Co chce nová prezidentka Chorvatska po Srbsku ?

Prof.Dr.Rajko Doleček, DrSc.

Po své inauguraci za prezidenta Chorvatska mluvila  paní Kolinda Grabar-Kitarović (jaro 2015) o možnosti, že bude po Srbsku požadovat finanční vyrovnání za údajné škody, kterou Srbové (Srbsko) napáchali v Chorvatsku. Je členkou pravicové HDZ (Chorvatské Demokratické Sdružení), bývalého protisrbského prezidenta Frani Tudjmana, bývalého Titova generála. A jen tak mimochodem, nová paní prezidentka jmenovala do Rady státní bezpečnosti (v květnu 2015) chorvatské generály Gotovinu a Markače, souzené v Haagu pro válečné zločiny proti Srbům během největší etnické čistky v Evropě, které veleli, v roce 1995, kdy byla zlikvidována Republika Srbská Krajina a kdy bylo oloupeno a vyhnáno z Chorvatska, během operace „Bouře“ (4.srpna), před tím „Záblesk“ v květnu, hodně přes 200 000 Srbů (prý až 250 000), kteří v Chorvatsku žili od pradávna, zcela původně. Počet povražděných při té operaci se udává na téměř 2 000.

Gotovina a Markač byli původně odsouzeni na 24 a 18 roků do vězení, pak byli náhle bez většího vysvětlení propuštěni Západem zcela kontrolovaným soudem v Haagu. Chorvatsko bylo před tím masivně vyzbrojeno Německem, pro „strategické velení“ chorvatské armády pro tyto operace byli najati „penzionovaní američtí generálové“ z akciové společnosti (!) MPRI (Military Professional Resources,Inc.-Vojenské Profesionální Zdroje, akciová společnost). Udávala se i jména těch US generálů-žoldáků, kteří tu  vražednou operaci, kriminální protože bez povolení Radou bezpečnosti OSN, údajně naplánovali a zajistili. Byli to E.Vuono (1987-92 velitel štábu US armády), C.E.Saint (1988-92 velitel US armády v  Evropě), H.Soyster (1984-88 velící Armádní zpravodajské služby). Chorvatskou armádu v té době podporovala i bosensko-hercegovská armáda i samotné NATO, hlavně letecky. Naši lidé, kteří jeli v tom roce 1995 na Jadran, po srpnu tzv.Kninskou (srbskou) Krajinou, mohli vidět na cestě to ničení, ta rozbombardovaná a vyloupená srbská města i osady. vesnice.

Etnické čistky Srbů v Chorvatska pak pokračovaly, dokladem toho jsou počty srbských obyvatel v Chorvatsku, v závorce s udáním kolik procent obyvatelstva Chorvatska Srbové představovali. Dávné údaje z roku 1880 sdělovali, že v Chorvatsku žilo 497 000 Srbů (tedy 26,3% obyvatelstva), v roce 1910 to bylo 645 000 (24,6%). Ale po strázních I.světové války (1914-18) v roce 1931 v Chorvatsku žilo 636 500 (16,8%) Srbů, v 1948, po vraždění  chorvatskými ustašovcí za války (1941-45), to byly 544 000 (14,5%), v roce 1991 582 000 (12,2%), po etnické čistce v 1995 (operace „Bouře“ a „Záblesk“) žilo v Chorvatsku už jen 202 000 (4,5%), v roce 2011 186 000 (4,4%) Srbů. Další čísla a informace k tomu není nutné přidávat. A přes tuto hrůznou etnickou čistku a oloupení tamních skoro čtvrt miliónu Srbů (zatím bez kompenzace), bylo oficiální Chorvatsko přijato do EU. Žádná tvrdá rezoluce OSN, vyžadující sankce, proti tomu zločinu při tom nebyla, náš prezident Havel to v 1995 nijak ostře neodsoudil. Drtivá většina vyhnaných se dodnes nevrátila, řada z nevelkého počtu navrátilců zase z Chorvatska odešla, pro protisrbskou šikanu části populace. Kdy se vrátí uloupené majetky ?

Svět dnes jaksi zapomněl na proti srbskou, proti židovskou a proti romskou hrůzovládu chorvatských ustašovců za války 1941-45, kdy bylo povražděno v tzv.Nezávislém Státě Chorvatsko (NDH - Nezávisna Država Hrvatska) zločineckým Pavelićovým ustašovským režimem řádově 600-700 000, možná i více, Srbů. Hitlerův „létající diplomat“ na Balkáně, Hermann Neubacher, udával ve své knize celkové počty za války (1941-45) povražděných Srbů na 750 000, Chorvat S.Krizman ve svoji zprávě pro americkou Kancelář Strategických služeb, OSS (Office of Strategic Services - předchůdce dnešní CIA) udával počty Srbů, povražděných ustašovci od dubna 1941 do srpna 1942 na 600 000 a nikdo za to v rámci jakési „kompenzace“ nikomu nic nedal, nijak se „neomluvil“ - kromě výjimek.         

V roce 1970 vyšla v Praze kniha kolektivu autorů „Dějiny Jugoslávie“ (nakladatelství Svoboda), která na str.459 uvádí, že v Ustašovském Chorvatsku v roce 1941, včetně získané Bosny a Hercegoviny, žilo 3 300 000 Chorvatů, Srbů  1 925 000 a 700 000 muslimů. V roce 1981 (Der Fischer Welt Almanach, 1989, str.323-324), po genocidě Srbů v NDH, žilo v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, 4 210 000 Chorvatů, 1 840 000 Srbů a 1 620 000 muslimů. Jaksi tam chybí hodně Srbů, řádově 8-900 000 (přibylo tam 900 000 Chorvatů a 900 000 muslimů). Bylo tam i různé stěhování, ale těch Srbů tam chybí hodně. Je v tom jistě i těch 600 000 od ustašovců povražděných Srbů, o kterých hlásil v roce 1943 pro OSS Chorvat S.Krizman.

Můj strýček Bogdan, pravoslavný kněz, a jeho syn Mira, byli na příklad zavražděni dne 12.července 1941 v ustašovském popravišti Jadovno, v horách Velebitu, byli tam asi svrženi do jámy (propasti) Šaran. Než Italové to popraviště po více než 4 měsících poprav přinutili chorvatský ustašovský režim zavřít,  bylo tam zlikvidováno podle židovských zdrojů na 38 010 Srbů, 1 998 Židů a 88 Chorvatů, z toho přes 1 000 dětí.. Tisíce Srbů a Židů bylo zavražděno v té době na dnes „usměvavém“ ostrově Pag, než tomu  Italové zabránili. V „králi chorvatských koncentračních táborů“, v Jasenovci (asi 100 km jihovýchodně od Záhřebu), bylo dle chorvatské lidové komise při soudu v Norinberku, za ustašovského Chorvatska zahubeno na 500-600 000 Srbů, dle židovského Vad Jašemu okolo 20 000 Židů a snad 40 000 Romů. V komplexu Jasenovac byl i koncentrační tábor pro děti Srbů, Židů a Romů. Ustašovští vrahové nevedli záznamy o svých zločinech. Ustašovské Chorvatsko NDH bylo jedinou zemí z hitlerovského tábora, která sama „konečně řešila“ židovskou otázku…

Významná popravčí jáma v NDH byla Golubinka, nedaleko Medjugorje, v jižní Hercegovině, kde se údajně zjevovala Bohorodička. Na 50té výročí masakru, který se odehrál na začátku srpna roku 1941, kdy tam bylo povražděno a vrženo do jámy na 2 000 lidí (většinou Srbů a několik Židů), bylo dne 4.srpna 1991 slavnostně pohřbeno,  za účasti srbského pravoslavného patriarchy Pavla,  na 2 000 vytažených koster. A takových popravišť v ustašovském Chorvatsku NDH bylo mnoho. Chorvatsko NDH bylo svým způsobem skutečným genocidním státem. Chorvatským ustašovcům vydatně ve vraždění Srbů a Židů pomáhala část bosensko-hercegovských muslimů. Hitler a Mussoliny totiž věnovali chorvatskému státu i Bosnu a Hercegovinu, která Chorvatsku nijak nepatřila. Vyvolali tím masové vraždění a vyhánění tamního srbského a židovského obyvatelstva. Je trapným nesmyslem, že  řeka Drina má být hranicí Srbů.

Zde nutno uvést známé přirovnání mezi vražděním, které provádělo hitlerovské Německo a ustašovské Chorvatsko. Němečtí nacisté vyhlazovali své oběti mechanicky, jako by „průmyslovým způsobem“, obvykle osobami, které osobně neznaly své oběti, neměly k nim vztah. Zatím co ustašovci (přivrženci chorvatských ustašovců a část bosensko-hercegovských muslimů) prováděli své zločiny s požitkem, se sadistickou vášní. Obzvláštní požitek jim prý dělalo zabíjení srbských malých dětí, nemluvňat a druhých bezmocných a slabých. Vraždili nejbližší sousedy, lidi žijící v sousedních vesnicích.

Po vzniku ustašovského Chorvatska, po porážce a zničení království Jugoslávie Německem, Itálií, Maďarskem a Bulharskem, začala řeka Sáva brzy po dubnu 1941 přinášet do Bělehradu oběti ustašovců - mrtvá těla, nejednou zohavená,  která nejčastěji „přistávala“ na břehu pod pevnosti Kalemegdan. Těla Maďary povražděných Srbů a Židů z jimi obsazené a anektované Bačky (byli obvykle vražděni a vrhány pod led v Dunaji v zimě začátkem 1942), přinášela řeka Dunaj. V té době jsem to viděl a prožíval v Němci okupovaném Bělehradě, kde jsem žil a kde se řeka Sáva vlévá do Dunaje. Bylo mi 17 let.

Na to všechno jsem si vzpomněl, když jsem četl to, co paní prezidentka Chorvatska Kolinda Grabar-Kitarović říkala kolem své inaugurace. A také jsem vzpomínal na ty pro jugoslávské, Srbům nakloněné a je chránící Chorvaty, kteří v té době v Chorvatsku velmi mnoho riskovali. Byl mezi nimi i plukovník Nikola Pavlić z Královské gardy, Chorvat, adjutant jejího Veličenstva královny Marie…Také jsem vzpomínal na výměnné akce studentíků gymnázii mezi Záhřebem a Bělehradem v třicátých letech, když jsme se ještě měli rádi, alespoň větší část z nás. To do toho ještě tak strašně mohutně šířením mezi etnické (a mezi náboženské) nenávisti nezasáhly Německo, Maďarsko, Rakousko, Mussoliniho Itálie, Vatikán.

Mezi chorvatské, dnes vyloženě protisrbské politiky, nutno počítat např. Ružu Tomašić, členku ostře proti srbské Strany Práva, založené dávným „smrtelným nepřítelem“ Srbů Ante Starčevićem. Je členkou Evropského parlamentu a nedávno vzkázala, aby „se Srbové modlili k Pánu Bohu, aby Chorvatsko nezačalo čistit svůj dvůr, protože stane-li se to, budou mít ještě velmi mnoho Srbů z Chorvatska, kteří budou muset jít do Srbska“. Na ostrou kritiku řady politiků, že bude obviněna za šíření nenávisti, zareagovala tím, že se to bude vztahovat na amnestované Srby, kteří provedli během války zločiny v Chorvatsku. Když na fotbalovém utkání Chorvatsko-Srbsko bylo slyšet křik „Zabij Srba!“, řekla, že to trvalo jen krátce…

Do této více let trvající neklidné atmosféry, část Chorvatů zase začala ctít a uznávat jednoho z největších válečných zločinců, „poglavnika“ (vůdce) NDH, Ante Paveliće, před válkou prý od 1926 agenta britského MI6, kterého po válce zachránil a pomohl mu uprchnout  Vatikán a Britové, Američané pomohli zajistit jeho odchod do Jižní Ameriky, do Argentiny, odkud jeho ochranu převzal generál Franco, takže zločinec Pavelić v poklidu zemřel v německé nemocnici v Madridu. Dnes se na fotbalových zápasech v Chorvatsku nejednou zpívají ustašovské písně a zdraví se ustašovským pozdravem „Za dom spremni (čti spremny)“ (pro rodinu, vlast připraveni). Proč by ne, když za přispění značné části Západu i Vatikánu byla po roce 1990 rozbita Jugoslávie. Ale teď se již mnoho let stále víc objevují knihy, korigující mainstreamové dezinformace západních medií, politiků, vlád. Mezi knihy, které se snaží rozbít ten monopol nepravd, je právě vyšlá kniha Milivoje Ivaniševiće „Pole neštěstí“ (2015), která líčí děje a jejich následky v Bosně a Hercegovině (BaH) z II.světové války spolu s událostmi válek během rozpadu Jugoslávie po roce 1990. Knihu napsal zkušený sběratel faktů s mnoha pomocníky, který o těch událostech už vydal řadu knih. Uvedeme jen namátkou na příklad jednu ze 67kapitol, Sarajevo. Za Druhé světové války v něm bylo 15 003 obětí, z toho bylo 4 401 Srbů (tedy 29% ). Za války při rozbití Jugoslávie, po roce 1990, tam zahynulo 7 115 Srbů, 610 je jich nezvěstných. Autor podrobně líčí místa masových hrobů, zajateckých táborů, popravišť Srbů, v rukách bosenských muslimů i Chorvatů, včetně masového popraviště tzv. „Kazanů“ na hoře Trebević, i včetně obětí NATO bombardování srbských částí Sarajeva po konci srpna 1995, kterých se účastnilo, počítaje v to i bombardování srbského okolí, přes 250 letadel.

Mezi těmi smutnými kapitolami knihy jsou Srebrenica, Zvornik, Mostar, Markonjić Grad, Bihać, atd.atd. Smutné je, že bratr vraždil bratra, ale  nutno připomenout, že hrůzy té občansko-etnicko-náboženské války, dost sponzorované části Západu (USA, Evropská Unie, NATO, Vatikán), nezačali Srbové. Velmi těm hrůzám prospěl německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, když v Maastrichtu 17.prosince 1991, přinutil prodejné Evropské společenství (předchůdce Unie), aby předčasně uznalo za samostatné státy Chorvatsko a Slovinsko, s očekávaným následným uznáním i Bosny a Hercegoviny (6.dubna 19092), proti vůli tamních srbských obyvatel. Jako by nevěděl, jaké hrozné krveprolití to přinese. A tomu už předcházely násilné secese Chorvatska a Slovinska 25.června 1991. Hans-Dietrich Genschera, podle definic tribunálu v Norinberku, lze proto pokládat za toho, který spáchal zločin proti míru.