Český vzdělanec v zabrané vlasti

Dr. Albert Pražák, universitní profesor

Roku 1938 slavili jsme svou dvacetiletou svobodu a dvacetiletou republiku přehlídkami toho, co jsme samostatní vykonali. Byli jsme kvetoucí stát uprostřed Evropy, svět nás vysoko hodnotil, naše písemnictví rozkvetlo netušenou měrou, sklízeli jsme jen podiv. Také naše věda pronikla daleko do světa. Vedle Karlovy university vybudovali jsme university v Brně a v Bratislavě, založili jsme četná vědecká sdružení navazující styky s cizinou, prosluli jsme na světových evropských kongresech, měli jsme nadbytek vědeckých časopisů, usadili jsme se ve světě mezi národy jako rovnocenný činitel. Přednášel jsem tehdy na severských universitách a byl jsem překvapen, jak o nás cizina ví a jak nás cení, ale pozoroval jsem také, že se o nás začíná bát. Německé mapy Československa byly zhotoveny tak sugestivně, jako by byl chtěl německý kolos na nás dopadnout a zhubit nás. Svět začal páchnout hořlavinami a doutnák mělo k nim zřejmě přiložiti Německo.

Květen r. 1938 nás začal děsiti jako zlověstný mrak nad hlavou. Všesokolský slet dál se v jeho znamení, byl tušen těžký úder na nás a v září skutečně nastal. Mobilisovali jsme s nadšením, chtěli jsme bojovat, ale Mnichov a diktát velmocí zarazil nás ve válečném rozběhu, a my musili na všech stranách pohraničí němě přihlížet, jak nám odkrajují hluboko do země naše nejkrásnější kraje a odřezávají je i na polské a na maďarské straně před zraky uměle odcizovaného Slovenska. To byl první prudký útok na českého intelektuála, na jeho sebevědomí a na jeho milovanou svobodu.

Když mu velmoci znemožnily obranu zbraněmi, bránil se zbraní ducha. Opřen o své vědecké a umělecké korporace, protestoval proti Mnichovu akademiím a universitám celého světa, ba i Chamberlainovi, Daladierovi a Mussolinimu. Zdálo se mu skoro nemožné, aby žil takto potupen a takto smrtelně ve svém pohraničí zraněn v násilně osekané vlasti a s přeťatými tepnami. Bylo to torso, v němž bylo možno jen jako by z cizí milosti živořit.

Jestliže berlínský novinář Nowack psal o nás v knize jako o „umělém státu, byl to jen program dalšího chystaného násilí. Ve slovenském tisku, zmateném Tukou, se začalo psáti okázaleji o Slovácích a o nás jako o dvou národech mluvících dvěma odlišnými jazyky. Slovensko zanechalo tradic jednotného československého národa a připravovalo dualismus a konečně i osamostatnění. Náš východní prostor se začal řítiti a pro vzdělance nastával novy děs z prostoru ještě zúženějšího. Zapůsobilo to i na mysl doma. Místo co by se všichni seskupili v jeden houf, začala poměrům přizpůsobená politika (zejména po odchodu presidenta ze země) odmítat vše průbojné a levé. Znemožňovala kult Masarykův a Benešův, odstraňovala typ světovosti, favorisovala pravici a reakci. Sahala na reformní a humanistické ideály a zatlačovala vzdělance a jejich odboj, zaměřený v duchu první republiky proti všemu německému, v předpokladu, že severní nepřítel nesmí býti drážděn a může přesahovati hranici svým ideovým zaměřením. Na svobodnou minulost a její vedení začala tato politika pohlížeti jako na dějinnou chybu proto, že byla postavena na západ i na východ a proti severnímu středu. Neviděla dosti do Evropy, že tu jde o obecný úder, pod nímž bychom se zhroutili, ať jsme byli praví či leví. V zemi nastávala krise pro naši isolaci, pro návrat exponovaných sil v pohraničí a na Slovensku, a pro nutnou restrikci žen a starších vrstev, pro zmenšený kulturní konsum, pro přeplněnost na úzkém a ještě se zužujícím prostoru. Slovensko se odpoutávalo rychlým shonem za samostatností z cizí ruky, až se odpoutalo nadobro státním osamocením a příchodem nepřítelovým do země dne 15. března r. 1939 a úplným zabráním nám zbylých krajů Čech a Moravy. Pro každého, ale nejvíce pro vzdělance milujícího samostatnost, bylo to nejbolestnější ponížení, proti němuž mohl protestovati již jen pohrdavou nenávistí k valící se cizotě a zneuznáním všeho německého.

Teprve nyní jsme všichni plně pochopili, jak sladké bylo ovoce svobody a jaký dar nám dali osvoboditelé v čele s Masarykem a s Benešem, když jsme plody této svobody viděli rozdupané před sebou brutální německou botou. Slibovaná autonomie byla jen lží a chutnala tím trpčeji, že jsme ji musili přijmout, že jsme se nemohli bránit a že přišla takřka přes noc a bez vysvětlení těch, kdo ji podpisovali. Učinili tak prý po pohrůžce bombardování Hradčan a Prahy, ale neměli tak učinit a měli snésti i toto výhrůžné zboření, jen aby byla uchráněna aspoň čest, že jsme se nevzdali bez boje. Naznačili to i ti, kdo vzdorovali na hranicích na vlastní pěst a kdo se kladli i v Praze pod hrčící německé tanky, jen aby jim zabránili v postupu.

Kulturní autonomie se zvrhla brzy v ničení všeho českého a v samopanství Němců nad námi i v nejčeštějších krajích. Němci všude vedli, rozhodovali, špehovali a poutali. Vnikali i do universitních poslucháren svými špehy, pronikali do všech spolků, do knihoven, zjednodušovali spolky a časopisy na nejmenší základnu, abychom se nemohli bránit jejich diferenciací a mnohostí, a aby je „zglaichšaltovali tímto zdánlivým slučováním. Vzdělanec byl brzy nejkrutěji omezen ve svém pohybu a ve své tvorbě, neměl brzy ani kam psát. Byl pozorován, špehován, znepokojován, činěn závislým na cizím, byl zatarasen cizí tlustou stěnou s výhledem jen na ni.

Tak došlo i k ponurému listopadu r. 1939, kdy byly rozbity naše kvetoucí vysoké školy. Na sta profesorů bylo najednou bez vědeckého přístřeší a na dvacet tisíc studentu bylo násilně odehnáno od stolu vyšší kultury. Někteří profesoři, docenti  a studenti byli tehdy v noci i přepadeni a odstřeleni. Každý desátý student byl odvlečen do koncentračních táborů; do Oranienburgu bylo jich zavlečeno na dva tisíce. Studie byly znemožněny, studenti byli změněni v dělníky a nádeníky, nastala tělesná i duchovni nesvoboda, zesilovaná rafinovanými úklady pracovních úřadu vůči studentům a profesorům. Brzy sem byla pojata i gymnasia, reálky, odborné školy, i tento dorost musil býti zničen. Jedna třetina těchto škol byla zavřena, byl omezen počet žáků, učivo znehodnoceno, česká ideologie z něho byla vymýcena a nahrazena německou, ba i čeština musila v četných předmětech ustoupiti němčině. Z kvetoucích škol zbyl zmrzačený pahýl přetřený velkoněmeckou barvou. Žáků ubývalo valem, za tři léta od r. 1941 do r. 1944 jedna třetina. Profesorské badání bylo omezeno, někde i znemožněno, vědecké ústavy ničeny. V akademii a v učených společnostech se žilo jako s oprátkou kolem krku, vše bylo zaměřeno k našemu duchovnímu zániku. Vzdělanec musil míti velkou odolnost, aby mohl vůbec pracovati, zejména když ho začaly tísnit i finanční nesnáze pro zhubenělý plat a pro nemožnost přivýdělku, a mimo to i nutnost jeho spolupráce v zúžené a násilně stěsnané domácnosti.

Němci se starali i o to, aby byl cele rozbit nezávislý a kritický vzdělancův duch. Co připomínalo jen zdaleka Masaryka, Beneše, Palackého, Husa, české sebevědomí, reformační nebo humanitní ideál, světový vzmach a zaměření, vše musilo býti ubito. Noviny byly „zglaichšaltovány", měly infikovat rafinovaně upravenými články německého ducha. Na štěstí marně, protože český intelektuál těchto článků nečetl. Jak rychle poklesla naše kultura, je vidět z toho, že jsme publikovali r. 1943 jen 1241 děl vůči r. 1937, kdy vyšlo 9147 knih; klesli jsme tedy o sedm osmin. A to nebyl ještě pokles nejnižší, i toto procento zdálo se okupantům příliš vysoké pro konsum českého vzdělance. Nastalo koniášské období: na tři tisíce knih nejlepší beletrie bylo vyloučeno z veřejnosti, z knihoven, musilo do stoupy, mělo býti zapomenuto (Komenský, Palacký, Jirásek, Krásno- horská, Třebízský, Baar, Čapkové, Vančura, Olbracht, Dyk a m. j.). Od r. 1942 nesměli někteří spisovatelé vůbec tisknouti. Němci sáhli i na divadla, zavírali je, znemožňovali ochotnická představení, přednášky, extense, vzdělancův hlas neměl býti slyšán, a odvážil-li se promluviti, byl všestranně pronásledován. Provoz divadel klesl na třetinu. Z veřejnosti zmizelo vše, co připomínalo naši velikost nebo svobodu. Pomníky Palackého, Husovy, Komenského, Masarykovy, Chelčického, Denisův, Wilsonův byly strhány, čtvrceny, drceny, vzdělanci mohli tu jen zatínat pěsti a zavlažit oko slzou. Přes to kladli na prázdná místa kytičky na symbol své trvalé úct}- a spojitosti s kaceřovaným minulem. V novinách, v časopisech, v knihách a v přednáškách řádila nejnesmyslnější censura, pokřivující smysl textu. Autoři byli vlečeni k výslechům a všemožně pronásledováni, jen aby se neodvážili promluviti po druhé. Knihovny byly sice otevřeny, ale byly v nich četné libri prohibiti, zejména vše, co souviselo se svobodou národa nebo s jeho národně uvědomělou minulostí. Tu nebylo možno studovati takového pranic, všecky podobné tisky byly nepřístupné. Knihovní výhody vědců byly omezovány a mařeny, badatel si připadal v knihovně jako delinkvent, měl dojem, že jest nerad viděn a špehován personálem. Promluvili-li dva tři badatelé navzájem, hledělo se na ně jako na konspiranty. Bylo jim i vyhrožováno nezanechají-li svých.občasných hovorů, že budou z knihovny vyvedeni navždy. Kdo z intelektuálu budil jen zdaleka zdáni, že by mohl někoho organisovati, byl sledován policii a zmizel brzy ve vězení a pak v koncentračním táboře. Špionáž byla v kavárnách, v hostincích, v tramvajích, ve vlacích, na ulicích. Každou chvíli měli dva rozmlouvající špiclovskou hlavu mezi sebou. Německá statní policie přepadávala byty v noci i za časného rána, prohledávala podezřelé, vyslýchala, zakazovala, hrozila, čenichala po všem jako ohař. Její prudké zazvonění u bytu zanechávalo na dlouho ve vzdělancově sluchu stopu, jako by se zvonilo každou noc.

Skoro denně někdo mizel ze známých a přátel, propadal se v Praze i na venkově jakoby do země. Vedení národního života se rozbíjelo mizením vůdčích sil. Vznikala i nervosita při každém styku, zejména s pozůstalými po vězněných a mrtvých, protože každé slovo k nim nebo každá podpora byly trestány jako zločin proti státu. Vzdělanec se osamocoval i byl osamocován, protože byly sledovány i trestány návštěvy také v soukromí. Byl to život na nožích.

Mnoho se žilo u cizích amplionů. To byly chvíle vzpruh a oddychu, prožívané ovšem také v nepokoji, protože každé zazvonění mohlo znamenati vpád gestapa nebo i špehování. Poslechy cizího rozhlasu byly však obecné konspirační akce, stávaly se předmětem denních debat a organisovaly soustavně a uvědoměle denně se šířící zástupy odpůrců nepřítele.

Vzdělanec se nikdy nesmířil s tím, co se stalo. Byl věren myšlence svého někdejšího státu, odpřisáhl provždy věrnost nepřítomnému presidentu. Pode- psala-li řada intelektuálů věrnost Edvardu Benešovi, nebyl to cár papíru, ale magna charta, hájená duchem i srdcem, upevňovaná silnou vůlí vytrvat, bojovat a zvítězit. Máchův pohřeb na Vyšehrad a jeho královská cesta Prahou byl velkolepý plebiscit všech intelektuálů a nekonečných lidových zástupů proti okupaci. Husův 6. červenec v Praze i na venkově r. 1939 byly lidové tábory proti Německu. Tohoto roku byl slaven ještě i 28. říjen a na ulicích bylo demonstrováno proti nepříteli. Václavské náměstí bylo skvělým jevištěm, na němž vystoupil kde kdo, zejména studenti a dělníci, s trikolorami a s protestným a posupným postojem proti okupantům.

Demonstrovalo se i v divadlech. Představení „Libuše" stávalo se mythickým obřadem všech věrných. Jeho závěrečné finále o národu, jenž nikdy neskoná, bylo hromadnou modlitbou i přísahou. Rytmus srdcí zvedal se někam až k ne- odcházeli utuženi v pospolitém vzdoru a v osnované pomstě nepřáteli. Proto byla „Libuše“ zakázána a po ní byli zakázáni i „Braniboři" a „Jakobín“. Stejná pozdvižení byla i na Filharmonii, ve výstavách, při každé knize, jež aspoň v náznaku sílila víru v obrat. Horův „Jan houslista", Halasovy a Seifertovy verše o paní Boženě a p. byly čteny s horoucím porozuměním. Vyžíval-li vzdělanec v této době nějak z přítomnosti, tož jen takovýmito údery. Jinak propadal v lepši minulost s umíněním vytvořit změněnou a svobodnou budoucnost.

Brzy chápal vzdělanec, že jeho místo jest jen na straně odporu a pokud možno i v ilegalitě. Zprvu hlaholný rebelant stával se stoupáním obětí opatrnější, lstivější a obratnější. Vyrůstal rychle z naivních pokusů v záměrný odboj, zakládaný již ne na průhledných mafiích soukromníků, nýbrž na cílevědomém dohovoru i s dělníky a brzy se všemi stavy. Vzdělancův podíl byl tu někde až rozhodný. Proto povstání bylo chystáno již jako obecná akce za účasti zástupců celého národa. Bylo až dojemno pozorovat, jak se z podzemí dere toto povstání jako ponorná řeka a zachvacuje celý národ, všechny jeho složky. Nebylo tu vzdělaného a nevzdělaného, nebylo tříd a stavů, byl tu pohotový celý národ, všechno jeho kolektivum. Všechny sjednotila základní myšlenka a nezastavitelná vůle vyhnati nepřítele ze země. Vzdělancova ilegalita, opřená mohutně a rozhodně o lid, stala se konečně legální a proměnila se v radostnou součinnost všech vrstev národa. Proto se květnové dílo podařilo a bylo korunováno sbratřenim s mocnou, hrdinnou ruskou armádou a novým navázáním našich styků s Východem i Západem.

Pro České národní listy z knihy Šest let okupace Prahy připravil P. Rejf