Český film a rozhlas za okupace

Jiří Hrbas

Okupanti pochopitelně projevili hned po svém příchodu velmi čilý zájem o český film a rozhlas, snažili se je dostat do svého vlivu a učinit z nich služku pro své špinavé a odporné cíle. Bude proto zajímavé podívat se objektivně a bez zaujetí na tyto dva obory našeho veřejného a kulturního života a zhodnotit jejich práci za okupace. Bude to záslužné tím více, když v horkých porevolučních dnech byl tento obraz, úmyslně i náhodou, nebo často z neinformovanosti skreslen.

Je jasné, že okupantům šlo především o to, jak rychle by český film oloupili o jeho nejlepší ateliery a dostali je do své moci. Tento boj byl zlý a začal hned 16. března 1939 prostřednictvím českých fašistů. Pokračoval potom od 21. června 1939 nepřetržitě až do září téhož roku. Prostředky, kterých bylo z německé strany k tomu užito, dokumentují až příliš zřetelně nacistický systém vyděračství a lupičství. Z německé strany tlak na český film se zesiloval a docílil vrcholu ve dnech, kdy německé armády se na bojištích hroutily. Mnoho českých filmových umělců zaplatilo životem za odpor a nesouhlas s okupanty. Karel Hašler nezůstal sám. Těch, kteří se zpronevěřili, bylo málo. Byly to většinou tak zvané filmové hvězdy. Celkově je však třeba zdůraznit, že přes nejvyšší tlak, který byl na český film vykonáván, náš film a jeho drobní pracovníci nezklamali. Stačí zde uvést tu okolnost, že nebyl za celou dobu šesti let vytvořen ani jeden fašistický film, naopak, filmy jako Babička posilovaly národní sebevědomí národa. Český film za okupace uchránil mnoho českých spisovatelů od pracovního nasazení, právě tak herců a divadelních režisérů. Řekl bych, že se vůbec snažil český film a jeho drobní i velcí pracovníci odčinit zlé a neodpustitelné chyby, kterých se dopustil za první republiky, kdy skutečně byl často morem pro inteligentního diváka.

Teprve okupace probudila velkou část filmovníků ze spánku. Konečně pochopili, že český film má velké a odpovědné poslání. Ti druzí, slabší, podlehli. Zradili. Je v zájmu vývoje českého filmu, aby byl každý z nich spravedlivě potrestán.

Kdo pracoval v německém filmu a nemusel, budiž souzen. Kdo se spolčoval s Němci proti vlastnímu národu nebo pro svůj osobní prospěch, ať nese následky.

Velká revoluce v českém filmu, která toto nejlidovější umění vrátila jeho národnímu úkolu, by ale nebyla úplná, kdyby nedovedla využít všech dobrých složek české filmové tradice.

Český film za okupace utíkal úmyslně od skutečnosti a současnosti — nechť se k ní nyní stejně prudce vrátí.

Situace našeho rozhlasu byla také posuzována chybně a je paradoxem, že to byl právě český rozhlas, který zahájil pražskou květnovou revoluci, třebaže o něm proskakovaly zprávy nejrůznějšího druhu. Rozhlas, podobně jako film, má černou minulost z doby první republiky, kdy byl ovládán velkoagrární klikou a kdy dovoloval v německém vysílání henleinovské jinotaje a podrýval tak bezpečnost našeho státu. Okupace sice dosadila do rozhlasu některé řečníky a zrádce, ale budeme-li spravedlivě hodnotit i zde úmysly a výsledky tlaku okupantů, musíme dojít k těmto závěrům. Rozhlasové dramatisace dosáhly na příklad svého vrcholu teprve za protektorátu, kdy i rozhlas si byl vědom svého úkolu a uváděl Jiráska, Schulze, Herrmanna, Arbese, Mahena a jiné. Byla to zejména sezóna 1939 -40, která přinesla mnoho posilujících kladů. Je samozřejmé, že tlak během času sílil a že obsah i myšlenka rozhlasových her se tenčily, ale krystalisovala aspoň forma. I regionální rozhlas konal v té době dobré skutky. Jako film i rozhlas se bránil čestně všemu nacistickému a nebýt několika dobrovolců z řad zrádných českých aktivistů, kteří sedí dnes za mřížemi, byla by jeho položka viny skoro bez poskvrny. I v hudebním programu byl rozhlas často posilou svým posluchačům.

Dnes je na nás, abychom skutečně spravedlivě zhodnotili práci rozhlasu i filmu, abychom pomohli všemi prostředky budovat rozhlas i film v osvobozené republice. Je třeba navázat na to dobré, co oba mají, vyřadit to špatné, a především být na stráži, aby český film i rozhlas neupadl do svých dřívějších omylů a chyb. Neboť za okupace oběma spadly na mnoha místech šupiny s očí.

Pro České národní listy připravil kapitolu z knihy „Šest let okupace Prahy“ P. Rejf