Co je nejzákladnějším českým zájmem? Bez dlouhého rozmyšlení můžeme říci, že jím je udržení, upevňování a rozvoj českého státu. Když Habsburkové z nezávislého českého království, udělali zemi s fragmentární, podstatně omezenou svrchovaností, jíž vládnoucí moc po staletí vysávala, usilovaly celé generace naši předků o obnovení naší státnosti. Naplnění tohoto jejich snu stálo velké množství krve.. Byl to zápas probíhající v několika století. Měl na naší straně bezpočet obětí. Naši pradědové, dědové umírali za samostatný čs. stát i na frontách první světové války. Za prosazování českých národních zájmů trpěli naši vlastenci v rakousko-uherských kriminálech. Zajaté legionáře Rakušané popravovali, jak říkali, za zradu. Porážka nedemokratických a po světovládě toužících ústředních mocností, především Německa a Rakouska-Uherska, umožnila v mezinárodních vztazích uplatnit tehdy revoluční princip práva národů na sebeurčení. Na troskách mocnářství vyrostly nástupnické státy. Do rodiny suverénních států vstoupila i Československá republika.
Počátkem 90. let minulého století byla však rozbita. Jejím nástupnickým státem se stala Česká republika. Podle ústavy je ČR svrchovaným, jednotným a demokratickým právním státem. v němž lid, který je zdrojem veškeré státní moci; vykonává svou moc prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
Otázkou je, jak uvedené ústavní orgány tuto moc vykonávají. Buďme konkrétní! Pokud jde o církevní restituce tak velká většina občanů byla proti nim, zvláště proti jejich podobě a rozsahu, stanoveném zákonnou normou. Všichni politici si toho byli vědomi. O restitucích se jednalo delší dobu. Když přišlo k hlasování v Poslanecké sněmovně PČR, zákon byl schválen stojedničkovou většinou ODS před tím „uklidila“ tři poslanec, kteří se zdráhali pro restituce hlasovat. Zato ODS podepřel hlas poslance, který je nyní ve výkonu trestu. Dva z odstraněných poslanců ODS odměnila výnosnými „trafikami“. Aby tato stojedničková většina byla vůbec dosažena, docházelo k různým machinacím, jež s demokratickými postupy a ústavností neměly nic společného. Jako deus ex machina působila strana „Lidem“, jež je slepencem odtrženým od Véček. Stranu Karolíny Peake nikdo nevolil, ale přesto svými několika hlasy přispěla k přijetí zákona o církevních restitucích. K vládotvorné straně též patří TOP09 v čele s K. Schwarzenbergem. Ta samozřejmě všemi deseti hlasovala pro restituce.
Ač vládní politické strany znaly stanovisko velké většiny lidu k restitucím, rozhodly se jeho stanovisko ignorovat. Návrh příslušného zákona vypracovaly.Jejich poslanci jej schválili. Takže můžeme říci, že vláda ČR, poslanecká sněmovna hlasovaly v hrubém rozporu s přáním lidu. V době krize, kdy mnozí lidé žijí na hranici chudoby nebo v chudobě, kdy povodně působí miliardové škody, kdy vláda, jež sama sebe nazývá vládou rozpočtové odpovědnosti, škrtreformami dusí naše hospodářství, každý rozumně uvažující člověk rychle pochopí, že celková současná společenská situace vylučuje, aby stát komukoliv dával prezenty za 135 miliard korun, které mohou inflací narůst ještě o desítky miliard. Lidé to chápou, politici nikoliv a jednají podle svého. Je jejich postup demokratický? Samozřejmě že nikoliv! A jsme přesvědčeni, že nebyl ani ústavní.
A tak jsme se upnuli k Ústavnímu soudu ČR. Byli jsme zklamáni. Soud velkou většinou svých soudců potvrdil platnost restitučního zákona. To byl tedy třetí a poslední orgán, jehož prostřednictvím, jak říká ústava, lid vykonává svou moc. Hlas lidu byl oslyšen. Bylo rozhodnuto nedemokraticky, tj. v rozporu s vůlí lidu. Pro naše velké křesťany ve vládě, K. Schwarzenberga a P. Nečase, již zřejmě neplatí zásada „Hlas lidu – hlas Boží“. A co tedy může lid činit v takovéto situaci?
Vedle běžných politických prostředků, ústava zná ještě jeden zvlášť významný institut, a to referendum. Naši politici již o něm jednají řadu let a dosud se nedohodli. Lidu jej dosud „nenadělili“, ač dávno měli tak učinit. Ústava říká, že: „Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.“ Takový ústavní zákon zákonodárci ještě nepřijali. Věděli proč. Nyní, pokud by referendum ústavní zákon zakotvoval, mohl lid jako suverén rozhodnout o církevních restitucích přímo. Není pochyb, že by církevní restituce velkou většinou odmítl.
Celostátní imperativní referendum jistě potřebujeme. Současně však musíme soustavně vyžadovat, aby rozhodování všech ústavních orgánů bylo demokratické, tedy takové, jež by bylo v souladu s vůlí většiny lidu. Ti politici, kteří jednají jinak, by napříště neměli být ve volbách zvoleni. V demokratické společnosti do politiky nepatří. Jejich odpovědnost by však neměla být jen politická, když českému státu, národu a lidu neslouží. Restitucemi, složené i z grošů vdov, sirotků a nemocných, nás silně poškodili. Nelze proto jen a zatím vždy spoléhat na Boží mlýny!
Čí zájmy tedy naši současní vládní politici vlastně prosazují? Někteří nás údajně táhnou k Německu, ať to stojí, co to stojí. Společně pak s dalšími dávají „ze státního“ dary církvím, dále je třeba vyhovět pánům slunečních elektráren či jiných nadnárodních nebo menších přátelských společností. Vyslyšen musí být i hlas „Evropy“, a to i kdyby čert na koze jezdil. A jak mezi těmito a podobnými tlaky uplatnit hlas lidu? Ale nakonec ani v tomto směru není žádný problém. Páni z pozice přece nejsou a nebudou nikdy „populisty“! Z podhradí zásadně hlasy nevyslyší, kmány k moci nepřipustí. Už i pan kardinál se přece obává vlády lůzy. Demokracii je proto třeba ochránit! A právě za ochranu té pravé demokracie, která s lidovládou nemá nic společného, budou povolební trafiky i požehnání církve svaté.
Jak však bude reagovat zbohatlá dukovská církev na představu papeže Františka o chudé církvi pro chudé?
Ano, je několik cest, které mohou vést ke změně církevních restitucí. Mohou vést i k rozšíření demokracie a upevnění naší státnosti.
J. Kovář
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz