Český román

Olga Scheinpflugová

„Ale s národem už nebylo lze vydržeti. Slit v jedinou rodinu bez tříd a bez  stranictví, jež bylo vždycky jeho nedobrým osudem, drancován, germanizován, vybíjen a vysáván, zářil jistotou, naději pod zpolíčkovaným čelem. Rusové, bratři jazyka a krve, se rozlívali Německem jako živá a čistá voda, splachující morovou infekci nacizmu, a americká letadla drtila už i průmysl Československa.

Sirény řvaly poplach od rána do večerních hodin a mrtvých přibývalo. Slováci zachránili svou čest a jméno obdivuhodnou podzimní revolucí, která je zase spojila s Čechy v jedinou rodinu, a Češi nemající vojsko, které by pomohlo, dívali se závistivě po každé pušce v rukou šťastnějšího národa. Nebylo tu nic krom několika hrdinsky ukrytých pistoli a revolverů, které se Němcům nepodařilo vyčenichat, což nemohlo stačit ani k dobyti jediného malého města.

Vyzýváni k revoluci, stáli tu s holýma rukama, podzemně připraveni, ale - beze zbraně. Národ, který je donucen odevzdat výzbroj, musí pak polykat mnoho ran a poníženi. Nálety už drtily i města, nádraží i továrny se sypaly do trosek, sabotáže se vyřizovaly rychlými popravami. Strach, který obcházel léta domovy a vyčerpaná srdce jednotlivců, se nyní  proměnil v tvrdou a mocnou statečnost.

Už bylo vidět do tváře vítězství. Čím více ran na vlastním těle, tím bližší vykoupeni. V Čechách už se žilo jen ve sklepích a u přijímačů, unavené oči mučených táhly po mapě za vítěznými proudy Rudé armády, která oplácela, mstila, osvobozovala. - Pak přišel Rýn a dál už se věci řítily samy jako strašlivá apokalypsa nad vražedným Německem. Vládcové Čech předstírali klid, ale vykrádali, odváželi nervosně majetek, zavírali každého, kdo se odvážil doufat, a vedli dál své slabomyslné přednášky o opatřeních pro tisíc let své světovlády. Hudba propagandy se utrhla od zmírajícího organismu státu a řvala setrvačně své, nemohouc za ta, že je k smíchu. Mechanismus lži se blamoval stejně jako mechanismus obrany.

Jaro 1945 si vyžádalo poslední .sily světa. Zabrané státy hladověly a německé gilotiny se mstily za prohry na frontách. Počet židů, zplynovaných v komorách, stoupal do miliónů, zatýkalo a zabíjelo se už pro pouhé slova, pro utajenou myšlenku. Ale ti, co ještě dýchali, ať doma nebo ve věznicích, táhli s oběma armádami hluboko do srdce Německa. Po pádu Berlína byla jasné, že se i v Čechách musí začít, aby tu poraženi desperáti nevybudovali své poslední obranné hnízdo.

Čtvrtého května večer první odhodlanci prostě začali strhovat německé nápisy a do druhého dne byl vzhled Prahy naprosto český. V deset ráno daly lokomotivy na nádražích sirénami povel k revoluci a šlo se do toho. S holýma rukama, ozbrojeni kuchyňskými sekerkami a šílenou odvahou, vtrhli první bojovníci do ulic dobývat budovu rozhlasu, odkud volaly statečné hlasy českých vzbouřenců o pomoc. Po střechách domů se plazili první partyzáni s revolvery. a několika náboji plnit svou povinnost.

Podzemí mělo dobré informace, vědělo se, v které německé vile je ukryta munice, a po statečném přepadení prvních domů se začaly ozbrojovat hloučky povstalců. Překvapení a rozzuření násilníci poslali do ulic strojní pušky a tanky, ale povstalci se usmívali, jako by to byly hračky. Věřilo se, že se blíží pomoc a že do doby jejího příchodu se vydrží umírat. Ulice se proměnily v bojiště, mrtvé nebylo možno odklízet, němečtí civilisté pomáhali vojsku a stříleli do oken českých občanů. Na povel Národní rady, která se postavila včelo povstání, se začaly stavět barikády do obrovitých výšek, ženy, děti a chlapci pomáhali bojovníkům připravovat obranu. Převrhávala se auta, tramvaje, lifty, vozy, stoly a vytrhané dláždění to stmelovalo ve vysoký val, který zadržoval útočníky a tanky. Bitvy se rozpoutaly s předvídanou divokosti, v předměstích vtrhávali Němci do bytů, do sklepů a za asistence Hitlerovy mládeže vyvražďovali bezbranné a nebojující obyvatele. Staroměstské náměstí hořelo plamenem památné radnice, která se držela celé hodiny a dny v obraně, a civilisté dobývali kasárny ukořistěnými pancéřovými pěstmi, granáty a puškami.

Kolem  Čapkova domu padali mrtví, dvoje kasárny střílely do ohluchnuti, několik kulek, mířených. zlobou německých obyvatel, proletělo bytem. Čekalo se na pomoc se srdcem sevřeným, ale pyšným a odhodlaným, ženy lezly po zemi k rádiu, aby informovaly své bojující muže. Celé dny se nikdo neodvážil převléci nebo najíst u stolu, i doma byli všichni na frontě, kde se povážlivě musilo šetřit municí.

Svět už  měl mír, Němci se vzdali, jen tady se rvali, jako' by šlo ještě o všecko.

Čtyřikrát kapitulovali statečné Praze a vždycky začali znovu rozštěkávat děla a kulomety, nemajíce ponětí o tom, co je to vojenská čest. Českých sil a nábojů ubývalo, ale vedl se další boj se zaťatou pěstí, každý věděl, padnou-li barikády, bude pražské obyvatelstvo vyvražděno.

Poslední noc po konečné, a' podepsané kapitulaci se rozduněla  německá děla a pálila z dálky bez zaměřování do vzbouřeného města. Zbraní a sil nepřibývalo, zálohy statečných čekaly u barikád, aby se ujaly posledních pušek po padlých.

A ráno zaduněla Praha prvními sovětskými tanky. Vítězná armáda, řítící se od Berlína ve dne v noci na pomoc Praze, dorazila a vyčistila poslední hnízda v ulicích.

Právě tak jako před šesti roky oznámily první telefony příchod Němců do Prahy, vykřikly teď na sebe hlasy přátel první zprávu vykoupení. "Rusové jsou tu, hurá, Rudá armáda vniká do Prahy!“

Výkřiky vykoupení letěly od domu k domu, slzy štěstí stékal po unavených, vyčerpaných tvářích. Ještě hřměla bitva, ale to už byly výstřely vítězství.

Když dozněly, každý sáhl po kabátě, aby vyběhl ven, pozdraví v ulicích široké a zdravé tváře slovanských bratří. Po hysterických a perversních obličejích v německých uniformách nebylo už památky. Nadšené roce bořily barikády pro volný průjezd osvoboditelů.

Dav se hrnul, jásal, děkoval a vítal. Olga se přidala k němu, derouc se mezi tanky, znavená děkovala znaveným a zářivým ruským vojákům. Drala se Prahou tak jako kdysi, když přišli Němci, postát prvně u osvobozeného hrobu svého muže. Bylo nutno jít pěšky překážkami barikád a zřícených domů. Hřbitovy byly zavřeny, na některých se ukryli poslední vzteklí esesmani a stříleli po lidech.  Ale na Vyšehradě byl klid, vznešený a neotřesený klid historie a věčnosti.        .

Postála vzrušeně u tichého hrobu a hodila do květin útržek trikolóry. Zadýchaně a rozčíleně pověděla mrtvému to největší i nejhorší. Tvůj bratr je mrtev, můj drahý, zhasl na prahu svobody po šesti letech německého žaláře, neznámo kde a neznáma kde a neznámo jakým násilím. Petr se vrátí domů a tvoje dílo, zakázané a hlídané  bude zase sloužit tvé svobodné zemi.“