odporu zatčen další jejich bratr, Matouš Rýznar. Gestapo zatklo na dvakrát 48 lidí z jejich rodné vesnice - Zborova na Šumpersku - a někdo promluvil.
Takže si přijeli i pro strýce Matouše a odvezli jej do Terezína. V této situaci jeho bratři odprodali německému "řediteli" zbylých 49% podniku SKRAT za velice směšnou částku. V továrně však zůstali pracovat po celou dobu války.
Německý ředitel byl naštěstí hlavně chamtivý, takže jim slíbil pomoc na propuštění bratra Matouše z Terezína. Strýcové říkali, že se pro něj krmilo mnoho hus, které za tímto účelem dostával německý ředitel na úplatky za Matoušovo propuštění.
Aby se zjistilo - co se vůbec v tom Terezíně děje - tak dokonce i s Willemannovým souhlasem otevřeli v samotném městě Terezíně podnikovou prodejnu, kterou dostala na starost jejich sestra. Hlavním úkolem bylo zjistit, co se vlastně v terezínské malé pevnosti děje a případně také cokoli o osudu bratra Matouše.
Osud byl v tomto případě milosrdný a strýc Matouš Rýznar byl živ propuštěn domů dne 24.2.1945.
Je docela možné, že si tímto "prodejem podniku" pod tlakem Matoušova zatčení jeho bratři továrníci zachránili i život. Tlak na prodej oněch 49% za směšnou částku byl prý velice tvrdý už od samého záboru Sudet.
Mí předkové tedy od začátku okupace žili ve strachu, že mohou přijít nejen o majetek, ale pokud to přeženou s jeho "obranou", tak mohou přijít i o život. Tento aspekt celé situace jsem si uvědomil až nedávno.
Vraťme se zpátky k běžnému životu za okupace. Podnik SKRAT ke svému civilnímu programu - elektromotorům a pračkám - dostal i vojenskou výrobu. Vyráběli v obrovských množstvích malinkaté motůrky, které měly 15 tisíc ot/min a vydržely běžet cca dvě minuty. Údajně na pohon gyrokompasu v německých torpédech.
Na druhou stranu se z důvodu nedostatku drahých kovů - hliníku a mosazi - téměř přestaly vyrábět pračky. Výrobu jednotlivých kusů povoloval jedině německý ředitel a přímo on osobně je i prodával. Pochopitelně jako formu lukrativního úplatku.
article_photo
Na obrázcích je prvorepubliková pračka SKRAT se ždímačkou. Výše umístěný buben ždímačky umožňoval buď vracet vodu do pračky anebo vypouštět na zem do odpadu.
Tolik k tématu. Považuji za silně deformující, když se o této kapitole záboru pohraničí a posléze i celé republiky neví a nemluví. Se znalostí této kapitoly česko-německých vztahů mi potom přijde jakékoli napadání oprávněnosti Benešových dekretů naprosto nesmyslné a historicky nepodložené.
Jsem vyloženě potěšen, že tento příspěvek mohu zveřejnit právě v den výročí 17. listopadu. Ve všech významech tohoto svátku.
Proto se ptám - jak je možné, že otázka záboru českého podnikatelského průmyslového i zemědělského majetku Němci za okupace zatím nikdy veřejně nezazněla jako velice zásadní argument ve prospěch oprávněnosti Benešových dekretů?
Arizace a germanizace neárijského a neněmeckého podnikatelského majetku se těšila téměř všeobecné podpoře německého obyvatelstva ... i když to třeba byli bývalí sousedé "postižených".
Miluji svobodu a velice si jí vážím. Pověstné Veritas Vincit - Pravda vítězící - musí být v jejích základech.
Ono heslo - Pravda vítězící - se v této podobě stává svým způsobem samočinným procesem, který osvětluje dějiny i role jednotlivých aktérů těchto dějin.
Tak se postupně mění postoje lidí v přítomnosti a demokracie plní svoji roli.
Ústí nad Labem, 17.11.2015
Jan Rýznar