Kousek od Plzně, z borského parku na dohled, se rozkládá obec Litice . V ní, spolu s našimi lidmi žili a to vcelku v klidu i Němci. Rodiče Josefa Veselého patřili mezi starousedlíky. Zavzpomínal na dobu, tak pro náš národ nešťastnou.
Otec tu zrekonstruoval domek, rozšířil a tak vzniklo řeznictví a uzenářství i s prodejnou. Vedla to vše maminka, otec pracoval i nadále v jedné velkofirmě v Plzni. Kdeže byla tenkrát technika, výkonné stroje...Rodiče se tedy museli pořádně otáčet, sklep mít plný ledu, když došel přivézt jej z pivovaru.
Díky štvaní Konráda Henleina i tady se začaly vztahy mezi námi a Němci kalit. Právě sem se soustředila sudeťácká propaganda nejvíce a mělo to pádný důvod. Proč jsme pochopili až později. Nacistům šlo o to, dostat se co nejblíže k Plzni, aby Litice spadly do záboru. A. slavili úspěch, mnichovskou dohodou měli západočeskou metropoli jako na dlani.
V té době byl jeden ze synů na. vojně, ovšem pětičlenná rodina musela narychlo řešit problém, kam se uchýlit. Otec nakonec sehnal provizorium poblíže jeho pracoviště na Roudné. Prostory ovšem byly velmi malé, tísnili jsme se všelijak. Usmálo se na nás štěstí. Jeden pár na Slovanech dostavěl zrovna velký dům. A světe div se -nabídl zde ubytování několika rodinám, postižených jako my .Pan Bureš se opravdu zachoval jako vlastenec a my tam přečkali celou dobu protektorátu.
Ale zpět k Liticím. Náš dům v bezvadném stavu, bez poplatku, plně vybaven obdržela jedna rodina německého vojáka. Příchod wehrmachtu do obce místní Němci uvítali s velkým jásotem. Převládaly výkřiky, jak jsou šťastní, že jsou osvobození od Československa, Heil Hitler znělo neustále. V roce 1928 se slavnostně otevírala nová česká škola, hned byla uzavřena. Museli jsme tedy chodit do Radobyčic a i docházku nám zdejší hleděli „osladit ", jak jen měli příležitost. Cestář nás rád honil s nadávkami po polích, jen tak ,aby se předvedl a vzbudil strach. Nastaly i jiné komplikace. Když maminka později z Plzně chtěla na hrob položit kytičku, musela požádat nejdřív o tzv. „malou propustku "(Grenzschein). Na kartičce bylo razítko policejního ředitelství v Plzni a tamního říšského úřadu. Často jsem jí doprovázel a tak "posunutou "hranici viděl, táhla se jen kousek od známé borské věznice .
Po vychození školy jsem začal studium na průmyslovce a po návratu do Litic po válce pomáhal rodičům s obnovou, co bylo poničeno. německým "nájemníkem ".Pro radost rodičům jsem se vyučil i oboru a uplatnil se jako technik při výstavbě masokombinátů na Plzeňsku, či v Karlovarském kraji. Na tehdejším generálním ředitelství masného průmyslu zajišťoval Josef dodávky strojního zařízení, včetně z dovozu. Do penze odešel v r. 1991
Byl v důchodu, ale zakousl se do jiné práce – zvelebení obce. Už rok před odchodem do penze byl zvolen starostou obce. V čele Litic stál po tři volební období. V obci se dosáhlo hodně. Přes úpravu chodníků, posílení vodního zdroje se obec dostala k výstavbě rodinných domků. Věnoval se i sportu. Vedl oddíl házené. Měl se za čím s hrdostí ohlédnout. Jenže osud nenese jen radosti. Krátce po úmrtí manželky, přišla druhá rána – mrtvice. Svou vůlí to nejhorší překonal. Přesto však byl odkázán na vše se dívat jen z okna domku a na pomoc své dcery. V té době jsem k němu zajížděl a zachycoval vzpomínky. Už několik let není mezi námi. I on patřil mezi obětavé členy Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí.
Kluk, honěný zfanatizovaným cestářem cestou ze školy, v životě hodně dokázal. Velmi jej mrzelo, že se opět houfují ti, kteří nám tolik ublížili. To jej hodně trápilo, ale to, že mezi námi se objevovali i ochotní lokajové, kteří jim napomáhají, tomu nerozuměl a nikdy se s tím nesmířil. Josef Sedlák, Plzeň
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz