Tato kniha vyšla s podporou projektu Dokumentace osudů aktivních odpůrců nacismu, kteří byli po skončení druhé světové války postiženi v souvislosti s opatřeními uplatňovanými v Československu proti tzv. nepřátelskému obyvatelstvu. Projekt vzešel z usnesení vlády České republiky č. 1081 ze dne 24. srpna 2005.
Publikaci vydal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v r. 2008.
Němečtí antifašisté z Československa
Hluboká a vleklá hospodářská krize a nástup nacistického režimu k moci v Německu zásadně ovlivnily politické postoje tří a půl milionu německých obyvatel první Československé republiky. Ačkoliv během dvacátých a první poloviny třicátých let minulého století většina z nich podporovala politiku těch německých stran, které se aktivně podílely na politickém životě v Československu, od roku 1933 se jejich sympatie přikláněly k Sudetoněmecké vlastenecké frontě (Sudetendeutsche Heimatsfront) a později k Sudetoněmecké straně (Sudetendeutsche Partei, SdP), vedeným Konradem Henleinem, a k jejich nacionálně vyhrocenému programu. (Pozn.red. Tento program se postupně stával nacistickým.) V parlamentních volbách v roce 1935 získala SdP nejvíce hlasů ze všech politických stran v Československu.
Volby z roku 1935 tak znamenaly velkou prohru pro německé aktivistické strany - Svaz německých zemědělců (Bund der Landwirte, BdL) a Německou křesťanskosociální lidovou stranu (Deutsche christlich-soziale Volkspartei, DCV), které se od roku 1926, a v případě Německé sociálně demokratické dělnické strany (Deutsche sozialdemokratische Arbeitspartei, DSAP) od roku 1929, účastnily na vládě. Neschopnost československé vlády řešit důsledky hospodářské krize i srovnání s rychleji se zotavujícím hospodářstvím v sousedním Německu (Pozn. red. Čs. vláda nemohla řešit důsledky hospodářské krize jako Německo, které zbrojilo, začalo se připravovat na válku a statisíce svých občanů uvěznilo.) umožnila SdP posílit své postavení mezi německým obyvatelstvem.
V druhé polovině třicátých let se stále častější konflikty mezi rozdílně smýšlejícími skupinami německého obyvatelstva přenesly z roviny politického soupeření i do dalších oblastí života společnosti, do tisku, do činností kulturních a osvětových spolků, do mládežnických organizací. Odpovědí na tento tlak ze strany SdP se staly manifestační projevy německých antifašistických stran a spolků, kterými jejich členové dokazovali společný český i německý odpor k nacismu. V roce 1936 se tak například jako odpověď na berlínskou olympiádu konaly v Praze Lidové hry a sportovní slavnosti, jichž se demonstrativně účastnili čeští i němečtí členové tělovýchovných spolků. Podobný charakter měly i oslavy dvacátého výročí říjnové revoluce v roce 1937, kdy v Ústí nad Labem vystoupil Alexandrovův pěvecký a taneční soubor Rudé armády. Při oslavách vzniku Československé republiky v témže roce se pak v několika větších pohraničních městech uskutečnily manifestační průvody, v nichž šli společně čeští a němečtí sociální demokraté a komunisté a čeští národní socialisté.
Významné pomoci se od německých antifašistů dostalo i celé vlně německé emigrace prchající před nacistickým režimem, která do Československa směřovala hned po roce 1933. Pro politické uprchlíky se Československo stalo nejdůležitější azylovou zemí, kde říšskoněmečtí sociální demokraté i komunisté ustavili svá exilová vedení, vydávali stranické tiskoviny a odkud se také snažili, především pašováním letáků, brožur a novin, ovlivňovat dění v Německu. S nezištnou pomocí, které se uprchlíkům před nacismem dostalo od českých i německých demokraticky smýšlejících občanů, ale kontrastuje postoj vládních úřadů k přijímání německých emigrantů. Ten je v rozporu se vžitým obrazem "Československa jako ostrova svobody" - obzvláště ve srovnání s pomocí, kterou republika poskytovala ruským a ukrajinským uprchlíkům ze Sovětského svazu. Proto také političtí uprchlíci i Židé z Německa a Rakouska využívali Československo zpravidla jen jako tranzitní zemi pro hledání dalšího exilu.
Silnou vlnu nacionalistických vášní vyvolala mezi německy mluvícím obyvatelstvem likvidace rakouského státu Německem 11.-13. března 1938. Vypjaté situace využil Konrad Henlein a 12. března zveřejnil výzvu adresovanou všem československým Němcům, aby nyní uznali nárok SdP na své výhradní zastupování a aby se k jeho straně připojili. V několika dalších dnech skutečně ukončily svou činnost Svaz německých zemědělců, Německá křesťanskosociální lidová strana a Německá živnostenská strana. Jejich zástupci ve vládě podali demisi a strany se spojily se SdP. Opozice z těchto stran se zúžila na jednotlivce, kteří sloučení odmítli, a pokud chtěli zůstat veřejně činní, kandidovali ve volbách roku 1938 například společně se sociálními demokraty. V rámci rozsáhlé "náborové kampaně" se počet členů SdP téměř zdvojnásobil. Už v dubnu téhož roku překročil jeden milion, čímž se SdP stala nejpočetnější politickou stranou v republice.
V politické opozici proti SdP tak ze stran s německými členy a voliči zůstaly jen němečtí sociální demokraté a internacionální Komunistická strana Československa (KSČ). V DSAP v té době navíc vrcholil vnitrostranický mocenský boj mezi dosavadním předsedou strany Ludwigem Czechem a Wenzelem Jakschem. Na stranickém sjezdu 27.-28. března 1938 byl novým předsedou zvolen Wenzel Jaksch. Aby strana mohla znovu získat ztracené pozice mezi německými voliči i v politickém systému první republiky, rozhodlo se nové vedení předkládat takové národně zaměřené požadavky, které se budou obsahově odlišovat od stále radikálnějšího kurzu SdP. Měly sice zacházet mnohem dál než předchozí iniciativy, ale zároveň musely být formulovány tak, aby byly přijatelné pro československou vládu. Už v projevu na závěr sjezdu se proto Wenzel Jaksch soustředil na jazykové otázky a oblast správy, přičemž zcela pominul alternativu územní autonomie. Prohlásil přitom, že celou problematiku menšin, včetně požadavku prohlášení Němců za druhý státní národ, je třeba vyřešit v rámci ústavy. Necelý měsíc po rozhovorech, které vedl v Londýně, už ale Wenzel Jaksch v interview pro deník Daily Telegraph vznesl požadavek na rozdělení země do národních kantonů. Výsledky obecních voleb z 22., respektive 29. května 1938, kdy SdP získala 90 procent hlasů a DSAP pouze necelých 10 procent, všem jasně ukázaly, že s DSAP jako politickou alternativou vůči SdP není možné počítat. Jako poslední pokus o zapojení DSAP do řešení německé otázky v Československu je možné označit hospodářskopolitické a národněpolitické memorandum předložené poslaneckým klubem DSAP Walteru Runcimanovi 11. srpna 1938. Autoři memoranda spatřovali řešení sudetoněmecké otázky ve státněpolitickém zrovnoprávnění menšiny zajišťující její sociální a kulturní rozvoj. Další vývoj vedení DSAP ale přesvědčil, že už nejde jen o prosazování národněpolitických požadavků ve prospěch německy mluvících obyvatel, ale o obranu země před nacismem, a ve dnech zářijové krize roku 1938 se strana zařadila do jedné linie s ostatními československými demokratickými silami.
Z celého spektra politických stran působících v první Československé republice měla jako jediná členy i voliče mezi příslušníky všech národností programově internacionální KSČ. V roce 1938 však s vlastním řešením národnostní otázky nepřišla. Z komunistického tábora zaznívaly jen neurčité návrhy na boj proti nezaměstnanosti v pohraničí a na správní reformu zajišťující jazykovou rovnoprávnost ve státní správě. Komunistická strana včetně svých německých členů se ovšem v době mnichovské krize zařadila mezi důrazné obránce republiky. Společný postup sociálních demokratů a komunistů byl i v kritických okamžicích sklonku třicátých let uskutečnitelný pouze výjimečně. Na místní úrovni se představitelé levice někde byli schopni dohodnout, ale oficiální a deklarovaná součinnost byla stále nereálná.
Svébytný prvek v boji proti SdP představovaly oddíly branných sborů Rote Wehr, později přejmenované na Republikanische Wehr a ustavené německými sociálními demokraty už v roce 1934, a komunistických Arbeiter Wehr. První skupiny Rote Wehr vznikly v severozápadních Čechách s původním cílem chránit schůze a další akce své strany. V době bezprostředního ohrožení republiky se účastnily nepolitických forem boje proti henleinovcům, rozbíjely jejich schůze a srazy a znemožňovaly šíření jejich propagandy. Příslušníci Rote Wehr složili 3. července 1938 i přísahu věrnosti ČSR a v zářijových dnech aktivně bránili republiku. Na některých místech spolu s jednotkami stráže obrany státu bojovali proti ordnerům a sudetoněmeckému freikorpsu. V Nýrsku se zúčastnili odražení dvou útoků freikorpsu z bavorského Sambachu a v Mikulově vznikl oddíl Rote Wehr v počtu sto padesáti mužů, který byl za zářijové mobilizace vojensky vyzbrojen a začleněn jako samostatná jednotka do mikulovské posádky československé armády. Vedení DSAP oddíly Rote Wehr rozpustilo až 2. března 1939. Podobně jako Rote Wehr působily oddíly Arbeiter Wehr, k jejichž zřízení dostala KSČ povolení 8. srpna 1938. Předsednictvo KSČ schválilo jejich statut a organizační řád 9. září a v době mobilizace pak zajišťovaly většinou týl československé armády. Arbeiter Wehr byla zakázána orgány pomnichovské republiky 16. listopadu 1938.
Situace odpůrců nacistického režimu nyní už v bývalém československém pohraničí se zásadně změnila po odstoupení území na základě Mnichovské dohody. Antifašistické síly se vzhledem k relativně nečekané a rychlé okupaci neměly možnost připravit na organizované hnutí. Ještě před obsazením odstoupeného území německou armádou začal doslova hon na aktivisty z řad sociálních demokratů a komunistů. Ostatně sám Konrad Henlein tehdy prohlásil: "Chceme politické odpůrce zavřít, až zčernají. " Různě perzekvováni byli i vracející se demobilizovaní vojáci anebo antifašisté, kteří uprchli do vnitrozemí, ale později se z rozhodnutí československých orgánů museli do svého bydliště vrátit, když nezískali povolení zůstat v československém vnitrozemí. Mezitím se díky podpoře zfanatizovaného a nacismem oslněného obyvatelstva podařilo represivním složkám nacistického aparátu sestavit seznamy antifašistů a následně podle nich i zatýkat. Rozsah zatýkání byl nakonec širší, než se předpokládalo, a to hlavně proto, že si mnozí henleinovci nyní vyrovnávali se svými odpůrci i osobní účty.
Zatýkání "nepřátel Říše" probíhalo od 1. října a preventivní úder nacistické moci, jak už bylo zmíněno, směřoval především proti sociálním demokratům, označovaným v nacistických dokumentech jako "marxisté", a komunistům. Německá sociální demokracie v Československu, jejíž vedení zastavilo činnost svých organizací na odstoupeném území hned od počátku října 1938, měla před okupací přes osmdesát tisíc členů.
Podle odhadů jich sedm tisíc bylo zatčeno v prvních týdnech okupace pohraničí. Jako celkový počet uvězněných německých sociálních demokratů za války bývá uváděno dvacet tisíc osob, reálnější odhad je ale asi patnáct tisíc osob. Z třinácti tisíc předválečných členů KSČ německé národnosti z českého pohraničí jich okamžitě po obsazení odstoupených území bylo zatčeno asi tisíc čtyři sta a za celou dobu okupace jich bylo vězněno asi čtyři a půl tisíce. Nakonec ale policejní teror vedl k přeplnění věznic a Reinhard Heydrich musel 24. listopadu 1938 vydat rozkaz, kterým nařizoval přehodnotit důvody zatčení a méně nebezpečné vězně propustit. Část zadržených osob byla pak skutečně propuštěna. S cejchem nespolehlivosti však žila pod trvalým policejním dohledem a neustálému špiclování byla vystavena i od ostatního obyvatelstva.
Se zřetelem k uvedeným skutečnostem - vlně teroru i náladě většiny německého obyvatelstva, u něhož převládalo nadšení z "osvobození" a oddanost ,Vůdci" i nacistické ideologii a které považovalo jakékoliv oslabování režimu za zradu - je zřejmé, že okamžité zahájení a vedení jakékoliv protinacistické činnosti bylo na území okupovaného pohraničí bezprostředně po jeho obsazení prakticky nemožné. Nepočetní odpůrci nacistického režimu, o nichž navíc jejich okolí vědělo, se museli omezit na vzájemné informování, solidaritu a morální nebo materiální podporu pro rodiny zatčených. Ojediněle se objevovaly protinacistické nápisy a letáky. Tento drobný, spíše pasivní odboj byl nejčastější formou odporu po celou dobu války.
Po okupaci zbytku českých zemí a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se ani zde nevytvořila příznivější situace pro vznik německého protifašistického hnutí. Podmínky v tomto směru byly vhodnější ve velkých městech, jako byla Praha nebo Brno, kde žilo početnější německy mluvící obyvatelstvo. V Praze se soustředilo mnoho německých uprchlíků z odstoupených území, jimž se nepodařilo dostat do exilu, a tak zde vznikla odbojová skupina, ve které působilo několik pražských Němců společně s Němci z pohraničí. Její členové byli několikrát vyslýcháni gestapem, které hledalo materiály exilového vedení DSAP. Z pražského prostředí je dále zmiňována skupina Richarda Krause, která kolportovala letáky a další tiskoviny do Sudetské župy. Odpůrcem nacistického režimu byl také Arthur Kreisky, který spolupracoval s českým odbojem a podílel se na vydávání ilegálního časopisu V boj, a dokonce přijímal rádiové depeše z Londýna. V březnu 1941 byl ale zatčen gestapem a po dvouletém věznění odsouzen k trestu smrti a popraven. Pro Brno jsou za nositele německého odboje proti nacismu označováni komunisté a sociální demokraté, kteří tam přesídlili ze zabraného pohraničí, a několik umělců a intelektuálů spjatých s kulturním životem města.
Na území říšské župy Sudety se organizované skupiny odporu a odboje začínají ustavovat v průběhu roku 1939. Výjimkou potvrzující pravidlo mezi nimi byla ilegální organizace německých sociálních demokratů z Ústí nad Labem a okolí známá pod jménem bývalého ústeckého starosty Leopolda Polzla, která vznikla už v létě 1938 a ještě před záborem pohraničí prováděla akce přes hranice do Saska. Její aktivitu nezastavilo ani zatčení některých příslušníků skupiny v říjnu 1938. V následujícím období se počet jejích členů opět zvýšil. Skupina působila především na Ústecku a v okolí a byla organizována na způsob řetězce. Tiskla protinacistické letáky, které byly dopravovány i do Německa a na frontu, a podporovala také válečné zajatce a nuceně nasazené. Hlavní rozmach její činnosti spadá do období po červnu 1941. Působila ale až do května 1945, kdy její členové zachránili před zničením podminovaná zdymadla pod hradem Střekovem v Ústí nad Labem i oba ústecké mosty přes Labe. Poměrně početná česko-německá odbojová skupina, napojená na centrum v Praze i na další ilegální organizace v oblasti, vznikla během roku 1939 také v Ústí nad Labem. V březnu 1940 byla pojmenována Zabraný Hrom, ÚVOD - Krušnohoří. Protinacistickou činnost vyvíjela zřejmě po celou dobu války, i po zatčení pražských vedoucích činitelů v červenci 1942. Kromě obvyklých ilegálních aktivit odboje v počátečním období okupace a války, jakými bylo rozšiřování letáků, předávání informací a pomoc rodinám uvězněných a popravených, provedli členové skupiny už v roce 1940 za použití výbušnin několik sabotáží v hnědouhelných dolech v Souši u Mostu.
Další protinacistická skupina se utvořila a pracovala od roku 1940 až do svého odhalení v roce 1943 v Teplicích. Jejími členy byli kromě bývalých se sociálnědemokratických funkcionářů také umělci z teplického divadla. Na začátku roku 1943 přijala název Weisse Rose na počest stejnojmenné ilegální skupiny působící na mnichovské univerzitě, jejíž členové byli nacisty popraveni.
Zajímavý příklad odbojové organizace v rámci německé armády představuje skupina, kterou v roce 1940 utvořili sociálnědemokratičtí a komunističtí příslušníci bezpečnostního praporu 839 u Kadaně.
Je pravděpodobné, že se i na jiných místech Sudetské župy ustavily a do rezistence zapojily ještě další skupiny antifašistů sociálnědemokratického směru. Jejich činnost se nejčastěji projevovala kolportací většinou ručně psaných letáků a drobnými sabotážemi. Letáky se objevily například v Mostě, kde vyzývaly občany, aby nepřispívali na válečné sbírky, nebo v České Lípě, jejichž text odmítal další oběti a prohlašoval, že válka je stejně prohraná.
Ilegální skupiny komunistů vznikaly přes represe v prvních týdnech po záboru pohraničí i přes naprosto chybné závěry obsažené v tezích Kominterny o údajně protinacistickém smýšlení německého proletariátu a jeho brzkém vystoupení proti režimu. Díky zkušenostem z poloilegální práce v dřívější době i vzájemné česko-německé spolupráci se staly nejorganizovanější politickou antifašistickou silou. Na začátku roku 1939 dokonce vystupovala KSČ na obsazeném území několik měsíců jako Komunistická strana Sudet. Mezi místa s významnou koncentrací komunistického odboje patřil kraj hnědouhelných dolů v Podkrušnohoří, dále Podkrkonoší a průmyslové oblasti Novojičínska na severní Moravě. Ilegální činnost na začátku války se podle komunistů měla zaměřit na sabotování pracovních postupů v dolech a továrnách, aby tak došlo alespoň na krátkou dobu ke zdržení práce, na odmítání nedělních pracovních směn, na rozšiřování letáků a "šeptané" propagandy a na pomoc rodinám zatčených, uvězněných a popravených. Od podzimu 1940 měla organizace KSČ v "Sudetech" vytvářet ilegální struktury: počínaje buňkami po třech až pěti lidech až po okresní a oblastní výbory, které se měly přibližně krýt s předválečnými stranickými okresy a kraji. Celé území Sudetské župy bylo pro ten účel rozděleno na sedm oblastí. Na podzim 1940 také vyšla dvě ilegální čísla časopisu Rote Fahne (Rudý prapor) a jedno číslo lnformační služby Sudet. Centrálně organizovaná činnost komunistického hnutí v župě Sudety skončila po sérii zatčení jeho představitelů v jarních měsících roku 1941. I když jednotlivé buňky v činnosti pokračovaly, nové oblastní vedení se už vytvořit nepovedlo.
Po rozbití organizační centrály pro "Sudety" pokračovaly v oblasti Podkrušnohoří komunistické buňky, které se nepodařilo gestapu zničit, po určité době v ilegální práci i bez spojení s ústředím. Dále se snažily pomáhat rodinám zatčených a popravených, podporovaly válečné zajatce a nuceně nasazené, dařilo se jim (i když nepravidelně) získávat a rozšiřovat výtisky ilegálního Rudého práva a letáků a podnikaly i drobné sabotáže. K nejaktivnějším patřily buňky v Ervěnicích, Záluží a Komořanech. Postupně si vytvořily spojení na skupiny říšskoněmeckých odbojových pracovníků v Záluží a Litvínově. Tak vznikla poměrně široká síť, jejíž součásti i přes zásah gestapa v roce 1943 v následujícím roce dokázaly obnovit činnost v souvislosti s odbojovými aktivitami organizovanými komunistickou stranou je třeba připomenout také skupinu komunisticky orientované mládeže pojmenovanou Lindenbrüder (Lipoví bratři) a jí blízkou skupinu vedenou Hertou Lindnerovou, od roku 1940 členkou Lipových bratří. Obě skupiny, tvořené Čechy i Němci, působily v severních Čechách, byly napojené na další organizace zde i v Sasku. Jejich odbojová činnost spočívala především v rozšiřování ilegálních tiskovin po obou stranách bývalé státní hranice a v získávání finanční podpory pro postižené rodiny. V listopadu 1941 byly však obě spolu s několika napojenými skupinkami odhaleny a zlikvidovány.
Komunisticky orientovaná odbojová skupina pod vedením bývalého odborového předáka Valentina Meerwalda pracovala od roku 1939 také na Karlovarsku a Chebsku. V roce 1943, kdy byla odhalena, měla asi sto členů. Její aktivity opět spočívaly především v rozšiřování protinacistických letáků a dalších tiskovin a v solidární pomoci rodinám uvězněných a popravených.
Po napadení Sovětského svazu v červnu 1941 se v Sudetské župě aktivizovaly další skupiny německých antifašistů. Velmi důležitá byla činnost děčínské organizace Deutschtschechische Freiheitsbewegung (Německo-české hnutí za svobodu), ve které spolupracovaly tři skupiny: sociální demokraté, komunisté a nekomunisticky orientovaní Češi. Díky tomu se jí podařilo vytvořit buňky v řadě průmyslových závodů na Děčínsku a Českolipsku a provádět různé druhy odbojové činnosti včetně budování skladiště zbraní. Později navázala spolupráci s francouzskými a sovětskými zajatci, která v závěru války vyústila v aktivní partyzánský boj.
Podobnou roli hrála od roku 1942 skupina Waltro s centrem ve Cvikově a Kunraticích. Od pomoci sovětským zajatcům přešla po útěku několika z nich na jaře 1943 k provádění záškodnických a sabotážních akcí. Ke konci války se činnost skupiny rozšířila do oblasti od České Lípy až k Rumburku.
Ve východní části župy "Sudety" působila komunistická odbojová skupina v Odrách. Od příchodu prvních zajatců je materiálně podporovala. Na jaře 1944 skupina připravila útěk čtyř sovětských zajatců, kteří byli ale brzy chyceni a skupinu prozradili. Její členy pak gestapo pozatýkalo. Kromě sociálnědemokratických a komunistických skupin protinacistického odporu se mezi německými antifašisty v okupovaném pohraničí vyskytovaly i skupiny a jednotlivci z řad věřících - duchovních i laiků, především římských katolíků. Protinacisticky vystupoval litoměřický biskup Anton Alois Weber. Další kněží se stavěli proti pronásledování Židů, pořádali bohoslužby pro zajatce a zavlečené dělníky, odmítali se zdravit nacistickým pozdravem a podobně.
Přes obětavou odbojovou činnost výše zmíněných skupin i jednotlivců byly aktivní projevy odporu proti nacismu v Sudetské župě spíše ojedinělým jevem. Na této skutečnosti nic nezměnilo ani několik pokusů aktivizovat odbojové hnutí prostřednictvím sudetoněmeckého exilu. Od května 1944 bylo z rozhodnutí exilového vedení DSAP ve Velké Británii provedeno v rámci takzvané "Akce Sudetenland" několik desantů. Žádnému z výsadků, ať už byli jeho členové vysazeni přímo nad Sudetskou župou nebo sem měli proniknout po vysazení v Rakousku či Dánsku, se ale nepodařilo zadané úkoly splnit. Parašutisté byli po seskoku zajati nebo při něm zahynuli.
Dozajista nepřehlédnutelné je působení německých odpůrců nacismu z Československa v exilu, kam uprchli před Hitlerovým režimem. V případě tohoto zahraničního odboje a jeho charakteru se poprvé a velmi zřetelně objevuje otázka, jaký bude jeho postoj k poválečné obnově Československa a dalším osudům německého etnika na jeho územÍ. Nejpočetněji byla sudetoněmecká protinacistická emigrace zastoupena ve Velké Británii uprchlíci se rekrutovali většinou z členů bývalé DSAP. Zastřešovala je sociálnědemokratická skupina Treuegemeinschaft sudetendeutscher Socialdemokraten (Věrné společenství sudetoněmeckých sociálních demokratů) pod vedením Wenzela Jaksche, původně jednotná, od roku 1940 však rozštěpená. Na konferenci zástupců bývalé DSAP v březnu 1940 se vyhrotil konflikt mezi "nacionálním" křídlem Wenzela Jaksche a levicovějším směrem v čele s bývalým odborářským vůdcem Josefem Zinnerem. Jakschova platforma zastávala názor, že budoucnost sudetských Němců nemůže spočívat v prosté obnově předválečné Československé republiky, ale že řešení sudetoněmecké otázky musí být dalekosáhlejší. Postupně se pak rozhodla prosazovat koncepci federativně autonomistického uspořádání poválečné ČSR, respektive středoevropské federace, a vystupovala proti plánům na odsun německého obyvatelstva z Československa, jak je čím dál důrazněji akcentovali českoslovenští I představitelé v exilu. Zinnerova skupina, která se od ,;Treuegemeinschaft" oddělila v říjnu 1940 a později přijala název Ausladsgruppe der DSAP (Zahraniční skupina DSAP), naopak požadovala národní usmíření a znovuustavení Československé republiky. V říjnu 1943 vydali sociální demokraté a komunisté společné prohlášení, ve kterém zastávali tezi, že budoucí osud sudetských Němců záleží na tom, zda se rozhodně postaví proti nacismu. Postupně, jak byly konkretizovány plány transferu, akceptovali němečtí levicoví socialisté jeho provedení, neboť ho stále vnímali jako v první řadě protinacistické opatření a počítali s vlastní účastí na politickém životě v poválečné vlasti.
Také mezi československými komunisty v emigraci bylo mnoho Němců, ve Velké Británii tvořili dokonce většinu. Z vedoucích německých představitelů zde nechyběli Gustav Beuer, Karl Kreibich a Ludwig Freund. Postoj komunistů v Londýně k československému zahraničnímu odboji byl až do napadení Sovětského svazu odmítavý. Po sovětském uznání exilové vlády a prezidenta Edvarda Beneše pak komunisté vstoupili do Státní rady v Londýně a po vnitrostranické diskusi začali i němečtí komunisté podporovat obnovu ČSR v předválečných hranicích a později i vysídlení většiny německého obyvatelstva.
Na německé členy komunistického exilu v Sovětském svazu nejprve také dopadl stín sovětsko-německé smlouvy z roku 1939 a tezí Kominterny o sblížení sovětského a německého proletariátu. Ti, kteří nepatřili mezi nejprominentnější členy KSČ, byli umístěni v uprchlických táborech, odkud byli posíláni na práci do průmyslových závodů i do zemědělství po celém Sovětském svazu. Změna nastala po červnu 1941. Už od listopadu toho roku vysílala z města Ufa na Uralu rozhlasová stanice Sudetendeutsche Freiheitssender (Sudetoněmecký svobodný vysílač), která pokračovala v činnosti až do konce války. Od roku 1942 začali sudetoněmečtí členové československé emigrace v Sovětském svazu se systematickou agitací mezi německými válečnými zajatci. Už v roce 1943 bylo ve třech zajateckých táborech uskutečněno několik politicko-propagačních školení se sudetskými Němci s cílem vytvářet u nich nové uvědomění. Probírala se zde témata jako vztah Němců k husitství, němečtí husitští kazatelé jako předchůdci německé reformace, vztah Herdera, Schillera a Goetha k Čechám a Čechům, sudetští Němci za revoluce v roce 1848, sudetoněmečtí předchůdci liberalismu a radikální demokracie nebo dějiny sudetoněmeckého dělnického hnutí.
Vedení KSČ až do návštěvy prezidenta Edvarda Beneše v Moskvě v roce 1943 počítalo s řešením sudetoněmecké otázky v rámci obnoveného Československa. Když ale Beneš získal Stalinův souhlas s transferem, přijala i KSČ koncepci vysídlení - byť tehdy s větším důrazem na uznání antifašistů.
Němečtí odpůrci nacismu z Československa také bojovali v armádách protihitlerovské koalice včetně československých zahraničních jednotek. K dispozici jsou jen omezené statistické údaje o počtu voják československých Němců ve spojeneckých armádách. Odhady v dosavadní literatuře se pohybují od několika desítek osob až po více než tisíc mužů. Pokud se týká přímo československé zahraniční armády, byl přístup exilového vedení k přijímání československých občanů neslovanských národností do vojska od počátku značně rozpačitý. Prosazování principu kontinuity Československé republiky s sebou z právních důvodů sice neslo požadavek na vstup všech, tedy i německy mluvících občanů do armády - je ale nutné poznamenat, že ze značné části šlo o německy hovořící Židy. Nastal tedy poněkud rozporný stav, kdy českoslovenští německy hovořící občané byli ve vojsku přijímáni s velkou nevolí, současně ale byli nuceni, aby se do armády přihlásili.
Realitou nakonec bylo, že například u československé obrněné brigády ve Velké Británii tvořili "Němci" až čtvrtinu mužstva. Většinou ovšem sloužili v nejnižších hodnostech a výjimkou zde nebyli ani vojíni s vysokoškolským vzděláním. Nejen s ohledem na to dali někteří německy mluvící vojáci přednost službě ve spojeneckých armádách. "Němci" sloužili i v československých jednotkách v Sovětském svazu, jejich počet je odhadován na několik desítek. Tento relativně nízký stav lze vysvětlit tím, že právě v prostředí východní fronty asi řada vojáků při odvodu do československé armády záměrně uvedla jiné údaje než německou národnost, respektive německou mateřskou řeč. Stalo se také, že někteří zajatci a přeběhlíci z německé armády byli až po odvodu do československých jednotek vráceni zpět do zajateckých táborů. Nicméně neoddiskutovatelným faktem zůstává, že vojáci německé národnosti i německé mateřské řeči v československých uniformách bojovali za svobodu své vlasti při obraně Francie, na Blízkém východě, v severní Africe, u Dunkerque i na východní frontě.
Po skončení války se velká většina německých antifašistů v osvobozeném Československu ocitla ve složitém postavení. Skutečnost, že česká veřejnost si tehdy vštípila obraz nepřítele především podle národnostních znaků, dokládá i její vztah k německým antifašistům. Část veřejnosti dokonce v jejich existenci odmítala vůbec uvěřit. Ačkoliv se tedy němečtí antifašisté aktivně podíleli na obraně republiky v roce 1938, účastnili se domácího i zahraničního odboje, případně byli nacistickým režimem za své postoje pronásledováni, byli i oni, přestože neexistoval žádný morální ani věcný důvod, aby s nimi bylo zacházeno jinak než s plnoprávnými občany, nyní šikanováni československým obyvatelstvem i úřady. Jistě nelze také vyloučit, že se někteří z nich v květnu a červnu 1945 stali oběťmi divokých odsunů nebo msty samo zvaných "revolučních bojovníků". (Pozn. red. Pokud není uvedený důkaz, jistě nelze ani vyloučit, že se tak nestalo.)
Na pomoc německým antifašistům vznikaly po osvobození antifašistické výbory, takzvané antify. Jejich úkolem bylo podporovat odpůrce nacismu, a také jeho oběti, v obtížné poválečné situaci při obhajobě jejich zájmů. Antify poskytovaly pomoc při řešení státoobčanských a majetkových záležitostí, v otázkách sociálního zabezpečení a ochrany osob. Antifašistické výbory většinou vedli bývalí němečtí sociální demokraté nebo němečtí komunisté.
Zásadním problémem, se kterým se museli němečtí antifašisté po válce potýkat, bylo právě přiznání statutu antifašisty a s ním spojené získání, respektive zachování československého státního občanství. V prvních týdnech po osvobození nebyl postup při vymezování kategorie antifašistů jednotný, a tak za ně byli v ČSR považováni především předváleční členové DSAP a KSČ, pokud mohli své členství doložit, a také osoby, které se vrátily z nacistických věznic a koncentračních táborů. Za účelem prověření žadatelů o statut antifašisty vznikaly na místní a okresní úrovni tak zvané antifašistické komise, řízené národními výbory nebo správními komisemi. Celkově byly ustaveny v šedesáti třech pohraničních okresech a sestávaly ze zástupců příslušného národního výboru nebo správní komise a spolehlivých, už prověřených antifašistů. Prověřeným osobám komise vydaly průkaz antifašisty. Jejich držitelé pak nepodléhali restriktivním opatřením uplatňovaným všeobecně proti Němcům.
Na tento v podstatě faktický stav reagovaly i československé právní normy. V nařízení ministra vnitra z 16. května 1945 a vládním nařízení z následujícího dne byli za antifašisty považováni ti, kteří už před rozbitím republiky vedli aktivní boj proti německému fašismu a kteří pokračovali v odporu proti německé okupaci zejména v době války. Vyhláškou z 9. června 1945 byl okruh osob pokládaných za antifašisty rozšířen o ty, kteří se vrátili z koncentračních táborů a věznic, pokud se v nich ocitli v důsledku politické nebo rasové perzekuce, jakož i o ty, u nichž se prokáže, že činně podporovali český národ v boji proti fašismu.
Zásadní význam pro řešení otázky postavení německých antifašistů v poválečné republice měl dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. „O úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské" ze dne 2. srpna 1945 a jeho prováděcí normy z 24. srpna a 13. listopadu 1945. Na základě zmíněného dekretu mohli němečtí antifašisté o zachování státního občanství požádat na místně příslušném okresním národním výboru (ONV) nebo okresní správní komisi (OSK).
Pokud se nacházeli v zahraničí, mohli tak učinit u nejbližšího zastupiteIského úřadu, a to do šesti měsíců ode dne vyhlášení dekretu.
Nařízení ministra vnitra z 24. srpna 1945 vymezovalo, že za antifašisty mohli být uznáni ti Němci, kteří: 1. byli vězněni z politických nebo rasových důvodů nebo byli pro věrnost republice jinak pronásledováni; 2. vedli před okupací i během ní boj proti nacismu a za ČSR; 3. byli příslušníky československých nebo spojeneckých vojenských jednotek, partyzánských oddílů nebo pracovali v jejich službách; 4. nebyli členy nacistických organizací, přestože k tomu byli nuceni. V posledně jmenovaném případě se připouštěla výjimka u těch osob, které v těchto organizacích působily po dohodě s některou odbojovou složkou. Výhody antifašistů mohly také získat manželky a děti osob, které: a) padly nebo se staly invalidy v boji za osvobození republiky; b) byly vězněny v koncentračních táborech nebo tam zemřely; c) byly za svou antifašistickou činnost zavražděny. Statut manželek a dětí se ovšem měl posuzovat samostatně, rodinní příslušníci přitom museli prokázat svou loajalitu a věrnost republice za okupace.
Tyto podmínky ještě detailněji rozšiřovalo nařízení ministerstva vnitra z 13. listopadu 1945. Podle něj splňovaly podmínku uznání za antifašistu ty osoby, které podporovaly české či slovenské odbojové hnutí nebo s ním v účinné formě spolupracovaly (ukrývaly jeho členy nebo ilegální materiál, obstarávaly dokumenty, varovaly ohrožené osoby), zběhly z německé armády nebo jiných branných formací z politických důvodů, účastnily se sabotážních akcí v hospodářství, umožnily útěk a poskytovaly podporu válečným zajatcům a zahraničním dělníkům, zapojily se do organizovaných peněžních sbírek pro antifašistický odboj či na podporu politických vězňů a pro rodiny vězněných a popravených, emigrovaly z Československa z politických a rasových důvodů a v cizině se účastnily osvobozeneckého boje. Statutu antifašisty mohly dosáhnout také ty osoby, které se ještě před dobou "zvýšeného ohrožení republiky" (její počátek byl stanoven dnem částečné mobilizace armády 21. května 1938) účastnily politického boje proti fašismu a nacismu a na obranu republiky, ale v době okupace a války se z různých důvodů (nemoc, vysoký věk) protifašistické činnosti už neúčastnily.
Žádosti o zachování československého státního občanství posuzovaly zvláštní orgány okresních národních výborů a okresních správních komisí za pomoci antifašistických komisí. Do prověřovacího řízení zasahovaly také bezpečnostní orgány a organizace sdružující účastníky protinacistického odboje jako Svaz osvobozených politických vězňů nebo Svaz národní revoluce. Jestliže byla žádost kladně vyřízena, vydaly ONV nebo OSK žadateli osvědčení o prozatímním zachování státního občanství. Zároveň byla tato osvědčení zasílána nadřízeným zemským národním výborům, které je postupovaly k vyjádření ministerstvu vnitra.
Jestliže vydání osvědčení schválilo i ministerstvo vnitra, bylo osvědčení zasláno přes zemské národní výbory zpět příslušným ONV a OSK. Ty pak zvolily tříčlennou prověřovací komisi, která znovu zahájila šetření a s konečnou platností rozhodla, zda má být osvědčení vydáno nebo zamítnuto. V případě zamítnutí mohl ještě žadatel podat odvolání k zemskému národnímu výboru, který definitivně rozhodl.
Vyřizování žádostí podle uvedeného postupu bylo velmi zdlouhavé a situaci žadatelů navíc ztěžovaly stále přetrvávající protiněmecké nálady v české společnosti. Mnoho německých antifašistů tak postupně na život v poválečném Československu rezignovalo. Už začátkem podzimu 1945 se začali přiklánět k možnosti vystěhování do Německa, zatím jen do sovětské okupační zóny. V září o tom jednali zmocněnci z řad členů bývalé
V září o tom jednali zmocněnci z řad členů bývalé DSAP ze severních Čech s úřady v Sasku a Durynsku. Snahy o vystěhování vyvíjeli i severočeští němečtí komunisté, kteří jednali i s vedením komunistické strany Německa (KPD). Se souhlasem velitele sovětské okupační správy maršála Georgije Žukova se na dobrovolném přesídlení sudetoněmeckých komunistů do Sovětské okupační zóny v Německu v průběhu září 1945 dohodla vedení KSČ a KPD. První etapa odchodů německých antifašistů z Československa do sovětské zóny, označovaná jako "akce Žukov", se uskutečnila od října do prosince 1945. V této fázi antifašistických transferů, která se z velké části vyznačovala spontaneitou a improvizací, byli jednoznačně zvýhodňováni komunisté.
Sociální demokraté se pokusili dohodnout na přijetí členů bývalé DSAP v sovětské zóně při jednáních v listopadu 1945 v Berlíně se zástupci Ústřední správy pro německé přesídlence. Jednání, stejně jako pokus obrátit se přímo na maršála Žukova, ale skončilo neúspěchem. Němečtí komunisté i sovětské orgány se totiž přijetí většího počtu sociálních demokratů obávali. V jejich očích mohlo znamenat jen problémy při přetváření zdejší společnosti na sovětský model. Představitelé německých sociálních demokratů z Československa pak zintenzivnili jednání o vystěhování do amerického okupačního pásma. Po několika sondážích v Mnichově u bavorské vlády na podzim 1945 bylo konečné dohody dosaženo v prosinci 1945. Transporty antifašistů, pojmenované podle jejich hlavního organizátora Aloise Ullmanna "akce Ullmann", ale začaly až v květnu 1946.
Když Spojenecká kontrolní rada stanovila 20. listopadu 1945 podmínky pro všeobecný a organizovaný odsun Němců, vydalo ministerstvo vnitra na základě usnesení vlády výnos o vysídlení německých antifašistů do sovětské okupační zóny. Výnos byl prvním pokusem upravit a sjednotit podmínky a postupy pro dobrovolné odchody antifašistů. Neřešil ale všechny otázky, a proto byl už 16. prosince doplněn novými nařízeními. Víceméně konečné závazné podmínky pro vystěhování určilo vládní usnesení z 15. února 1946. Na jeho základě bylo antifašistům opouštějícím Československo umožněno vyvézt peněžní hotovost ve výši pěti set marek (později tisíc) na osobu, osobní věci do hmotnosti 120 kilogramů, snubní prsteny, hodinky a upomínkové předměty ze stříbra, z movitého majetku pak nábytek, jízdní kola, šicí stroje, rozhlasové přijímače a fotoaparáty. Nesměly se odvážet peníze nad stanovenou částku, cenné papíry, šekové, vkladní a spořitelní knížky, jiné cennosti, historické dokumenty, domácí užitkové zvířectvo, některé přístroje a nástroje, součásti inventáře zemědělských usedlostí a potraviny s výjimkou zásob na čtrnáct dní.
Od začátku roku 1946 probíhalo podle těchto podmínek přesidlování antifašistů do Sovětské okupační zóny v Německu. Jednalo se zpravidla o tři železniční transporty týdně. Později byly také vypravovány lodě po Labi. Do americké zóny odjížděly týdně čtyři železniční transporty a na vyhraných přechodech byla přijímána také nákladní auta. Na podzim 1946 se odchod antifašistů v důsledku dokončování všeobecného odsunu poněkud zpomalil. Dopravní obtíže a někdy také administrativní zásahy omezovaly možnost vývozu nábytku a dalších věcí. Někteří antifašisté tak museli odejít s menším majetkem, než na jaký měli nárok. Stěhování antifašistů z republiky pokračovalo v menším měřítku i v roce 1947 a dalším období. Ještě koncem roku 1947 se počet německých antifašistů a jejich rodinných příslušníků v Československu odhadoval na dvacet tisíc osob. Na konci čtyřicátých let se objevily zmínky o šesti tisících antifašistech, kteří zůstali v ČSR a získali státní občanství. Vyčíslit přesný počet německých antifašistů a jejich rodinných příslušníků, kteří vletech 1945-1948 odešli z Československa, není možné. Vezmeme-li v úvahu všechna maximální udávaná čísla, pohybuje se jejich počet v rozmezí 135-140 tisíc. Velká většina z nich našla svůj nový domov v obou později vzniklých německých státech. Část odešla do dalších zemí, například několik set antifašistů a jejich rodinných příslušníků se vystěhovalo do Švédska.
Němečtí antifašisté, kteří se rozhodli v Československu zůstat, byli i v dalších letech neustále prověřováni státními úřady, nepříslušel jim výkon některých občanských a politických práv, vlastnických a užívacích práv, byli přesidlováni a kvůli své národnosti vystaveni i dalším postihům.
Období od nástupu nacistického režimu v Německu, přes fázi jeho rozpínavosti, léta druhé světové války až k stabilizaci poválečných poměrů trvalo asi patnáct let. Během této historicky nedlouhé doby se zásadně změnily osudy milionů lidí a stejně tak mnozí jednotlivci svými skutky a stoji ovlivňovali přímý dějinný vývoj, který poznamenal jejich další osobní profilování, myšlení a jednání. Mezi ně patří i deset osobností, jejichž životní příběhy jsou formou rozhovoru představeny na dalších stránkách této knihy.
D. W. a B. Č.
Němečtí sociální demokraté, komunisté, kteří bojovali proti znacizovaným Němcům v pohraničí a genocidnímu nacismu, si zaslouží naši hlubokou úctu. (red.)
Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz