Dr. Edvard Beneš
„Československo je stát, rozkládající se uprostřed evropského kontinentu. Představuje ze zeměpisného hlediska určitou křižovatku Evropy, kde sever se stýká s jihem a východ se západem.
Jestliže se vedle těchto všeobecných charakteristických znaků zamyslíme nad konkrétními faktory, pak se naše pozornost musí zaměřit na studium našeho bezprostředního, ba i vzdáleného sousedství, je třeba brát v úvahu přírodu, nerostné bohatství, populaci zemí sousedících s Československem a národní aspirace, které těmito populacemi zmítají. Je třeba přiznat, že v tomto smyslu je pro situaci Československa v Evropě primárně důležitý ten jev, že ho německý národ obklopuje z několika stran: ze severu, severovýchodu, ze západu a dokonce i z jihozápadu.
To znamená, že Československo bylo, je a bude stále vystaveno vlivu ducha německé civilizace. Tato situace vede k tomu, aby se na jedné straně systematicky rozvíjelo spolu německým elementem, pokoušelo se žít s ním v klidu, a snažilo se společně organizovat mír v kulturní a hospodářské oblasti. Ale to současně vyžaduje velkou sebedůvěru, a udržení naší národní a kulturní pevnosti a houževnatosti, což nás ještě více nutí snažit se o udržení protiváhy vůči vlivu a tlaku německé civilizace a politiky navázáním intelektuálních a politických vztahů s jinými národy, třeba i zeměpisně vzdálenějšími. Za těchto podmínek se Češi, od samých počátků jejich politického vývoje, zejména ve středověku, nespokojili se spolupráci s Němci, ale pokoušeli se také navázat kulturní a politické vztahy na západě s velkým francouzským národem, a rovněž na východě, to se rozumí samo sebou, s národem a státem polským.
Úsilí spolupracovat se západem, projevující se s v politické rovině spojenectvím s Francií, ve spolupráci s Jugoslávii a Rumunskem, a také dobrými vztahy s východem, reprezentovaným kromě Polska také Ruskem, jsou normální reakcí Československa, sousedícího s německými zeměmi, na jeho zeměpisnou polohu. Situace československého státu, zeměpisně předurčená k sousedství s německou rasou, zorganizovanou jako německá říše na jedné straně a jako Rakouská republika na druhé straně, je doplněna ještě sousedstvím maďarským na jižní straně Slovenska. Toto sousedství má pro Slovensko stejný význam a stejný dosah jako pro historické země sousedství německé: skutečně umožňuje rozehrát hru vlivů i kulturní a politické rivality, jejichž intenzita ještě vzrostla tím, že na této hranici může spolupráci nabídnout nezanedbatelná maďarská menšina a že navíc tato hra může vyplývat z tisíciletého soužití slovenské odnože národa s národem maďarským v rámci bývalého maďarského státu. I zde musí být přirozeným důsledkem takovéhoto sousedství na jedné straně naše uvážlivé úsilí o vzájemné porozumění, schopnost žít jeden vedle druhého a odhodlání se pustit do mírové konkurence a na druhé straně schopnost ukázat pevný odpor na národní úrovni, podtržení našeho nezávislého politického a kulturního charakteru a vyvažování maďarského vlivu rozvíjením vztahů s ostatními našimi sousedy.
Už celá staletí žijí Češi a Němci v naší zemi vedle sebe. Během husitských válek a třicetileté války, které změnily hranice zón zalidnění našich dvou národů, byly ve hře spíše otázky náboženské a sociální než národnostní. Až teprve v 19. století k nám vývoj národní ideje přinesl národnostní boj v moderním smyslu slova. Bylo by zajímavé zjistit, jaké byly výsledky tohoto boje v každém z těchto odlišných období. Národnostní boje jsou na všech etnických hranicích přirozené a nevyhnutelné, avšak dnes dosáhly oba naše národy takového stupně vyspělosti, že by nebylo možné je o národnost připravit.
Podle všude uznávaného mezinárodního práva jsou národnostní otázky pro všechny státy bez výjimky otázkami vnitřní politiky. Žádný evropský stát nemá právo se vměšovat do této otázky. Československo jakožto plně suverénní stát, vědomý si své důstojnosti a svých práv, to v žádném případě nepřipustí. Jediný vnější vliv, který stát v řešení svých otázek přijímá, je kontrola Společnosti národů, kterou chce v každém případě respektovat. Ani právně, ani politicky nepřipustí žádný tlak, žádné jiné vměšování, a tudíž nebude s nikým jiným o národnostních otázkách diskutovat. Jestliže Československo na mírové konferenci spontánně podepsalo Pakt o menšinách, pak proto, aby zabránilo jakékoliv jiné přímé intervenci, která by pouze postavila překážky dobrým vztahům mezi ním a sousedy, a aby zřídila objektivní a nezainteresovanou instanci, schopnou v případě konfliktu zasáhnout a vynést rozsudek.
Když byla v minulosti československá vláda ochotna diskutovat o této otázce s jiným státem, bylo to vždy na základě plné reciprocity a naprosté rovnosti. Žádný stát, který se má v úctě, nepřipustí, aby otázky vnitřní politiky byly projednávány jednostranně.
Z čistě právního hlediska se právě takto jeví problém národností a politika menšin v celé Evropě a rovněž v Československu. Prohlašuji, že Československo je státem, ve kterém není ohrožována národnost ani kultura žádné národnosti, že v naší zemi boj národnostních menšin není bojem o existenci, ale „pouze bojem o politickou moc a účast ve vládě“. Československo bude řešit národnostní problémy svým vlastním způsobem a svou vlastní metodou a právní základ bude jen určitým právním minimem, jen základem, zaručujícím menšinám stále, i v těžkých dobách, národní existenci. Avšak naše ústava a naše praktická vnitřní politika půjdou dále a vyřeší tyto otázky podle vnitřních potřeb státu. To přesahuje naše mezinárodní závazky, jedná se čistě o vnitřní záležitosti, do kterých nedovolíme nikomu se vměšovat a které závisejí výhradně na naší vzájemné dohodě a na spolupráci Čechoslováků a Němců, na naší přímé diskusi, upřímné a poctivé, bez tlaku, bez ohrožování, bez nervozity či radikalismu, bez velkých slov, bez přehánění a bez tendenčních prezentací jevů.
Pokud jde o „problém dohod o menšinách“, myslím, že by bylo dobré přijmout jako mezinárodní princip, aby kdokoliv si přijde stěžovat do Ženevy na politiku menšin jiného státu, byl sám automaticky podroben zkoušce z pořádku, který uplatňuje ve svých vlastních národnostních záležitostech. Myslím, že by byl zapotřebí zevrubnější výklad motivů: jde o věc korekce, spravedlnosti a politického „fair play“…
V průběhu posledních dvou století byly československé země klasickým územím národnostních konfliktů především proto, že sousedí se státy, ve kterých se národní uvědomění, vytváření vědomé národní identity objevilo o několik století později ve srovnáním se západní Evropou. V těchto otázkách nás tedy nelze stavět na stejnou úroveň jako západ. V řešení národnostních problémů se můžeme inspirovat tím nebo oním příkladem, ale nemůžeme je napodobovat nebo je slepě přijímat. Naše řešení musí odpovídat naší situaci a vyplývat z našich potřeb.
I když všechny problémy ještě nemohou být vyřešeny, musí každý objektivní a politicky nezávislý duch uznat, že od roku 1919, tedy v letech extrémního napětí a těžkého vývoje v Evropě a v zemi, která po staletí byla klasickým územím národnostních konfliktů, odvedlo Československo přesto v této oblasti takovou práci a udělalo takový pokrok, že nikdo bájný v Evropě ani ve světě se s ním v tomto bodě nemůže měřit.
Jsme jediným státem ve střední Evropě a jedním z mála evropských států, který od roku 1918 udržuje solidní kontinuitu své sociální a hospodářské politiky a obecně celé své vnitřní politiky. Všichni naši sousedé prodělali těžké otřesy, revoluce, „puče“, v různých formách a často i několikrát přebudovali své vnitřní instituce, zažili období komunistického nebezpečí, vytvořili nové autoritářské instituce, zrušili nebo změnili ústavní svobody západního typu, pouze my jsme tím, zůstali nedotčeni.
Zůstali jsme a zůstaneme demokracií, která ve své vnitřní politice odmítá metody násilí, utlačování osobních svobod a veřejného mínění a která řeší problémy vnitřní politiky metodou evolucionistickou, to znamená kompromisem a vzájemnou dohodou všech tvůrčích složek našeho národa a státu.
Společný život Čechů a Němců v této zemi je ve skutečnosti osudovým společenstvím, „eine Schicksalsgemeischaft“, a vše se redukuje na následující otázku: chceme si toto osudové společenství vzájemně usnadnit, nebo ztížit? O odpovědi nelze pochybovat.
Zvlášť exponovaná zeměpisná situace československého státu je právě tím extrémně důležitá, a máme-li mluvit jasně – nezbytná pro rovnováhu Evropy. Československo nechce být v rukách žádné velmoci, chce pouze plnit své evropské poslání, poslání mírové, ke kterému je předurčeno svou polohou v Evropě a svou vlastní povahou.
Pro dosažení tohoto cíle považovalo vždy a stále bude považovat za první opěrný bod své zahraniční politiky Společnost národů a za druhý Malou dohodu. Československo hledalo třetí opěrný bod své politiky „ve státech, které pochopily a podpořily naši evropskou politiku, které nám umožnily udržet nový stav věcí ve střední Evropě, a které, zaručujíce nám na dlouhé období mír, dávají nám možnost konsolidovat náš stát během čtyřiceti nebo padesáti let, vybudovat mu mezinárodní pozici, vyřešit jeho vnitropolitické problémy (sociální, hospodářské, národnostní, správní), jedním slovem definitivně ho konsolidovat a dostatečně ho připravit na všechny formy vývoje v Evropě“.
Taková je československá orientace, žádná jiná neexistuje a nemůžeme mluvit o její změně. Každý stát, ať je to jakýkoliv, který nám v tomto směru pomůže nebo který nám alespoň nebude dělat potíže, bude naším přítelem, eventuálně našim spojencem.
Není pro nikoho tajemstvím, že podle názoru většiny státu jsou nám tyto možnosti dány naší spolupráci s Francií. Proto jsme to povýšili na systém. Rozumí se samo sebou, že Balkánská dohoda je také opěrným bodem pro naši politiku, neboť je přirozené, že přátelé našich přátel jsou rovněž našimi přáteli.
Naše pohledy vždy směřovaly především ke čtyřem evropským faktorům: k Polsku, Itálii, Německu a Sovětskému svazu.
Dlouho jsme se poctivě a s opravdu dobrou vůlí pokoušeli spolupracovat s Polskem a také Itálií. Doufám, že v budoucím vývoji Evropy se znovu setkáme. Se Sovětským svazem se nám v letech 1934 a 1935 spolupráce podařila. „Takto pracujeme na udržení míru v Evropě, na západě stejně jako na východě; jiný cíl nemáme.“
Problém vztahů Československa s Německem je nejdůležitější. Chápeme, že naši Němci si přejí dobré přátelské vztahy mezi československým státem a Německem, ostatně většina Čechoslováků má stejnou a velmi upřímnou touhu.
Potíže mezi Československem a Německem měly vždy všeobecný evropský charakter v důsledku vztahů, které německo udržuje vzhledem ke svému postavení hlavní středoevropské velmoci se sousedními evropskými státy.
Údělem Československa jako státu střední velikosti a důležitosti, ležícího v sousedství tří velmocí, na křižovatce tří civilizací a na místě, které rozhoduje o možnosti dominovat celé střední a jihovýchodní Evropě, je nesmět se izolovat od celkové evropské politiky, nemoci akceptovat jeho zaměření výhradně na ten či onen stát, povinnost hledat společně se všemi rovnováhu ve střední a jihovýchodní Evropě, a tedy nutnost usilovat o dobré vztahy se všemi.
V tomto smyslu říkáme o naší politice, „že je evropská a že nemůže být jiná“. V tomto smyslu musíme potvrditi jeden důležitý jev: “německo - francouzská dohoda j pro Československo životním zájmem“. Dohoda mezi Paříži a Berlínem by znamenala automatické vyřešení některých těžkostí mezi Berlínem a Prahou, vyplývajících z evropského napětí.
V Československu není na žádném řídicím místě vůči Němcům ani ta nejmenší slepá zaujatost, ani nejmenší pocit nepřátelství nebo nenávisti. Stejně tak považuji za absurdní tvrzení, že by se Německo zlobilo kvůli existenci československého státu. Dotknout se dnes existence nějakého státu a patnácti miliony obyvatel, a národa čítajícího deset milionů lidských bytostí uprostřed Evropy, bY znamenalo vyprovokovat katastrofu. A tuto katastrofu si nemůže nikdo přát.
Československý stát je střední velikosti, velmi důležitý pro evropskou rovnováhu, na civilizační úrovni západní Evropy, schopný v nejednom bodě vydržet srovnání s Německem, hospodářsky silný, který dosáhl vysokého stupně technické a organizační vyspělosti, vojensky zdatný, s dobře připravenou armádou, zvláště z technického hlediska, se statečným a osvíceným obyvatelstvem, s absolutně zdravými vnitropolitickými podmínkami, s dokonalou sociální strukturou, bez přehnaných třídních rozdílů, čímž se těší velké vnitřní stabilitě, s obyvatelstvem prodchnutým opravdovým vlasteneckým citem: to vše je a musí pro nás být zdrojem naší síly a naší sebedůvěry.
Naše politika evropské orientace nikterak nevadí definitivnímu uspořádání našich vztahů s Německem. Jednání velmocí v Locarnu jistojistě rozptýlí vše, co by tomu z evropského hlediska kladlo nějakou překážku, tak aby naše jednání s Německem v případě, že by se uskutečnilo v souladu s prohlášením pana kancléře Hitlera z 21. května 1935 a deklarací z března 1936, bylo by jen logickým a přirozeným doplňkem locarnských jednání a mohla vést k opětovnému uspořádání vztahů s dnešním Německem, a to do té míry, jak nabyly nové podoby z důvodu změn, ke kterým došlo v Německu a v Evropě od doby uzavření prvního Locarnského paktu, který se stal základním článkem vztahů s našim větším sousedem. Není žádný důvod měnit z tohoto titulu cokoliv na naší spolupráci s ostatními evropskými státy, se kterými spolupracujeme na udržení míru.
Pokud jde o Rakousko, československá politika se ve středoevropských, ale i rakouských otázkách vždy, jak s ohledem na velmoci, tak na Rakousko, inspirovala následujícími zásadami: objektivita, respektování rakouské nezávislosti a nevměšování se do záležitostí Rakouska. Navíc byla vždy vedena absolutní a upřímnou loajálnosti vůči rakouskému sousedu a opravdovou sympatií k rakouskému lidu. Plně si přála jeho prosperitu, nesčíslněkrát mu nezištně nabídla pomoc a z rakouské strany se jí často dostalo projevů úcty. A tam, kde se na mezinárodním fóru zabývala rakouskými otázkami, činila tak vždy se souhlasem samotného Rakouska. A takovou politickou linii bude sledovat i v budoucnu bez ohledu na postoj, jaký zaujmou ostatní velmoci, a bez ohledu na vnitřní vývoj Rakouska. To samozřejmě předpokládá, že stejný postoj bude sledován i na straně Rakouska vůči nám a vůči státům Malé dohody.
Pro konečné vyřešení problémů střední Evropy z hlediska politiky a hospodářství ve smyslu, který jsem právě naznačil, je Československo připraveno pracovat stejně s Rakouskem samotným jako se signatáři protokolů z let 1922 a 1932, s Itálií a Francií, avšak také s Velkou Británií a Německem. Československá vláda v názoru na tyto problémy plně souhlasí se státy Malé dohody a Francií.
Tyto zásady naši středoevropské politiky, politiky, kterou hájíme, jsou tak silné, tak oprávněné a tak nestranné vůči všem zainteresovaným státům, že je jistota, že nakonec dosáhnou dobrého výsledku, nehledě na veškeré překážky. Máme jen jedno přání, abychom je mohli uplatňovat při poctivé a přátelské spolupráci se všemi našimi středoevropskými partnery.
Československo vždy odmítalo apriorní a schématické řešení rakouského problému, jehož obtíže ba složitosti zná.
Především považujeme za mylné to věčné tvrzení, podle kterého je anexe Rakouska Německem neodvratná a dojde k ní. To není pravda. Myslíme naopak, že rakouský problém se stále více stává otázkou všeobecné politické rovnováhy Evropy a že síly, které působí pro a proti „Anschlussu“ jsou do té míry vyrovnány a mocné, že k odvrácení jejich fatálního střetu bude třeba za každou cenu dosáhnout kompromisu, přijatelného pro obě strany. Myslím, že to je nejen v zájmu míru, ale rovněž v čirém zájmu obou těchto stran. Cena za takový konflikt by byla v obrovské disproporci s ,jeho výsledkem. Proto bych posuzoval vývoj tohoto problému s největším klidem.
Československý národ se neobává vývoje, kterým se bude ubírat středoevropský problém, dokázali jsme přežít těžké doby, a jestliže jsme pro řešení, které se zúží na kompromis nepřipojení se, je to proto, že nechceme v našem sousedství nechat klíčit vážné konflikty, které by snadno mohly zkrvavit Evropu, a proto, že chceme žít ve spolupráci s oběma hlavními zainteresovanými stranami, Německem a Itálií. Československo těmito svými tužbami vyzývá k dohodě o této otázce, k evropské dohodě, a ,je přesvědčeno, že se to nakonec podaří.
Za druhé bych chtěl poznamenat, navzdory všem skeptikům, v jejichž očích je pouhá nezávislost Rakouska řešením příliš jednoduchým či zdánlivě nedostatečným, že totiž to, co je potřeba poskytnout podunajským státům, je především klid, aby se samy začít v míru adoptovat na svou novou situaci a pokračovat poznenáhlu ve vytváření nového systému střední Evropy. Právě tento klid jim až dosud nebyl dán. Integrace Rakouska do systému podunajské hospodářské spolupráce se může zrealizovat až za určitý počet let od chvíle, kdy bude možné podniknout tuto realizaci bez známek nepokojů a aniž by ji narušovalo vměšování politických sil.
Boje, kterých jsme byli svědky a které uvrhly jednotlivé státy hned na tu a jindy na onu stranu, nám k tomu nikdy nedaly dostatečné možnosti.
A konečně za třetí bych chtěl podtrhnout toto: Máme zajisté dojem, že chvíle by byla příznivá pro všechny, kdo mají zájem na sladěném konečném řešení problému spolupráce států střední Evropy i rakouské otázky; avšak jestli necháme tento okamžik pominout, budeme přirozeně pokračovat v současném boji. Byly učiněny veškeré pokusy a závěr je jasný: síly se v současnosti vzájemně vyrovnávají, a kdyby jeden či druhý dokázal na okamžik vnutit své vlastní řešení, pak by toto řešení bylo okamžitě otřeseno v samotných svých základech a nezbývalo by než začít boj od začátku. Trvalé řešení namířené jen proti nám nebo jen proti ostatním je jednoduše nemožné. Je třeba dospět k poctivé a rozumné shodě, která bude logickým vyjádřením konstantního a proporčního poměru sil, v jejíchž přítomnosti se nyní ve střední Evropě nacházíme.
Pokud jde o Československo, to by se nedokázalo odklonit od své linie, tím méně, že je tato linie vytýčena nejen jeho životními zájmy, ale – a to především – zásadami práva a spravedlnosti s přesvědčením, že jeho koncepce je taková, jaká nejlépe odpovídá všeobecným zájmům Evropy a míru. A já jsem přesvědčen, že nakonec, byť by to bylo po složitých diskusích a diplomatických bojích, skutečně dosáhneme řešení, odpovídajícího těmto zásadám. To bude vítězství ideje míru ve střední Evropě a v Evropě vůbec.“
Heslo „Československo“ v Dictionnaire diplomatigue, 1937
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz