Chtějí integrovat muslimy, neumějí integrovat vlastní občany

Ivan David

31. 1. 2016

 

Společnost, v níž žijeme, je stále více desintegrována. Příliš mnoho jejích členů nedokáže najít přiměřené uplatnění. Tím spíše nedokáže „integrovat“ členy úplně odlišné komunity. Tam, kde vládne „politicky korektní“ lež, a kde se výsledků dosahuje deklarací jejich dosažení, není problém vytýčit jakýkoli cíl. Pak už jen stačí angažovat neziskovky cvičené v „nagrantování“ peněz na libovolný účel. Po „dočerpání dotací“ musejí ti, kteří je přidělili, ve vlastním zájmu uznat, že cíle bylo dosaženo. Žádná měřitelná kritéria se nestanoví. Závěrečná zpráva musí být na křídovém papíře a vyúčtování odevzdáno v termínu.

 

Po ulicích se toulá desetitisíce bezdomovců, další desetitisíce se tísní v předražených ubytovnách. Nezaměstnaných je oficiálně 450 000, ve skutečnosti mnohem víc, protože dlouhodobě nezaměstnaní sice vypadli z evidence, ale žijí dál mimo údaje v ročence. Mnozí občané se ani nezačali o práci ucházet, někteří předstírají studium, jiní podnikání. Další unikli do předčasného důchodu a invalidního důchodu, o který by neusilovali, kdyby mohli najít práci. Přibývá „vyloučených lokalit“, které současně bývají „no go“ zónami a semeništěm další sociální patologie. Návyky, které tam děti získají, nelze nazvat „pracovními“.

 

Ti s nejomezenějšími schopnostmi, výkonností a spolehlivostí vypadávají nejdříve. Když vyšetřuji Rómy, pravidelně zjišťuji, že staří pracovali, dokud se nestali nadbytečnými, mladí pracovat většinou ani nezačali. Jak mi řekl jeden třicetiletý opakovaně trestaný distributor návykových látek: „Jsem strašně pomalej, k práci jsem se ještě nedostal“. Mnoho mladých svobodně znehodnocuje sebe sama návykovými látkami, další ubíjejí čas blbostmi.

 

„Přezaměstnanost“ za „reálného socialismu“ měla méně nepříznivé účinky na soudržnost společnosti než všechny formy nezaměstnanosti za kapitalismu. Není pravda, že byla „povinnost pracovat“. Byla povinnost prokázat legální příjem. Dnes se nezkoumají ani ilegální příjmy, natož vysoce nemravné legální. Rozklad má být urychlen „zaintegrováním“ žáků s výrazně podprůměrnou inteligencí do standardních škol. Tím se „standard“ dále zhorší. Paní ministryně zřejmě touží vytvořit více prostoru pro soukromé školy, protože absolventi standardních škol se nikde neuplatní.

 

Tzv. „svoboda“, která je ve skutečnosti „pozlátkovým pojmem“ (podle Miroslava Plzáka) umožňuje školám nabízet neuplatnitelnou kvalifikaci a nenabízet kvalifikaci potřebnou. „Ruka trhu“, která je základním článkem státního náboženství, je nejen neviditelná ale i neexistující. Samozřejmě neexistují žádné koncepce, žádné výhledy do budoucnosti ani bilance pracovních sil. A pokud přece, nenásledují žádné nadějné akce směrem k nápravě. Politici se starají o přežití do příštích voleb, delší horizont je samozřejmě nezajímá.

 

Globální trh vystavuje domácí výrobce konkurenci v nejchudších zemích. Státníci nabízejí občany ČR „investorům“ jako levnou pracovní sílu. Levné pracovní síle je marné nabízet služby. Nakoupí jen ty nejnutnější v čele s vysoce předraženým bydlením. Zaplacení nájmu na tři měsíce předem je standard.

 

Vedle toho rostou jako houby po dešti neziskové organizace. Jejich deklarované cíle jsou úžasné, efektivita jejich práce často blízká nule. Někdy pod nulou - napomáhají dalšímu rozkladu společnosti.

 

Vysoce bezútěšný a stále se zhoršující stav společnosti nevzrušuje ty, od nichž dávno neočekáváme nápravu. Místo cesty k soudržnější a zdravější společnosti, která by byla schopna integrovat vlastní občany, volají velmi mnozí politici po příchodu cizinců, včetně těch, jejichž integrace je vyloučena. Předseda vlády dokonce pokládá tuto zhoubnou ideologii za předvoj budoucí levice. Integrovatelnost velmi mnohých příchozích cizinců je nutně horší než osob „vychovaných“ ve „vyloučených lokalitách“. Tam je nutno předpokládat absenci výchovy k slušnému chování, kterou lidé získávají převážně nápodobou, chybí i hygienické návyky, které se nemohly vytvořit v nehygienických podmínkách a samozřejmě defektní školní vzdělání a pracovní návyky, protože sotva viděli někoho pracovat. Agresivní chování je podmínkou přežití.

 

Cizinci prchající z vyloučených lokalit navíc neovládají jazyk, hlásí se k náboženství, které je stejně radikální jako jejich snaha získat životní prostor lhostejno na úkor koho.

 

Může nám být upřímně líto jejich nešťastného dětství – asi do té doby než nás zdvořile s nožem v ruce požádají o peněženku. Chtějí se s námi rozdělit.