Chudoba

Michael Morris

„Mojí základní premisou bylo vždy, že chudobu nevytvářejí chudí, ale politika a instituce. A největší zodpovědnost za politiku a instituce nese vláda.“

Muhammad Yunus (zakladatel konceptu mikroúvěru a nositel Nobelovy ceny za rok 2006)

Chudoba je vedle špatného zdraví, horších šancí na vzdělání a vyšší míry násilí jedním z nejpalčivějších prvků nerovnosti. Celosvětová, místy až extrémní chudoba je podle mě jedním z největších zločinů na planetě, na němž se všichni podílíme také svým pasivním posto¬jem. Nikdo nemusí být chudý, protože všeho je na Zemi dostatek! Žijeme ve světě totálního přebytku! Jen je třeba jej rovnoměrně rozdělit. Ročně vyhodíme 1,3 miliard tun potravin (!); to je čtyřikrát víc, než by bylo potřeba na vy¬řešení problému s hladověním.

Globální zemědělství je podle Organizace pro výživu a zemědělství při dnešním stavu techniky schopné do¬statečně nasytit dvanáct miliard lidí, a pokud se vzdáme masa, tak ještě více. Dokonce můžeme vycházet z toho, že hranice dvanácti miliard nikdy nedosáhneme. Důvodem je to, že nárůst počtu obyvatel v Číně výrazně zpomalil a tento trend bude i nadále pokračovat. Všechny prognó¬zy minulých let byly v tomto směru silně nadhodnocené. Od konce 80. let minulého století růst celosvětové popu¬lace slábne také v absolutních číslech. Většina prognóz počítala s prodlužující se průměrnou délkou života, při¬čemž už dnes víme, že toto číslo se především u chudých lidí opět snižuje.

Lidé nehladoví proto, že by na Zemi byl nedostatek po¬travin, ale proto, že se její zdroje rozdělují jednostranně. Například Indie, země s největším počtem hladovějících na světě, patří k deseti největším vývozcům obilí a v roce 2004 na exportu těchto produktů vydělala dvě miliardy amerických dolarů.

„Můžeme vytvořit svět bez chudoby. Pokud si to však nedovedeme představit, nikdy toho nedosáhneme. Před¬stava je první krok. Můžeme dojít tam, kam chceme. Bez definice však do cíle nikdy nedojdeme.

Muhammad Yunnus

Otázka, kdo je chudý a kdo ne, se týká definice chudoby. V tomto ohledu panují rozdílné názory. Pro lidi, které sužuje nedostatek jídla, nemohou si dovolit lékařskou pomoc a nemají peníze, aby poslali své děti do školy, to ovšem nemá žádný význam. Chudoba už dávno není fenoménem pouze zemí třetího světa. Kdo má oči, ví, že i v evropských státech je stále očividnější. Právě ve velko¬stech lze na počátku jedenadvacátého století vidět lidi, kteří žebrají, hladoví, vybírají popelnice a spí na ulici.

V (zejména jihovýchodní) Evropě se chudoba od roku 2008 výrazně rozšířila. Tolik hladovějících lidí zde nežilo od konce druhé světové války. Jen ve Španělsku byly v roce 2012 přes tři miliony občanů odkázány na pomoc Červe¬no kříže a podobných organizací. V mnoha městech stojí lidé dlouhé fronty na talíř polévky zdarma. Podle Organizanizace spojených národů a Světové banky je člověk chudý, pokud žije za méně než 1,25 dolaru na den. Spolkový statistický úřad ve Wiesbadenu definuje jako chudé osoby, jejichž čistý příjem je nižší než 60 % národního průměru. Pro jedince žijící bez partnera se tato hranice

pohybuje u 925 € na měsíc.

Tyto definice jsou v podstatě nesmyslné. Chudoba není totiž žádná absolutní veličina, ale spíše subjektivní pocit. Je těžké říct, od jaké výše příjmu či od jaké míry blahobytu o ní lze mluvit, protože to závisí na mnoha okolnostech. Chudoba začíná již u strachu z chudoby. Rozhodující je rozdíl mezi nejlépe a nejhůře vydělávajícími občany v rámci jedné společnosti. Čím je člověk chudší, tím je nemocnější a tím dříve umírá. To jsou fakta. Chudí lidé mají vysoký sklon k alkoholismu a závislosti na drogách, což jasně dokládá řada studií. Nezávisí to na nedostatečném vzdělání nebo špatnému přístupu k lékařské péči, proto¬že princip je v bohatých zemích stejný jako v chudých.

„Ano, tyto faktory mají vliv, ale studie ukázaly, že při nejlepším jsou zodpovědné pouze za jednu třetinu případů. A co zbylé dvě třetiny? Je to prosté - důvodem je stres vyvolaný chudobou! S každým dolarem, o který vyděláme méně než Bili Gates, klesá pravděpodobnost, že budeme zdraví. Nejde tedy o to, být chudý, ale o to chudý se cítit!“

Dr. Robert Sapolsky (neurovědec a spisovatel)

Čím chudší je člověk ve srovnání se svým okolím, tím je nemocnější. Nemoc vyvolává hlavně pocit, že jsme chudí neboli že máme oproti svým bližním méně statků. Přitom hrají roli subjektivní faktory jako pocit podřazenosti, mé- něcennosti či neschopnosti. Jak se může mít rád člověk, kterému se od jeho okolí nedostává lásky, uznání ani sou¬citu? Jak má někdo, kdo se nemá rád, pak předávat lásku svým bližním či dětem?

Chudý Evropan je bohatý ve srovnání s chudákem v Eti¬opii, ale necítí se tak, protože ze své perspektivy je chudý. Vůči chudým máme méně respektu, protože se často domníváme, že si za svou situaci mohou sami. Na základě so¬ciálního statusu desetiletého dítěte lze předpovědět jeho zdravotní stav za několik desetiletí. Například je známé, že otylost, jeden z nej větších problémů mladé generace v celém západním světě, je následkem špatné stravy a přídatných látek v jídle. Ale také důsledkem strachu, jehož se lidem s nízkými příjmy dostává již v těle matky a který je provází po celý život. Názorným příkladem je tak zvaná holandská hladová zima. V roce 1944 v Holandsku byl stejně jako v mnoha jiných válečných oblastech extrémní nedostatek jídla. Němečtí okupanti však situaci vyostřili tím, že posílali i to málo potravin do Německa. Během několika měsíců pak zemřely hladem desetitisíce lidí.

„Efekt holandské hladové zimy znamená, že pokud jste v době hladomoru byli plod ve druhé nebo třetí třetině těhotenství, vaše tělo si z tohoto období přineslo do ži¬vota jedinečnou zkušenost. Snažilo se zjistit informa¬ce o svém okolí: Jak moc nebezpečný je svět venku? Je v něm všeho dostatek? Kolik živin dostávám od matky? Pokud jste v té době museli v matčině břiše hladovět, pak je vaše tělo navždy naprogramováno tak, aby s cuk¬ry a tuky zacházelo velmi úsporně. Ukládáte si, kolik to jen jde, a je velmi pravděpodobné, že v padesátce budete trpět vysokým tlakem, otylostí nebo metabolickým syn¬dromem.“

Dr. Robert Sapolsky

Poznámka: Metabolický syndrom se někdy označuje také jako smrticí kvarteto, Reavenův syndom nebo Syn¬drom X. Je považován za rozhodující rizikový faktor při rdečních nemocích a charakterizují jej tyto čtyři složky: abdominální obezita (= v oblasti břicha), vysoký krevní tlak, nestandardní hodnoty krevního tuku a inzulínová rezistence.

Vítěze a poražené lze poznat už na startu! Přestože se lidem podaří uniknout z chudoby, do níž se narodili, budou jí celý život (většinou nevědomě) trpět. Zkušenost chudoby se jim totiž hluboce vryla do těla i ducha a tyto informace předávají i svým dětem. I z toho důvodu jen několik málo lidí unikne ze strukturální chudoby. Je to za¬kovaný kruh, který je potřeba zlomit. Základním předpokladem je však otevřený a upřímný přístup k problému, čemuž je však bráněno ze strany politiky. Na podzim roku 2012 chtěla německá spolková vláda představit zprávu o chudobě a bohatství, jejíž zveřejnění však bylo na nátlak FDP (= Freie demokratische Partei = Svobodná demokratická strana) několikrát posunuto. Kritické pasᬞe pojednávající o rostoucí propasti mezi chudými a bohatými jako například „soukromý majetek je v Německu rozdělen velmi nerovnoměrně“ nebo „rozdíly ve výši jed¬notlivých příjmů se zvětšily“ byly s odkazem na čtyři mi¬liony zaměstnanců vydělávajícím v zemi méně než sedm euro na hodinu jednoduše vyškrtnuty.

Tři čtvrtiny podvyživených lidí na této planetě žijí na venkově a pracují v zemědělství. Jejich příjem je tak nízký, že nedovedou uživit ani sami sebe. Klasické ban¬ky jim zpravidla neposkytnou potřebný úvěr na investici do nového osiva, pozemků nebo lepšího technického vyba¬vení . USA a Evropská unie navíc subvencuj í vlastní zeleninu a ovoce, takže na cizích trzích jako například v Africe jsou nabízeny za nižší ceny než produkty místních zeměděl¬ců. To vyhání lidi z venkova do měst. (V roce 2007 po¬prvé v historii žilo více obyvatel ve městech než na ven¬kově.) Dále to nutí africké rolníky k tomu, aby ilegálně a s nasazením života prchali do Evropy. Například ve Španělsku pracují jako výpomoc při žních. Sbírají tam a balí zeleninu, která se pak za nízké ceny prodává v Africe a připravuje je permanentně o jejich živobytí. Odhlédne me-li od perverznosti této situace, můžeme se jen doha¬dovat, co se asi honí hlavou chudých dělníků pracujících načerno, kteří si kopou vlastní hrob, aby uživili svou rodi¬nu v rodné zemi...

Subvenční politika je způsob, jak udržet chudobu v ne¬rozvinutých zemích! Namísto toho, abychom je podpoři¬li, všechny jejich pokusy o vlastní obživu podrýváme, což

z nich dělá žebráky. Pokud bychom subvence zastavili, zabránili bychom tomu, aby naše zelenina končila někde v Africe, a situace zemědělců by se tam okamžitě skokem zlepšila.

„Každý stát má svůj program dobročinnosti, který na¬zývá pomocí. Nezmůže však odstranit chudobu, neboť brání lidem ve vlastní iniciativě. Postavit před člověka talíř s jídlem, poskytnout mu další věci a říct mu, žij a bud’ zdravý, my se o tebe postaráme, je, jako když za¬ložíte lidské zoo. V zoo se krmí zvířata, pečovatelé se o ně starají, pokud jsou nemocná, pečují o ně - ale to není normální život. V lidském životě jde o kreativitu. Ve všech lidech dřímá veškerá kreativita, jakou si jen lze představit. Jen je třeba ji objevit - přimět jedince k tomu, aby ji rozvinul a pokročil dál. Dobročinnost ho o tuto šanci připravuje.“

Muhammad Yunus

Když organizujeme sbírky na chudé v dalekých zemích, děláme to většinou proto, abychom uklidnili své špatné svědomí. Samozřejmě může někdo také říct, že aspoň někteří z nás mají ještě nějaké to svědomí - a to už je důvod k naději! Ale to by bylo poněkud cynické, nemyslíte? Jen v Německu pořádá sbírky odhadem 580 000 nejrůznějších spolků a 19 000 soukromých nadací. Dokonce existují firmy, jež radí bohatým lidem, komu mají poslat své velkorysé dary - a jak svou zaangažovanost co nejlépe mediálně prodat. Dárcovství je „in“, je moderní. Proto se také řada prominentů účastní charitativních akcí a pak o tom vypráví bulváru. Nechápejte mě však špatně: netvrdím, že řadu soukromých osob i velkých organizací při dárcovství neženou vznešené motivy. Měli bychom si však uvědomit, že vybrané peníze nemohou trpícím zaru¬čit dlouhodobé zlepšení jejich situace. Z krásné myšlenky se stal tvrdý obchod podle motta „já vám dám peníze, ale vy si musíte koupit můj produkt, zaměstnat mé poradce nebo podpořit můj nápad“.

Organizace spojených národů, Světová banka nebo Me¬zinárodní měnový fond dosahují v boji proti chudobě vel¬mi špatných výsledků. Většina politiků a ekonomů to však svádí na nedostatečné struktury. Jen málo lidí se ovšem odváží učinit rozhodující krok a zpochybnit nedotknutel¬nost těchto uskupení.

Lidé jako například Henry Kissinger, který působil jako poradce a důvěrník nejbohatších Američanů, neustále zdůrazňují svůj zájem na ukončení hladomoru ve světě. Avšak ve skutečnosti dělají jen to, co dopomáhá bohatým k ještě většímu bohatství a chudým k větší chudobě. Po¬řádá se spousta konferencí, kde se prezentují velké my¬šlenky, to vše bez výsledku. „Za deset let nepůjde žádný muž, žena či dítě spát hladové,“ tvrdil v roce 1974 na Světo¬vé konferenci o výživě tehdejší ministr zahraničních věcí Kissinger, načež ho média všude vychvalovala a citovala. Kissinger měl v té době mnoho příležitostí, jak svá slo¬va proměnit v činy, ale neudělal to. Politika Západu nemá totiž nejmenší zájem na ukončení chudoby ve světě. Dů¬vod? Je to skvělý obchod pro pár obřích koncernů.

Chudoba je hlavním důvodem všech forem násilí pod¬míněných chováním. Chudoba činí lidi nešťastnými, ne¬jistými, úzkostlivými, přivádí je k zuřivosti, vyvolává ne¬moci a stimuluje je ke kriminálnímu chování. Nechtějí-li se podvolit svému osudu, jsou nuceni si to, co potřebují, vzít sami. Zejména v západním světě dělá chudoba z lidí zločince, protože je jim jasné, že legální cestou nemají žádnou šanci své situaci uniknout

Běžný postup Západu v souvislosti s bojem proti chudobě je poskytnout chudým zemím úvěr a stanovit, na co mají peníze vynaložit. Je to dokonalý bludný kruh, který : chudé neustále drží uvězněné v starých podmínkách. Ano, vybíráme dary od občanů prvního a druhého světa, abychom obyvatele třetího světa udrželi v chudobě. A z toho profitují velkokoncerny. Uvedu příklad: 75 % darů, které byly během let poslány do Bangladéše, následně v podobě tužeb a mezd poskytnutých tomuto státu opět odtekly do dárcovských zemí. Zbylých 25 % připadlo zčásti na místní : poradce a smluvní firmy. Takto si privilegovaní pod pláštěm dobročinnosti rozdělují peníze mezi sebou.

Pod vedením Světové banky organizují mnohé rádoby charitativní organizace a dceřiné společnosti OSN podpůrné projekty, jež neslouží ničemu jinému než k vlast¬nímu obohacení a k tomu, aby byly chudé země ještě více závislé na těch bohatých. V roce 2006 vyšla kniha Confession of an Economic Hit Man (Zpovědi lovce ekonomik), v níž autor John Perkins popisuje své mnohaleté působe¬ni na pozici vedoucího ekonoma poradenské firmy Chas. T. Main pro americkou Národní bezpečnostní agenturu (NSA). Jeho úkolem bylo vydírat chudé země s velkým nerostným bohatstvím, aby je za úvěr u Světové banky (který ve skutečnosti nepotřebovaly) postoupily jeho firmě, i tím NSA. Pokud při svém „vyjednávání" nebyl úspěšný, do země byli vysláni „šakalové", kteří zde na klíčové osoby vykonávali nátlak násilím nebo je i vraždili.

Domnělí „experti", kteří mají velký vliv na politiku a veřejné mínění, často mluví o „komplexním neduhu 'zrodního hospodářství, jenž vyžaduje diferencovanou, komplexní diagnózu a péči" - jako například Jeffrey Sachs, odborník na mezinárodní hospodářství, ředitel institutu Earth Institute na kolumbijské univerzitě a poradce býva¬lého generálního tajemníka OSN Kofiho Anana i mnoha vlád a předních mezinárodních instancí. Podle Sachse je třeba v souvislosti s bojem proti chudobě v zemích třetího světa „zřídit základní infrastrukturu s ulicemi, elektřinou a přístavy a lidský kapitál podpořit lepším zdravím a vzdě¬láním".

Pokud někdo lidi označuje jako „lidský kapitál‘, pak je jasné, že postrádá jakýkoliv soucit i lidskost a své bližní vnímá jen jako statistická čísla - a podle toho s nimi i za¬chází. O jiných zemích a kulturách se nedozvíte z médií, protože jejich zprávy jsou přibarvené, filtrované a s rea¬litou většinou nemají nic společného. Co nám však brá¬ní v tom, abychom se sami sblížili s přistěhovalci a lidmi jiných kultur, pozvali je na šálek kávy a požádali je, aby nám vyprávěli svůj skutečný příběh?

„V mém srdci je vyryto: neexistuje nikdo, koho nelze mi¬lovat poté, co jste vyslechli jeho příběh.“

Mary Lou Kownacki

(jeptiška řádu benediktýnů)

Kdo chce pomáhat druhým, měl(a) by pracovat na eliminování nerovnoprávnosti, vnímat pozorněji druhé a snažit se vidět svět z jejich perspektivy. Je to snadné, když jste ochotni naslouchat. Každý vám rád o sobě po¬vypráví, protože každý chce být viděn a vnímán. Všichni totiž máme svou vlastní pravdu. Většina z nás má za to, že pravda je jen jedna, jenže tak to není. Je tolik různých pravd, kolik je na světě lidí.

Každý z nás může přispět k minimalizaci chudoby ve světě. Například orientujeme-li se jako konzumenti podle toho, za jakých podmínek bylo zboží vyrobeno. Existují seznamy firem, jež své produkty vyrábějí v ze¬mích s nízkými příjmy obyvatelstva a svým zaměstnan¬cům přímo nebo nepřímo vyplácejí nepřiměřeně nízkou mzdu. Tyto seznamy lze najít na internetu - viz 67y). Mno¬hé z těchto dceřiných firem a sweatshopů (název pro fabriky a manufaktury hlavně velkých nadnárodních koncernů v rozvojových zemích, kde pracují zaměstnanci za nepřiměře¬ných někdy až nelidských podmínek - pozn. redakce), kde bijí a zne¬užívají své „otroky", již musí pracovat sedm dní v týdnu ve více než dvanáctihodinových směnách, aby mohli na¬koupit trochu rýže pro svou rodinu. Kdo může s čistým ivědomím tuto situaci svým nákupním chováním pod¬porovat? Proč se nad tím občas nezamýšlíme a neinfor¬mujeme se dříve, než něco koupíme? Stálo by nás to jen několik málo minut.

Je toho tolik, co by každý z nás mohl udělat, aby se lidé vymanili z materiální i duchovní chudoby. Jako první vní¬mejme (i) chudáky jako sobě rovné, přestaňme jim dávat jejich situaci za vinu a pouze je litovat. Namísto almužny potřebují naši pozornost, respekt, uznání a takový druh podpory, aby si dovedli pomoci sami. Vynikající je příklad bangladéšského ekonoma Muhammada Yunuse, který se se svou Grameen Bank stal zakladatelem konceptu mikroúvěru, za což v roce 2006 obdržel i Nobelovu cenu za mír. Bohužel, když ji poté udělili i Baracku Obamovi a Evrop¬ské unii, stala se z toho fraška. Ale vraťme se nyní k Yunusově příspěvku:

„Chtěl jsem tím vlastně vyzkoušet, zda bych mohl po¬moci chudým lidem tak, aby si pomohli sami. Za¬čalo to v sousední vesnici univerzity, kde jsem učil v 70. letech. Když jsem zjistil, že chudí studenti si museli i na velmi nízký obnos peníze půjčit, zašel jsem s jedním studentem do vesnice a sestavil seznam lidí, kterých se to týkalo. Na hotovém seznamu bylo napsáno 42 jmen a celková částka, již studenti dlužili věřiteli, se pohy¬bovala okolo 27 dolarů. Byl pro mě šok, neboť samotná suma byla příliš malá. Avšak pokuta, kterou jim uložil věřitel, byla příliš vysoká. Poté jsem si řekl: tento pro¬blém můžu přece vyřešit sám, já jim dám těch 27 dola¬rů. Nebudou si muset nikde půjčovat a budou svobodní. Přesně to jsem také udělal a oni byli nadšení “ .

Muhammed Yunus

Princip poskytování mikroúvěrů nejchudším z chudých zaznamenal neuvěřitelný úspěch. Milionům lidí pomohl alespoň v tom, aby se sami uživili a zajistili svou existen¬ci. A to jim dodalo sebedůvěru a vrátilo kus ztracené dů¬stojnosti. Dnes má Grameen Bank 6,4 milionu zákazníků, z nichž 96 % tvoří ženy. Splatnost vypůjčených obnosů se pohybuje kolem 99 % - o tom mohou západní banky jen snít. Dlužníci jsou zároveň i vlastníky banky a proto není třeba žádné pojištění. Princip mikrofinančních institutů se v podstatě vrací k modelu družstev vyvinutém před 150 lety Friedrichem Wilhelmeni Raiffeisenem.

Grameen Bank poskytuje úvěry žebrákům, aby si mohli koupit zboží. Průměrná půjčka činí dvanáct amerických dolarů. Když chodí ode dveří ke dveřím, nenatahují pouze ruku s kloboukem, ale prodávají sladkosti nebo hračky. Tak se z žebráků stali obchodníci. I pracovníci Grameen Bank navštěvují své zákazníky přímo v jejich obydlích a hodnotí přímo na místě jejich životní podmínky. Finan¬cují například šicí stroje, aby ženy mohly šít a své výrob¬ky prodávat, nebo ruční vozíky pro zemědělce, aby mohli své produkty dopravit na trh. Pomocí jednoduché myš¬lenky se Muhammedu Yunusovi podařilo obšťastnit mi¬liony lidí. Vrátil jim jejich důstojnost a zbavil je závislosti na druhých.

Každý z nás může svým dílem přispět k odstranění chudoby. Například podporovat jen ty společnosti, jež se chovají ke svým zaměstnancům s respektem. Většina z nás, kteří žijeme na Západě, nahromadila spoustu věcí. Xemáme důvod nakupovat to nejlevnější, protože levné výrobky jsou spojeny s levnou pracovní sílou. Samozřej¬mě nemusíme platit víc, než je nutné. Jenže dnes se hon¬ba za výhodnou koupí přeměnila téměř v závislost. Je jed¬no, zda nakupuji oblečení nebo akcie, vždy mám možnost sehnat si informace o tom, zda firma dodržuje pracovně-právní předpisy a je šetrná k životnímu prostředí. Proč bychom své chytré telefony jednou nevyužili k tomu, aby¬chom udělali něco dobrého?

„Každý člověk na této planetě je důležitý, má v sobě veškerou moc a schopnosti světa. Prostě věřím-li tomu, že mohu v životě druhých lidí něco změnit, pak to také dokážu. Sociálně založené podniky při tom mohou být velmi nápomocné. Mohu si vyhledat firmy, které jsou li¬dem prospěšné, co se týká zdraví a příjmů, pomáhají jim dostat se z chudoby, při řešení jejich právních problémů nebo jim dodávají potřebné léky; mohu do těchto firem investovat, protože vím, že to je investice a žádný dar. Nepotřebuju své peníze darovat. Chci-li udělat něco víc pro jiné lidi, koupím si v takové firmě podíl.“

Muhammed Yunus

V projektech rozvojové pomoci, ale i v hospodářské i sociální oblasti je jasná tendence k empowermentu, a tedy k podpoře svépomoci. To zahrnuje také občanskou angažovanost. Po desetiletích, v nichž jsme vše svalovali na stát a slepě důvěřovali svým politikům, poznáváme, že nakonec se zdaří jen to, nad čím máme sami kontrolu. Mimoto každý z nás může nabídnout něco, co potřebu¬jí druzí, ať už je to staré kolo, zkušenost nebo řemeslná schopnost. Roste počet malých lokálních iniciativ, v nichž si lidé navzájem vypomáhají a profitují z toho obě strany. Po letech, v nichž jsme vše přenechávali domnělým pro¬fesionálům, občané začínají brát svůj život do vlastních rukou. V odborném jazyce se tomu nešťastně říká laická kompetence, já bych to spíše nazval odpovědností. Každý z nás má v něčem zkušenost(i) a je v něčem kompetentní (čili je na něco odborník). Je důležité své zkušenosti pře¬dávat ostatním, a především nastupující generaci - tak, jak to dříve bylo samozřejmostí.

Z knihy „A jde se na to!“

Připravil Ing. Pavel Tejf, CSc.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz