Co naši dědové a otcové stavěli,

 někteří naši politici bourají

V té současné politické situaci u nás je opravdu těžko se vyznat. Premiér něco chce jako předseda strany něco prosazovat, ale pod palbou opozice a i odpůrců ve vládě se vše začne měnit, až je z toho často ubohé torzo. Nedůstojná komedie pro naše běžné občany. A platí to, žel, i pro vztahy s Německem, a co bolí nejvíce, i vůči odsunutým Němcům. Bolestné i nemravné, že nejen pravicoví politici, ale i levice se dá doslova dostr kat k nedůstojným aktům.

Probíral jsem nyní historii obce Žihle na okrese Plzeň-sever. Z dob protektorátu to byla  první železniční stanice  v Sudetengau na trase Plzeň-Žatec.

Neměli to tam naši lidé už za Rakousko-Uherska snadné. Českých rodin zde žilo málo a jejich děti musely navštěvovat německé školy.  Ve snaze dát dětem i českou výchovu zvali přes letní měsíce o nedělích  české učitele. Jak výuka probíhala? Děti usedly na stráň u lesa a učitel je seznam,oval s českým pravopisem a českými dějinami.  To vše, učitelé i rodiče konali ve volném čase bez nároků na odměnu. Byl to projev čirého vlastenectví. Jistě, že toužili v duchu po vlastní české škole, ale to byl zatím sen.

Vyhlášení samostatné republiky v říjnu 1918 se u Němců v pohraničí setkalo s odporem. Nový stát bse rozhodli neuznat  a založili svůj „Deutschböhmen“, se sídlem v Liberci. Na obranu tohoto „svého státu“ vytvořili ve větších obcích domobranu (Volkswehr“), vznikla i v Žihli. Navíc přerušili i železniční spojení směrem na Plzeň.

Skupina Sokolů v síle něco přes 20 mužů se pokusila 26. listopadu  obsadit železniční stanici Blatno. Jenže místní Němci je obklíčili a po delším vyjednávání se Sokolové raději stáhli, aby předešli krvavému střetu. Nato, aby zabránili dalšímu zásahu uvolnili Němci zcela koleje, rozpojili je  a postavili zde ještě své hlídky.

Na začátku prosince 1918 se vláda v Praze rozhodla s těmito extrémy skoncovat, místa v pohraničí obsadit  a místní bojůvky zneškodnit. Do Mladotic přijel 6. prosince vojenský vlak složený z 35. plzeňského a 878. berounského pluku, vyzbrojený děly a kulomety. Poté z Mladotic vyjel pomalou jízdou a vojáci do rána opravili poničenou trať. Hrdinný Volkswehr zmizel jako pára. Ráno 7. prosince se vydal vlak na další cestu.  Nikdo se mu nepostavil na odpor, mnozí Němci předstárali, že horlivě pracují na polích a rozkydávají hnůj. V Žihli vlak měl zastávku a ponechal tu oddíl vojska.  Stejně tak činilo se i na dalších stanicích a do večera byla trať do Žatce v českých rukou. Nikde se už nikdo nepostavil našim na odpor.

V Žihli samotné se české obyvatelstvo pustilo do práce, aby měli českou školu. Nešlo to šmahem, bylo třeba mnoho úsilí, ale vytrvalost přinesla ovoce. Slavnostní otevření nové školy se konalo 26. srpna 1923 a stala se z toho velkolepá slavnost pro obec i okolí. Dokonce sem z Plzně přijel zvláštní vlak, mezi hosty mnoho Sokolů a ti přivezli i několik kapel. A i vedlejší obec - Potvorov, se chtěla též vytáhnout. Působil tam pokrokový farář Vambera, zanícený muzikant. Přivedl i svou kapelu, složenou ze žáků školy  a k tomu účelu jim všem zakoupil slušivé kloboučky „zvané kastrůlky“. Od nádraží ke škole se vydal za zvuků hudby pestrý průvod, ženy a dívka v krojích, hasiči a Sokolové v krojích a uniformách, vlálo mnoho praporů…

Otevření Masarykovy obecné a měšťanské školy bylo chápáno jako vítězství české národní myšlenky a dána tím pádná odpověď zdejším Němcům.

Když sledujeme počínání některých našich čelných politiků, Hermana, Válkové, dřive i Pitharta, nově ale i Zaoralka (viz jeho postoj k vyhlášení nového svátku „Dne vyhnání“) a M. Stropnického, musíme se zeptat, komu oni s premiérem slouží? A ví vůbec, co je to vlastenectví? Tvrdím, že ne, politikaření a pocit moci, partajní kejkle z nich tyto vlastnosti už doslova vytloukly. Dostat se oni do podobných situací jako naši předkové, byli by jen malými myškami, nenápadně se snažícími o přežití.

Josef Sedlák, Plzeň