Když v r. 2005 jsem četl článek Hanse Gebeho „Nesnadná cesta ke smířlivému gestu“, v němž autor vyslovuje názor, že v budoucnosti by vyhnanci z vlasti, tj. odsunutí Němci, a církve mohli od republiky získat odškodnění v miliardových částkách (Prager Volkszeitung, 4.8.2005, Listy č. 44, str.1, (www.ceskenarodnilisty.cz), myslel jsem si, že německý tisk občas musí svým čtenářům dát nějakou naději, poněvadž ji, alespoň mnozí z nich, i očekávají. Informaci jsem nepovažoval za důvěryhodnou. Možnost takovéhoto vývoje jsem neviděl. Uplynulo pár let a najednou jsme ve zcela změněné situaci.
V souvislosti s projednáváním návrhu zákona o církevních restitucích, jež velká většina národa zásadně odmítá, se kromě dalšího diskutovalo též o tom, aby jeho znění neumožňovalo odškodnění „sudetských“ Němců a kolaborantské šlechty. I prezident V. Klaus, samozřejmě též miliony dalších občanů republiky, v tomto smyslu vyslovovali své obavy. Psaly se dopisy, vysvětlovalo a mnozí z nás převážně nabyli dojmu, že dekrety prezidenta republiky, nebudou dotčeny.
Při projednávání uvedeného návrhu zákona došlo k jeho doplnění tzv. přílepkem. Pan dr. Jaroslav Kuba, právní poradce prezidenta republiky, ve svém článku „Neveto jako gesto nestačí“ (Právo, 26.11.2012, str. 6), napsal: „Druhé (nebezpečí - pozn. red.) zakládá rafinovaně konstruovaný přílepek, klasifikující prezidentské dekrety jako bezpráví, které je nutno zákonem odstranit a zhojit restitucí… připomínám, že jde o konstrukci tvořenou třemi paragrafy, a podle níž ten, na něhož dopadají dekrety, nemá oprávnění k naturální restituci, proto uzavře se státem smlouvu o vypořádání nároků za nevydaný majetek a obdrží paušální finanční náhradu…Jestliže se místo vydání věci poskytne finanční kompenzace, znamená to v obou případech uznání nároku, uznání majetkové křivdy, a co je zásadní, na dekrety se ukazuje jako na skutečnost, která vedla ke křivdě. To není jen ´prolomení dekretů´, ale již i jejich diskvalifikace jakožto bezpráví, které má tento zákon odčinit. ...
Ti, kteří mně podsouvají strašení německým nebezpečím, varuji-li před právními důsledky zrušení dekretů, se mýlí. Neboť í po jejich právní diskvalifikaci sice nevolá německý prezident, ale sní o ní jedinci a skupiny na obou stranách česko-německé hranice. Neboť jim otevře dveře k poslední fázi majetkového převratu, z něhož budou těžit pod záminkou restitucí za údajné křivdy spáchané Čechy.“
V souvislosti s uvedeným vyvstává též jistě ne nezajímavá otázka, který poslanec, a za jakou stranu, uvedený přílepek navrhl. Pokud něco takového hrůzného a odsouzeníhodného mohl udělat český poslanec a česká poslanecká sněmovna přílepek většinou hlasů schválit, pak je třeba zdůraznit, že tato většina, jak jsem přesvědčen, je pro naší republiku, její lid, největším nebezpečím, které si lze vůbec v současnosti představit. Tady již přestává hra na opozici a pozici. Jde o demokracii, právní stát a můžeme i tvrdit, že jde i o samu podstatu našeho státu. Jaká hra se s námi hraje?
Zatímco se neustále objevují nějaké finanční či jiné nároky nejrůznějších subjektů, vznášené na republiku, a jak je vidět, vláda „rozpočtové odpovědnosti“, která invalidy, důchodce, nezaměstnané připravuje o miliardy ročně, více méně tyto nároky akceptuje. Státní dluh roste. Bylo by logické a odpovědné, kdyby se naši představitelé začali také zabývat finančními nároky, které vůči Německu máme. Ale oni se ani neopovažují vůči Spolkové republice Německo, která je právním nástupcem nacistické říše, vznést reparační nároky, jež nám mezinárodně byly přiznány. Československo bylo signatářským státem Pařížské reparační dohody. Z ní pro nás vyplýval i následující závazek: „Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci nebo jimi bude disponovati tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnout znovu pod německou kontrolu…
A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací.“
(Dohoda o německých reparacích, vydalo Ministerstvo zahraničních věcí, Praha, srpen 1946, nákladem Orbisu, str. 67-68)
Z uvedeného vyplývala povinnost ČSR konfiskovat německý majetek a dále trvá povinnost nevydat ho. Hodnota majetku tzv. sudetských Němců neměla být a také ani nebyla započítána na náš reparační účet.
Naše reparační a nereparační pohledávky vůči SRN představují cca 360 miliard předválečných korun. Zatím jsme od Německa získali jen několik set milionů. Němečtí politici nám léta slibovali, včetně W. Brandta, že reparace budou plnit, jakmile dojde ke sjednocení Německa. To nám sliboval i H. Genscher. Když však naši zástupci v r. 1990 požadovali na Německu plnění reparací, setkali se s mlčenlivým odmítáním, ač na ně máme nárok, což potvrzuje řada i našich odborníků, např. pan profesor V. Pavlíček. Tak jaké naše vztahy s Německem vlastně jsou? Nejlepší vůbec, jaké kdy byly? Pokud by tomu tak bylo, pak jistě by Němci, kteří jsou jinak přeborníci na neplacení reparací, nám již reparace alespoň převážně zaplatili.
Nyní se opět začíná mluvit o nárocích „sudetských“ Němců. Z hlediska mezinárodního práva jsou nulové. Naopak my na Německu za současné finanční situace bychom měli požadovat plnění jeho reparačních povinností. Proč tak nečiníme? V mezinárodním právu platí zásada, že agresor je povinen zaplatit své oběti náhradu škod, které jí vznikly v souvislosti s agresí. Jakákoliv česká vláda, která bude sledovat naše národní zájmy, by tak měla činit. My všichni svou tvrdou prací, šetřením jsme museli přispět k poválečnému budování Němci polozničené, vykradené a zplundrované republiky. Mnozí z nás prožili šest strašných let okupace, živoření, nemocí z podvýživy, otrocké práce. 360 tisíc našich spoluobčanů bylo Němci zavražděno, či padlo v boji s nimi. Na tyto skutečnosti nelze zapomínat!
„Veto, kterým je český prezident vybaven,“ pokračuje dr. J. Kuba ve svém článku, „právně zaručuje pouze zdržení legislativního procesu. Nezaručuje jeho výsledek, např. nepřijetí vráceného zákona. Avšak morální efekt by v tomto případě byl jistě zásadní. Neboť jde o zákon, který možnými důsledky směřuje proti ústavnímu zákazu změny podstatných náležitostí demokratického právního státu. Podle mého názoru by ho proto měl Ústavní soud zrušit.
Domnívám se, že je značná pravděpodobnost, že Ústavní soud ČR zákon o církevních restitucích, včetně jeho přílepku, zruší, Neměli bychom však jenom čekat na rozhodnutí ústavního soudu, měli bychom se o danou problematiku zcela mimořádně silně zabývat a hlasitě volat, že s tímto restitučním zákonem nesouhlasíme, že ani nesouhlasíme s rozhodováním silně pravicové „většiny“ poslanecké sněmovny, podpírané i hlasy, jak se obecně chápe, “koupených“ poslanců nebo jedné účelově vytvořené strany, jíž žádný volič nikdy nedal hlas. Východiskem z krize, do které nás zavedly pravicové vládnoucí strany, těší se v současnosti důvěře necelých 20% občanů, jsou předčasné volby, z kterých vzejde, jak věříme, nová důvěryhodná vládní koalice, která bude vládnout v souladu se zájmy lidu a našeho národa. Věříme, že odstraní tzv. reformy, které ve skutečnosti byly jen opatřeními, směřujícími proti velké většině společnosti.
Dr. O. Tuleškov
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz