Co chystali Němci češtině včera a jaký osud má mít dnes a zítra?

V době protektorátu se stala čeština rázem až druhým jazykem. Němčina královala bez ohledu na to, že češtinou mluvila velká většina Čechů. Do škol a do úřadů cpali Němci svůj jazyk horem dolem. Němčina v tu dobu se stala nenáviděným jazykem okupantů. Nechtěli jsme se ji učit.  Někteří Češi odmítali mluvit německy, předstírali, že tento jazyk neumí.

To však bylo jen první dějství velké hry. V konečném výsledku  čeština měla klesnou na úroveň hovorového jazyka, který by se postupně  rozdělil  na několik nářečí. Češtinou mělo mluvit stále méně lidí. Nakonec se měla stát mrtvým jazykem.

Německé panstvo, které mělo ruce od české krve, utíkalo „domů do říše“. Další byli odsunuti. Když  skončil „panský národ“, tak skončilo i panství němčiny. Po válce však nebyla němčina zakázaným jazykem, ale přesto lidé se jí vyhýbali. Na školách v pohraničí, kde po odsunu zůstalo ještě dost Němců a jejich dětí, se zpravidla němčina nevyučovala, nahrazovala ji angličtina a francouzština. Čeština hlaholila po republice spolu se slovenštinou. Po roce 1989 se role češtiny začala pomalu měnit. Do nezáviděníhodné situace se dostává až v posledních letech. Jdeme-li Prahou vyskakují na nás reklamy a i nápisy v cizím jazyku, především v angličtině. Mnohým z nás se tato situace hrubě nelíbí. Jak z toho ven?

Co se s češtinou děje dnes?  Přestože víme, že naši žáci mají problém se čtením českého textu a ještě větší s tím porozumět čtenému, máme na školách již dva povinné jazyky, angličtinu a často němčinu. Kam to povede, lze si celkem lehce domyslet. Výsledek by neměl být asi jiný než v protektorátní době.

Proto je akce komunistů na ochranu českého jazyka zcela na místě. Pokud se k nim nepřipojí další politické strany, pak půjde o celonárodní ostudu těch, kteří se domnívají, že bychom měli děkovat mocným tohoto světa, že nám umožňují užívat dobrodiní angličtiny a němčiny.

Výsměchem češství by bylo, kdyby nám začala „naše“ média tvrdit, že se nic neděje, naopak že jde o pokrok, a naši politici by se k takovým nehorázným tvrzením z větší části připojili. Že Ústav pro jazyk český AV chrápe jako šípková Růženka, až bolí. Měl to být především on, kdo měl volat po ochraně češtiny. Ale, bohužel, nevolal. Když to udělali komunisté, zatleskejme jim a poděkujme, že se vůbec někdo zcela veřejně zastal pošlapávané a zanedbávané češtiny.

„Jsem přesvědčen, že češtinu je potřeba chránit. Právní ochrana českého jazyka v republice od roku 1990 chybí," řekl ve studiu Seznam jeden z předkladatelů normy poslanec Karel Šidlo. A my říkáme, že má pravdu!  Dej, Bože, aby se tento záměr povedlo uskutečnit!

V polistopadové době čeština vadne. Někdy i v televizi či v radiu slyšíme mluvit česky tak, jako by již nebyla ani spisovným jazykem. Pokud tento trend nezastavíme, předně by mělo se do toho pustit školství, pak pojedeme po nakloněné rovině dále dolů. Kde se zastavíme? Musíme si konečně uvědomit, že jsme Češi. Jedním ze základních znaků našeho národa je i společný jazyk, čeština. Pokud bychom ji měli ztratit, pak bez dalšího přijdeme i o svou národnost. Český stát by pak byl zcela zbytečný. Je toto cílem „ušlechtilých snah“ některých našich spojenců? Jejich světový jazyk, jak jsou přesvědčeni, by nám otevřel přece schůdnější cestu do světa. Kde však bychom byli doma, když domov svůj bychom ztratili? Dopadli bychom hůře než čeští exulanti po bitvě na Bílé hoře! Kolik hoře zažili, kolik slz proplakali, ale domů se vrátit nesměli. Toto poučení, kterého se nám dostává přes několik staletí, neberme na lehkou váhu! Nebuďme lhostejní, braňme svůj domov! Braňme svůj jazyk!

K. Malý