CO NOVÉHO V HAAGU ?
(Leden – duben
2005)
Dále svědčila, že základem
její práce byla pomoc srbským uprchlíkům, kteří byli vyhození z práce a
vyhnáni z domovů chorvatským režimem. … Tudjman vzkřísil fašistické
symboly a názvy používané režimem Ustašovců za II. světové války. …
Dalším svědkem byl Patrick
Barriot. Dosáhl hodnosti plukovníka v armádě Francie a má také lékařský
titul. Pracoval také jako humanitární pracovník. Je expertem na nekonvenční
zbraně a terorismus. Pracoval pro francouzskou zpravodajskou službu a nyní
pracuje v komisi, která byla vytvořena francouzskou vládou pro sledování
teroristické hrozby ve Francii. Barriot napsal četné knihy a je oceňován
francouzskou vládou. …
I přes pokusy obžaloby a soudců
zablokovat svědectví, se Barriotovi podařilo svědčit o existenci teroristické
sítě v Bosně a Kosovu. Podle jeho znalostí, jako člena protiteroristické zvláštní jednotky
francouzské vlády, operují na Balkáně četné teroristické skupiny. Jedná se
například o alžírskou GIA, či skupiny napojené na afgánské extrémisty. Hlavní
základny islámského terorismu jsou v centrální Bosně, severní Albánii a
Kosovu. Podle svědka byl v říjnu 1998 přítomen v severní Albánii Usáma bin Ladin.
Barriot popsal financování a
infrastrukturu těchto teroristických kupin. Jmenoval islamské charity a SDA
(Izetbegovičova strana), jako klíčové logististické organizátory teroristické
infrastruktury. Jmenoval země, které se
aktivně podílejí na sponzorování terorismu na Balkáně. Jedná se o Turecko,
Irán, Saudskou Arábii, Pákistán a Sudán. Jako zdroje financí označil i organizovaný
zločin.
Barriot dále pokračoval obviněním
bývalého šéfa UNMIK v Kosovu Bernarda Kouchnera, že stranil albánským
teroristům a jednal tak mimo mandát, který mu dal OSN. Svědek také ukázal
prstem na jisté americké diplomaty. Teroristé v Kosovu dostávali podporu
z více stran. Madeleine Albrightová
a Richard Holbrooke jim dávali diplomatickou podporu, prohlásil Barriot
odvolávajíc se na informace, které má z kontaktů ve zpravodajských
službách.
Svědek byl v r. 1998
v Kosovu jako lékař. Poznamenal, že Albánci nebyli týráni nebo vyhazování z práce,
jak tvrdí obžaloba v obvinění. Dále řekl, že albánské vlajky a noviny byly
všude a že bylo problém najít v Kosovu v té době nějaké srbské
noviny.
Jako lékař v Kosovu
ošetřoval lidi, které napadla UCK. Řekl, že obětmi UCK byli jak ne-Albánci, tak
umírnění Albánci, kteří měli přátelské
vztahy s ne-albánskou populací.
Barriot nesouhlasil
s charakteristikou Srbů podle del Ponteové, podle níž jsou to agresoři, a
řekl soudu: „Srbové v Kosovu, Chorvatsku a Bosně nebyli agresory, ale
ocitli se v situaci, kdy se museli bránit. Srbové jen reagovali na agresi
a to je to, co se stalo v Chorvatsku v roce 1991 a ve Srebrenici
1995. …Svědek obhajoby… P. Barriot předložil soudcům v Haagu dokument
Interpolu. Podle tohoto dokumentu byl v centrální Bosně v letech 1994,1995
a 1999 přítomen Mohammed Atta, který byl jedním ze sebevražedných atentátníků
na WTC v září 2001. …
Tribunál se v této
situaci pokusil přerušit důkazy týkající se terorismu. Soudci se ptali na
jejich význam. Soudce Robinson se vyptával, co by se změnilo na povaze
obvinění, jestliže by byla prokázána existence silné teroristické sítě
v Bosně. Žalobce Nice vyjádřil znepokojení, že informace ohledně terorismu
na Balkáně by byly propírány tiskem. … Řekl, že by to bylo atraktivní sousto
pro novináře. Carla del Ponte řekla, že přítomnost islámské teroristické sítě
v Bosně by nemohla změnit nic ohledně obvinění, týkajících se Miloševiče.
Myslím, že žalobce Nice byl
nejblíže důvodu, kvůli kterému chce tribunál blokovat tyto důkazy. Tribunál
nechce, aby se západní a především americká veřejnost dozvěděla, že tyto „ubohé
oběti Srbů“ byly v posteli s al-Kaidou a stejnými teroristy, kteří 11.
září zmasakrovali téměř 3000 Američanů.
Otázka významu je nesmysl. Jen
naprostý ignorant by nemohl vidět důležitost. Obžaloba závisí na tvrzení, že
Miloševič vedl obrovské spiknutí nebo zločinný kriminální podnik s cílem
vytvořit etnicky čistý a větší srbský stát (Velké Srbsko). Obžaloba obviňuje,
že srbské vedení provádělo spiknutí. …
Miloševič prohlašuje, že
spiknutí, ze kterého ho viní obžaloba nikdy neexistovalo. Jeho tvrzení je toto:
srbská strana se musela bránit radikálnímu islámskému režimu v Sarajevu.
Tvrdí, že také kosovská UCK byla ve spojení s islámskými teroristy,
takovými jako byl Muhammed Atta, Khaled Sheik Mohammed, Ayman Al.Zwahiri a Usma
bin Ládin.
Důkazy existence islámského
terorismu v Bosně ukazují, že zde byla hrozba srbské populaci..
Skutečnost, že hrozba existovala, dává důvěryhodnost Miloševičovu tvrzení, že
Srbové jednali v sebeobraně a ne ve snaze uskutečnit nějaké spiknutí, jak
je obviňuje obžaloba.
Barriotivo svědectví, týkající se
muslimských uprchlíků z Biháčské kapsy, kteří našli útočiště, azyl, v Republice Srbská Krajina v počtu
více než 40.000, popírá tvrzení, že Srbové usilovali o etnickou čistotu. …
Během práce pro OSN a
francouzskou tajnou službu měl Barriot příležitost mluvit v srpnu 1995 –
měsíc po pádu Srebrenice s generálem Mladičem. … Miloševič se zeptal
Barriota, co mu Mladič řekl o Srebrenici. Mladič řekl Bariotovi, že tam byly
hlášeny popravy zastřelením (ne více než 100 lidí) provedené místními Srby,
kteří poznali některé Muslimy, kteří se zúčastnili vražedných útoků na srbské
vesnice kolem Srebrenice v předchozích letech. Mladič zdůraznil, že nevydával
žádný rozkaz k uskutečnění poprav a jeho cílem bylo neutralizovat 28.
pěchotní divizi armády Bosny a nikoliv ubližovat civilnímu obyvatelstvu, či
měnit etnický obraz enklávy. Mladič řekl svědkovi, že armáda Republiky Srbské
(VRS) zajala při srebrenické operaci 750 zajatců, propustila z nich 500 a
držela ještě zbývajících 250. Mladič mu dále řekl, že v lesích okolo
Srebrenice se pohybovalo 15.000 ozbrojených Muslimů (pravděpodobně se snažili
prolomit linii VRS a dostat se do města Tuzla). Srbové ztratili v bojích
přibližně 500 mužů a muslimské ztráty se odhadují na 1.550 až 1.800 mužů.
Soudci nechali svědka dokončit
svědectví o tom, co mu řekl generál Mladič. … Během jednání o Mladičovi navrhl soudce Robinson Milešovičovi, že by
měl pozvat Mladiče jako svědka obhajoby. Po krátké odmlce Miloševič odpověděl:
„No, jestli máte v plánu ho zatknout, tak to rozhodně neučiním.“
Již 22.11.2004 vystoupil před
soudem v Haagu jeden ze svědků obhajoby. … Nikolaj Ryžkov byl
v letech 1999 až 2003 předsedou ruské parlamentní komise pro Jugoslávii.
V současné době je členem ruského senátu. Ryžkov přečetl usnesení ruské
Dumy, které konstatuje, že „Útok NATO na Jugoslávii byl agresí, která podkopala
mezinárodní právo a Chartu OSN. “Uvedl dále, že bombardování Jugoslávie
v r. 1999 mělo jen velmi málo společného s ochranou kosovských
Albánců. Ryžkov řekl, že při své návštěvě v zemi … viděl spoustu zničených
civilních objektů. „Bylo to zastrašování jednoho národa, které nemělo nijak
chránit kosovskou menšinu … uvedl, že ruská vláda měla informace o připravovaném
útoku NATO na Jugoslávii už v říjnu 1998. Podle Ryžkova ruská vláda měla
také informace o tom, že UCK je financovaná prodejem drog, které z 80%
pocházely z Afgánistánu. Ryžkov dále svědčil, že 800 až 1000 žoldáků ze
Středního východu bylo … v řadách kosovsko-albánské UCK, která měla velké
množství zbraní z německých zdrojů. Ryžkov řekl, že civilní obyvatelstvo,
bez ohledu na národnost, začalo prchat z Kosova kvůli bombardování.
Prohlásil, že skutečná etnická čistka začala až po obsazení Kosova vojsky NATO
v červnu 1999, které následovalo po bombardování. Ryžkov osobně navštívil
Kosovo v srpnu 1999, kde byl svědkem jak Albánci zapalují domy ne-Albánců
a pravoslavné kostely v orgiích etnického čištění Srbů a ne-Albánců..
Poznamenal, že míroví dozorčí OSN nečinili nic, aby tomuto řádění zamezili.
Ryžkov na příkaz ruské vlády poskytnul Carle del Ponte informace o zločinech
NATO i UCK … .
Ryžkov také hovořil o jugoslávské
armádě, která měla přísné rozkazy dodržovat ochranu civilního obyvatelstva i
zákaz plenění. … také dosvědčil, že armáda přísně trestala přestupky. Ryžkov
také dosvědčil, že nikdy od Miloševiče nezaslechl … cokoliv o „Velkém Srbsku“.
Žalobce Nice se pokusil napadnout
důvěryhodnost svědka. … Když Nice nemohl diskreditovat Ryžkova za jeho prohlášení,
tak obrátil pozornost na jeho národnost. Nice poznamenal, že Ryžkov je Rus –
Slovan a také Srbové jsou Slované. Podle logiky Niceho je zřejmě možné, aby
národnost svědka mohla diskreditovat. Senátor Ryžkov byl očividně překvapen
fanatickým a rasistickým způsobem žalobcova výslechu.
Vystupování žalobce Niceho je
ostudné. Není to poprvé, kdy se Nice dopustil tohoto fanatismu. Když před časem
vypovídal James Jastras, tak Nice projevoval podobné předsudky vůči řeckým
pravoslavným křesťanům. Pustit takového rasistu a fanatika, jako je Nice proti
Miloševičovi je podobné, jakoby nějakého černocha měl vyšetřovat člen Ku-Klux
Klanu. Je opravdu nechutné, že OSN přehlíží takového ohavné řízení a dovolí mu
ji zastupovat . …
AP
4.2.: Pantagon platí přes soukromou firmu asi 50 novinářů,
jejichž články mají ovlivňovat veřejné mínění na Balkáně. … Na podnět mluvčího
Pentagonu Larryho Di Rity začal hlavní vyšetřovatel amerického ministerstva
obrany Joseph Schmitz vyšetřovat okolnosti, které se týkají novinářů, které
armáda USA platí za články a komentáře, které mají na internetu ovlivňovat
veřejné mínění na Balkáně. …
Americká stránka Pentagonu pro
Balkán má název „Southeast Europen Time“ a podporuje ji americké velitelství
v Evropě. První zmínka o tom, že Pentagon tuto stránku finančně podporuje
se objevila na stanici CNN 3.2.2005. Stránka přitom již vznikla v roce
1999 během vzdušné války proti Jugoslávii.
Pro stránku pracuje na 50
novinářů, které americké velitelství v Německu platí prostřednictvím
soukromé firmy Anteon Corp. …
Di Rita tvrdil, že novináři
needitují zprávy převzaté z agentur, ale pouze mění titulek. Novináři prý
jsou zaměstnáni hlavně v tiskových agenturách a do Southeast European Time
pouze přispívají. Detaily o zaměstnavatelích prý nemohly být sděleny
s ohledem na ochranu soukromí.
Opět důkaz, že lživý obraz o
válce v Jugoslávii, který má zakrýt prachobyčejnou imperiální politiku na
Balkáně, je pečlivě udržován finanční podporou kdekoho a kdečeho. Navíc tu
vidíme znepokojující skutečnost, že v případě zmíněných novinářů se jedná
zároveň o zaměstnance významných tiskových agentur.
8.2. pokračovala za poslušného
mlčení hlavních medií v nizozemském Haagu Miloševičova obhajoba. Miloševič
oslovil Mitara Balevice, bývalého úředníka SPS v kosovské Prištině, který
sdělil soudu, že albánští teroristé se zaměřovali na ne-Albánce, Albánce
loajální vůči státu a na Albánce, kteří žili ve smíšených svazcích. Dosvědčil,
že albánští teroristé využívali zastavení palby (příměří) stanovené dohodou
Miloševič-Hoolbroke. Balevic též potvrdil, že zastavení palby bylo závazné jen
pro srbskou stranu, a že UCK pokračovala ve svých aktivitách, zatímco policie a
armáda se vrátily do kasáren.
Balevic svědčil o krutostech,
páchaných UCK. Svědčil o táboru UCK v obci Klecka, poblíž Prištiny. Řekl,
že v roce 1998 tam UCK popravila více než 20 srbských civilistů, včetně
žen a dětí. Dále řekl, že UCK používala k likvidaci těl pece, aby se
zbavila ostatků – podobně jako nacisté. Dále svědčil o masakru civilistů
v kavárně Panda ve městě Peč, kde UCK 14. prosince 1998 zaútočila granáty
a zabila šest mladých Srbů. Pokud jde o jde o jugoslávské a srbské síly, tak
Balevic dosvědčil, že „chránily albánskou i srbskou populaci bez rozdílu“.
Balevic nikdy neviděl nikoho z bezpečnostních složek zacházet
s Albánci zle. Dokonce potvrdil, že pomoc původně určená srbským
uprchlíkům z Bosny a Chorvatska byla předávána albánským uprchlíkům
z Kosova.
Mitar Balevic, kterému je dnes 76
let, je nyní sám uprchlíkem. Na konci června 1999, po příchodu KFOR, byl vyhnán
ze svého domova a všechen jeho majetek byl vypleněn nebo zničen. To už bylo
podruhé, co byl Balevic vyhnán z Kosova. V r. 1941 byl Balevic
s rodinou vyhnán z Kosova kosovsko-albánskou jednotkou SS. Miloševič
se zeptal, jaká okupace byla horší. Okupace NATO nebo nacisty? Balevič
odpověděl, že albánský terorismus je intenzivnější pod okupací NATO.
Poté začal svědka vyslýchat
žalobce Nice, který začal výslech tím, že se neúspěšně pokusil svědka označit
za protialbánského rasistu. … Pan Nice pokračoval v tvrzeních, že
Miloševičova návštěva na Kosově poli v r. 1987 a jeho další řeč v r.
1989 měly provokovat srbský nacionalismus. Jenomže vše, co Nice prohlašoval
bylo k ničemu po tom, co Miloševič přehrál kompletní záznamy obou
vystoupení na videokazetách. … každý, kdo pásky sledoval, mohl vidět, že
Miloševič žádný nacionalismus nevyprovokoval.
Srbský
prezident Tadič při své nedávné návštěvě v Kosovu prohlásil: „Kosovo je
součástí Srbska a Černé Hory nejen podle našeho, ale také podle mezinárodního
práva. Nezávislost Kosova je pro mne nepřijatelná a nikdy ji neschválím“. …Při
návštěvě v Orahovci upozornil, že postavení Srbů, žijících pod neustálou
hrozbou většinových Albánců neodpovídá evropským hodnotám. " Když nemůžete
jít na hřbitov, je to porušování evropských hodnot. Když se nemůžete vzdálit od
domu na vzdálenost 500metrů, je to porušování evropských hodnot.“ Kosovští
Srbové jsou dnes tak v nejhorší situaci ze všech evropských národů.
V Haagu posledních týdnech
neustále pokračuje Miloševičova obhajoba. Svědci vypovídají jeden po druhém o
skutečnostech, které vyvracejí tvrzení obžaloby a dále mění proces v čím
dál tím větší a horší frašku. Ale tohle vše je díky mlčení médií (včetně ČTK) pečlivě skryto před veřejností
a nehrozí tedy, že by někdo mohl začít podivoval, co se to tam v Haagu
vlastně odehrává. Na populaci se valí záplava balastních informací a to
podstatné zůstává skryto. Díky médiím tak v budoucnosti opět nebude problém
rozpoutat kdekoliv na světě další vyhnané války a agrese, při kterých bude
trpět spousta lidí.
Ale vraťme se do Haagu. Dne 14.
února 2005 svědčil v Haagu
profesionální diplomat Vladislav Jovanovič, který má za sebou více než
40tiletou zkušenost v diplomatickém sboru Jugoslávie. V letech 1991 a
1992 byl ministrem zahraničí. Svědek byl účastníkem mírové konference o
Jugoslávii, která se konala v Haagu
roce 1991. Jovanovič povrdil, že Německo , Rakousko a Vatikán silně
podporovaly secesionoistické vlády ve
Slovinsku a Chorvatsku, a že zaručily republikám ještě před ukončením jednání
konference o Jugoslávii jejich uznánání a samostatnost.Podle Jovanovice
předčasné uznáná těchto republik sabotovalo mírový proces, protože když už měly
, co chtěly (Slovinsko Chorvatsko),
proč by dále zůstávaly u jednacího stolu. Vyjednavač lord Carrington, který měl
podíl na rozpadu Jugoslávie, uznal, že předčasné uznání bylo chybou.
Jovanovič svědčil, že některé akce německé diplomacie
dávaly Chorvatsku důvod k zesilování
další války. Aby ukázal destruktivní roli Německa , tak Janovic připomněl, že
Genscher požádal o uznání nezávislosti Chorvatska 23. července 1991, dva dny
před tím než Chorvatsko deklarovalo
samostatnost.
Jovanovič svědčil o chorvatských
porušeních zastavení palby.
Jovanovičovo svědectví ukázalo
nesmyslnost obvinění proti Mileševičovi. Svědek poukázal na skutečnost, že
Srbsko nebylo účastníkem konfliktu ve Slovinsku, Chorvatsku nebo Bosně a že
Miloševič, který byl pouze prezidentem Srbska (a nikoliv Jugoslávie), neměl kontrolu
nad nikým v těchto válkách. Jovanovič dále svědčil, že Miloševič podpořil
všechny mírové plány (Vance, Vance-Owen, Owen-Stoltenberg, akční plán EU i
dohodu v Daytonu a Bosně.
Skutečnost, že Slobodan Miloševič
a srbská vláda podpořili všechny zmíněné plány, vylučuje možnost „velkého
Srbska“ a totálně vyvrací tezi obžaloby, že Miloševič chtěl vytvořit „velké
Srbsko“.
Jovanovič připomněl, že
Federativní republika Jugoslávie neměla žádné územní nároky v žádné
z bývalých jugoslávských republik. Jugoslávie to prohlásila, když přijala
novou ústavu v roce 1992.
Svědek také vzpomenul na to, jak
Vance-Owenův plán podpořil za bosenské Srby Radovan Karadžič. Jovanovič byl
tenkrát vyslán s dopisem od Miloševiče, Cosiče a Bulatoviče
bosensko-srbskému parlamentu před Karadžičovou cestou do Atén. Dopis nutil bosensko-srbský parlament přistoupit na plán
Vance-Owen. Karadžič také vyzýval parlament k podpoře plánu, předtím než
odjížděl do Atén s Miloševičem plán podepsat.
Bohužel, Biljana Plavšičová plán
nepodporovala a obvinila ty, kteří ho podporovali, ze zrady. Podařilo se jí
nakonec přesvědčit bosensko-srbský parlament, aby ho zamítnul. Samozřejmě, že
se později ukázalo, kdo je skutečným zrádcem.
Hlavními body Jovaničova
svědectví bylo, že Srbsko nebylo účastníkem konfliktu ve Slovinsku, Chorvatsku
a Bosně. Dále také to, že Srbsko a Miloševič osobně podpořili každou mírovou
iniciativu a že všechny tyto mírové iniciativy vylučovaly možnost „velkého
Srbska“.
Hlavním pilířem celého obvinění
proti Miloševičovi je existence „společného zločinného plánu“. Obžaloba ho
viní, že vedl masivní spiknutí, které mělo za cíl vznik „velkého Srbska“. Proto podle konceptu
„společného zločinného podniku“ všechny údajné zločiny nějak souvisí s výše
uvedeným spiknutím. Jestliže je tedy teorie spiknutí obsažená v obvinění
špatná, pokud nebyl žádný záměr vytvořit „velké Srbsko“, potom se celá obžaloba
zhroutí. Všechna obvinění spočívají na existenci spiknutí.
Obranná strategie Miloševiče je
jasná. Miloševič zničí teorii obžaloby o spiknutí. Všechno, co Miloševič činí,
směřuje k vyvrácení názoru, že spiknutí nebo „společný zločinný podnik“
vůbec existoval. Je to velmi jednoduché, pokud nebylo žádné spiknutí, pak
Miloševič a celé srbské vedení jsou nevinni. Zdá se, že soudci zatím nejsou
schopni, nebo ochotni pochopit tuto jednoduchou Miloševičovu zbraň. Soudce
Bonomy řekl: „…je jedno, kdo válku začal“ a soudci Robinsonovi zase připadaly
zbytečné Miloševičovy otázky na Jovanoviče ohledně vyjasnění událostí a
skutečností, že Chorvatsko a Slovinsko svým nelegálním odtržením a útoky na JLA
(armáda Jugoslávie) odstartovalo válečný konflikt.
Takže je to jedno, ale ve
skutečnosti je to právě věc, která jedno není! Pokud Srbové nezahájili tuto
válku, jestliže války začaly kvůli agresi druhé strany, potom je teze o masivním srbském spiknutí vážně
zpochybněna. Konečně, 15. února 2005 Miloševič pokládal Jovaničovi otázky
týkající se války v Bosně a Hercegovině. Podle obžaloby se jednalo o
„mezinárodní ozbrojený konflikt“a „částečnou okupaci“. Podle dlouholetého
diplomata Jovanoviče, šlo v Bosně jednoznačně o občanskou válku a ne o
mezinárodní ozbrojený konflikt.
Svědek také dosvědčil, že
Bělehrad neměl v Bosně žádné vojáky po odvolání Jugoslávské lidové armády
v roce 1992. K potvrzení toho četl Miloševič zprávu generálního
tajemníka OSN z 30.5. 1992. Podle této zprávy JLA stáhla všechny své vojáky,
kteří nebyli obyvateli Bosny a Hercegoviny. Zpráva také uváděla, že JLA byla
dokonce napadána bosenskými Muslimy, když se pokoušela ustoupit. Zpráva
generálního tajemníka OSN dále uváděla, že vojáci, kteří bydleli v Bosně,
a kteří také v Bosně logicky zůstali, nebyli pod kontrolou Bělehradu, ale
byli pod velením generála Mladiče. Zpráva OSN také poznamenávala, že
Chorvatsko, na rozdíl od Srbska, bylo v Bosně vojensky přítomno. Zpráva
tak zpochybňuje tvrzení Záhřebu, že neřídil příslušníky ozbrojených sil, kteří
šli do Bosny.
Jovanovič řekl, že se
předpokládalo, že zpráva bude diskutována Radou bezpečnosti OSN ještě před
uvalením sankcí na Jugoslávii. Bohužel zpráva byla zdržena a přečtena až
následující den po uložení sankcí. Soud už dříve slyšel důkaz, že zpráva
generálního tajemníka OSN byla zadržována
rakouským diplomatem Peterem Hohonfellnerem, který byl v té době předsedajícím
Rady. Zprávu generálního tajemníka obdržel Rakušan včas, ale úmyslně
nerozdal ji zasedajícím až do doby , kdy uvalili sankce na Jugoslávii. Jovanovič
popsal Rakousko jako klíčového spojence
chorvatských a slovinských secesionistů. …Zřejmý závěr je, že
Rakousko prostřednictvím pana Hohenfellnera odepřelo Radě bepečnosti OSN
zásadní informaci, aby chránilo Chorvatsko a zvýšilo tlak na to, co zbylo
z Jugoslávie.
Pro své výhodné postavení
v diplomatickém sboru Jugoslávie byl Jovanovič také schopný svědčit o americké politice vůči Jugoslávii.
Jovanovič uvedl, že když se americký diplomat Warren Zimmerman stal v zemi
velvyslancem, tak sdělil federálním a republikovým činitelům, že jejich země už
není ve strategickém zájmu Spojených států. Jovanovič také citoval dalšího amerického diplomata Jamese Bakera, jak
říká, že jednostranný odchod Slovinska a Chorvatska by způsobil spoušť, která
by v Jugoslávii vyvolala válku. Svědek charakterizoval americkou politiku
vůči Jugoslávii v r. 1991 jako pokryteckou. Na jedné straně totiž USA
tvrdily, že neuznají republiky, které vystoupí z Jugoslávie jednostranně.
Na druhou stranu USA ovšem tvrdily, že Jugoslávie nemůže použít armáda, aby
tomuto jednostrannému vystoupení, které bylo v rozporu s jugoslávskou
ústavou, předešla. Zpráva CIA, kterou
měli Američané k dispozici, „předvídala“ krvavý rozpad Jugoslávie. Spojené
státy blokovaly hospodářskou spolupráci s Jugoslávii, ale zároveň
pěstovaly ekonomickou spolupráci přímo
s jednotlivými republikami. Nakonec USA vymazaly Jugoslávii ze seznamu
nejprotěžovanějších národů. USA v podstatě podporovaly jugoslávskou
rétoriku, ale zároveň uskutečňovaly politiku, která ji podkopávala.
Protože byl Jovanovič blízkým
spolupracovníkem Miloševiče, mohl i svědčit i o jeho postojích k válečným
zločinům a etnickým čistkám. Svědčil, že Miloševič vydal prohlášení odsuzující
kriminální činy spáchané všemi třemi stranami v Bosně. Jovanovič svědčil o
skutečnosti, že 50.000 až 70.000 bosensko-muslimských uprchlíků našlo bezpečné
útočiště v Srbsku během bosenské války. Srbsko podle diplomata poskytlo
útočiště celkem 700.000 až 800.000 uprchlíkům. Většina uprchlíků byli Srbové,
ale podle Jovanoviče byli mezi uprchlíky i Chorvaté a Muslimové. Bylo
s nimi nakládáno stejně jako s etnickými Srby. Jovanovič zdůraznil
skutečnost, že Srbsko a Miloševič osobně podpořil Cutlierův plán v Bosně.
Plán, který byl podepsán všemi třemi stranami před vypuknutím války, volal po
rozdělení Bosny na tři autonomní kantony. Bohužel, bosenský Muslim Alija
Izetbegovič hlasoval pro válku a stáhl svůj podpis pod tímto dokumentem (na
podnět amerického diplomata Zimmermana, pozn. mess).
Skutečnost, že Srbové podepsali
Cutlierův plán ukazuje, že nebyl zájem tvořit velké Srbsko. Pokud by plán na
velké Srbsko existoval, Srbsko by nemohlo Cutlierův plán podepsat, protože Bosna
se podle něho stávala nezávislým státem. Kromě svědectví o četných mírových
iniciativách Miloševiče Jovanovič svědčil i o prohlášeních, které učinili
ostatní vůdci v bývalé Jugoslávii.
Jovanovič vzpomenul na projev
chorvatského prezidenta Tudjmana v Záhřebu 24. května 1992, kde řekl:
„…válka by nebyla, kdyby ji Chorvatsko nechtělo, ale usoudili jsme, že válkou
můžeme dosáhnout nezávislosti Chorvatska. To je důvod, proč jsme vedli
politická jednání a zároveň jsme připravovali vojenské jednotky. . Pokud bychom
to nedělali, nikdy bychom nedosáhli svého cíle. To znamená, že válka mohla být odmítnuta pouze, pokud bychom se
vzdali našeho cíle a tím byla pouze nezávislost našeho státu.“
Jovanovič také vzpomínal na
Izetbegovičův projev v bosenském parlamentu 7. února 1991 (před začátkem
války), když říkal: „Obětoval bych mír pro vládnutí v Bosně a Hercegovině … ale
neobětoval bych ho pro svrchovanost.“ Skutečnost, že Izetbegovič oznámil záměry
jít do války, ještě předtím než válka vypukla, ukazuje, kdo nese odpovědnost za
válku. Podobně Tudjman otevřeně připustil, že Chorvatsko vyjednávalo se zlými
úmysly, protože chtělo válku. To nám ukazuje, kdo nese za válku odpovědnost.
Nesmyslnost obvinění Srbska z této války je očividná.
Diplomat Jovanovič ukončil své svědectví
23.2.2005, kdy byl vyslýchán Miloševičem i žalobcem Nicem. Během křížového
výslechu diplomat prohlásil, že „UCK byla pěchotou NATO“. Dále Miloševič
ukázal soudu novinový rozhovor s nynějším „premiérem“ Kosova Ramushem
Haradinajem (v současnosti je ve vazbě
haagského tribunálu-pozn. red.), kde bývalý velitel UCK říká: „UCK a
NATO je jedna armáda.“
Žalobce Nice během křížového
výslechu obvinil Srby z politiky
etnických čistek. Na toto obvinění Miloševič reagoval ukázáním rozkazů Radovana
Karadžiče ze srpna 1992, kde nařizoval úzkostlivou ochranu civilních obyvatel a
žádal vojáky bosensko-srbské armády o dodržování Ženevských konvencí. Žalobce
Nice vyslýchal svědka ohledně Srebrenice. Nevěřil mu, že nevěděl, co se tam
dělo v červenci 1995. Aby dokázal, že svědek nemohl o Srebrenici tenkrát
nic vědět, tak Miloševič předložil dokumenty OSN vydané v červenci 1995,
kde se uvádělo, že nebylo zjištěno žádné špatné zacházení s kýmkoliv ze Srebrenice. Také ukázal
další dokument generálního tajemníka OSN ze srpna 1995, který volal po
zjištění, co se stalo u Srebrenice. Tribunál ale nedovolil pokračovat
Miloševičovi ve výslechu svědka a vypnul mu mikrofon. Miloševičovy námitky
nebyly nic platné. Soud mu jednoduše neumožnil dokončit výslech důležitého
svědka. Miloševič odmítl nápad použít neveřejné svědecké sdělení. V jeho
zájmu je dělat vše veřejně. Na rozdíl od obžaloby, která používá utajené
svědky, neveřejná přelíčení a tajná písemná svědectví, je Miloševičova obhajoba
průhledná a otevřená. Miloševič totiž na rozdíl od obžaloby nemá absolutně co
skrývat a důvěryhodnost jeho svědků je také nesrovnatelná se svědky obžaloby.
Při obhajobě nebyl použit ani
jeden utajený svědek, došlo jen ke dvěma neveřejným zasedáním, která trvala si
jen pět minut a šlo zde o Albánce, kteří museli být chráněni před UCK.
Dalším svědkem byl univerzitní
profesor a lékař dr. V. Andric, který se narodil a vyrostl v Kosovu.
Andric pracoval ve zdravotním výboru pro Kosovo a vyvrátil tvrzení obžaloby, že
srbské úřady v letech 1990 a 1991 propustily masy albánských lékařských
pracovníků. Doložil zde počty zaměstnanců podle národností v příslušných
letech a také v r. 1998, které tvrzení popřely. Andric podal zajímavé
svědectví ohledně údajné „otravy plynem“ tisíců albánských teenagerů
v roce 1990. Toho roku v březnu se podle novinových reportáží do
nemocnic v Kosovu dostavilo něco mezi 4.000 až 7.000 dospívajících
Albánců. Ti si stěžovali na „tajemnou nemoc“. Podle Andrice byly nemocnice
nuceny propustit díky této záplavě i část vážně nemocných pacientů. Svědek dosvědčil, že toxikologické testy
neodhalily v krvi, ani moči žádné stopy otravného plnu. Dr. Andric, který
je ošetřoval, svědčil, že nemoc se stávala náhle hrozivější, když byly
v blízkosti televizní kamery. Andric prohlásil, že Albánci se procházeli
po celé nemocnici, ale když se objevili zástupci médií, tak byli najednou znovu
zasaženi nemocí a rychle se vraceli zpět na lůžka. Dr. Andric byl přesvědčen,
že Albánci podváděli. Své přesvědčení o podvodu založil na skutečnosti, že ani
jeden ze srbských studentů do nemocnice nepřišel, i když navštěvovali stejné
školy ve stejnou dobu. Zasaženi měli být pouze Albánci. Dr. Andric není jediný,
kdo věří, že Albánci podváděli. Jugoslávská vláda provedla vyšetření události.
Vládní komise se skládala z lékařů ze Záhřebu (Chorvatsko) a Ljublaně
(Slovinsko). Pověření lékaři určili, že se nejednalo o žádný otravný plyn, ale
že všichni pubescenti předstírali nemoc z politických účelů. Andric předal
soudcům seznam albánských doktorů, kteří také věřili, že nemoc byla fingovaná.
Tento seznam ale nebyl veřejný, protože albánským doktorům by hrozila msta UCK.
Andric byl očitým svědkem i
dalšího albánského podvodu, který se stal v říjnu 1998. Tehdy bylo
dopraveno přibližně 25.000 Albánců na nádvoří mešity blízko Vucitrnu. Zde se
dožadovali, aby se na ně podíval tehdejší komisař OSN pro uprchlíky paní Sadako
Ogata. Zástupci Albánců jí sdělili, že jsou oběti divoké kampaně srbského
útlaku. Několik minut poté, co paní Ogato a mezinárodní média opustila scénu,
učinil tak i dav Albánců. Poté, co jí řekli svůj příběh, se prostě odebrali
domů.
Dále dr. Andric svědčil o
albánském lékaři, který pracoval ve státní nemocnici a odmítl přes nátlak UCK
pracovat pro organizaci „Doktoři bez hranic“. Proto byl později UCK zavražděn.
Když začal útok NATO, tak se dr.
Andric nacházel v kosovské metropoli Prištině. Řekl, že všichni, ne jen
Albánci, prchali před bombardováním. Andric byl vybrán vládou, aby dohlížel
na distribuci humanitární pomoci populaci Kosova během bombardování. Andric měl
také za úkol obyvatele přesvědčovat aby zůstali v domovech a neprchali. Většina ignorovala jeho rady a
prchala z Kosova. Jedna nešťastná
skupina albánských uprchlíků z Djakovice uposlechla jeho radu a zamířila
do svých domovů. Aby jim pomohl v návratu , šel dr. Andric zajistit
autobusy, které by je odvezly zpět domů. Jenomže zatím co byl pryč, NATO
zaútočilo na tento vracející se zástup urchlíků a množství jich zabilo.
Svědek dále vypověděl, že nikdy
neviděl jugoslávskou armádu, či policii týrat albánskou populaci. Miloševič
následně promítnul u soudu videokazetu s rozhovory s albánskými uprchlíky,
kteří opouštěli Kosovo. Urchlíci říkali, že utíkají před bombardováním NATO a
před boji mezi jugoslávskou armádou a UCK. Videokazety, které Miloševič
pouštěl, byla v albánštině a datovány začátkem dubna 1999. Uprchlíci na
nich říkají, že je nikdo netýral. Dr. Andrič dále řekl, že NATO bombardovalo
pravidelně civilní cíle včetně nemocnic, kostelů, hřbitovů, uprchlických center
a soukromých domů. Bomba NATO dokonce zabila i Andricovu matku, právě když byla
doma.
Dne 25.2.2005 pokračoval dr.
Andric ve své svědectví. Probíral útok NATO na zástup albánských uprchlíků,
kteří se rozhodli vrátit zpět do svých domovů. 14. května 1999 byl zástup
převážně albánských uprchlíků bombardován silami NATO. Zahynulo přes 80 lidí,
včetně žen a dětí. Podobně jako v případě Djakovice, i tito lidé se
rozhodli vrátit do své vesnice Suva Reka. Miloševič pustil hroznou videokazetu,
která ukázala výsledek tohoto útoku NATO. Údy byly odděleny od těl a palba byla
tak intenzivní, že zmrzačené a znetvořené mrtvoly lidí byly spálené a černé.
Dr. Andric, který byl na místě krátce po útoku, řekl, že jedinými vozidly
v zasaženém konvoji byly zemědělské traktory. Proto označil jako nemožné
výmluvy, že by si piloti mohli tyto lidi splést s jugoslávskou armádou.
Soud shlédl další množství videokazet, kde bylo jasně patrné, že srbská vláda
pomáhala albánským uprchlíkům
distribucí jídla, léků i jiné humanitární pomoci. Na kazetách byly také
četné rozhovory s albánskými uprchlíky, kteří uváděli, že prchají kvůli
bombardování NATO a bojům mezi UCK a jugoslávskou armádou. Žádný neříkal nic o
tom, že by je státní moc vyhnala z domovů. Na kazetách mluvili i srbští
uprchlíci z Kosova, kteří uváděli stejné důvody, proč odcházejí, jako
Albánci. Miloševič poukázal na statistiky UNHCR, ze kterých je patrné, že během
času agrese NATO uteklo na 100.000 Srbů. Pokud se teď počítá celkový počet
jednotlivých populací, tak uprchlo vyšší procento Srbů než Albánců. Podle
svědectví dr. Andrice KFOR nehnul ani prstem, aby chránil ne-albánskou
populaci. Stovky tisíc ne-Albánců, které utekly z Kosova během okupace
NATO, jsou toho důkazem. Podle svědka se způsob života zbylých ne-Albánců
z Kosova podobá životu v koncentračním táboře. Lidé nemají žádnou
volnost pohybu.
… 1.3. 2005 S. Miloševič povolal
ke své obhajobě dva makedonské svědky, aby svědčili o zdravotním stavu
albánských uprchlíků, kteří přišli do Makedonie během kosovské války, Prvním ze
svědků byl šéf makedonské záchranné služby dr. Aleksovski, který v době
bombardování nejméně třikrát denně navštěvoval uprchlické tábory. Jako ředitel
záchranné služby měl za úkol zajistit, aby všichni uprchlíci měli přístup
k řádnému lékařskému ošetření a také aby byl lékařský personál potřebně
vybaven. Dr. Aleksovski byl nejvyšší osobou zodpovědnou za zdravotní péči
350.000 uprchlíků. Lékařské týmy měly
veškerou léčbu uprchlíků zdokumentovanou a dr. Aleksovski přinesl tyto
dokumenty sebou do Haagu. Záznamy ukázaly, že jen 14 uprchlíků bylo ve vážném
zdravotním stavu, který vyžadoval hospitalizaci. … Pouze jedna osoba vyžadovala
ošetření střelného zranění. Dr. Aleksovski sdělil, že zranění bylo staršího
data. Navíc zraněný muž byl ozbrojen a choval se k lékařskému personálu velmi
drze a sprostě.
Albánští uprchlíci řekli světu,
že je Srbové mlátili obušky, byli pažbami, mlátili je, znásilňovali jejich
ženy, stříleli po nich, kradli jim peníze, dokumenty a dělali jim všechny možné
věci, které si lze jen představit. …Podobná obvinění také obsahuje obžaloba
proti Miloševičovi.
Jestliže byli albánští uprchlíci
skutečně vystaveni takto hroznému zacházení, pak by jistě požadovali lékařské
ošetření. Měli by také polámané kosti, modřiny, odřeniny a řadu dalších ranění
způsobených bitím nebo znásilňováním. Jenomže dr. Aleksovski … neviděl ani
osobně, ani v chorobopisech nějakou známku toho, že by úraz a zranění
odpovídaly obviněním ze špatného fyzického zacházení.
Dr. Aleksovski dosvědčil, že
uprchlíci měli u sebe peníze i osobní doklady. Jejich věci tedy nebyly ukradeny
Srby, ani nikým jiným. Svědek dále sdělil, že uprchlíci měli peníze na cigarety
a že v táborech byly dokonce připraveny stánky, kde se prodávaly časopisy,
cigarety, občerstvení atd.
Dr. Aleksovski svědčil, že
uprchlíci měli řádný oděv a nevypadali, nebo se nechovali, jako normální
uprchlíci. Podle jeho svědectví například odmítali jíst chléb, který byl upečen
ve Skopje. Jedli pouze chléb upečený v Tetovu (město, kde žijí převážně
Albánci). Zatímco normální uprchlíci jsou vděční za každé jídlo, které zdarma
dostanou, Albánci byli hrubí k lékařskému personálu. …Někteří ozbrojení
uprchlíci dokonce nejméně jednou na makedonsko-kosovských hranicích stříleli na
lékařský personál. Chování albánských uprchlíků bylo tak násilné a nesnášenlivé,
že uprchlické tábory musely být rozděleny podle národností. Podle svědka
Albánci napadli Rómy a ti potom museli být kvůli tomu odděleni v jiných
táborech, aby byli uchránění před násilím Albánců. Rómové jsou uprchlíky
dodnes. Stále se nemohou do Kosova vrátit kvůli strachu, co jim Albánci
provedou. Jejich domy již Albánci většinou spálili, či obsadili.
Pokud jde o znásilnění, dr.
Aleksovski sdělil, že žádné ženy nevyhledaly ošetření kvůli znásilnění. Naopak,
v jednom případě byla jedna pracovnice humanitární organizace Izraele
znásilněna bandou albánských uprchlíků. V jiném případě byla jedna Albánka
znásilněna albánským mužem. Dr. Aleksovski a jeho personál měli možnost hovořit
s tisíci albánských uprchlíků. Zpočátku Albánci říkali, že prchají před
bombami NATO, ale později, během dvou týdnů války, začali povídat, že je
vyhnali Srbové.
Po tom, co Miloševič ukončil
výslech svědka, začal ho vyslýchat žalobce Nice. Žalobcův výslech svědka
nepoškodil. Naopak ukázal nové a zajímavé informace. Během křížového výslechu
žalobcem Nicem svědek řekl, že viděl západní novináře, jak dramatizovali záběry
albánských uprchlíků; v jednom případě dali novináři zcela zdravému muži
berle a dělali fotky, aby to vypadalo, že je zraněný.
Když si žalobce Nice uvědomil, že
se výslech svědka nevyvíjí dobře, tak se snažil svědka urážet. Nice četl zprávy
západních nevládních organizací, které obviňovaly Makedonce z týrání
uprchlíků a odmítání zdravotní péče. Dr. Aleksovski řekl, že obvinění obsažená
ve zprávách nebyla pravdivá a že představují urážku státu Makedonie a
makedonských zdravotnických pracovníků, kteří poskytovali péči uprchlíkům.
Dalším svědkem byl řidič Goran
Stojkovič, který pracoval pro makedonskou lékařskou službu v uprchlických
táborech. Potvrdil svědectví dr. Aleksovskiho. Svědčil, že Albánci nevykazovali
žádné známky bití a že změnili příběh, proč uprchli z Kosova. … Svědek
potvrdil, že Albánci museli být odděleni od Rómů, protože jednou téměř
zlynčovali jednoho z nich. Stojovič byl dále přímým svědkem aktivit
západních novinářů – konkrétně CNN. Svědčil, že tým CNN cvičil uprchlíky, jak
mají jednat před kamerou. Na vlastní oči viděl, jak muž se dvěma dětmi
překračuje hranici a CNN ho vrátila a donutila ho hranici znovu překročit před
kamerou, do které plakaly jeho děti. Stojkovič byl také svědkem toho, jak
skupina uprchlíků strčila dítě do bláta a CNN tým potom to dítě filmoval, když
brečelo a bylo pokryto bahnem. … Svědek
řekl, že CNN byla nejhorším médiem , které nejvíce podporovalo
zinscenované scény pro televizní záběry.
Svědek dále potvrdil, svědectví
dr. Aleksovskiho, když řekl, že uprchlíci byli velmi nevděční a odmítali jíst
jídlo připravené v Skopje a dožadovali se jídla z Tetova. …
Stojkovič, který se pohyboval v táborech každý den, svědčil, že uprchlíci
měli dost peněz a nebyli okradeni Srby. Kupovali si cigarety a část uprchlíků
si mohla dovolit tábory opustit a ubytovat se v hotelu. Uprchlíci měli
běžně u sebe mobily, walkmany a dobré oblečení.
Dalším svědkem, který popsal
podivnou a manipulativní práci medií v táborech, byl 2.3.2005 makedonský
zdravotní laborant Mirko Babic. Svědek byl v táborech neustále přítomen,
každý den během bombardování NATO. Poskytoval přímo lékařské ošetření albánským
uprchlíkům. Jako očitý svědek neviděl Babic ani jednoho Albánce zbitého, či
postřeleného srbskými silami. Podle jeho svědectví léčili makedonští
zdravotníci většinou běžné choroby jako onemocnění dýchacích cest, nachlazení,
bolesti v krku, bronchitidy apod. Žádný Albánec neměl příznaky fyzického
týrání. Podle Babice uprchlíci nejdříve říkali, že prchají před bombardováním,
ale později změnili svůj příběh. Vykládali, že je vyhnali Srbové a také, že je
týrali. Svědek dále řekl, že jeden postarší Albánec mu dokonce sdělil, že ho
z Kosova vyhnala UCK.
Stejně jako předchozí makedonští
svědci i Babic se rozpovídal o praktikách novinářů v táborech. Babic viděl
skupinu uprchlíků, jak krade nosítka z lékařských zásob. Potom viděl, jak
skupina na nosítka položila jednoho muže a západní zpravodajové ho filmovali
ležícího na nosítkách. Po tom, co novináři přestali filmovat, tak usmívající se
muž vyskočil a všichni lidé, kteří byli zapojeni do výroby této malé inscenace,
si řekli good by.
Babic dále svědčil o falešném
exodu uprchlíků přes kopec, jaký natočila CNN. Byla shromážděna velká skupina
uprchlíků a CNN filmovala, jak
přecházejí přes bahnitý kopec. Skupina se skládala ze starších lidí a také
z malých dětí. Tým CNN oddělil menší děti od rodičů a spároval je se
starými lidmi, které děti neznaly. Výsledkem byl křik a pláč dětí. CNN šla tak
daleko, že instruovala staré lidi, aby vytáhli kapesníky a hráli, že pláčou
také. Svědek označil CNN a BBC za nejvíce odpovědné za podobné zinscenované
reportáže. Potvrdil také nutnost oddělit v táborech Albánce od jiných
etnik, protože byli agresivní.
Žalobce Nice se pokusil během
křížového výslechu označit Makedonce za rasisty, kteří Albánce nenávidějí a
týrají je. Svědek ale hájil svou zem s poukazem na fakt, že Makedonie
přijala všechny tyto uprchlíky, i když si to nemohla finančně dovolit. Nice
přehrával zprávu CNN, podle které zemřelo v jednom dni osm Albánců kvůli
nedostatečné lékařské péči. Při výslechu Miloševičem Babič potvrdil, že za
celou dobu zemřel v táborech jen jeden mladík a nebylo to následkem
nedostatečné lékařské péče. CNN lhala, když hlásila, že osm uprchlíků zemřelo
za jeden den.
Dalším svědkem, který vystoupil
dne 2.3.2005 při Miloševičově obhajobě byl Němec Dietmar Hartwig. Tento svědek
byl od listopadu 1998 do 19. března 1999 šéfem Kosovské pozorovací mise
Evropské unie. Mise se musela v březnu 1999 evakuovat, protože jí hrozilo
bombardování NATO. Hartwig je důstojníkem německé armády a nedávno se vrátil
z mise v afghánském Kábulu. … Svědek byl také v pravidelném
kontaktu s Ibrahimem Rugovou a s dalšími kosovsko-albánskými
činiteli, včetně UCK a jejího vedení. Dále byl také v kontaktu se srbskými
a jugoslávskými úředníky, mezinárodními i místními novináři, stejně jako
s různými nevládními organizacemi. Na základě své vysoké funkce sestavoval
svědek denní, týdenní a měsíční hlášení
pro Evropskou unii o místní situaci v Kosovu. Své hlášení sestavoval podle
hlášení svých podřízených pozorovatelů z terénu, stejně tak využíval své
vlastní kontakty a osobní zážitky. Když byla mise EU evakuována, tak se svědek
vrátil do Německa. Zde byl šokován, když viděl jakým způsobem informují západní
média o situaci v Kosovu. V Haagu řekl, že tam byl obrovský rozpor
mezi realitou na místě a mediálním zpravodajstvím. Už když byl v Kosovu,
měl příležitost sledovat, jak média a západní nevládní organizace nesprávně
informují. Osobně se vypravil na stadion v Prištině, když slyšel zprávy
médií, podle kterých se tam měl nacházet srbský koncentrační tábor pro Albánce.
Před soudem dosvědčil, že nenašel jediný důkaz o existenci tohoto tábora
Při jiné příležitosti byli Srbové
obviněni z masakru Albánců v Srbici a pohřbení jejich těl
v masových hrobech. Svědek se vypravil na místo a zjistil, že bylo
skutečně zabito 40 Albánců, ale ne Srby. Očitý svědek mi řekl, že jedni Albánci
zabili jiné kvůli krevní mstě. Hartwig svědčil, že UCK provokovala přestřelky a
že jugoslávská armáda a policie jen reagovaly na provokace. Jeho názor byl, že
srbská odezva byla vždy disciplinovaná. Svědek vyjádřil nespokojenost nad
skutečností, že zprávy, které posílal evropským vládám o situaci v Kosovu,
nebyly promítnuty do oficiálních publikací těchto vlád. Dále řekl, že když
nastoupil jako šéf mise EUMM, tak mu kolegové na místě říkali, že tam je
pokračující rozpor mezi zprávami, které z Kosova posílají svým vládám, a
mezi tím, co vlády říkají svým občanům. Podle informací, které měl Hartwig jako
šéf mise EU v Kosovu k dispozici, bylo více Albánců zabito jinými
Albánci, než srbskými silami. V Haagu také řekl, že rozhodně nebyl žádný
důvod, aby NATO zasahovalo v Kosovu proti Srbům. Řekl, že popisy srbských
krutostí, které vyprávěli Albánci, byly úmyslné (spiklenecké) a sloužily účelu
poskytnout NATO důvod k napadení Jugoslávie. Dále řekl, že média
démonizovala Srby za účelem sloužit potřebám politiků, kteří horlili napadnout
Jugoslávii. Obvinil média, že selhala při úkolu dodržet politickou
zodpovědnost, a že posloužila jako sluha politikům. Obvinil je ze špatného
zpravodajství o Kosovu. Média hlásila každou hroznou věc, kterou Albánci řekli
o Srbech, aniž by se na cokoliv ptala, či ověřovala, protože chtěla dát NATO
záminku k útoku.
Za celou dobu Hartwigova pobytu
v Kosovu, až do evakuace kvůli bombardování nikdy neviděl, nikdy nedostal
žádnou zprávu o tom, že srbské bezpečnostní síly vyháněly Albánce
z domovů. Šéf mise svědčil, že Srbové chtěli nalézt mírové řešení, které
by bylo spravedlivé pro všechny, Zatímco Albánci chtěli monoetnické Kosovo,
kde by dominovali Albánci a které by se spojilo s Albánii. Svědek říkal,
že Albánci mluvili o západní Makedonii jako o „makedonské části Albánie“ a o
jižní části Černé Hory mluvili jako o
„černohorské části Albánie. Jeden albánský vůdce mu řekl, že chtějí Kosovo „ne
se Srby“ a „ne pod Srby“. Jinými slovy: záměr Albánců byl zbavit se Srbů a
odtrhnout se od Srbska.
Hartwig popsal UCK jako ilegální
armádu, jejíž aktivity byly namířeny proti míru a proti mírovým jednáním.
Svědčil, že UCK provokovala srážky. Dále jasně řekl, že jugoslávská armáda a
policie nikdy neprovokovaly nějaké boje. … Hartwig nikdy neviděl a nikdy
nedostal zprávu o tom, že by Srbové útočili v Kosovu na civilisty. Říkal,
že byly některé případy, kdy se civilisté dostali do křížové palby mezi policii
a UCK, ale že to byla vždy UCK, která začala střet, obvykle napadením policie.
… Mediálně známější mise KVM přišla na scénu později. Byla založena OBSE. Vedl
ji Američan William Walker. Ten už se postaral, aby z Kosova přicházely
pouze ty „správné“ zprávy. …
Hartwig svědčil, že jediný, kdo
omezoval pohyb po Kosovu byla UCK. Podle svědka UCK postavila na některých
silnicích zátarasy a nenechala pozorovatele EU projet. Svědek dokonce řekl, že
pozorovatelé se několikrát ocitli pod palbou, která přicházela z oblasti
obsazených albánskou UCK. Ta přijala nezákonné a nedemokratické prostředky
k dosažení svých cílů. … Při křížovém výslechu žalobcem svědek řekl, že je
vojensky nemožné bojovat proti partyzánským nepřátelům jako UCK a nezpůsobit
při tom žádné civilní oběti. Hartwig řekl, že UCK vydávala své oběti za oběti
srbského útlaku. Uvedl k tomu i konkrétní příklad, který se stal v Mitrovici
v lednu 1999. UCK tam spustila palbu na policii a zranila množství
policistů. Pachatelé utekli do domu. Policie dům obklíčila a vyzvala členy UCK
v domě, aby se vzdali. UCK odpověděla střelbou a pokusem o únik
z domu. Policie odpověděla také střelbou a dva členy UCK zabila. Albánci
rozzuření střelbou potom tyto dva členy UCK vylíčili jako nevinné oběti
srbských represí. … Svědčil, že UCK byla agresivní a používala násilí
k vynucení loajality albánského civilního obyvatelstva. Uvedl příklad, kdy
jeden albánský lékař z města Pec slavil narozeniny, když přišla UCK,
rozbila oslavu a požadovala materiální podporu od lidí na oslavě. Když ji
nedostali, začali střílet lidi.
Hartwig se krátce vyjádřil
k Račaku, když byl na něj dotazován Miloševičem. Mimo jiné uvedl, že
incident politicky prospěl UCK a že byl katalyzátorem politické změny. Když se
na věc dívá s odstupem, tak dokonce vidí, že incident byl pro UCK
nutností. V čase před Račakem totiž měli Srbové sympatie. Dále řekl, že
byl informován o tom, že Albánci připravili tuto scénu masakru a že srbské
úřady událost řádně vyšetřovaly.
Dalším svědkem obhajoby byl
15.3.2005 generál Radomir Gojkovic, který byl dříve šéfem právního ředitelství
na jugoslávském ministerstvu obrany. Významná část jeho svědectví byla
z období, kdy byl ve funkci vojenského prokurátora armády Jugoslávie
v Sarajevu. U soudu vypověděl, že JNA na začátku roku 1992 ztratila 26
mužů, aniž by vypálila jediný výstřel. Řekl, že JNA byla napadena muslimskými
polovojenskými jednotkami a nestřílela na svoji obranu. Generál svědčil na
základě vlastní zkušenosti, kdy byl sám ostřelován v Sarajevu. Jeho
svědectví mělo také obhajobu podpořit v jejím tvrzení, že ostřelování
připisované VRS a JNA bylo více pravděpodobně prováděno muslimskými jednotkami.
Gojkovic svědčil, že Muslimové
způsobovali krutosti svým lidem a potom obviňovali JNA. Svědek líčil konkrétní
případ, kdy muslimské síly, umístěné v Mojmilu, ostřelovaly civilní stavby
v Sarajevu, a pak z palby
obvinily armádu.Svědek byl v té době v kasárnách Viktor, granáty létaly přesně nad jejich základnou.
Generál Gojkovic podrobně líčil
informaci, kterou dostal od očitého svědka, a která se týkala události známé
jako „masakr ve fronte na chleby“. Došlo k ní na ulici Miskina
v květnu 1992 a výsledkem bylo 16 mrtvých.
Vojenský policista , který zemřel
v roce 1994, řekl, že viděl televizní kamery připravené na ulici Vase
Miskina už před explozí To je záhadně (děsivě) podobné tomu, , co vypověděl již
dříve generál o dalším sarajevském masakru: masakru v Markale. Generál
McKenzie prohlásil, že i tehdy bylo na místo přivedeni novináři
v předstihu.
Policista Lizdek, který se vrátil
na místo po explozi, řekl Gojkovicovi, že tam nebyl kráter zanechaný explozí.
Řekl, že den po explozi viděl lidi vytloukající díru do země za účelem simulace
kráteru vzniklého dopadem střely z minometu. …
Muslimské síly úmyslně
ostřelovaly civilní cíle v Sarajenu, aby mohly obvinit Srby
z krutosti a stylizovat se do role obětí.
Miloševičiva obhajoba pokračuje a
média i nadále mlčí. Podrobnosti jsou nežádoucí. Tohle poslušné mlčení je
zřejmě již také součástí přípravy veřejnosti na rozsudek. No, uvidíme.
Skutečnost, že jugoslávská vláda
vyšetřovala své vlastní vojáky a policii ukazuje, že nebyl žádný plán,
spiknutí, nebo zločinecký podnik, který by směřoval k etnickému čištění
etnických Albánců.
Pokračování Gojkovicova svědectví
se bude týkat hlavně vojenských žalob. Tyto důkazy jsou pro obžalobu velice
nepříjemné, protože nedokázala doložit žádné psané, nebo ústně provedené
rozkazy vydané Miloševičem nebo vedení VJ či MUP, které by ukazovaly na
zločinnou politiku. Důkazy, že vláda vyšetřovala válečné zločiny vyvrací
myšlenku nevyslovené politiky válečných zločinů.
22. srpna 1992 uveřejnil
londýnský deník „Independent“ úryvky z tajné zprávy OSN, která byla
předána veliteli jednotek OSN generálu Nambiarovi. Zpráva říká, že tutu bombu
možná odpálily muslimské síly loajální Izetbegovičovi. „Věříme, že to byla
řízená detonace pravděpodobně v nádobě – plechovka, konev“, řekl potom důstojník
OSN. „Kráter, jaký tam teď je, se nutně nepodobá, nebo alespoň nemá ani trochu
takovou velikost, jak jsme předpokládali, že najdeme po dopadu minometného na
granátu na dlážděný povrch.“
Svědectví, že „masakr ve frontě
na chleba“ byl připraven, je velmi důležité, protože zběry civilistů
rozmetaných explozí, když stáli na frontu na chleba, šokovaly mezinárodní
veřejnost a přidaly na tlaku k provední vojenské intervence Západu proti
Srbům.
Miskina byla využita Muslimy
k přerušení Evropskou unii zprostředkovaných rozhovorů o státní uspořádání
Bosny a Hercegoviny, pod záminkou, že nemají o čem mluvit se Srby, kteří údajně
páchají takové masakry.
Žalobce Nice usilovně namítal, že
svědectví ohledně masakru bylo svědectvím z druhé ruky (co se povídá).
Tato námitka ale postrádá smysl, protože jsou i další svědectví, která
potvrdila pravdivost jeho slov. Žalobce Nice se sám při obhajobě sám
spoléhal na povídačky nejhoršího druhu. Když svědek Lazarevič svědčil při
obžalobě a řekl, že slyšel několik opilých vojáků JNA mluvit v baru o
„velkém Srbsku“, tak to pan Nice radostně přijal jako důkaz o spiknutí o
„velkém Srbsku“.
Bývalý vojenský prokurátor
Gojovic svědčil, že proti členům VJ, kteří se dopustili během kosovského
konfliktu v roce 1999 zločinů, byla vznesena obvinění. Jeho svědectví
vyvrátilo obvinění, že jugoslávská vláda nedokázala předejít a trestat válečné
zločiny v Kosovu. Svědectví generále Gojkovice je potvrzením svědectví
svědka obžaloby Markoviče, který 26. července 2002 dosvědčil, že stovky členů srbské
policie a armády byly vyšetřovány jugoslávským justičním systémem, protože
spáchaly zločiny v Kosovu. Oba svědci Markovič i Gojovic svědčili, že
rozkazy vydané armádním činitelům výslovně volaly po trestu každého, kdo poruší
zákony nebo válečné zvyklosti. Rozkazy nařídili přísně dodržování Ženevských
konvencí a ochranu civilního obyvatelstva.
Generál Gojkovic ukončil
22.3.2005 své svědectví při Miloševičově obhajobě. Žalobce Nice při křížovém
výslechu obvinil armádní justici, že nevyšetřoval události z února 1999,
známé jako „masakr v Račaku“. Gojkovic musel dlouhou dobu Nicemu
vysvětlovat, že armáda Račak nevyšetřovala, protože v blízkosti Račaku
tehdy nebyla přítomna. Armádní justice vyšetřuje pouze záležitosti spojené
nějak s armádou. Gojkovic trpělivě vysvětlil žalobci, že Račak měl
povinnost vyšetřovat okresní soud v Prištině. Nice nepopíral, že množství
vojáků bylo vyšetřováno, ale pokračoval v obviňování srbské justice
z nedbalosti vyšetřovat tyto zločiny po konci války. Gojkovic vysvětloval
Nicemu, že některé případy nemohly být prošetřeny, protože UNMIK (správa
Kosova) odmítla spolupracovat se srbskou justicí a vojenská dohoda ani
neopravňuje srbskou policii či armádu vstoupit na území Kosova a provádět zde
nějaké šetření. Nice se posmíval představě, že UNMIK brání vyšetřování a vyzval
Gojkovice, aby uvedl konkrétní příklad nefungování spolupráce. Svědek snadno
vyhověl jeho výzvě a uvedl příklad, že UNMIK odmítl srbské justici
zprostředkovat, aby albánská žena svědčila proti vojákovi JV, který byl obviněn
z jejího znásilnění.
Když svědka opět vyslýchal Miloševič, tak přišla řeč na další věc, kdy UNMIK zlomyslně zablokoval práci srbských soudů tím, že zabránila minulý rok Maďarsku ve vydání kosovsko-albánského zločince, bývalého člena UCK Agima Ceku do Srbska. Ceku tenkrát cestoval dokonce z České republiky, ale až maďarští celníci měli dostatek odvahy ho zadržet. Stejně byla ale nakonec za pomoci UNMIK propuštěn a vrátil se do Kosova, kde je zapleten do mnoha kriminálních aktivit.
Generál Gojkovic svědčil, že
UNMIK totálně selhává ve svých povinnostech neustále. Opomenutí spolupracovat
se srbskými úřady je ještě to nejmenší. Pod správou UNMIK bylo z Kosova
etnicky vyčištěno na 300.000 ne-Albánců. Svědek připomněl řádění albánských
davů v březnu 2004, kdy před očima 40.000 vojáků KFOR zničily témě 200
středověkých kostelů v Kosovu, vypálily desítky srbských domů a zavraždily
množství ne-Albánců. Soudci, kteří zoufale se snažili udržet důkazy proti UNMIK
mimo soudní spis, předstírali, že nerozumí závažnosti důkazů o UNMIK a zakázali
Miloševičovi pokračovat ve výslechu o tomto tématu. Závažnost je zřejmá.
Žalobce Nice se posmíval svědkovi i obviněnému, že je lhář, když svědčil, že
UNMIK nespolupracuje se srbskou justicí. Tento důkaz se přímo dotýká důvěryhodnosti
UNMIK a její nechuti uskutečňovat rezoluci RB OSN 1244, k čemuž má mandát.
Během křížového výslechu žalobce
Nice prohlašoval, že bylo za zločiny stíháno nedostatečné množství vojáků. Přes
tento názor ale zůstává faktem, že generál Gojkovic dodal soudu dokumentaci,
která ukazuje, že do 15. května 1999 bylo justicí odsouzeno více než 2000
vojáků VJ za zločiny v Kosovu.. Přes bombardování NATO a útoky
teroristické UCK, pokračovala armádní justice v plnění svých povinností.
Gojkovic říkal, že všechna obvinění byla prověřena, důkazy prozkoumány a
zločiny odhaleny. Nebyly zde žádné výjimky.
Nice se během výslechu ptal na to
jak armádní justice vyšetřovala obvinění z etnických čistek. Ke smůle pro
žalobce, zpravodaj CNN to maličko dramatizoval. Kamera snímala třepotající se
jugoslávskou vlajku na hraničním přechodu a zpravodaj to komentoval: „Vyhnáni
srbským nacionalismem tito albánští uprchlíci“ a tak dál. Samozřejmě, že
armádní justice neplýtvala časem, aby vyšetřovala tato fiktivní obvinění CNN.
Bylo by to stejné, jako kdyby se očekávalo, že Pentagon začne vyšetřovat na
základě každé reportáže TV Al-Jazeera, která obviní Američany z krutosti.
V dalším výslechu se ptal
ještě Gojkovice i Miloševič na úryvek ze CNN. Svědek prohlásil, že zpravodaj
jednal směšně, jako kdyby mluvil nějaký sportovní komentátor. Dále řekl, že
označení jugoslávské vlajky na hraničním přechodu za „symbol srbského
nacionalismu“ dokazuje, že příběh byl primitivní propagandou. Dodal také, že je
zvykem všech států vyvěšovat svou vlajku na svých celnicích.
Dalším svědkem Miloševičovy
obhajoby v Haagu byla ctihodná soudkyně Danica Marenkovicová, etnická
Mekedonka, která byla do funkce vybrána kosovským shromážděním už v roce
1984. Pracovala na okresním soudě v Prištině. Byla vyšetřující soudkyní,
která měla vyšetřit údajný masakr, ke kterému mělo dojít 15. ledna 1999. Své
svědectví začala soudkyně odpověďmi na otázky ohledně postavení albánských a
jiných ne-srbských soudců v Kosovu. Obžaloba totiž obviňuje, že soudci
byli propouštěni kvůli své národnosti. Soudkyně Marenkovicová vysvětlovala, že
tvrzení obsažená v obvinění jsou nepravdivá. Svědkyně řekla, že žádní
soudci nebyli propuštěni a že by to bylo nelegální. Jediná možnost, jak může
soudce ukončit vykonávání své funkce, je např. skutečnost, že spáchá zločin,
skončí nebo odejde do penze. Soudkyně svědčila, že nikdo v soudnictví
nebyl diskriminován kvůli své osobě nebo národnosti. Poukázala dokonce na fakt,
že v inkriminované době, uvedené v obvinění, seděli albánští soudci
na srbském nejvyšším soudu a na ústavním soudu.
Soudkyně Marenkovicová svědčila,
že UCK byla právně klasifikována jako teroristická organizace, která vznikla
již na začátku roku 1992. Dále řekla, že srbské úřady nepodnikly proti UCK
žádnou rozsáhlejší akci až do března 1998, kdy zabily Adema Jasariho. Svědkyně
řekla, že Jasari byl obviněn z vraždy a když se jej policie pokusila
zatknout, tak Jasari a jeho spojenci spustili na policii palbu. Policie palbu
opětovala a zabila Jasariho a část jeho mužů.
Soudkyně popisovala operace UCK.
Řekla, že UCK uskutečňovala přepady ze zálohy a pirátské útoky proti
policistům, civilistům; stejně tak proti uprchlíkům z Bosny a Chorvatska,
kteří byli ubytováni v táborech na území Kosova. 15. ledna 1999 kolem 9.
hod. ranní dostala soudkyně Marenkovicová zprávu, že se policie časně ráno
střetla s UCK v obci Račak. Vzala sebou odborníka na ohledávání míst
zločinů – etnického Turka, aby s ním provedla vyšetření události.
Miloševič v soudní síni pustil videokazetu policejní akce. Na pásce bylo
vidět, jak policie ráno 15. ledna vstoupila do Račaku. Na záběrech bylo jasně
vidět oranžové dodávky (vozy) OBSE, jak sledují policejní akci z okolních
kopců. Ze záběrů bylo jasné, že policie byla pod palbou. Bylo by naprosto
nemožné obklíčit vesničany a odvést je do rokle bez toho, aniž by to jasně
neviděli pozorovatelé OBSE a novináři.
Marenkovicová poprvé přišla do
Račaku přibližně ve 14 hod. 15. ledna. Neviděla zde žádné důkazy ostřelování
z děl. Žádný z domů nebyl poškozen ani minometnou palbou. To je velmi
důležité, protože v obvinění proti Miloševičovi je uvedeno, že jugoslávská
armáda ostřelovala Račak. Svědkyně řekla, že nebyl žádný důkaz o přítomnosti
armády kdekoliv u Račaku. Když její tým začal hledat lidi, kteří mohli být
zabiti v bojích, tak se dostali pod palbu z automatických zbraní a
museli opustit vesnici. Když se tým pokoušel na místo proniknout následující
den (16.1.1999), tak byli opět vyhnáni střelbou Soudkyně svědčila, že její tým
byl zahnán střelbou ve stejnou dobu, kdy Američan William Wolker v rokli
prohlašoval, že zde došlo k masakru. Marenkovicová řekla, že Wolkerovo
chování bylo nepatřičné. Kosovská pozorovací mise měla v Kosovu sledovat
práci policie a armády , nikoliv vyšetřovat zločiny a činit závěry.. Svědkyně
se opět snažila se svým týmem dostat se do Račaku 17. ledna, ale opět byli
zahnáni střelbou. V soudní síni byla přehrána videokazeta s nahrávkou
tohoto incidentu. Video zachytilo soudkyni a její kolegy, jak se schovávají za
autem před střelbou z automatických zbraní. Dále svědčila, že generál
Drewien- kiewicz, britský generál, který měl na starosti plánování pro OBSE a
KVM, se pokoušel jí zabránit ve vyšetřování v Račaku. Generál jí 18. ledna
řekl, že si sebou nemůže vzít do Račaku členy svého vyšetřovacího týmu. Také jí
říkal, že si sebou nemůže vzít policisty, protože vesničané (které prohlásil za
neozbrojené) by začali na vyšetřovatele střílet, pokud by byla policie
přítomna. V jedné chvíli jí dokonce britský generál hrozil, že soudkyni
nahlásí tribunálu v Haagu, pokud se bude pokoušet se svým týmem
vyšetřovat. I přes agresivitu britského generála šla soudkyně do Račaku a byla
schopna 18. ledna uskutečnit vyšetřování.
Když přišla do Račaku, nalezla
tam příkopy (zákopy) a bunkry, které postavila UCK. Tyto bunkry a zákopy byla
ihned přehrány z videokazety přímo v soudní síni. Bylo jasné, že
zákopy byly používány. … Její vyšetřovatelé také ve vesnici nalezli zbraně a
dokumenty UCK. Byly tam UCK uniformy, velké množství zbraní, rozpisy služeb
(stráží). Vše toto bylo zapsáno a natočeno na video. Tato videokazeta byla také
dne 23.3.2005 u soudu v Haagu přehrána. Nakonec soudkyně svědčila, že
nalezených 40 těl bylo přepraveno do ústavu soudního lékařství v Prištině.
Vysvětlila v Haagu také složení týmu, který měl provádět pitvy. Byli to
nejlepší experti ze Srbska, Běloruska a byl povolán i tým z Finska, který
se připojil později. Svědkyně řekla, že soudní vyšetřování ukázalo, že oběti
byly zabity střelbou z velké vzdálenosti. Lidé, kteří byli zabiti, byli
jasně členy UCK. Byli oblečeni tak, aby mohli pobývat delší období venku,
nosili vojenskou obuv, měli střelný prach na rukou. Věci už nemohly být jasnější.
Clinton a řada dalších západních
politiků jasně lhali, když obvinili srbskou policii z masakrování
civilistů v Račaku. Jedinou věcí, kterou mohla policie dělat, bylo opětovat
střelbu na lidi, kteří na ně stříleli. Marenkovicová tak uvedla na pravou míru
Walkerovo prohlášení, že byl spáchán masakr, což bylo obvinění, pro něž Walker
neměl žádné důkazy. Nebyla tam žádná krev, ani pozůstatky, které by
signalizovaly, že nastal masakr.
Soudkyně Marenkovicová svědčila o
skutečném masakru, který spáchala UCK v roce 1998 u vesnice Klečka, kde
množství srbských a albánských civilistů, část z nich byli i děti 9 až 13
let, bylo znásilněno, zabito a roztrháno. Videokazetu, která obsahovala záběry
týkající se tohoto masakru, nedovolil tribunál přehrát.
Obžaloba proti Miloševičovi také
viní srbskou policii z popravy albánských vězňů ve vězení. Marenkovičová
vyšetřovala smrt těchto vězňů, protože to patřilo k jejím povinnostem
vyšetřujícího soudce na okresním soudu v Prištině. K soudu přišla se
všemi potřebnými soudními zprávami a výpověďmi očitých svědků, ze kterých jasně
vyplývalo, že vězně zabilo bombardování NATO a nikoliv srbská policie. Očití svědci
viděli, jak bylo vězení bombardováno válečnými letadly NATO a soudní výzkum
obětí ukázal, že vězně usmrtily detonace bomb a nikoliv poprava střelnými
zbraněmi, jak prohlašuje obvinění.
Žalobce
Nice selhal při vyslýchání soudkyně Marenkovicové a ta rozbila jeho křížový
výslech
6.4.2005 pokračovala obhajoba
Miloševiče svědectvím soudkyně Marenkovičové, které se týkalo Račaku. …
V předchozím svědectví soudkyně Marenkovicová předložila řadu důkazů, ze
kterých bylo jasné, že u Račaku nešlo o nějakou popravu nevinných civilistů,
ale o střet mezi UCK a srbskou policii.
Důkazy byly tak jasné a
přesvědčivé, že nešly zpochybnit a tak žalobce Nice zaměřil křížový výslech
jiným směrem.
Žalobce Nice svůj křížový výslech
vedl na základě jednoho článku Nataši Kandic (novinářka a aktivistka organizace
placené Wahingtonem), který napsala pro webovou stránku rádia B92. Paní Kandic,
kterou Nice nazval „uvědomělou Srbkou“ v článku prohlašuje bez uvedení
jakéhokoliv zdroje, že soudkyně Marenkovicová měla nařídit nějakým policistům,
aby zabili albánskou rodinu.
Tohle obvinění bylo příliš mnoho
už i pro tribunál, a soudce Robinson pokáral pana Niceho pro uvedení tak
závažného obvinění na tak chatrném základě.
Řekl žalobci, aby poskytl nějaký
důkaz, který by podpořil tak extrémní obvinění. Ale žalobce Nice nemohl
poskytnout nic kromě nepodloženého tvrzení paní Kandic, a tak toto téma opustil
říkajíc, že byl „pouze starostlivý o pověst svědkyně“.
A přestože se už jednou spálil,
tak Nice pokračoval ve chvále Nataši Kandic a říkal, že „publikovala to,
k čemuž jiní neměli odvahu“. Žalobce dále pokračoval v četbě ze
zmíněného článku, kde Kandicová tvrdí, že soudkyně Marenkovicová kryla důkazy
spojené se zabitím albánského politika jménem Fehmi Agani.
Soudkyně Marenkovicová označila poznámky
Nataši Kandicové za absurdní. Potom vytáhla dokumentaci, týkající se případu
vraždy politika Fehmiho Aganiho. Záznamy ukazují, že Agani byl zabit UCK a
nikoliv policií, jak prohlašovala Kandicová. Agani byl vedoucím strany LDK,
která byla provázána s FARK (kosovsko-albánskou polovojenskou skupinou
soupeřící s UCK).
Žalobce Nice byl ohromen a
zděšen, že soudkyně Marenkovicová měla záznamy po ruce. Zmateně se tázal, jak
je možné, že Marenkovicová věděla, že se bude ve výslechu spoléhat na články
Nataši Kandicové. Jakoby bylo jeho úkolem demonstrovat, že ztratil rozum, se
Nice ptal svědkyně, zda nedostala tajné informace z vnitřku OTP.
Nice pokračoval v dotazování
na osobní život svědkyně, její rodinu a zvláště na jejího manžela, zda se
účastnil demonstrací kosovských Srbů během osmdesátých let. Když nakonec
obrátil žalobce pozornost k Račaku, tak se na mnoho soudních důkazů
nezeptal. Místo toho kritizoval, že soudkyně nepřinesla prohlášení svědků. To
se ukázalo jako slabá stránka výslechu obžaloby, protože soudkyně Marenkovicová
neměla mandát vzít sebou tyto svědecké výpovědi, jestliže jí o to žalobce
nepožádal. Za druhé: videokazety a další důkazy byly soudu předvedeny.
Jacíkoliv lidé by mohli něco říkat, ale to nic nemění, protože existují fyzické
důkazy včetně videokazet, které jasně ukazují, co se na místě stalo a dělo.
Jedinou část důkazu, kterou se
Nice pokoušel vyvrátit, byl postřeh soudkyně Marenkovicové, že všichni mrtví
nosili stejné vojenské řemeny. Žalobce
Nice předvedl snímky mrtvých těl, které prohlásil za „oběti“ z Račaku.
Nice pozoroval, že na snímcích mají mrtví různé druhy opasků.
Soudkyně Marenkovicová poukázala
na skutečnost, že na snímcích, které u soudu Nice předváděl, bylo na stromech
listí. Toto nemohla být těla z Račaku, protože události se tam staly 15.
ledna – za tuhé zimy, a na stromech tam nikde žádné listí nebylo.
Potom soudkyně úplně otočila
situaci, když se žalobce Niceho zeptala, kde vzal ty snímky a on nevěděl.
Nice měl téměř dva týdny na to,
aby si připravil přes Velikonoce svůj křížový výslech, který byl ale nakonec
pozoruhodně neúčinný.
Žalobce Nice se překvapivě ani
nepokoušel napadnout svědectví, že albánští soudci zůstali ve svém zaměstnání.
Obvinění uvádí, že albánští soudci byli masově propouštěni ze zaměstnání na začátku
90tých let. Svědectví soudkyně Marenkovičové ale toto obvinění popřelo a pan
Nice se ani nepokusil ji napadnout.
Nice naopak opět plýtval časem,
když citoval hysterické nesmysly Nataši Kandic a kladl svědkyni irelevantní
otázky ohledně jejího manžela.
Žalobce Nice totálně selhal a
nebyl schopen napadnout svědectví soudkyně Marenkvicové ohledně Račaku, dále
neokázal poškodit důvěryhodnost svědkyně a dokonce se ani neotěžoval napadnouti další aspekty jejího svědectví,
které přímo popírají obvinění proti Miloševičovi.
Redakčně
kráceno, použity zejména internetové materiály.
Přeložil: J. Messin redakce: J. Skalský
připravil: Svekos
Kosovský prezident Ibrahim Rugova
už po několikáté unikl pokusu o zabití. Naposledy to bylo 15.3. 2005, kdy jeho
autokolonu zasáhla exploze z nastražené nálože při průjezdu kosovskou
metropolí.
Předchozí útok se odehrál loni
v březnu, kdy někdo hodil na jeho dům granát z projíždějícího auta.
Rugova po posledním útoku řekl:
„Bohužel, stále jsou lidé, kteří se snaží destabilizovat Kosovo“.
O minulém útoku se v tisku
objevují zmínky s dovětkem, že pachatel nebyl dosud vypátrán. Nic víc. Kdo
by v tisku čekal zmínku o tom, že po umírněném Rugovovi šla už vícekrát
teroristická UCK, čekal by marně. …
Za nejnovějším incidentem mohou
podle analytiků stát albánští radikálové, kteří nesouhlasí s Rugovou
politickou autonomii a prosazují spojení Kosova s Albánií. V této
souvislosti bývají jmenovány extrémistické kruhy Kosovské osvobozenecké armády
(UCK) často napojené na muslimské bojovníky ze zahraničí.
J. Messin
http://www.ksl.wz.cz/
Krestanskosocialni.hnuti@seznam.cz
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vydalo
Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou
141. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Publikace
neprošla jazykovou úpravou. Praha, květen 2005.