Církev československá v Praze

Dr. Miroslav Novák

Nepřátelský poměr hitlerovského režimu k církvi československé byl od počátku určen tím, že to byla církev demokratická a vysloveně národní. Již při svém vzniku, po prvé světové válce (r. 1920), přijala do svých řad všechny ty dobré a uvědomělé české lidi, kteří v nové republice chtěli uskutečniti své touhy po živém náboženství. Založena pokrokovými kněžími a laiky, vrůstala do všech vrstev národa a vedla k svobodnému demokratickému myšlení i v církvi. Proklamovala stěžejní zásadu: svobodu svědomí. Dala si úkol naplniti současné snažení mravní i poznání vědecké duchem Kristovým, jak se dochoval v bibli a v národě československém, zvláště v tradici husitské a českobratrské. Od počátku zdůrazňovala církev, že vyrůstá z husitství a že na ně navazuje. Ne, že by přijímala věroučný obsah Husova učení — ten byl středověký, katolický, nýbrž brala za svůj Husův postoj v pravdě, jeho hledání pravdy, jeho usilování o vítězství pravdy a jeho odhodlání hájiti pravdu i za cenu života.

Krok za krokem se církev konsolidovala a rovnoměrně vzrůstala. Před druhou světovou válkou měla celkem na 750 000 příslušníků. V Praze měla 20 náboženských obcí se 135 000 členů.

Klidný vývoj a vzrůst byl přerván vpádem německých hitlerovských barbarů, a to v době, kdy se církev chystala oslaviti dvacet let svého trvání. Nacisté se neodvážili rázem zrušiti československou církev v historických zemích, jako to učinil jejich zaprodanec, luďácký kněz Tiso na Slovensku po roztržení bratrských pout mezi Čechy a Slováky. Němci se rozhodli pro pozvolné škrcení národního hnutí církve československé. Už jméno církev československá je provokovalo. Zakázali je, dali strhati nápisy na sborech a vnutili změnu jména. Zakázali učebnice náboženství s poukazem na to, že se nedají opravit nebo upravit, poněvadž jsou psány v duchu českých dějin (husitství), který je protiříšský. Nařídili napsati učebnice nové v říšském duchu, ale církev se nepodřídila a raději nových učebnic nevydala. Po celou dobu okupace se vyučovalo bez učebnic a děti vyrůstaly v dobré Čechoslováky s pevnou vírou v konečnou porážku Hitlera a ve vítězství spravedlivé věci.

Ani chrám nezůstal ušetřen. Husitské písně, nejčastěji zpívané, byly zakázány, zpěvník, v němž byly tyto písně, nesměli mít příslušníci s sebou na bohoslužbách. Děti i dospělí se učili písně zpaměti a zpívali je, jako kdysi předkové v době temna, za zavřenými dveřmi. Mládež církve, organisovaná v „Jednotách mládeže", vedená duchovními a ideovými vedoucími, nepodlehla nacistickému jedu. Při svých večerech seznamovala se s pravdami, jež byly veřejně Emanuelem Moravcem odsuzovány, a tak byla připravena vnitřně, když zazněl povel: „Na barikády!“

V nejtěžších dobách, kdy se zdálo, že nastává konec, byl český kněz ve škole a na kazatelně oporou tisíců českých lidí. Utěšoval, dodával odvahu, přesvědčoval, že pravda musí nakonec zvítěziti, a pomáhal rodinám popravených. Nejeden z duchovních byl přímo účasten na illegálním osvobozovacím hnutí. Ve sborech, mezi bratřími a sestrami, se kázalo otevřeně. Ale shromáždění bývala veliká a agenti gestapa neměli těžkou práci s udáváním. Církev platila svoji krvavou daň. Čtvrtina pražských duchovních, mnoho členů rad starších a zaměstnanců církve bylo persekvováno. Koncentrační tábory, vězení, vypovídání z Prahy, výslechy. Správce pražské diecése a brzy po něm i jeho zástupce byli zatčeni a uvězněni v Terezíně. I v nejhorším koncentračním táboře, v Osvěčímě, zahynul jeden z mladých pražských duchovních.

Někdy byly obavy o celou církev, když se gestapo probíralo kartotékou všech duchovních církve československé, v níž bylo zapsáno všechno možné vedle fotografického materiálu. Obavy byly odůvodněné, protože při zatčení zástupce správce diecése prohlásil vyslýchající gestapák, že by měli zatknout všechny duchovní církve jako zrádce.

Díky Bohu, je to všechno pryč, jako černý mrak, který se rozplynul. Církev přijala zprávu o vítězství s nadšením, které se rovná nadšení prvotních shromáždění při vzniku církve. Narovnala se jako přišlápnutý květ a zaradovala se tím více nad novým uspořádáním věcí v tomto národě. Aby do nového života vstoupila s čistým štítem a zajistila si tak do další budoucnosti možnost rozvoje, nebála se, jako prvá z církví, provést očistu církevního života a státi na stráži, aby se církev nestala útulkem nedemokratických lidí, a náboženství aby se nestalo rouškou, za níž by se mohla skrýti reakce.

Církev radostně uvítala program vlády republiky, jehož důsledné provedení bude znamenati další krok ve výstavbě nového a spravedlivějšího světa Uvítala také projevy pana ministra školství a osvěty prof. Nejedlého i jiných ministrů z nichž je zřejmý jejich kladný postoj k živé tradici husitské, zdroji národní sily v dobách nebezpečí o kladný postoj k Palackého pojetí dějin, jež se Němci marně snažili převrátit. A tak se dostává církvi konečně zadostiučinění že se uznává to, o co církev usilovala a co hlásala od svého založení před dvaceti pěti lety.

Pro České národní listy připravil kapitolu z knihy „Šest let okupace Prahy“ P. Rejf