Cesta sudetů ke smíření

 

Jak se slučuje program „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ s jejich „ podáváním ruky na usmíření, s neustále vyhlašovaným stavěním mostů a Sobotkou vyhlášeným spojeneckým svazkem?“ Nijak! Jejich propaganda je v zásadním rozporu s platným programem, který přežil desítky let, aniž by byl novelizován.

 

Podívejme se na jeden z jejich programových bodů s komentářem prof. JUDr. Miroslava Potočného, DrSc., našeho nejvýznamnějšího znalce mezinárodního práva, dlouholetého vedoucího katedry mezinárodního práva na Právnické fakultě UK v Praze, který působil řadu let i jako právní expert při našem zastoupení u OSN.

 

„V souladu s Chartou vyhnanců odmítáme jakékoli myšlenky na pomstu a odvetu. Neuznáváme žádnou kolektivní vinu českého národa za naše vyhnání a posuzujeme všechny osoby podle toho, co si dnes myslí o vyhnání, a podle toho, o co se dnes správně zasazují. Výtku revanšismu můžeme proto s dobrým svědomím odmítnout, avšak nezřekneme se obnovení porušeného práva a zadostiučinění za škody způsobené vyhnáním.“ (12. programový bod ze „Sudetoněmeckého programu - 20 bodů z r. 1961“)

 

Ať se nám to líbí nebo nelíbí, je v této části nezbytné vypořádat se s „vyhnáním" tzv. sudetských Němců. Ukáže-li se, že jde o termín nesprávný, nepřesný, zavádějící a trpící dalšími neduhy logiky a historické pravdy, pak se hroutí umělá sudetská stavba o „určitých právech", jejich porušení a p0­žadovaném odčinění způsobené újmy.

 

Základem pro pochopení toho, co se stalo v r. 1945 a 1946 v Československu s německým obyva­telstvem, je XlII. část Postupimské dohody. V ní vítězné velmoci, jednající i jménem poraženého, bez­podmínečně kapitulujícího Německa, jež předalo všechny státní pravomoci na vítězné Spojené národy (zastupované Sovětským svazem, Spojenými státy a Velkou Británií), ujednaly spořádané a co možná humánní přesídlení (transfer) německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska.

 

K němu došlo především z bezpečnostních důvodů jak vnitřních, tak zejména vnějších. Velmoci, po konzultaci s ostatními členy Spojených národů, zejména Československem a Polskem, po prozkoumání této otázky po všech stránkách, tj. bezpečnostní, politické i národnostní, dospěly ke společnému závěru, že přesídlení musí být provedeno (will have to be undertaken) a že Němci z těchto států budou vyhoštěni.

 

Československo v souladu se svými válečnými cíli přijalo tuto část Postupimské dohody dopisem ministra zahraničí americkému, britskému a sovětskému velvyslanci v Praze 16. srpna 1945, jakož i francouzskému chargé d'affaires. Dalo v nich zásadní souhlas k odsunu (removal) německého obyvatelstva z Československa.

 

Československo dále prohlásilo, že tímto rozhodnutím učinily spojenecké velmoci důležitý krok k zajištění míru ve střední Evropě. Vyslovilo přesvědčení, že mír v Evropě by nemohl být považován za zajištěný a trvalý, kdyby menšiny, které měly takový podíl na rozpoutání poslední války, měly být ponechány v rámci státu, o jehož zkázu usilovaly.

Vítězné mocnosti dohodly i formy spolupráce mezi Polskem, Československem a Maďarskem na jedné straně a Spojeneckou kontrolní radou v Německu při přesídlování Němců z těchto států do okupovaného Německa.

 

Československo řádně a plně uskutečnilo přesídlení Němců do tehdejšího amerického a sovětského okupačního pásma. Američtí a sovětští vedoucí v obou zónách v září 1946 konstatovali, že práce československých úřadů při provádění organizovaného transferu byla vzorná a že způsob, ja­kým tyto orgány postupovaly při řešení tohoto obrovského úkolu, zasluhuje největší uznání.

 

Československo takto řádně splnilo své mezinárodní závazky plynoucí z XIII. části Postupimské dohody. Nedopustilo se přitom žádného protiprávního jednánÍ. Proto též nenese žádnou mezinárodně právní odpovědnost vůči Německu nebo jeho občanům. Německo ani přesídlené osoby nemohou tudíž vůči Československu uplatňovat žádné nároky související s přesídlením. Ať již jde o navrácení do původního stavu, tedy o návrat přesídlených osob, vrácení jejich dřívějšího majetku nebo kompenzace za něj, a o omluvu za postup vůči nim (satisfakci).

 

Od tohoto mezínarodněprávního institutu přesídlení (transfer) je třeba zásadně odlišovat okrajové jevy, k nimž došlo na konci druhé světové války a v prvních měsících mj. i v osvobozeném Československu. Jednak před postupujícími sovětskými jednotkami prchali z Československa na Západ, zejména do budoucího amerického okupačního pásma, němečtí vojáci, nacističtí funkcionáři, pracovníci gestapa a německé správy, jakož i někteří řadoví němečtí občané z tzv. sudetského území a ostatního československého území z obavy před spravedlivým stíháním a potrestáním za trestné činy, jichž se nacistický režim nebo i oni sami v průběhu války proti českým občanům dopustili. Tento divoký útěk nelze pochopitelně nijak ztotožňovat s přesídlením. Prchajícím osobám šlo o to, aby se vyhnuly odpovědnosti za spáchané válečné zločiny proti základním lidským právům a svobodám, jež byly povinny dodržovat podle Ženevských úmluv i vůči veškerému civilnímu obyvatel­stvu.

 

Dále docházelo spontánně při postupujícím osvobozování Československa a v prvních dnech a týdnech nikoli zcela organizovanému a nejednou excesy provázenému přesídlení (tzv. divoký odsun) části německého obyvatelstva z Československa do amerického a sovětského okupačního pásma. Útěk Němců z Československa i tzv. divoký odsun nelze směšovat, zaměňovat či dokonce ztotožňovat s mezinárodněprávně regulovaným transferem německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska.

Z textu „Sudetoněmecký program tzv. 20 bodů z hlediska mezinárodního práva“

 

Poznámka redakce: Spojenci v Postupimi vzali tzv. divoký odsun na vědomí a tak ho legalizovali. V tomto smyslu se vyjádřil zejména prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc.