Všechny národy mají své hrdiny, kteří se v něčem shodují, v jiném pak odlišují. Touto otázkou se však nechceme zabývat, je příliš obsáhlá. Podívejme se však na jeden zvlášť významný úsek života Clause von Stauffenberga, jenž bezesporu patřil a patří k novodobým německým hrdinům.
Jako mladý muž vstoupil do řad Reichswehru. Stal se důstojníkem z povolání. Když po úmrtí říšského prezidenta Hindenburga, museli v r. 1934 vojáci skládat přísahu nikoliv německému státu, ale Vůdci a říšskému kancléři, Stauffenberg byl rozhořčený. Během nepříliš dlouhé doby poté si začal uvědomovat, že Hitler je hrozbou pro Německo. Na různých místech, v kruhu svých přátel, se stále zřetelněji vyslovoval proti tyranovi. Nadání a mimořádná píle mu velice pomáhaly při služebním postupu v armádě, Stal se důstojníkem generálního štábu. Od nacismu se distancoval již po tzv. křišťálové noci v r. 1938. Zúčastnil se tažení do Polska v řadách divize, která byla doplněna o ukořistěné české tanky vzor 1935, později pak jako důstojník generálního štábu 6. obrněné divize i vpádu do Francie. Útok proti Rusku však byl již něčím zcela jiným. Když Němci v r. 1941 byli pod Moskvou poraženi, uvítal, že Hitler 19. prosince převzal vrchní velení. Stauffebreg se domníval, že nyní bude generální štáb pracovat mnohem pružněji a efektivněji. V prvních měsících roku 1942 vše však viděl již zcela jinak. V tu dobu se mezi svými přáteli vyjadřoval, že pro současnou situaci Německa existuje jediné řešení. A to usmrtit Hitlera. Ano, to již věděl o masových zločinech, páchanými jednotkami SS na Židech i dalších odpůrcích nacismu, o zvěrstvech páchaných na okupovaném území Sovětského svazu, o likvidací statisíců ruských zajatců. Jako křesťan se odvolával na Tomáše Akvinského, který vraždu tyrana považoval za určitých podmínek za přípustnou. V únoru 1943 odcestoval do Tuniska k tankové divizi. Zanedlouho byl těžce raněn, přišel o oko, ruku a o dva prsty na levé ruce.
Po vyléčení nastoupil do funkce náčelníka štábu Všeobecného vojskového úřadu. v Berlínu. Získal i přístup k samotnému A. Hitlerovi. Stal se opět hnacím motorem i hlavou důstojnické spiklenecké skupiny. Zpočátku se Stauffenberger domníval, že i po převratu bude nutné, aby Německo bojovalo na obou frontách – východní a západní. Později byl přesvědčen, že německý boj by měl být zaměřen pouze proti Rusům. Po vylodění spojenců ve Francii mu šlo však jen již o to, aby přestalo zbytečné zabíjení, válku považoval za prohranou, a aby Německo vyjednalo alespoň příznivější mírové podmínky. Jeden připravovaný atentát za druhým i dalšími byly bez výsledku – Hitler stále žil. Nakonec se Stauffeberger rozhodl, že atentát spáchá sám. Po usmrcení tyrana měl následovat státní převrat, který by přivedl k moci vlastenecké důstojníky, v jejichž řadách bylo i několik generálů, v pozadí i někteří maršálové. Heslo „Valkýra“ mělo být počátkem uchopení moci touto novou elitou, mělo být počátkem německého národního obrození.
V prvních dnech července byla také podle Stauffenbergova zadání sepsána "přísaha" spiklenců. Shrnula základní zásady "nového života" v čase po Hitlerovi. "Věříme v budoucnost Němců," praví první řádka. "V Němcích spatřujeme síly, jež je povolávají k tomu, aby vedli společenství západních národů k lepšímu životu. Hlásíme se duchem i skutkem k velkému dědictví našeho národa, který přetavil na germánském základě helénské a křesťanské tradice v západní člověčenství. Chceme nový řád, který učiní ze všech Němců nositele státu, zaručí jim právo a spravedlnost, ale pohrdáme lží o rovnosti a ctíme přirozenou hierarchii. Chceme národ pevně zakořeněný v půdě vlasti a spjatý s přírodními silami, který činorodostí nalezne v daném životním prostoru štěstí a dostatek a samozřejmou hrdostí překoná nízké pudy závisti a zloby. Chceme, aby v čele stanuli vůdci vzešlí ze všech vrstev národa, z moci boží nadaní vlohami, kázní a obětavostí. Zavazujeme se k nerozbornému společenství, jež svým chováním a konáním bude sloužit novému řádu a budoucím vůdcům vychová bojovníky, které budou potřebovat. Slibujeme, že budeme bezúhonně žít, oddaně sloužit, nezlomně mlčet a stát při sobě."
„Zní to jako zapřísahání, jako odkaz Německu pro období po teroru. Odstranění Hitlera znamenalo jen první krok k novému řádu, pro který byl Stauffenberg odhodlán zemřít.“ (Guido Knapp: Hrabě von Stauffenberg, Mnichov 2008, Praha, Ikar, 2011, str. 153)
20. července nadešel den atentátu na Hitlera. Stauffenberg se svým pobočníkem odletěl do Rastenburgu ve východním Prusku, kde byl vůdcův hlavní stan. Stauffenberg měl na poradě za přítomnosti Hitlera referovat o nově budovaných zadržovacích divizí, které měly být odeslány na východní frontu, aby ji stabilizovaly. Atentátníkům se podařilo však jen nasadit a aktivovat roznětku jen u jedné bomby, jíž uschoval Stauffenberg ve své tašce, druhou odnášel, neaktivovanou, jeho pobočník. Porada u Hitlera se konala nikoliv v betonovém bunkru, jak původně bylo zamýšleno, ale v lehkém táborovém baráku. Atentátníkovi se podařilo tašku s bombou dát do blízkosti Hitlera, ale jeden z účastníků porady ji nevědomky odsunul. Stauffenbergovi se podařilo pod záminkou včas z porady odejít. Z blízkosti viděl explozi a slyšel nářek raněných. S vědomím, že Hitler zahynul, odlétal do Berlína. Heslo Valkýra bylo vyhlášeno. Atentátník prohlásil, že Hitler je mrtev. Brzy však z Rastenburgu začaly pronikat zprávy, že Hitler vyvázl nezraněný. Tato skutečnost ovlivnila zásadním způsobem i probíhající puč. Váhající němečtí maršálové se od pokusu o převrat začali distancovat. Svou roli sehrál i major O. Remer, velitel berlínského strážního praporu Grossdeutschland. Když se pokoušel zatknout Goebbelse, zprostředkoval mu tento rozhovor s Hitlerem, který mu dal rozkaz, aby zablokoval celou vládní čtvrť a jakýkoliv odpor proti němu zlomil silou zbraní. Odpůrce měl zlikvidovat. Horlivý nacista O. Remer nechal obklíčit i sídlo protihitlerovských spiklenců, komplex budov v Bendlestrasse. Pak bylo vše jen otázkou nedlouhého času. Spiklenci byli zatčeni. Stauffeberg prohlásil, že on dal bombu do táborového baráku, kde se konala porada, že on dal rozkazy dalším účastníkům povstání, oni plnili jeho rozkazy, takže je připraven nést celou odpovědnost. Ostatní jsou nevinni. Bez ohledu na toto prohlášení byl on i další jeho kolegové odsouzení stanným soudem a ihned popraveni. Tak skončil život Clause von Staufenberga.
Pravděpodobně zcela jinak by se vyvinula v Německu a v Evropě situace, kdyby atentát se povedl. Historici říkají, že stačilo jen jedno, a to aby vedle bomby s aktivovanou roznětkou dal Stauffenberg do své tašky i druhou nálož, třeba nijak nepřipravenou. Odborníci jsou přesvědčeni, že bezprostředně po výbuchu první bomby by explodovala i druhá, takže všichni účastníci porady by zemřeli. Ale toto je jen úvaha o situaci, která nenastala.
Nacisté poté zatkli všechny účastníky povstání. Nespokojili se však jen popravou mužů. Postihli i celé rodiny, manželky i děti. Sippenhaft byl zákon o spoluvině celého rodu. 3. srpna 1944 vysvětlil Himmler na poradě gauleiterů v Poznani, jak jeho ustanovení chápat. O Stauffenbergovi prohlásil: „Tento muž zradil, jeho zlá krev je krví zrádce, vyhladíme ji… Rodina hraběte Stauffenberga bude vyhubena do posledního člena.“
Řada členů rodu byla skutečně zavražděna. Přesto však manželka hraběte Stauffeberga přežila. Byla v jiném stavu. Děti jí byly odebrány a dány na převýchovu. Ninu přepravili do koncentračního tábora Ravensbrücku. Když v lednu 1945 v porodnici ve Frankfurtu nad Odrou přivedla na svět děvčátko, onemocněla, byla převezena do nemocnice. Poté měla být dopravena do jiného koncentračního tábora. Vojenský četník, který byl pověřen tímto úkolem, v předvečer konce války ji opustil a prásknul do bot. A tak se Nina Stauffenbergová zachránila. Po Německem prohrané válce se matka se svými dětmi sešla.
Stauffenberg byl hrdina. Svými činy se zapsal do dějin Německa. I my můžeme na něj vzpomínat s úctou. Musíme si být však vědomi, že tento německý důstojník nepřekročil práh německého nacionalismu. V Němcích viděl sílu, která měla vést ostatní evropské národy k lepšímu životu. Tedy i v jeho pojetí byl německý národ vyvoleným mezi ostatními, a proto mu příslušela vedoucí role v Evropě. Alternativa, kterou Stauffenberg představoval, byla jistě mnohem vhodnější pro Evropu a svět, než nacistický obraz světa s herrenvolkem a jeho především slovanskými otroky. Přesto však také popírala princip rovnoprávnosti všech národů i princip rovnosti obecně a zdůrazňovala „přirozenou hierarchii“ a vůdcovství těch, kteří z moci boží byli nadaní vlohami, kázní a obětavostí.
Ať se již díváme na myšlenky a činy Stauffenberga jakkoliv, musíme mu přiznat odvahu, obětavost a věrnost ideálům, které vyznával. Pokud by on a jeho věrní zvítězili, válka by zřejmě následně skončila. Miliony lidských životů, obrovské materiální hodnoty by byly zachovány. A právě toto byl cíl, který Stauffenberg především sledoval.
Naši, čeští hrdinové, legionáři v první světové válce, účastníci protiněmeckého odboje v druhé světové válce, na rozdíl od něho, nesnili o velkých říších, vedoucí úloze českého národa v Evropě, ale bojovali o uchování našeho národa, státu, či o jeho obnovení, a to v souladu s demokratickými a humánními principy. Uhájit existenci našeho národa v téměř permanentních bojích s germánským Drang nach Osten v trvání více než 1100 let je výkon heroický a sám o sobě svědčí o hrdinství, obětavosti a kvalitách našeho národa. Buďme na své předky hrdí, snažme se jim vyrovnat, snažme se uchovat jejich odkaz!
Dr. O. Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz