Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.
Tradičně se připomínají kulturní styky obou národů již v 9. století, kdy k nám přišel Cyril a Metoděj, ale se ztrátou bulharské i české samostatnosti tyto styky ustály a obnovily se až ve století 19., kdy po politickém osvobození Bulharska přišli na české školy v Praze, Brně a v Hradci Králové bulharští studenti. V té době se začali také v samotném Bulharsku objevovat čeští kulturní pracovníci. Po rusko-turecké válce v letech 1877-7878 vznikl bulharský stát, který tehdy nutně potřeboval pomoc ze zahraničí. Turecko nikdy nemělo valný zájem na rozvoji bulharského školství, kultury a osvěty, nový stát musel začínat v některých oborech znova. Politickou, diplomatickou a vojenskou pomoc poskytlo novému knížectví především carské Rusko.
Zápas o vliv ve Východní Rumelii
Na počátku tohoto článku je vhodná doba ujasnit si význam, poslání a hodnotu austroslavismu. Na dotazy některých čtenářů připomínám, že pojem sám vznikl z latinského názvu pro Rakousko – Austria a slova slavus – slovanský. Austroslavismus se stal nejen ideovým, politickým, ale i osvětovým programem části představitelů slovanských národů žijících na území rakouské monarchie. Vycházelo se z předpokladu, že podunajská monarchie, ve skutečnosti soustátí vzniklé z českých, rakouských (alpských) zemí a Uher, je ekonomický celek, výhodný pro podnikatelské záměry rodící se a upevňující se české buržoazie. Ta měla přirozený strach z německé konkurence, včetně podnikatelských aktivit příhraničních Němců, opřených o finanční zdroje nejen ve Vídni, ale i v Mnichově, Berlíně, Drážďanech a Lipsku. Z pohraničí byl snadný přístup na celý vnitrorakouský trh, ale i do Bavorska, Saska, Pruska, včetně Slezska a také do zabraných částí rozparcelovaného Polska. O takové možnosti musela česká výroba teprve usilovat a bylo to obtížné, dokonce i z důvodů jazykové odlišnosti. Proto ta vysoká pozornost k výuce německého jazyka, což jen utvrzovalo germanizační proces a z poněmčování se stal akt objektivních zájmů pro německou a českou buržoazii.
Současně se mladá buržoazie bojí trvalého dominantního postoje Německa, zejména po jeho sjednocení a další nebezpečí vidí v carském despotismu. V protikladu z obav z carského samoděržaví působí rusofilské nálady českého lidu. U významné části české inteligence, pod vlivem objektivní situace, vzniklo přesvědčení, že i národní emancipace může se s úspěchem realizovat v podunajské nadnárodní monarchii. Smýšlel tak nejen Karel Havlíček Borovský, trestaný za příliš důsledné prosazování demokratických pravidel, ale i František Palacký, považující slavjanofilské nadšení za nerealistické a nerealizovatelné.
Austroslavistický program naznačil také Karel Havlíček Borovský v článku Slovan a Čech v Pražských novinách v r. 1846. V rámci Rakouska viděl možnost pro snížení obav z velkoněmecké expanze, případně i rozmachu carského absolutismu, kterému se slavjanofilové příliš nebránili a demokratické poměry odsouvali do perspektivy dalších let a celkového civilizačního vývoje, který právě s nestejnou intenzitou procházel Evropou. V době revoluce v r. 1848 upřesnil F. Palacký austroslavistický program ve svém Psaní do Frankfurtu a opětovně ve svém projevu na Slovanském sjezdu v Praze. Věřil, že rakouské císařství lze demokratizovat, ale naznačený proces a reálný vývoj se nekonečně prodlužovat nedařilo a v roce 1918 se český národ s rakouským císařstvím rozešel.
Austroslavismus byl pro císařský dvůr ve Vídni přijatelný, uchovával naději, že slovanské národy uvnitř monarchie setrvají na pozicích rakouského státu. Dokonce v letech sjednocování německých států a státečků pod hegemonii Pruska se rakouští Slované stali oporou monarchie. Příhraniční Němci by nejraději vtělili české země, a současně i celou monarchii, do všeněmeckého rámce, Rakousko by tak rozbili dříve než Češi. F. Palacký jim v tom bránil právě svým politickým programem, vyjádřeném v Psaní do Frankfurtu. Vídeňská vláda to nikdy neocenila a stále vsázela na alpské země a na Němce v českých zemích. Po neblahých zkušenostech s procesem zlidovění monarchie i sám Palacký nahlédl v roce 1872, že chybil ve svém předpokladu na reformovatelnost monarchie ve prospěch Slovanů v Rakousku a v Uhrách a vyjádřil se, že šlo o omyl osudný a těžký. „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“
S austroslavistickým programem bylo spjato emancipační úsilí, podporované z českých zemí, Slovinců a Chorvatů a v Uhrách i Slováků. Pro Srbsko a Černou Horu austroslavistický program nebyl žádoucí, tam myšlenka na podporu rakouského císařství nemohla být z objektivních důvodů přijatelná. Naopak v Bulharsku, kam směřoval mocenský výboj rakouského imperialismu byly austroslavistické zásady a myšlení dokonce žádoucí, umožňující, aby se tam Češi angažovali. O Balkán, jako objekt mocenské sféry Německa, se pochopitelně Berlín zajímal. V době první světové války se jeví německo-rakouská spolupráce a vojenské spojenectví jako nerozborné, jako masivní podpora germanizace proti jihoslovanským, balkánským Slovanům. Vždy tomu tak nebylo. Nelze zapomenout na všeněmecké hnutí se zřídlem ve Frankfurtu a na ostré konkurenční střetnutí v rakousko-pruské válce v roce 1866. Rakousko dříve než podlehlo pruské (německé) hegemonii konkurovalo německému vlivu ve Východní Rumelii a v Bulharsku. A pokud jde o Čechy, austroslavismus k tomu napomáhal. Zkrotlé Bulhary by i vídeňská vláda ochotně objala do svého náručí. Proto se povolovalo české pronikání do Východní Rumelie a do Bulharska a nelibě se snášela česká angažovanost v samostatném Srbsku a Černé Hoře.
Východní Rumelie v tomto tichém i otevřeném zápase hrála významnou úlohu, dokonce i v procesu germanizace Balkánu. Stačí jen trochu vidět do zákulisí evropské politiky.
V roce 1878 se Bulharsko zrodilo jako samostatný stát po válce rusko-turecké. Podle přání a zájmů vítězného carského Ruska mělo být zřízeno Velké Bulharsko, od Dunaje až k Egejskému moři a k hranicím Srbska a Černé Hory. Přes pravoslavné Srbsko by se ruský zájem prosazoval v oblasti Jaderského moře. Prostřednictvím pravoslavného Bulharska by dosáhl Egejského moře, v obou případech by se Rusko dotklo Středozemního moře, případně dalšího vítězství by obsadilo i turecké úžiny mezi Černým a Středozemním (Egejským) mořem. O Balkán se však také zajímala Francie, viz její vliv v Srbsku, také Velká Británie, Německo, Rakousko-Uhersko, dokonce i Itálie a pochopitelně nelze zapomenout na stále ještě mocné Turecko.
Evropským velmocím se jevil růst ruského vlivu, který se opíral o balkánské Slovany nežádoucí, omezoval totiž jejich ambice. Evropské mocnosti mají proto zájem diplomatickou cestou připravit carské Rusko o jeho faktické vítězství. Je svolán kongres do Berlína a Rusko je skutečně o plody vítězství připraveno. Z této zkušenosti vyrostla v Rusku nedůvěra k diplomatickým kouskům na účet Ruska, projeví se to v případě Brest-Litevského míru po proletářské revoluci v Rusku, při mnichovském diktátu (1938) s protisovětským aspektem, a konečně i na konferenci v Teheránu, v Jaltě a v Postupimi. Bude Rusko (SSSR) zase připraveno o výsledky vojenského vítězství, zaplaceného miliony životů? A takové snahy tu bezesporu byly.
Berlínský kongres rozhodl o zřízení Bulharska jen v minimálním rozsahu a ještě jižně od Bulharska bylo zřízeno další státní území, Východní Rumelie. V Bulharsku samotném se rozpoutal tichý i otevřený zápas mezi vlivem proruským, německým a rakouským. Východní Rumelie se vyznačovala zbytkem tureckého politického vlivu, německé a rakouské spolupráce v otázce germanizace, ale i konkurenčního zápasu mezi Berlínem a Vídní. A do této situace zasáhli Češi, přijatelní pro své slovanské myšlení i podporovaní Rakousko-Uherskem, byli to přece jeho státní občané a současně konkurenti německému vlivu v oblasti u Černého moře. Se svým austroslavistickým programem nevadili Vídni a se slovanskou solidaritou je vítali i Bulhaři, zejména ti, kteří nějaký čas studovali na středních a vysokých školách v českých zemích.
A nyní o situaci ve Východní Rumelii
Víme již, že Východní Rumelie byla zřízena proti zájmům Ruska i samotných Bulharů, také usilujících dosáhnout pobřeží Egejského moře, případně se mu jen přiblížit. Tento vzdoro-stát měl poněkud uchlácholit Turecko a udržet ho v protiruském bloku. Východní Rumelie byla ponechána jako autonomní území pod formální správou turecké říše. Zde je vhodné učinit poznámku. Sen o bulharské přítomnosti u Egejského moře splnil až v roce 1941 Adolf Hitler, když po porážce Řecka připojil část řeckého území k Bulharsku jako odměnu za spojenecký svazek Bulharska s nacistickým Německem a za jeho angažovanost proti Jugoslávii a Řecku. Proti SSSR se Bulharsko zdráhalo vystoupit s odůvodněním, že bulharský lid by špatně bojoval, neboť ve své historické paměti má zakotveno poznání, že v letech 1877-1878 Bulharsko vzniklo zásluhou ruského vojska, které osvobodilo celé Bulharsko, včetně Východní Rumelie. Byl to historický paradox.
Po úspěšném povstání Bulharů ve východní Rumelii, a do povstání zasáhli úspěšně i Češi, se Rumelie připojila k Bulharsku. Formální nadvládu nad Východní Rumelii, dokonce i po povstání v roce 1885, mělo Turecko až do roku 1908.
Pokud měl uměle vytvořený regionální státní útvar existovat, musel si vytvořit správní administrativu. Němci se těšili, spolu s Turky, že plně obsadí všechna důležitá místa. Vklínil se do toho však vliv Rakousko-Uherska. Uplatnili se tu Češi s austroslavistickým programem, což Vídeň jen vítala.
JUDr. Thurn-Taxis, tehdy již s pročeskou orientací se stal ve východní Rumelii zástupcem generálního prokurátora a při lenosti jeho představeného vykonával uvedený úřad většinou sám. V přátelském duchu spolupracoval s druhým zástupcem generálního prokurátora JUDr. Františkem Chytilem. Z jejich iniciativy přišli do Východní Rumelie další čeští právníci, po nich učitelé, osvětoví a kulturní pracovníci, čeští technici. Česká inteligence zaplnila významná místa a ta již nemohli obsadit Němci, navíc většinou neschopní učit se bulharštinu. Inu, germánská nadutost. Část české inteligence ve svém nitru patřila k radikálním demokratům, ale s tímto utajeným myšlením by se neuplatnili v samotném Rakousku, proto volili cestu do vzdálené Východní Rumelie. Češi připravili a prosadili řadu zákonů a vybudovali tím vlastně bulharskou justici. Prvky demokratického myšlení jsou dodnes patrny v řadě vyhlášek a zákonů. Krajským prokurátorem v Burgasu byl Čech, Inocenc Mráček, ve Staré Zagoře Antonín Bernkopf, ve Slivenu Karel Svoboda a v Pasardžiku se Češi podíleli na většině míst ve veřejné správě.
Rudolf Thurn-Taxis
Proč Rudolf Thurn-Taxis měl občas protigermánské výroky, trvala prodemokratické zásady, nedovedu vysvětlit, ale mohu popsat. Rudolf vystudoval práva, ale již jako student Akademického gymnázia v Praze na sebe upozornil policii několika protipruskými výroky, ale to nebylo tak zlé, jako horování pro studentskou legii s podílem na bojích v roce 1848 v Praze. Kamarádil se také s bouřlivákem roku 1848 s J.V.Fričem. Stýkal se s radikálními demokraty a jeden čas finančně podporoval Karla Sabinu. Policie si proto vzala mladého aristokrata pod dozor a pečlivě ho observovala. Všímala si jeho aktivit a podivovala se jeho spojení šlechtice s radikálním hnutím českého měšťanstva, jeho opovrhováním konzervativními tradicemi. Pražskou právnickou fakultu navštěvoval jen nějaký čas, v roce 1853 již studoval v Heidelbergu, kde vládl přece jen liberálnější duch. Učinil tak na radu F. Palackého, aby unikl policejnímu sledování v Praze. V Německu v té době skutečně panovaly volnější poměry a kritika rakouských poměrů se tu často jevila i z vládního hlediska jako žádoucí. Inu, konkurence prusko-rakouská.
Chováni Rudolfa nevyhovovalo ani jeho příbuzným, kazil jim pověst a kariéru, jeho otec byl nejvyšším zemským komořím, jeho bratří působili jako generálové ve službách Bavorska a také Rudolfův bratr Emerich se angažoval jako rakouský generálmajor. K pohoršení celého aristokratického rodu si Rudolf vzal za manželku dívku z nešlechtických kruhů a společensky se projevoval v české buržoazní společnosti. Jako aristokrat tu měl populární úspěch, vždyť část měšťanstva usilovala o politickou spolupráci se zemsky cítící českou aristokracií. Jeho manželka Jenny Ständlerová rovněž budila rozpaky svými svobodomyšlenkovými přístupy a názory. Vliv buržoazie pronikal do řad aristokracie, nebylo to nic divného ve Francii, v Anglii, ale ve střední Evropě to ještě nebylo zcela pochopeno.
Pohoršení vyvolalo i jeho české promoční oznámení, že se stal doktorem práv, ale to nebylo vše, čím dráždil aristokratickou veřejnost a upozorňoval na sebe policii. Vstoupil dokonce do Sokola. Spolu s K.L. Erbenem se stal spoluzakladatelem českého právnického časopisu, který finančně i podpořil, psal demokraticky laděné články do Národních listů, zajímal se o balkánské Slovany a do Riegrova naučného slovníku napsal i několik kvalitních hesel. Stal se zakladatelem pražského spolku Hlahol a v šedesátých letech se stal mluvčím demokratického křídla mladších členů aristokratických rodů. Sváděl je, jak psala policie, k nerozumným provokacím proti starým řádům a tradicím. Vyjadřoval přání po demokratické a svobodné spolupráci Němců a Čechů. Němce považoval za technicky dovedné, Čechy za citově vyzrálé. Doporučoval rovnoprávnost Němců a rakouských Slovanů, kritizoval carský absolutismus a sympatizoval s probíhajícím polským povstáním. Císařský dvůr ve Vídni byl v rozpacích, kritika cara se jim občas hodila, bez velkého vykřikování přál dvůr i polskému povstání, zejména pro jeho protiruský charakter. Nebyl by Rudolf Thurn-Taxis vhodnou osobou vlivu ve Východní Rumelii? Vždyť i ve východních Čechách byl osobou vlivu, především v měšťanských kruzích. Jen kariéru si stále kazil nejrůznějšími demokratickými výroky a činy.
Pro schvalování „skutků nezákonných“ stál dokonce před soudem a putoval na čtrnáct dní do vězení. Lid věřil, že je skutečným knížetem a nyní byl ve vězení, byla z toho středoevropská senzace. Nedařilo se mu špatně, mladoboleslavské městské dívky se předháněly v kuchařském umění a nosily mu jídlo do vězení. Policie sledovala i tuto činnost a správně ji hodnotila jako demonstraci a protivládní provokaci. Také jeho propuštění z vězení se stalo protivládní demonstrací. Na náměstí ho přivítal „mnohačetný dav“, hlásila policie. Dokonce se střílelo z moždířů a na jeho statku ho vítala hudba, členové zastupitelstva a v sokolských jednotách se oslavovalo.
Nespokojení radikální demokraté v tu dobu raději opouštěli rakouské mocnářství a pokud předstírali austroslavistický program, a mnozí to mysleli upřímně, mohli odejít na Balkán, do Bulharska a Východní Rumelie. Rakouská zpravodajská služba se nestavila na odpor, vycítila, že český původ nebude vadit slovanským Bulharům a austroslavistický program nepoškodí Rakousko. To, že budou Češi konkurovat Němcům, spíše bylo ve Vídni vítáno. Na doporučení českého profesora práv Antonína Rady se do hlavního města Východní Rumelie vypravil a zastával tu s úspěchem funkci prokurátora.
Když se v Bulharsku dostal k moci Ferdinand Koburský (1887-1918), kormidloval Bulharsko k absolutistické vládě a do vod německé mocenské sféry vlivu. Rudolf Thurn-Taxis s tím nebyl zjevně spokojen. Nechtěl v Bulharsku sloužit ani ruskému carskému despotismu, ale ani pruským snahám o hegemonii. V roce 1888 vystoupil ze státních služeb, nějaký čas pracoval v Plovdivu a v Sofii jako advokát, ale s jeho názory a postoji se mu již příliš nedařilo. Vlna konservatismu a proválečného dychtění táhla Evropou, vyústila ve válkách balkánských a v první světové válce (1914-1918). V roce 1892 se Rudolf vrátil do vlasti. Aristokracie, nyní již nově orientovaná, se k němu jako v zásadě demokraticky cítícímu člověku již nehlásila, svědčí o tom přeskromný náhrobek na hřbitově ve Staré Boleslavi. Informace o něm jsou dodnes, pokud se zachovaly, v aktech tureckých, německých, rakouských, ruských a bulharských tajných služeb.. Osobou vlivu stále byl a proto o něho byl tak velký zájem. Pro nás čtenáře je to poučením, že i šlechtu lze objektivně hodnotit.
Zápas o germanizaci v Bulharsku
Po porážce v prusko-rakouské válce v roce 1866 se v habsburské vládní reprezentaci uplatňovaly v různé míře dvě tendence. Jedna směřovala k myšlence odvety, k posílení mocenského postavení podunajské monarchie a odmítnutí pruské hegemonie v celé střední a jihovýchodní Evropě. Objektivní příležitost se naskytla velmi brzo. Válka německo-francouzská v roce 1870 vytvořila optimální podmínky, aby rakouská armáda odčinila porážku u Hradce Králové a vpadla do Pruska. Pokud by takovou možnost vídeňská vláda deklarovala veřejně a předem, snad by ani k válce nedošlo. Berlín ani tehdy nemohl riskovat válku na dvou frontách. Možnost znovu postavit rakouské císařství na vlastní nohy nebyla realizována a jednou příčinou bylo pangermánské hnutí, šířící se intenzivně mezi Němci žijícími v českých zemích a Němci v rakouských částech říše. Ukřičená a arogantní německá menšina nedovolila vykvést rakouskému patriotismu s protiněmeckým zaměřením. Skutečně šlo o menšinu, vždyť Němci v celém Rakousko-Uhersku tvořili jen 25 % všeho obyvatelstva, ale ovládali 80 % směrodatných míst v mocenské struktuře. Navíc se obávali, že převaha neněmeckého obyvatelstva je převálcuje a v orientaci na Berlín viděli záruku, že jejich dominantní postavení nebude ani perspektivně ohroženo. Dokonce si pohrávali s myšlenkou, že v případě ohrožení jejich pozic by Německo mělo přímo povinnost vojensky intervenovat vpádem do Rakouska. Místo k tolerantnosti směřující politice, což bylo přání českých, slovinských, chorvatských, slovenských i polských politiků, působících v rámci monarchie, převážila politika německého arogantního společného sjednocování na obranu i na výboj. Pangermánské ideje dokonce zbrzdily na mnoho let vývoj k rakouskému národnímu povědomí, místo Rakušanů, hovořících německým jazykem, se rozvijí německá nacionalita. Vídeň se stále více podřizuje Berlínu, stává se jeho spojencem a ve světové válce je Německem strženo do zničující porážky. Opět na tom nesou vinu pangermánstvím prolezlí Němci v alpských zemích a v Čechách a na Moravě. Čechům, Slovincům, Slovákům, Rusínům-Ukrajincům i Chorvatům by v rámci jejich austroslavismu vyhovovala neutralita ve válečném konfliktu. Vzhledem ke složení obyvatel z hlediska národností by vyhovovala situace nebojovat s Ruskem a Srbskem, nebojovat, vzhledem k Němcům, ani s Německem. V tom měla být perspektiva vídeňské vlády.
Proti sjednocujícím snahám, vyjádřeným v pangermanismu v podobě německého středoevropského zájmového prostoru, působila neúprosná logika tržního kapitalistického systému. Vídeň se podřizovala Berlínu, ale k propojení obchodu, průmyslu nedošlo, na tomto úseku působil konkurenční boj. Vídeňská vláda ve vlastním zájmu podporovala své výrobce, různě je ochraňovala a podporovala je v pronikání na Balkán. Někdy v tom byla cítit i ekonomická pomsta za prohranou bitvu u Hradce Králové. Pochopitelně, že rakouští podnikatelé měli přednost, ale jimi zaměstnávaná německá technická inteligence ve své povýšenosti nebyla ochotna se jazykově přiblížit regionům, kam směřoval investiční záměr průmyslových podniků a vídeňských bank. Česká technická inteligence, bez imperialistických ambicí, pro své slovanské cítění byla vstřícnější, záhy se jazykově domluvila se Slovinci, Chorvaty, nepodceňovala Srbsko, Černou Horu a zvládla i jazyk bulharský. Za německou, případně rakousko-německou technickou inteligencí, přicházel politicko-mocenský vliv, vměšování do vnitřního života balkánských jihoslovanských národů. Takové nebezpečí ze strany Čechů nehrozilo. Vláda ve Vídni přihlédla k tomu, že Češi jsou státními občany a převažuje v nich austroslavistické myšlení, proto jejich podnikání a ekonomické angažovanosti nebránila.
Živnostenská banka v Praze umožnila vznik a rozvoj na Slovinsku Lublaňské úvěrní banky v roce 1897 a Jadranské banky v Terstu. Několik českých úředníků nikomu nevadilo. Ve Slovinsku vznikly textilní závody Matouš s mateřskou základnou v Semilech. Následovaly české pivovary a lihovary. Na stavbách železnice ve Slovinsku se s úspěchem uplatnilo 20 českých inženýrů, pozvaných i na stavbu silnic a mostů a po ukončení plánovaných projektů se přemístili do Chorvatska. Čech, Vincens Hlavinka v Chorvatsku stavěl vodovody a učil melioraci na Vysoké škole lesnické v Záhřebu. Ing. Josef Chvála prováděl regulaci řek, stavěl se svými českými asistenty mosty, silnice, školy a přitom se podílel sponzorsky na chorvatském kulturním dění. V Srbsku, v Bělehradě, ing. Nevole postavil budovu Vojenské akademie založené Zachem. Stavěl i železniční tratě. S. Titlbach projektoval budovu srbského královského paláce. Češi postavili v Chorvatsku 12 a v Srbsku 7 školních budov. V Srbsku pracovalo i několik techniků z plzeňské Škodovky. Zpravodajská služba dostala za úkol prověřit, zda se nepodílejí na výrobě zbraní. Informace o výsledku pátrání se však v archivu nenašla. Ing. Karel Kostlivý (1843-1912) stavěl v Dalmácii a v Srbsku, kde se uplatnili také ing. Karel Kres (1848-1922), ing. Boleslav Blodek, ing. Karel Zapletal, ing. Vlad. Hráský a jiní. V Srbsku se prosadili čeští mlynáři, pivovarníci, výrobci textilu a také některé strojírenské dílny mají českého zakladatele. Dnes se nelze ani dopátrat všech jmen. Rakouský konzul hlásil, že v Srbsku pracuje 69 techniků z českých zemí. O německou inteligenci nebyl v Srbsku zájem, hlásil ke své nespokojenosti.
Bulharsko
Ještě v době turecké nadvlády byla stavba železnic v Bulharsku svěřena skupině českých inženýrů a techniků. Pracovali tu ke spokojenosti úřadů i bulharské veřejnosti Češi Jiří Prošek, Antonín Pelc, Ignát Jirásek, jejich dozoru byla svěřena železnice v úseku Belovo-Cařihrad. Při bulharsko-tureckém konfliktu se čeští technici postavili na bulharskou stranu a ochotně pomáhali vzniklému bulharskému státu na tratích Sofie-Plevno-Varna a Burgas-Plovdiv-Sofie. Stavbu tunelů vedli J. Tauchen a K. Trnka. Na stavbě silnic a mostů asistovalo 12 českých inženýrů. Češi se prosadili opět v tradiční výrobě piva, v textilním průmyslu, v lihovarnictví a ve strojírenských dílnách, byli při vzniku první sofijské tiskárny. Češi vybudovali též první chladírnu ve Varně a záhy také v Burgasu. V. Kolár budoval královský palác, ministerstvo vojenství, parlament a palác i hotel Bulgaria. Také plány na rozvoj hlavního města vyšly z české stavební kanceláře. Na stavbu soudních budov měli vliv čeští právníci dr. J. Petržilka, dr. Svoboda a dr. Mráček. Česká technická inteligence vytvářela mezi Bulhary sympatické prostředí pro slovanskou solidaritu a vzájemnost a vykrývala místa, která by jinak obsadila rakousko-německá inteligence. I v Bulharsku chápaná jako nositelka germanizačních snah.
Česká inteligence, dokonce i technického směru, pronikla tak hluboce do bulharského cítění, konání a národně osvobozovacích snah, že se podílela na jeho dění, zejména potom, co rozpoznala, že německý mocenský zájem se tu potkává s tureckým útiskem. Skutečně, Turecko se stalo spojencem Německého císařství a Rakousko-Uherska. Všechny uvedené státy byly imperialistické a utiskující slovanské národy. V Německu se to týkalo Poláků a Lužických Srbů. Turci utiskovali celý Balkán, dokonce i jeho katolicky orientovanou část. Protiruské tendence najdeme i v Turecku, Rakousko-Uhersku a u Německa.
V Bulharsku pracoval český inženýr Jiří Prošek, stavěl železnici v úseku Odrin-Plovdiv. Narodil se v roce 1847 v Berouně, vystudoval v Praze, kde se seznámil s bulharskými studenty, zapálenými pro bulharskou suverenitu a projevujících sympatie k Čechům v jejich odporu k poněmčování Prahy. Ing. Jiří Prošek se v Bulharsku seznámil s Ivanem Drasovem, učitelem v Lovči, tajným členem protitureckého ilegálního výboru. Prošek se mohl pohybovat po celém bulharském území, zajišťoval různé objednávky pro stavbu železnice a současně udržoval spojení mezi revolučními organizacemi. Také nakupoval zbraně k ochraně železnice před zloději, ale v době protitureckého povstání je předal Bulharům. Z jejich strany byli odmítáni němečtí technici pro stavbu železnic.
V roce 1876 vypuklo protiturecké povstání, bylo krvavě potlačeno. Zásluhou Jiřího Proška byl světový tisk pravdivě informován o děsivém masakru, 79 vesnic bylo vypáleno, obyvatelstvo, včetně dětí, bylo povražděno. K tomu jen malý dodatek, většina německých novin v Rakousku a pochopitelně i v Německu perzekuci Bulharů omlouvala, stavěla se za tureckou vládu, o mnoho let později se nechal Adolf Hitler informovat od bulharského diplomata v Berlíně o teroristických akcích a zcela cynicky potvrzoval zásahy turecké armády proti lidem. Český tisk měl jiný pohled, plný humanismu, slovanské solidarity a sváděl doslova tiskovou válku s německým tiskem o událostech v Bulharsku. Praha byla nejinformovanějším místem v Evropě a zde vydávané české noviny se někdy dosti pracně překládaly ve Francii, v Anglii, dokonce i v Dánsku. Je to první případ v dějinách špionážních agentur, kdy zpravodajské informace nesloužily státu, ale veřejnému mínění, přesněji českým politikům. Obdobně to platilo i o zprávách ze Srbska, Černé Hory a z Balkánu vůbec. Jiří Prošek nebyl sám, kvalitní informace posílali do Prahy i jiní Češi, také Josef Toužimský a mimořádně zasvěceně informoval lékárník v Sofii, J. Nádherný.
J. Nádherný měl již turecké občanství, ale plně sympatizoval s Bulhary. Jako turecký státní občan musel nastoupit v době turecko-ruské války do osmanské armády, měl přístup k vyššímu velení. Konspirativní cestou se informace od něho dostaly až do ruského štábu. Mimořádnou hodnotu mělo jeho sdělení v červenci 1877, že turecké vojsko připravuje úder ve směru ke Staré Zagoře. Turecká armáda využívala již dostavěných úseků železnice, ale ing. J. Prošek s několika dalšími českými techniky a za přispění bulharské ilegální organizace přerušili dopravu na trati. Turecké zálohy dorazily na bojiště pozdě, se zpožděním 30 hodin, kdy již bylo na bojišti rozhodnuto. Lékárník Nádherný dostal později od ruské vlády čestnou šavli a ing. J. Prošek jedno z nejvyšších vyznamenání, Řád sv. Anny.
V té době rakouská policie vyšetřovala, zda někdo z řad českých studentů s radikálně demokratickým myšlením nechce dobrovolně odejít do Bulharska. Věděla o podobných odchodech do řad polských povstalců. Zadržela Františka Klímu z Akademického gymnázia v Praze a Karla Hlaváčka, syna lékaře z Chlumce nad Cidlinou. Do Vídně nespokojeně hlásila, že Češi sympatizují s Bulhary a po hospodách si Češi popěvují necudné písničky, urážející Turecko, které dostalo na zadek. „Osman Paša u Plevna, dostal kulku do stehna …“.
Bogdana
Bulharka Alexandra Petrovičová se seznámila s Čechem Josefem Meissnerem a zasvětila ho do bulharského národně osvobozeneckého boje, zaměřeného nejen proti Turecku, ale i proti německým snahám o hegemonii v Bulharsku. Iniciativní J. Meissner založil vlastní ilegální organizaci, Bulhaři jeho angažovanost ocenili, odměnou mu bylo nabídnuto místo ředitele gymnázia v Šumenu. Stýkal se nejen s F.A. Zachem v Srbsku, ale i hajduckým hejtmanem Panajotkem Chitovem, jehož příbuzný, Ivan Chitov se oženil s českou studentkou Josefou Jiráskovou z Hradce Králové. Působila jako ilegální spojka. Ve své vlasti měla potíže s uplatněním pro nám dnes neznámé protiněmecké výroky. V Bulharsku učila v Kaloternu a stala se první ženou-učitelkou v této části Balkánu. Josefa Jirásková dostala pro potřebu ilegality jméno Bogdana. I rakouská rozvědka pátrala po jejím pravém jméně, a to v době rakousko-tureckého sbližování. Navíc na sebe upozornila několika zasvěcenými články o tureckém teroru, popisovala zvěrstva z roku 1876. Dopisy vyvolaly značný rozruch v české veřejnosti a vyvolaly vlnu solidarity s bulharským lidem.
Při pátrání po Jiráskové přišla rakouská policie dosti náhodně i na Maxe Švagrovského, který bojoval v bulharském oddíle, ve kterém bylo i několik bulharských studentů, studujících před tím v Praze. Později M. Švagrovský působil v legii v Zajačaru.
Josef Meissner
K samostatnosti Bulharska vedla cesta nejen v odporu k turecké nadvládě, ale i v opatrnosti před německo-rakouským vlivem a dokonce i v negativním hodnocení helénismu z Řecka. Řecký patriarcha odmítal se vzdát svého vlivu nad pravoslavnou částí bulharského národa. Turecká vláda rozpory jen podporovala, jako by tušila, že za helénismem mohou být i další, dosud nepoznané tendence, hlavně ji však zaujal protiruský aspekt. Vliv moskevského patriarchy a světský vliv Petrohradu helénismus omezoval. Pravoslavní byli nejen Bulhaři, ale i Srbové a většina Černohorců.
Perzekuce Bulharů vyvolala v křesťanském světě rozruch a vlnu obdivu s trpícím národem. Turecká vláda se chtěla očistit a tak dovolila, ale až v době poteroristické, aby do Bulharska přišlo několik misijních skupin z Německa, Rakouska a dokonce i ze Spojených států amerických, kde také chtěla vláda podrobnější informace nejen o politické, ale i náboženské situaci. Nelze si dělat iluze, za misijní činností se často skrývá zpravodajská činnost. O Balkán byl v té době mimořádný zájem. Bude tu sílit vliv Ruska, Německa, Rakousko-Uherska, či Francie, Itálie a Velké Británie? A není Turecko chorým mužem na Bosporu a nebude možno jeho převelikou říši dělit? Kdo bude dědicem osmanského impéria a kdo zakotví svým vlivem v islámských vodách, spíše v naftových regionech?
K americké misi se přidal Josef Meissner, ovládal anglický jazyk a znal bulharské poměry. Měl také styky se srbským důstojníkem a Čechem F.A. Zachem. A ten zase kontakty na Francii. Meissner doprovázel Američany po celém Bulharsku. Mise byla dobře ekonomicky a politicky zajištěna, turecká vláda předpokládala, že je směrována v protiruském směru. Členové mise se kriticky vyslovovali k ruskému pravoslaví, a to mohli Turci potřebovat.
Americká mise si vyžádala a také dostala imunitu pro budovy, ve kterých sídlila, což bylo významné privilegium na Balkáně a vůbec v Turecké říši. J. Meissner šel tak daleko, že vyreklamoval několik Bulharů, ohrožených zatčením. Za nějaký čas se Meissner od Američanů odpoutal, motiv není znám, snad mu vadilo protiruské zaměření. Odstěhoval se do Bělehradu, snad měl obavu z turecké policie a rakouský konzul by ho zajisté pro jeho protiněmecké chování nechránil. Stále však byl ve spojení s Bogdanou-Josefou Jiráskovou. V Bělehradě přijal Meissner dobře placené místo ve francouzské plavební společnosti. Dnes ovšem víme, že ekonomický zájem se proplétá se zájmem politickým. Francie v té době skutečně proniká na Balkán a s Německem a Rakousko-Uherskem soutěží v otázce, kdo bude dodávat zbraně srbské a černohorské armádě. Balkánské konflikty budou i v dalších letech vyžadovat zbraně, pokud budou mířit proti Turecku, bude to jen žádoucí směr. Na takové politice měla zájem i Velká Británie. Francie a Velká Británie se také po první světové válce podělily o bývalá osmanská území.
Francouzská společnost se dostala kapitálově pod vliv Londýna a J. Meissner odcestoval do Anglie. Veřejně ovlivňoval britskou společnost články s protirakouským, protiněmeckým a protitureckým zaměřením a dobře zapadal do perspektivních politických záměrů britské vlády. Poté se vrátil do Bělehradu, učil na vojenské akademii a současně působil ve velké a dobře dotované knihovně. Dnes víme, že knižní fondy patří k otevřeným zpravodajským zdrojům. Roku 1874 přijel za ním do Srbska vojvoda bulharských bojovníků Panojat Chitov. J. Meissner mu poskytl finanční prostředky na nákup zbraní pro bulharský protiturecký odboj. Tak bohatý Meissner nikdy nebyl, stála za tím vlivná a bohatá zpravodajská agentura? Francie, Velká Británie? A Srbsko sloužilo jako prostředník i s J. Meissnerem? Nevím, ale je jasné, že se tu připravuje konflikt, který vyústí v plné podobě v první světové válce. Na mapě strategických zájmů nikdy není jen jeden partner. Stalo se tak i v tomto uzlovém místě evropské politiky. Turecko a Bulharsko se staly spojencem Německa a Rakousko-Uherska. Srbsko, Černá Hora, Rumunsko a Řecko spojencem Dohody a Turecko, svázané německým zájmem, se stalo spojencem tak věrným, že bylo strženo až k zániku. Na německou imperialistickou politiku doplatilo vlastní existencí Rakousko-Uhersko i Turecko. Ne Češi, jak tvrdí nepoučení publicisté, ale Německo nese vinu za pád dvou velkých států s progermánskou orientací.
Česká kultura, osvěta a věda
Na Balkáně nešlo jen o strategické hrátky různých výzvědných služeb, ale z české strany i o seriózní práci na úseku kultury, osvěty a vědy. Osobami vlivu byli F.A. Zach v Srbsku , Jan Vaclík, státní tajemník, v Černé Hoře a ministr školství v Bulharsku Konstantin Jireček. V Bulharsku na sebe upoutal pozornost již zmíněný Josef Meissner. Zájem o něho měla i rakouská policie. Narodil se v roce 1828 v Sušicích, již ve studentských letech pronášel výroky proti německé nadvládě, stal se přítelem bouřliváka J.V. Friče, klonil se ke kritice austroslavismu a bojoval v r. 1848 na barikádách Na Příkopě. Za aktivní účast na pražském povstání byl odsouzen na dvacet let vězení, jen o vlásek unikl trestu smrti, tak jako K. Sabina, s kterým se znal. J. Meissner však stačil utéct a uprchl za F.A. Zachem do Srbska. V Bělehradě několikrát provokoval rakouského konzula i vyslance ostrou kritikou pangermanismu, byl poznán a Vídeň žádala po vládě v Bělehradě jeho vydání. F.A. Zach ho uklidil do Rumunska, později působil v Bulharsku. Pod jménem Milanovič pracoval v Šumenu a věnoval se pedagogické, osvětové i kulturně jazykové práci. Záhy se plně angažoval v bulharském protitureckém odboji a zcela pochopitelně podporoval protiněmecký proud v bulharské společnosti.
Proněmecký a prorakouský proud v Bulharsku zvítězil, ale to již nebylo v jeho silách, aby tomu zabránil.
V letech 1879-1886 vládl v Bulharsku s ruskou podporou Alexander Battenberský, synovec ruského cara Alexandra II., a Petrohrad si udržel výrazný vliv na bulharské poměry. Češi, pracující v Bulharsku mu nevadili, především pro své slovanské myšlení a odpor k Rakousko-Uhersku. V letech 1887-1918 vládl v Bulharsku Ferdinand Koburský, z knížete se stal v roce 1908 král, vládl absolutisticky, za něho zvítězil proněmecký vliv a Bulharsko přistoupilo v roce 1915 k centrálním mocnostem a dostalo se pod vliv Berlína a Vídně. S pádem Německa se zhroutila i politika krále Ferdinanda, musel abdikovat, ale u moci se udržel jeho syn Boris III., který vládl v letech 1918-1944 a znova zatáhl Bulharsko do spojenecké závislosti na Německu. A. Hitler ho dal odstranit (jedem), když odmítal vydat na smrt Židy a nechtěl se podílet na válce proti SSSR, pro ruské zásluhy na vzniku bulharského státu. Bulharský lid si totiž vysoce cenil ruské intervence proti Turecku v roce 1878.
Všechny uvedené skutečnosti měly vliv na práci Čechů v Bulharsku. Vídeňské vládě české aktivity nevadily, pokud se domnívala a věřila, že je to angažovanost prorakouská a na půdě austroslavismu, který počítal se zachováním habsburské monarchie a z logiky myšlení by měl tedy podporovat zahraničně-politickou orientaci Rakousko-Uherska.
Nově zrozený bulharský stát nutně potřeboval, stejně jako Východní Rumelie, pomoc ve státní administrativě, zejména v soudnictví, v kultuře, školství, osvětě a i vědecké obory musel budovat od základu. Pod vlivem proruské strany se obával německého vlivu, Češi nevadili. S nimi nepřicházelo žádné mocenské podrobení. A tak záhy po vzniku Bulharska byli do funkcí krajských inženýrů jmenováni Češi Štefl, J. Tauchen, K. Vosyka. Do Bulharska přišli četní čeští učitelé, pozváni od Bulharů, studujících na středních školách v Hradci Králové, Písku a na pražské univerzitě a Vysoké škole technické. Přišla i Josefa Jirásková, učila v Karlovu a v Kaloferu.
V roce 1878 přišel na pozvání také Konstantin Jireček, pozdější historiograf bulharských dějin, který na sebe upozornil popisem skutečností, že germánská prakultura nemohla ovlivnit Bulhary. Byl přijat na místo tajemníka ministerstva školství, aby se později sám stal bulharským ministrem školství. Za jeho působení přišli do Bulharska další Češi a do určité míry nechtěně zabrali místa, na které se těšili Němci. Ti byli odmítáni, nechtěli se totiž učit bulharský jazyk. Čechům to při slovanském myšlení nevadilo.
Do Bulharska přišla řada učitelů odborných nauk, především lesníků, veterinářů, agronomů, botaniků, matematiků apod. K nim lze počítat Hynka Buriana, Václava Stříbrného, D. Vinického a Františka Chytila. V Šumenu učili Češi Mach a Žebnička. Mezi učiteli zpěvu a hudby, i kapelníky často vojenských těles, byli K. Macháně, F. Štros, B. Gregora, K. Jeremiáš, A. Macák, V. Kaunický, F. Kubíček aj. Svoboda. Jako vojenský kapelník proslul Václav Chochola, o něm rakouský diplomat napsal, že mu vojenská uniforma sluší a hudbou nemůže nic pokazit, hraje i rakouské vojenské pochody. Jak se jen rakouská diplomacie neorientovala v českém myšlení.
V Praze vznikl v roce 1880 spolek bulharských studentů v Praze Bulharskaja sedjanka. Prokázal, podle policejního hlášení, „slovanské cítění, ale nečiní protivládní akce, zve jen české studenty, rakouské státní občany do Bulharska“. A to nebylo možno zakázat. V Sofii v téže době organizačně vznikl základ pro několik všeslovanských spolků. Slovák Samo Zachej, profesor, který musel uprchnout před maďarskou perzekucí, ve Slovanské besedě soustředil Bulhary, Čechy, několik Slováků, také Srbů a Makedonců. Patrně z jeho podnětu vznikl i aristokraticky orientovaný spolek Lovec, byl jeho dlouholetým předsedou. Organizováni tu byli katoličtí představitelé české a slovenské inteligence, také Bulhaří, pravoslavní, stejně jako několik Srbů. Rakouští diplomaté je právě pro katolickou orientaci nepodezírali z ničeho špatného, naopak si jejich aktivitu pochvalovali. Z organizace Lovec a ze Slovanské besedy v Sofii vyšel podnět ke vzniku první bulharské filharmonie, k založení Národního divadla, jehož prvním ředitelem byl po čtyři roky Čech Josef Šmaha.
Češi se uplatnili i jako sportovní instruktoři, kapelníci v bulharské armádě, pracovalo tu i několik lékařů, ti nestáli o nějakou publicitu, vojenská místa jim to zakázala.
Na scénu bulharských divadel se záhy dostaly hry Jana Nerudy (Prodaná láska), Vrchlického (Noc na Karlštejně), Jana Štolby (Mořská pana), později i hry K. Čapka a od Langra se hrál Velbloud uchem jehly.
Pro rozvoj slovanské vzájemnosti mělo význam i působení Čechů v mnoha bulharských kulturních, školských a vědeckých institucí a v ústavech. Václav Dobruský se jako archeolog stal ředitelem Národního muzea. I také bratří Škorpilové zakládali bulharská mumuzea a bulharská archeologie dosáhla evropské úrovně a s úspěchem čelila německé pavědě, které ze všech míst, kde byla dosažitelná tlápota nějakého Germána, prohlašovala za zájmovou oblast Německa. Využívali totiž germánských expertů na Balkáně, často pochybené provenience. Připomínali přečasto názor pruských králů, že tam, kde padl pruský granátník je německé území, německý prostor. A Hitler měl tedy na co navazovat.
Škorpilové z Vysokého Mýta významně zasáhli do českého, ruského, srbského a bulharského veřejného života. Většina z nich měla výraznou austroslavistickou orientaci, proto je také vláda nechávala odjíždět do Ruska a Bulharska. Z této rodiny vyšlo sedm bratří a jedna dcera. Škorpilové byli spřízněny s Jirečky, Josefem Hermenegildem a Konstantinem, z nichž jeden byl rakouským ministrem vyučování v Hohewartově vládě, druhý byl sekčním šéfem téhož ministerstva. Oba do kosti morku přesvědčení austrofilové a austroslované. To jim umožňovalo vysílání Čechů do služeb Bulharska. Oba se také zasloužili o kvalitu bulharské státní administrativy. Konstatnin Jireček (1854-1918) pracoval jako profesor pražské a vídeňské univerzity. Napsal Dějiny národa bulharského a Dějiny Srbů a zcela svým dílem vytěsnil v germánském duchu pojaté studie německých historiků. Škorpilové za Jirečky nezůstávali pozadu. Vladislav Škorpil (1853) působil jako profesor na ruských gymnáziích v Petrohradě, Jaltě, Kerči a byl i ředitelem kerčského muzea. Architekt Josef Škorpil (1856-1931) finančně podporoval srbskou a bulharskou kulturu, zakládal muzeum ve Vysokém Mýtě a Umělecko-průmyslové muzeum v Plzni. Hermenegild Škorpil (1858-1923 ve varně) pracoval jako profesor bulharských gymnázií v Gabrovu, Plovdivu, Slivně, Chaskovu a ve Varně, všude kde bylo třeba rozvíjet středoškolská studia. Karel Škorpil (1859-1944 v Sofii), profesor v Plovdivu, Slivně, spolutvůrce muzea ve Vraně a předseda Archeologického spolku. Pohřben slavnostně v Plisce.
Hynek Burian a Václav Stříbrný zakládali s bulharskými přáteli proslulou Hospodářskou školu v Sadové a Julius Milde se stal zakladatelem lesnické školy. Při vzniku Umělecké akdemie stál český malíř Jan Mrkvička, citlivě sledující bulharská národopis. A opět, i on vyvracel falešné německé teorie o germánských prvcích, to spíš se klonil k prvkům mongolským. Bulhaři, jako vládnoucí vrstva, přišli z Asie, ovládli na čas zem, ale byli pohlceni slovanskou většinou obyvatelstva.
Pro bulharské školství mělo svůj pozitivní význam i překládání českých odborně pojatých učebnic ze zoologie, botaniky, což vyústilo v četné termíny, převzaté z českého jazyka. Zcela to vytlačilo německou terminologii. Také ve vojenském velení v Srbsku a v Bulharsku by se našlo několik sokolských termínů. Česká matematika se dostala do bulharských škol prostřednictvím přeložených učebnic Studničkových, Starého a Jerolímkových. Na sofijské univerzitě se prosadil profesor A,. Šourek.
Velkými a nadšeným propagátory bulharsko-českých styků byli bulharští studenti na českých školách. Od roku 1850 přicházeli do Prahy jen jednotlivci, po roce 1877 již celé skupiny. Zájem byl i o střední školy v Hradci Králové, Písku, Táboře a v Praze. V letch 1969 až 1889 studovalo v Čechách a na Moravě na 200 studentů z Bulharska. Na reálce v Hradci Králové to bylo sice jen 5 Bulharů, ale byl mezi nimi Vasil Athanasov, pozdější ministr zemědělství, a pochopitelně, že zval české odborníky a pomíjel německé. Další Bulhaři studovali na gymnáziu. V Hradci Králové gymnazijní studia absolvoval Petr Dančov, později docenta profesor římského práva na univerzitě v Sofii, v roce 1900 ministr spravedlnosti. I on měl zájem na přílivu české inteligence do Bulharska.
Také v oblasti sportu lze navázat na staré tradice. Jan Čermák z Velkého Meziříčí uspořádal v roce 1911 několik veřejných vzletů a jeho letecké umění obdivovali Bulhaři, dokonce vzbudil pozornost v bulharské armádě. Pozitivní vztah k Čechům prokázalo několik stovek bulharských studentů, zapsaných na vysokých školách v Praze v roce 1939. Po zavření českých vysokých škol odešli většinou na studia na bratislavskou slovenskou univerzitu. Mnozí podepsali protest proti popravě českých studentů a vyjadřovali se negativně k německé kultuře a rasové teorii. Německo potom naléhalo na slovanské úřady, aby je vypověděly ze země. Skutečně se někteří museli vrátit do Bulharska, kde měli značné potíže, neboť se v tu dobu Bulharsko opět orientovalo na Německo. Nutno ještě připomenout , že několik Bulharů padlo ve Slovenském národním povstání v roce 1944 i v Českém národním povstání v roce 1945. Na nábřeží Dunaje jim byl v Bratislavě vybudován pomník, byli mezi nimi i studenti z bratislavské univerzity.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 349. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, říjen 2010, vydání druhé.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz