Co bude s Evropskou unií?

Milan Mundier

Vzpomínám si, jako by to bylo včera. Psal se rok 2003 a šel jsem k referendu o vstupu České republiky do Evropské unie. Šel jsem k němu s tím, že řeknu „ano". A byl jsem o správnosti své volby přesvědčen natolik, že bych svůj hlasovací lístek klidně i podepsal.

O rok později se Česká republika skutečně stala členskou zemí Evropské unie. Byl jsem nadšením bez sebe. Věřil jsem, že to bude fungovat, že se evropský kontinent stane stabilnějším a bezpečnějším.

Je začátek roku 2017. A mé nadšení je pryč. Přestože si dodnes myslím, že myšlenka evropské integrace, kterou prosazovali státníci jako Winston Churchill, Charles de Gaulle či náš „tatíček" Masaryk, je správná. Jedině silná a sjednocená Evropa může konkurovat mocnostem typu USA, Ruska či Číny. Ale není síla jako síla a jednota jako jednota.

Jedna věc je evropská integrace a jedna věc je onen úřednický moloch, který na myšlence evropské integrace parazituje. Všechny ty kvóty (nemám teď na mysli jen kvóty pro přijímání uprchlíků) a směrnice jsou jedním velkým nesmyslem. Není snad důležitější bezpečnost, sociální politika nebo vzdělávání? Opravdu je třeba jednotné evropské měny? Opravdu musí všechny evropské země vyvážet stejné množství obilí? A mít stejně velké okurky?

V roce 2015 otřásla Evropskou unií migrační krize. „Zásluhu" na tom měla především německá kancléřka Angela Merkelová. Místo toho, aby respektovala postoj ostatních členských zemí (což by samozřejmě měla), pozvala bezhlavě do Evropy velké množství migrantů. A začala těmto zemím vnucovat již zmíněné kvóty. Bylo to vrcholně nezodpovědné. Jednak to bylo v rozporu s demokratickými principy, na jejichž základě byla Evropská unie založena, jednak to bude mít pro starý kontinent špatné sociální, ekonomické i kulturní následky. Žádná země, jak už jsem jednou napsal, není „nafukovací".

V roce 2016 přišla další krize. Brexit. Občané Spojeného království dali jasně (byť neměli zase takovou početní převahu) najevo, že si přejí odchod z Evropské unie. Premiér David Cameron se zachoval jako chlap a britský gentleman (říkám to i přesto, že jsem se s mnoha jeho postoji, např. těmi k dohodě TTIP, neztotožňoval). Před volbami slíbil, že referendum o setrvání Spojeného království v Evropské unii vypíše, po volbách, že odstoupí, rozhodnou-li se občané jeho země pro odchod. Oba sliby splnil a s noblesou, kterou by mu i takový Tony Blair mohl závidět, odešel. Ale předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker a předseda Evropského parlamentu Martin Schulz zůstali. I přes to, že měli na brexitu svůj nemalý díl viny. A začali těm „drzým" Britům vyhrožovat. A nejen Britům. Schulz dokonce pohrozil těm členským zemím, které nebudou ochotny přijímat uprchlíky, že jim budou sníženy dotace. Jak státnické!

Otázka: Má Evropská unie ještě smysl? Má, ale musí se změnit. Musí být méně byrokratická a více demokratická. Musí o její podobě rozhodovat i jiné státy než Německo. A musí být taková, aby se do ní jednou chtělo vrátit i Spojené království. Opravdu si myslím, že ta Velká Británie by tam být měla, aby pomáhala udržovat rovnováhu. Jenže Evropská unie se změní teprve ve chvíli, až se vymění ti, kteří ji budou v Bruselu reprezentovat. Nesmí to být ale žádní populisté, nýbrž skuteční státníci. Takoví, jakými byli Churchill, de Gaulle nebo Masaryk!

Literární noviny, 03 Únor 2017