Československý  exil a Němci odsunutí

z Československa

Členové Rady svobodného Československa (RSČ), a to zejména politici čeští, pokládali vyhoštěné sudetské Němce za nejvážnější hrozbu československému státu po jeho případném osvobození od komunistického jařma.

Tento postoj byl bezpochyby živen vědomím, že domov nebyl naladěn na jakékoliv ústupky v této otázce. Mezi vedoucími členy Rady bylo nadprůměrné množství členů domácího a zahraničního odboje a mnozí z nich prošli koncentračními tábory. Odsun byl považován za nezvratitelný a schvalován takřka všemi, s výjimkou republikána Dr, Josefa Černého. Sudetoněmecká otázka byla to jediné, na čem se členové RSČ shodli s komunistickou Prahou.

Pražští komunisté si byli dobře vědomi toho, že sudetoněmecká otázka je to jediné, co je spojuje s drtivou většinou exulantů, a ovšem snažili se toho využít. V analýze poúnorového exilu ministerstva vnitra je tato myšlenka jasně vyjádřena: "Česká a slovenská emigrace má na vybranou: bud' se v této zásadní otázce, otázce německé, postaví proti politice Západu a pak má na západě politicky prohráno a musí se kajícně vrátiti anebo zalézt. Anebo půjde ve své protisovětské a protikomunistické zaslepenosti tak daleko, že bude souhlasiti s linií západního imperialismu a tím se zařazuje otevřeně do fronty zrádců vlastního národa. Pak se již

nestaví jen proti dnešnímu režimu v ČSR, nýbrž proti republice samotné a proti existenci českého i slovenského národa."

První zmínku o sudetoněmecké otázce na schůzi Rady svobodného Československa neučinil 16. července 1949 nikdo jiný než Dr. Josef Černý. Ne snad, jak by se dalo očekávat, aby odsoudil odsun, nebo alespoň způsob jeho provedení, nýbrž aby upozornil na "nebezpečnou" činnost sudetských Němců v americkém okupačním pásmu, probíhající "nejspíš též s vědomím amerických úřadů". Tento překvapující postoj Dr. Černého byl vysvětlen jeho dalšími slovy. Této činnosti, řekl Černý, je nutno věnovati pozornost a využít zpráv, podle nichž dochází "k rozkolům mezi sudetskými Němci v důsledku počínající opozice vůči Jakschovi". Agrárník Černý, v předmnichovských letech československý ministr vnitra, zřejmě nemohl zapomenout na činnost sociálního demokrata Wenzela Jaksche, jehož hvězda byla nyní v západním Německu na vzestupu.

Dr. Lettrich navrhoval, aby Rada odsoudila krutosti, které provázely odsun, což však podle něj neznamenalo, že by odsun představoval nějakou křivdu vůči nim. Nelze přehlédnout, pokračoval, německou brutalitu za války. Lettrich předvídal, že se vzrůstajícím významem Němců se otázka odsunu obyvatel Sudet s německou národností stane akutnější. "Problém bude vleklý," řekl, "a zůstane problémem pro příští generaci. Nebude to Zápotocký se svojí vládou, kdo bude řešit tuto otázku, nýbrž někdo jiný. Je na Radě, aby byla připravena." Julius Firt zdůraznil, že "obhajobu transferu nemůžeme přenechat komunistům v Praze". Připomněl, že to byl právě národněsocialistický poslanec František Klátil, kdo poukázal na surovosti při odsunu. Nakonec Firt prohlásil: "Stojíme na rozhraní dějin. Rusové se ukázali vrahy československého národa. Němci budou hrát ve sjednocené Evropě velkou roli…  První cesta k nápravě je neukazovat strach a nevyhýbat se problémům. Též třeba říšským Němcům ukázat, že nakonec to byli sudetští Němci, kteří byli příčinou též jejich neštěstí."…

Dr. Zenkl otevřel druhou diskuzi o sudetoněmecké otázce na schůzi předsednictva 28. května 1949. Poukázal na činnost bývalého čs. poslance Wenzela Jaksche ve Švédsku, v Anglii a v Německu a byl nemile překvapen, že se sudetským Němcům, zejména sociálním demokratům, poskytují možnosti k veřejným projevům proti odsunu a proti existenci Československé republiky. Stěžoval si na americkém ministerstvu vnitra, kde byl ujištěn, že vláda Spojených států "nehodlá měniti závazky, jež převzala v souvislosti s odsunem". Jeho přítel Julius Firt k tomu dodal, že největší oporou Jakschova hnutí jsou anglické odborové organizace a snad také odbory americké. Dr. Lettrich předpověděl vzrůstající sílu Německa, což by bezpochyby mohlo být pro požadavky sudetských Němců příznivé. Předsednictvo pak pověřilo Dr. Heidricha a Dr. Procházku sledováním činnosti odsunutých sudetských Němců a vypracováním memoranda pro vlády Spojených států, Anglie a Francie o stanovisku RSČ ve věci odsunu. Oblastní Rady v Londýně a Paříži byly požádány, aby sledovaly jejich činnost a v rámci svých možností jí čelily.

Konečně bylo usneseno požádat Pavla Tigrida, aby "v dohodě s ostatními znalci sudetské otázky sledoval činnost sudetských Němců v Německu a Radu o ní soustavně informoval".

Oblastní sbor v Paříži však upozornil na to, že otázka sudetských Němců byla definitivně vyřízena a že by nebylo moudré znovu ji dávat na přetřes. Dr. Zenkl a Dr. Procházka s tímto názorem souhlasili a navrhli, aby místo předložení memoranda byli o stanovisku Rady ve věci sudetoněmecké příležitostně informováni státníci velmocí. Heidrich pak varoval americké a anglické diplomaty, že podpora sudetoněmecké propagandy v západních zónách Německa je vodou na mlýn komunistické propagandě.

Rada byla však nadále rozhodnuta sledovat činnost odsunutých sudetských Němců. Tigrid její žádosti vyhověl a posílal do Washingtonu po dobu jednoho roku pravidelné zprávy; ty pak byly rozesílány všem členům výboru RSČ. Jeho první zpráva z 20. října udává jako pramen americký a německý tisk a soukromé informace. Prozrazuje zkušeného novináře a dotýká se všech důležitých bodů:

"Politická činnost Němců odsunutých po válce z Československa a z Polska a žijících nyní v Německu podstatně zesílila od ustavení bonnského parlamentu a bonnské západoněmecké vlády. Také ve východním Německu po ustavení separátní, satelitní východoněmecké vlády aktivita odsunutých Němců (a její význam) roste. Předvolební kampaň v západním Německu byla do jisté míry vedena ve znamení slibů všech politických stran (s výjimkou komunistů), že odsunutí Němci se jednou vrátí do svých domovů, že bezpráví bude napraveno, že majetek bude vrácen, že hranice na Odře a Nise jsou provizorní a tak podobně. Kromě toho zavázaly se všechny politické strany k vydatné hmotné a sociální pomoci uprchlíkům i odsunutým Němcům; jde především o vyřešení naléhavé otázky bytové, problému nezaměstnanosti (jež mezi odsunutými Němci je velká), nesnází spojených s tzv. Zuzug Genehmigung (povolením pobytu) atd. Politické strany prostřednictvím svých zástupců v bonnské vládě musí nyní prokázat, do jaké míry chtějí a mohou tyto sliby plnit."

Čs. exil a Němci odsunutí

z Československa

II.

Na sudetoněmecký problém upozornil Radu svobodného Československa rovněž Vojta Beneš, starší bratr prezidenta Beneše.  Ve svém dopisu  z 16. května 1950 jej označil „za jeden z nejnebezpečnějších, s jejichž řešením se RSČ v budoucnosti setká, až dojde k uspořádání nové Evropy. Všichni víme, že se na to sudetští Němci za pomoci ostatního Německa pilně připravují…“

Když se na jaře  r. 1950 objevila na uprchlické scéně Rádio Svobodná Evropa (RFE), prohlásil F. Peroutka na zasedání předsednictva RSČ 23.6. téhož roku, že „v souvislosti  s činností RFE byl otevřen velký útok  na čs. státní věc ze strany koalice sudetských němců, separatistů a prchalovců.

Vysílání RFE se nacházelo pod silným tlakem německých novin, např. i Frankfurter Allegemeine Zeitung. Jeho vedení zdůrazňovalo, že západní Německo bude nějakým způsobem účastníkem  v osvobození zemí východní a střední Evropy. Proto do budoucnosti by mělo být stanovisko RSČ pozitivnější ve vztahu k sudetoněmecké otázce.

Víme, jak mnohým zodpovědným činitelům na Západě záleží na tom, aby západní Německo se zařadilo do západoevropského souručenství států. Domníváme se, že se Německo do tohoto souručenství zapojí, jestliže psychologický vývoj v Německu pokročil tak, aby německý národ spatřoval svou budoucnost, svůj vrcholný zájem v pokojné, neimperialistické součinnosti s ostatními evropskými státy. Jestliže ovšem pro německý národ zůstává i nadále největším ideálem stát se po každé stránce nejsilnějším státem v Evropě, který by přitažlivostí nebo hrozbou své sily seskupil okolo sebe co nejvíce menších států tak, aby v Evropě vládli a rozhodovala prakticky vůle Německa, pak se Německo nezařadí plně a jednoznačně do západoevropského souručenství, i kdyby mu Západ dělal sebevětší ústupky. Naopak, jak zkušenosti z doby mezi oběma válkami učí, takovéto ústupky by sloužily Německu jen k tomu, aby mohlo s větším úspěchem vybudovat svoji sílu a tím méně potřebovalo součinnosti s jinými státy. Německo má vlastní životní zájem na tom, aby spolupůsobilo při budování hráze proti komunistickému a sovětskému nebezpečí. Bylo by proto politicky prozřetelné chtít mu za tuto spoluúčast platit koncesemi? Zejména takovými, které by Německu umožnily po zažehnání nebezpečí komunisticko-sovětského znovu nastolit imperialismus germánský? Jedním z nejúčinnějších příspěvků k takovéto možnosti by bylo, kdyby západní velmoci dovolily, aby sudetští Němci s tzv. sudetoněmeckým územím se mohli připojit k Německu, nebo se mohli stát  federativní složkou Československa a tak se směli zapojit do středoevropské federace. Zapojením německé složky stala by se středoevropská federace určitým druhem ,Mitteleuropa', neboť v takovém případě by vedle této německé složky podlehly přitažlivosti říšskoněmecké moci i mnohé jiné federativní složky." (B. Čelovský,  Politici bez moci)

Ano, mnozí z nás se domnívají, že koncese, které byly poskytnuty západnímu Německu během studené války i po ní, vedle vnitřního vývoje samotného Německa, vedly  k nahrazení nebezpečí z východu opětným germánským Drang nach Osten. Tentokrát bez použití vojenské moci, která je však nahrazována tlaky politickými, zejména však hospodářskými. Německo opět upevnilo svou pozici ve střední a  v jihovýchodní Evropě. Používá k tomu též mediální prostředky. Získává pro své cíle   část germanofilních politických špiček jiných států. Nejrůznější německé aktivity, směřující k dosažení i dávných německých cílů, jsou jako obvykle dobře organizované, vytrvalé a mnohovrstevné. Prostupují delším časem a stávají se intenzivnější. Měli bychom si položit otázku, zda v současnosti vývojově jsme tam, kde jsme byli za tzv. druhé republiky nebo se již dokonce blížíme k hranici vedoucí do protektorátu.

Německo je sice součástí Evropské unie, ale po sjednocení hraje stále viditelněji dominantní úlohu v celé Evropě, jíž žene k federalizaci. Souhlasné stanovisko zaujímá i Francie, ta však Německu nemůže konkurovat. Anglie „německou“ cestou odmítá jít.  Co je však jistě alespoň stejně důležité jako uvedený fakt, že svazek Francie a Anglie, který by jediný mohl účinně vzdorovat Německu, tak jak tomu bylo již i dříve v dějinách, je oslaben. Zatímco Západoevropané se věnují bývalým koloniálním územím, Němci opět hodlají kolonizovat střední, východní a jihovýchodní Evropu. Jejich náruč je otevřena do široka. Angažují se nejen v Polsku  pobaltských státech, na Balkáně, ale zřejmě již delší dobu i na Ukrajině. V. Klička, jemuž v Hamburku v r. 2012 byl vystaven osobní průkaz, označila A. Merklová za vhodného příštího ukrajinského prezidenta. Někteří němečtí politici jsou snad i přesvědčeni, že evropská politika se dělá v Berlínu. Ruce Německa sahají až do Ruska, zřejmě zatím ve shodě s USA. Kyjem, kterým mávají, jsou lidská práva. O kosovských Srbech, o Vojislavu Šešeljovi, o jejich lidských právech však naopak cudně mlčí a sami je dokonce pomáhají potlačovat. Lužickým Srbům, jejich organizacím, zejména školám, kulturním institucím. Němci snižují dotace a řadu lužickosrbských škol již zavřeli. Poláci, Češi ani Slováci nemají v Německu statut národnostních menšin, zatímco německým menšinám v těchto i dalších státech vydupávají privilegované postavení. V jejich národnostní politice neplatí princip reciprocity. A to již ani nemluvím o zásadním již dlouhodobém odporu zaplatit obětem německé agrese mezinárodně stanovené reparace. Proto si myslím, že Němci, pokud nevyrovnají své mezinárodní závazky, by měli o lidských právech raději mlčet. I jejich pan prezident by konečně si měl uvedené nedostatky uvědomit, o nich veřejně promluvit, k nim se s politováním přiznat a odčinit je.

Jak historická zkušenost Německu velí, na jeho hranicích nesmějí být silné slovanské státy. V dějinách se vždy snažilo tyto státy nejrůznějším způsobem, např. rozdmýcháváním různých nesvárů, destabilizovat, nebo dokonce i rozvracet, rozmělňovat, aby jejich závislost na Německu se zvýšila.

Zájem SRN o německé menšiny v zájmových státech je též značný. I ony jsou prostředkem průniku německých interesů. Zatímco Německo se sjednotilo, díky i slepecké politice M. Gorbačova, Jugoslávie je rozbitá, Srbsko žije pod nevýslovným tlakem, SSSR též neexistuje, a z Československa vznikly dva státy, imperiální růst Německa je  skutečností. Přes sílící dominanci Německa v Evropě zastáváme stanovisko, že centrem, kde se i nadále bude vytvářet mezinárodní politika nemůže být Berlín, ani Brusel, ani Moskva, ba ani Washington, ale Organizace spojených národů se svou Radou bezpečnosti, která má bdít nad zachováváním míru ve světě i dodržováním principů mezinárodního práva. Za uvedené situace je naprosto nepřijatelné, aby Německo se stalo dalším stálým členem RB OSN, jak již dlouhodobě, viditelně či ve skrytu usiluje.

Česká republika se v současnosti  nachází pod silným německým tlakem, odrážejícím situaci v Evropě, jehož účinnost zvyšují některé naše politické strany, či jejich části, média a rozmnožená skupina novodobých kolaborantů. Německá menšina v tomto procesu hraje již svou tradiční úlohu.  České vlastenecké síly, zatím bez potřebných koordinačních organizačních struktur, bez silných podpůrných médií, bez odpovídajícího finančního zabezpečení, těmto tlakům odporují, tlumí je. Jsme si vědomi uvedených i dalších nedostatků. Budeme se snažit je postupně odstraňovat a tak zvyšovat účinnost našeho českého vlasteneckého úsilí.

J. Kovář