Doc. PhDr. Němeček, DrSc., Historický ústav ČAV,:
Stav, do kterého se Československá republika v důsledku diktátu v podobě mnichovské dohody a po německé agresi 15. března 1939 dostala, nemá v dějinách mezinárodních vztahů 20. století obdoby. Byl způsoben agresivním postupem nacistického Německa vůči československému státu, který sice měl vnější podobu mezinárodněprávních aktů, avšak právu a zásadám spravedlnosti zásadním způsobem odporoval. Mimořádný stav, do kterého se v důsledku německého, ale i maďarského a polského postupu po Mnichovu československý stát dostal, navíc kromě mezinárodněprávních a mezinárodněpolitických důsledků, způsobil zásadní porušení základních československých ústavních norem. Bývá proto definován jako stav ústavní nouze, který Československo nezavinilo a jehož příčiny, podobu a rozsah československá ústava z roku 1920 nepředvídala a neposkytovala proto adekvátní prostředky, jak jej řešit. Mimořádný pomnichovský stav československého státu však nebyl zdaleka jen problémem právním. Můžeme jej charakterizovat rozsáhlými změnami i v politickém, sociálním a hospodářském systému předmnichovského Československa, k nimž navíc začalo docházet již v období formálně ještě samostatného česko-slovenského státu – tzv. druhé republiky. Nezanedbatelný je však zároveň i morální a emocionální prvek, neboť události Mnichova a pobřeznového vývoje ovlivnily i smýšlení a vnímání dějin hned několika generací českého národa.
Vojenskou směrnici k přípravě likvidace zbytku ČSR vydal říšský kancléř Adolf Hitler již krátce po mnichovské dohodě 21. října 1938. Dne 14. března 1939 byl vyhlášen Sněmem Slovenské krajiny samostatný slovenský stát, vzniklý pod patronací Německa. Okupace českých zemí následovala o den později. Formálně byla výsledkem ultimativních Hitlerova jednání s československými zástupci – prezidentem Emilem Háchou a ministrem zahraničních věcí Františkem Chvalkovským v Berlíně osudné noci ze 14. na 15. březen 1939, které skončilo podpisem dohody, jíž se odevzdával „osud lidu českého a českých zemí s důvěrou do rukou vůdce Německé říše“.
Československá armáda se podřídila rozkazům nejvyšších představitelů Česko-Slovenska a nepostavila se ve dnech 14. – 15. března 1939 na odpor proti okupaci českých zemí německou armádou, všechen vojenský materiál tak padl do rukou Němců. Jedinou výjimkou se stala československá jednotka v Čajánkových kasárnách v Místku. Tato jednotka pod velením kpt. Karla Pavlíka, složená převážně z nováčků nastoupivších službu krátce předtím, 1. března, byla jedinou, která se postavila – byť jen nakrátko – na odpor nastupujícím německým okupačním jednotkám 14. března 1939. Nacisté však nezapomínali: tragický osud jejího velitele se naplnil krátce nato: byl zatčen gestapem a 26. ledna 1943 umučen v koncentračním táboře v Mauthausenu. Celkové ztráty způsobené nacistickým Německem uloupením československého vojenského materiálu, vojenských nemovitostí a vybavení na území českých zemí dosáhly výše 33,5 mld. korun.
Okupace českých zemí a vznik Protektorátu Čechy a Morava znamenaly dovršení úsilí nacistického Německa o rozbití česko-slovenského státu. Jednání Háchy a Chvalkovského nemělo z mnoha důvodů právní podklad (zejména chyběl souhlas parlamentu). Hitler na rozdíl od svých předešlých tvrzení, že mu jde jen o sudetské Němce a že Čechy v říši nechce, se ve svém projevu 15. března vrátil k rétorice, podle níž Čechy a Morava patřily k územím, jež přes tisíc let patřily k území Německé říše, a že poslal německé jednotky, aby odzbrojily teroristické bandy a je kryjící české ozbrojené síly a tak zajistily podklad pro zavedení zásadní úpravy ve smyslu tisíciletých dějin.
V tomto duchu se neslo i vyhlášení protektorátu, které přišlo Hitlerovým výnosem o den později, 16. března 1939. V úvodu výnosu Hitler de facto zopakoval svá slova z předchozího projevu: „Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojením do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru – jako již jednou v minulosti – vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru. Neboť česko-slovenskému státu a jeho držitelům moci se nepodařilo organizovati rozumně soužití národních skupin, v něm svémocně spojených, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udržení jejich společného státu. Tím však prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu.“
Protektorát podle tohoto výnosu znamenal na mezinárodně právní úrovni útvar, který se lišil od všech dosud známých protektorátů, protože v minulosti tyto útvary nebyly pokládány za součást státu „chránícího“. Ve výnosu však bylo deklarováno, že české země se stávají součástí území Velkoněmecké říše a vstupují pod její ochranu.
Na druhé straně v něm bylo zdůrazněno, že protektorát „jest autonomní a spravuje se sám“. Tomu odpovídala struktura vlády a státních orgánů protektorátu, současně zde však byla zdůrazněna podřízenost protektorátní vlády zástupci říšského kancléře – říšskému protektorovi, kterému se jako zmocněnci říšského kancléře a vlády dostalo v protektorátu absolutních pravomocí, bez jeho souhlasu nesměly být v protektorátu vydávány nejen žádné zákonné normy, ale později ani správní normy obecnějšího významu.
Došlo ke vzniku dvoukolejnosti státní správy: protektorátním úřadům byly nadřazeny nově vytvořené říšské úřady německých oberlandrátů (vrchních zemských radů), které spravovaly určitou část území protektorátu (jejich obvod činil 1-6 politických okresů). Tento stav umožňoval Němcům využívat protektorátní orgány k prosazování svých cílů, což se týkalo zejména arizace.
Protektorát neměl mezinárodní subjektivitu a jeho jediné vyslanectví v Německu bylo víceméně pouhou formalitou, jež měla sloužit jako zástěrka skutečného stavu. Ostatně oficiální německá publicistika později toto tvrzení sama potvrdila, když charakterizovala vztah protektorátu v Čechách a na Moravě a Německé říše ne jako mezinárodněprávní vztah, nýbrž jako státoprávní vztah, kde „protektorát je jednoduše provincie německé říše“.
V protektorátu však bylo diferencováno postavení obyvatelstva tohoto území, kde občané německé národnosti získali nadřazené postavení. Stejně jako ostatní obyvatelé Čech a Moravy získali práva státních příslušníků protektorátu, navíc se však dnem 16. března 1939 stali také říšskoněmeckými státními příslušníky. Tím se na ně vztahoval zákon o říšském občanství z 15. září 1935, který v § 2, odst. 1 říká: „Říšským občanem je pouze státní příslušník krve německé nebo příbuzného druhu, který svým chováním dokazuje, že jest ochoten i způsobilý věrně sloužiti Německému národu a Říši.“ Tyto předpisy se vztahovaly na protektorátní občany německé národnosti. Občané sudetských oblastí, které byly odtrženy od Československa již na podzim 1938, nabyli německé státní příslušnosti již říšským zákonem o opětném spojení sudetoněmeckých území s Německou říší z 21. listopadu 1938. Praktická realizace říšské politiky v protektorátu se záhy dostávala do rozporu s původním výnosem z 16. března, jak tomu bylo např. s činností oberlandrátů, ale i německé tajné policie (gestapa), když původní výnos se s výjimkou protektora vůbec nezmiňuje o působení dalších říšskoněmeckých orgánů.
Okupace českých zemí přinesla na jedné straně zklamání, beznaděj a rezignaci, na druhé straně však vzrůst antiněmeckých nálad, které se staly živnou půdou pro vznik – a to je nutno zdůraznit – protiněmeckých odbojových organizací (v počátečním období s výjimkou třídně orientované Komunistické strany Československa). Byl to spontánní výraz vzdoru, který přinesl vznik izolovaných, postupně se spojujících skupin, které se soustřeďovaly do organizací na bázi politické (Politické ústředí) či profesní (Petiční výbor Věrni zůstaneme /PVVZ/ či vojenská organizace Obrana národa). Soustřeďování odbojových sil vyvrcholilo počátkem roku 1940 vytvořením vrcholného odbojového orgánu – Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD), ovšem bez komunistů, kteří se museli v první fázi druhé světové války (do roku 1941) podřídit stanovisku Komunistické internacionály, resp. moskevskému vedení Komunistické strany Československa.
ÚVOD však přestal de facto existovat, když gestapo v průběhu října 1941 – ledna 1942 rozsáhlou vlnou zatýkání citelně zasáhlo Petiční výbor Věrni zůstaneme, na konci roku 1941 pak Němci po předchozích úderech zlikvidovali i tiskovou složku Politického ústředí, která vydávala ilegální časopis Český kurýr. Svému osudu neušla ani Obrana národa, oslabená zatýkáním v roce 1940. Neustávající zatýkání v průběhu roku 1941 rozdrobovalo postupně její strukturu. Německá perzekuce pak vyvrcholila příchodem Heydricha v září 1941 a prvním stanným právem, jemuž padli za oběť právě čelní představitelé domácího odboje, včetně předsedy protektorátní vlády arm. gen. Aloise Eliáše.
Z akcí československého odbojového hnutí největší ohlas ve světě vzbudil atentát na Heydricha, provedený členy paravýsadku Anthropoid Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem. Ti za spolupráce dalších výsadků a domácího odboje (zejména Obce sokolské v odboji) celou akci připravili a 27. května 1942 zaútočili na vůz zastupujícího říšského protektora SS-obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha v Praze-Libni. Nejprve se neúspěšně pokusil Heydrichův vůz zasáhnout Gabčík, jemuž se však zasekl samopal. Teprve bomba, hozená Kubišem, přinesla úspěch. Heydrich byl zraněn střepinou a o čtyři dny později, 4. června, na následky zranění a pooperačních komplikací zemřel. Atentát se stal pro okupační aparát novou příležitostí ke krvavému útoku proti českému obyvatelstvu. Nacisté znovu uplatnili tezi likvidace nepohodlných „vzpurných“ vrstev českého obyvatelstva, k níž jim opět posloužily stanné soudy. Ty jen na podkladě seznamů osob, předložených gestapem, vynášely rozsudky smrti. Gestapo za spolupráce německé tajné služby (Sicherheitsdienstu) tak znovu zasáhlo proti domácímu odboji i proti české inteligenci vůbec. Mementem se stalo vyhlazení českých obcí Lidice a Ležáky a vyvraždění jejich obyvatel, které mělo posloužit k zastrašení českého národa. Atentát i nacistické odvetné akce měly však mimořádný ohlas, neboť Heydrich, jehož úkolem byla také pacifikace okupovaných evropských zemí (připomeňme, že přišel do protektorátu z Norska a jeho dalším působištěm měla být Francie), byl nejvyšším představitelem nacistického okupačního režimu, který zahynul za 2. světové války v důsledku atentátu připraveného odbojem.
Vedle organizovaného odboje však existoval také odpor spontánní. Obyvatelstvo protektorátu dávalo hned od počátku najevo svůj negativní postoj k okupantům. Jednou z forem byly manifestace vlastenectví a národní hrdosti. 6. května 1939 proběhl za velké účasti veřejnosti slavnostní pohřeb ostatků K. H. Máchy na vyšehradském hřbitově, příležitost k manifestaci skýtala také různá výročí (bitva u Zborova, upálení mistra Jana Husa). Do projevů odporu se zapojila i katolická církev, zvláště poutě představovaly příležitost ke shromáždění velkého množství obyvatel. Nejznámější se stala pouť u příležitosti svátku sv. Vavřince u Domažlic 13. srpna 1939, na níž přišlo okolo sta tisíce lidí a msgre Bohumil Stašek na ni pronesl vlasteneckou řeč. Češi prezentovali svou nechuť k okupantům i jinými způsoby. Brzy začaly kolovat různé letáky vyzývající k odporu proti okupantům, v Brně většina obyvatelstva uposlechla výzvy k třídennímu bojkotu tramvají. Specifickou formou odporu byl humor, odrážející se v množství vtipů, jejichž terčem se vedle okupantů ovšem stávali i někteří čeští protektorátní činitelé.
Docházelo i k prolínání organizovaného i spontánního hnutí odporu, když např. na výzvu domácího odboje došlo u příležitosti výročí podepsání mnichovské dohody k úspěšnému bojkotu tramvají v Praze. Spontánní akce vyvrcholily v den Němci zakázaného bývalého státního svátku 28. října 1939, kdy došlo v Praze k mohutným demonstracím. Při zásahu policejních složek byl zabit dělník Otakar Sedláček a několik dalších osob bylo zraněno. V jiných městech a obcích ke střetům nedošlo, přesto i zde mnohdy lidé protestovali třeba prostřednictvím nošení trikolór, poškozováním německých nápisů, slavnostním oblečením apod.
Při zásahu německých okupačních orgánů při demonstracích 28. října 1939 byl smrtelně zraněn i student medicíny Jan Opletal, jenž svému zranění podlehl. Jeho pohřeb 15. listopadu se stal velkou národní manifestací českého studentstva. Nacisté toho na přímý příkaz A. Hitlera využili jako záminky k tvrdému zásahu proti českému školství a k uzavření všech českých vysokých škol na tři roky. 17. listopadu přepadly německé policejní jednotky české vysoké školy a koleje, pro zastrašení popravili 9 funkcionářů studentských spolků a den nato bylo téměř 1000 studentů odvlečeno do koncentračního tábora Sachsenhausen.
Od samého počátku však nacisté nehodlali termín tří let zákazu dodržet, neboť budovy vysokých škol i kolejí zabrali pro své účely. Perzekuce se nevyhnula ani školství střednímu, kde bylo do konce roku 1942 zrušeno kolem 70% českých středních škol a v letech 1939–1943 se počet studentů snížil z 95 000 na 43 000. V závěru války česká školní mládež stále více využívána pro válečné potřeby, jako bylo přidělování k pomocným vojenským a polovojenským složkám i k budování vojenských opevnění a zákopů. Perzekuci se nevyhnul ani učitelský sbor, kde zahynulo na 650 učitelů v koncentračních táborech a věznicích a kolem 400 jich bylo popraveno.
Podívejme se však i do zahraničí. Ačkoli se Německo snažilo vytvoření Protektorátu Čechy a Morava na základě tzv. berlínské dohody prezidenta Háchy a kancléře Hitlera ospravedlnit a dosáhnout uznání tohoto kroku ze strany velmocí, Velká Británie, Francie, USA a SSSR nejenže vytvoření protektorátu neuznaly, ale proti německému postupu protestovaly. Dne 17. března 1939 připravil americký State Department prohlášení, v němž německý postup odsoudil a 20. března USA předaly německému velvyslanectví ve Washingtonu oficiální protest proti zřízení protektorátu. Francouzský velvyslanec v Berlíně Robert Coulondre 18. března odevzdal německému ministerstvu zahraničních věcí nótu, podle níž francouzská vláda „nemůže uznat zákonnost nové situace, vytvořené v Československu postupem Říše“. Obdobné znění měla i nóta odevzdaná britským velvyslancem v Německu Neville Hendersonem. Protest doručila německému ministerstvu zahraničí prostřednictvím německého velvyslance v Moskvě též vláda sovětská. Přesto existovalo reálné nebezpečí, že by se postoj velmocí mohl změnit. Toto nebezpečí se zvětšilo poté, co Velká Británie a Francie uznaly de facto Slovenskou republiku v květnu 1939 a protektorát v létě téhož roku. Velká Británie dokonce přijala v Londýně slovenského konzula Milana Harmince a plánovala uzavření československého vyslanectví v Londýně, které vedl chargé d’affaires Karel Lisický. Rostl i počet států, které uznaly Slovensko de iure. V polovině května 1939 to bylo již devět států, vedle mocností Osy – Německa a Itálie – také například Vatikán, Polsko, Maďarsko, Španělsko či Švýcarsko.
Československý stát tak v důsledku postoje západních velmocí i Sovětského svazu ani po událostech 14. – 16. března 1939 právně nezanikl. Symbolicky prvním aktem, který tuto skutečnost vyjadřoval, byl protest proti německému postupu vůči zbytku Československa, který adresoval představitelům USA, Velké Británie, Francie a SSSR bývalý československý prezident Edvard Beneš. Zvláštní protestní telegram poté zaslal i generálnímu tajemníkovi Společnosti národů v Ženevě Josephu Avenolovi a požadoval v něm aplikaci příslušných ustanovení Paktu Společnosti národů proti německému agresorovi. Dalším z argumentů pro podporu československého stanoviska se stala pokračující existence těch vyslanectví, která nebyla na výzvu bývalého československého ministra zahraničních věcí Chvalkovského předána Německu a které se staly přirozenými centry odboje. Byla mezi nimi vyslanectví v USA, Francii, Velké Británii či SSSR.
Do čela vznikajícího odboje se postavil E. Beneš, který byl posléze uznán většinou rodící se rezistence v zahraničí i doma za jejího skutečného vůdce. Ten pak – poprvé ve svém projevu v Chicagu 8. června 1939 – formuloval i její zásadní zahraničněpolitické cíle, vycházející z mezinárodněprávní nelegálnosti mnichovské dohody a jejích důsledků i březnové okupace, tedy z ideje právní kontinuity československého státu. V praxi to znamenalo především prosazení ideje obnovy ČSR mezi politické cíle formující se protiněmecké koalice v čele s oběma západoevropskými velmocemi, Francií a Velkou Británií. Realizace takového programu se ale ukázala krajně obtížnou i poté, co tyto státy 3. září 1939 v reakci na nacistickou agresi proti Polsku vyhlásily Německu válku.
Ačkoliv západní velmoci právně neuznaly německou okupaci, československý problém nepatřil k prioritám jejich válečného úsilí, a ačkoliv zahraniční úřady ve větší či menší míře počítaly s obnovou československého státu, odmítaly se jakkoliv zavazovat zejména v otázkách poválečné podoby jeho hranic. Kvůli tomu mohl být také československý zahraniční odboj reprezentován zpočátku jen v říjnu 1939 v Paříži ustaveným Československým národním výborem (uznaným vedle Francie později i Velkou Británií a dalšími zeměmi), byť fakticky vykonával funkci vlády včetně vedení zahraničněpolitických aktivit.
Výbor vznikl v Paříži 17. října 1939 jako ústřední orgán československé politické reprezentace v exilu s cílem organizovat boj za obnovu Československé republiky. Původní záměr, aby byl mezinárodně uznán s právy československé prozatímní vlády, navzdory dlouhým jednáním nevyšel. Francie jej uznala 17. listopadu 1939 jako reprezentaci československé zahraniční akce s pravomocí realizovat československo-francouzskou dohodu o vybudování československé armády ve Francii. Dohoda byla podepsána 2. října 1939 vyslancem ČSR ve Francii Štefanem Osuským a francouzským premiérem Édouardem Daladierem. Hlavním úkolem pro ČSNV v rámci vedení československé zahraniční akce bylo vybudování československé armády ve Francii na základě vyhlášení všeobecné mobilizace 17. listopadu 1939. ČSNV organizoval prostřednictvím jednotlivých správ československý zahraniční odboj v zemích protihitlerovské koalice. Měl dvě sídla – Londýn, kde úřadoval E. Beneš, a Paříž, kde sídlil zbytek ČSNV. Vzhledem k negativnímu postoji západních velmocí k E. Benešovi byl bývalý prezident zvolen předsedou ČSNV pouze interně. Po pádu Francie se ČSNV v červnu 1940 přesunul do Londýna.
Teprve na britské půdě pak vznikla československá exilová vláda, personálně navazující na ČSNV. Dopisem britského ministra zahraničních věcí lorda Halifaxe z 21. července 1940 byla ovšem Velkou Británií uznána jen jako prozatímní, což mj. limitovalo její zahraničněpolitické možnosti. Teprve o rok později, i v důsledku změny mezinárodní situace po přepadení SSSR Německem, byl naplněn jeden ze základních zahraničněpolitických cílů odboje, když se exilové vládě a celému státnímu zřízení dostalo 19. července 1941 ze strany Velké Británie, SSSR a pak i dalších států definitivního uznání. Mimo jiné to znamenalo zařazení programu obnovy Československa mezi válečné cíle protinacistické koalice, aniž se však její členové – zejména Velká Británie – zavazovali k budoucí podobě státu. Bylo třeba ještě více jak ročního vytrvalého diplomatického úsilí, aby přišly první výsledky oblasti likvidace mnichovské dohody ze září 1938. Teprve 5. srpna 1942 britská vláda dopisem ministra zahraničních věcí Anthony Edena prohlásila, že se necítí být mnichovskou dohodou vázána. Ještě radikálnější stanovisko zaujal Francouzský národní výbor gen. Charlese de Gaulla, který dopisem z 29. září 1942 potvrdil neplatnost mnichovské dohody od samého počátku, po pádu fašistického režimu Benita Mussoliniho tak učinila i vláda italská prohlášením z 26. září 1944.
V letech 1941–1942 tak byl realizován jeden z hlavních cílů zahraničně-politických snah československého odboje, totiž obnova československého státu. Nicméně tu zůstával ještě další závažný problém, jakým bylo jeho mezinárodní zajištění v poválečném světě. Prvním projevem takových snah bylo již jednání o bližší poválečné spojení se sousedním Polskem na bázi konfederace, kde byla 11. listopadu 1940 slavnostně vyhlášena deklarace o konfederaci a později i československo-polský protokol z 19. ledna 1942. Tento pokus neuspěl, především pro odmítavé stanovisko Sovětského svazu, ale také i pro přetrvávající spor o Těšínsko, nicméně spolupráce s Polskem zůstávala jednou z konstant československé zahraniční politiky, do níž ovšem negativně zasahoval stále se přiostřující spor polsko-sovětský, eskalující po odhalení hrobů zavražděných polských důstojníků v Katyňském lese.
Dalším z cílů československého odboje byla obnova, resp. transformace předmnichovských spojenectví ČSR s velmocemi, tj. s Francií a SSSR. Úsilí o obnovení československo-francouzské aliance vyjádřila již zmíněná výměna dopisů mezi československou a francouzskou exilovou reprezentací z 29. září 1942, potvrzená posléze československo-francouzskou deklarací ze srpna 1944. Spojenectví československo-sovětské bylo fakticky obnoveno už roku 1941. Jeho definitivním potvrzením však byla až československo-sovětská smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci podepsaná 12. prosince 1943 při Benešově návštěvě v Moskvě. Smlouva měla zajistit československý stát z hlediska bezpečnostního, současně ale měla podle článku IV. právně znemožnit sovětské vměšování do československých vnitropolitických poměrů. Vedení československého zahraničního odboje se ovšem pokoušelo výrazněji zainteresovat na budoucím osudu Československa i obě západní velmoci, Velkou Británii a USA (což bylo jedním z cílů Benešovy návštěvy Washingtonu v květnu-červnu 1943). Střední Evropa ale ležela mimo hlavní zájmovou oblast těchto států. Nadto – zvláště v případě politiky americké – panovala v jejich vládních kruzích nechuť vůbec se pevněji vázat formou spojenectví. Československý program zakotvení bezpečnosti státu formou bilaterálních smluv na Východě i na Západě, počítající nadto i s poválečnou spoluprací velmocí protifašistické koalice, trpěl tak od počátku objektivní nerovnovážností, což se ostatně projevilo ještě v závěrečné fázi války.
Československo-sovětské vztahy dospěly po moskevských jednáních v první polovině roku 1944 na nejlepší úroveň za celou dobu II. světové války. Konkretizací a doplněním československo-sovětské smlouvy se stala dohoda o poměru mezi československou správou a sovětským vrchním velením po vstupu sovětských vojsk na československé území z 8. května 1944. Záhy se však objevily první komplikace ve vzájemných vztazích, související se sovětskou pomocí Slovenskému národnímu povstání, které vypuklo koncem srpna 1944. Sovětská reakce na československé požadavky přímou okamžitou pomoc povstání nebyla ani rychlá ani účinná, hlavní důvod lze spatřovat v tom, že povstání bylo opřeno o československou vládu v Londýně.
Skutečná krize do československo-sovětských vztahů však přišla v souvislosti s osvobozováním Podkarpatské Rusi, kam byla z Londýna vyslána československá vládní delegace. Sovětské vojenské orgány podpořily separatistické hnutí za připojení celé oblasti k Ukrajinské SSR a záhy došlo ke kolizi s československými vládními orgány, které byly posléze v listopadu 1944 z Podkarpatské Rusi vypovězeny. U československé exilové vlády to vyvolalo obavu, aby se podobný scénář neopakoval i na Slovensku. Sovětský svaz však vyvíjel na londýnskou československou vládu tlak i v dalších věcech. Již v době předchozí to byla zejména otázka maximálního rozvoje sabotáže na okupovaných územích, která se vynořila krátce po vstupu Sovětského svazu do války a kde významnou roli sehráli českoslovenští komunisté v Moskvě a také tamní československé rozhlasové vysílání. Nátlak se však objevoval i v otázkách zahraničněpolitických. Po již zmíněném sovětském vetu vůči myšlence československo-polské konfederace přišla sovětská vláda s požadavkem, aby československá exilová vláda uznala komunistický Polský výbor národního osvobození, vytvořený v létě 1944 v polském Lublinu. Nátlak, jemuž už nebylo vzhledem k postupu sovětských jednotek na další československá území možno odolávat, skončil československým uznáním prokomunistické polské prozatímní vlády, vytvořené v lednu 1945 v osvobozené Varšavě. Prezident Beneš, obávající se sovětské dominance na osvobozených územích, přijal proto sovětskou iniciativu, aby se s částí vlády navrátil do osvobozené vlasti přes Moskvu, kde by byla – samozřejmě za účasti moskevského vedení KSČ – sestavena vláda pro obnovené Československo.
Tak došlo v březnu 1945 k další cestě Beneše do Moskvy, jejímž výsledkem byla nejen další jednání se sovětskými vládními špičkami, ale též rozhovory s představiteli Komunistické strany Československa. Na jejich základě byla pak sestavena i první poválečná vláda a přijat její výrazně levicový tzv. Košický vládní program, počátkem dubna 1945 dopravená do mezitím osvobozených východoslovenských Košic.
Nicméně vraťme se zpět do protektorátu. Krátce po okupaci českých zemí byly aktivizovány všechny projekty na přípravu „konečného řešení“ (Endlösung) české otázky. Jejich finálním cílem, o kterém Hitler hovořil ještě před svým nástupem k moci, byla úplná germanizace českého prostoru i obyvatelstva. Nacisté vycházeli z premisy, že Čechy a Morava jsou starým německým prostorem, ve kterém Češi „nemají co pohledávat“. V tomto duchu vznikl již v létě 1939 návrh „Český problém“, vypracovaný zplnomocněncem německé branné moci u říšského protektora, generálem E. Fridericim na „zrušení“ českého společenství odstraněním jeho vedoucí vrstvy v tomto prostoru. Počítal s vystěhováním představitelů českého kapitálu, inteligence a Židů, dále s nasazením českých dělníků do německého hospodářství a s jejich postupným odnárodňováním v Říši, součástí byla i kolonizace českého území německými osadníky. Na tento plán navazoval další, pro osud českého obyvatelstva potenciálně ještě osudnější plán, jenž vznikl v létě 1940 ve štábu vůdce sudetských Němců Konrada Henleina. Podle něj měla být rozbita územní jednota protektorátu a jeho jednotlivé části měly být začleněny do sousedících německých žup. Říšský protektor Konstantin von Neurath a státní tajemník Karl Hermann Frank naproti tomu vypracovali dlouhodobější program germanizace, který předpokládal delší časovou perspektivu a zachování protektorátu. Směrodatné však bylo nakonec rozhodnutí A. Hitlera z počátku října 1940, kterým byl stanoven jasný cíl: „Poněmčení českomoravského prostoru germanizací Čechů, tj. jejich asimilací. Z asimilace je třeba vyjmout ty Čechy, o kterých jsou rasové pochybnosti anebo kteří mají k říši nepřátelský postoj. Tuto kategorii je třeba vyhubit.“
Nástup zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v protektorátu 28. září 1941 byl počátkem nové etapy nacistické okupace. Heydrich se ukázal být – vedle K. H. Franka – nejbezohlednějším realizátorem nacistické germanizační politiky v českých zemích. Na jeho příkaz vypracoval Hlavní rasový a osídlovací úřad v Berlíně studii, podle níž bylo možno 45 % českého národa germanizovat, 40 % bylo označeno za nevyrovnané míšence a 15 % za osoby rasově cizí. Heydrich po svém nástupu ve svém projevu z 2. října 1941 jednoznačně formuloval další úkoly německé politiky v protektorátu: „Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat.“ Realizace německé politiky měla probíhat formou poněmčení části českého obyvatelstva, část pak měla být přemístěna do východních oblastí či přímo do říše a část, která by se nechtěla podrobit germanizaci, měla být postavena ke zdi – tedy vyhlazena. Nacistické plány na germanizaci českého prostoru zůstávaly konstantou po celou dobu války, i když v druhé polovině války byly přizpůsobeny nutnosti využít všech rezerv protektorátu pro německé válečné úsilí. Státní ministr K. H. Frank ještě v březnu 1944 zopakoval zásady svého memoranda z roku 1940, tedy změnu národnosti Čechů rasově vhodných, dále vystěhování rasově nepřijatelných Čechů a znovuosídlení uvolněného prostoru „německou krví“. Frank v projevu v Karlově Studánce mj. prohlásil: „Čech musí být veden a musí se mu vládnout, a to pevnou rukou, ale spravedlivě. Nesmí být propuštěn z odpovědnosti, nýbrž musí jí být plně zatížen. Když zklame, musí se tvrdě zakročit.“
Jednou z konkrétních forem realizace nacistické germanizační politiky se stalo vysídlování celých oblastí v protektorátu. Již 6. března 1940 bylo na poradě německých zemských radů stanoveno vytvořit tzv. německý zemský most od severu k Praze, tzn. poněmčit území mezi Prahou a Litoměřicemi, dále vytvořit německou přehradu vedoucí přes Prahu, Brno, Olomouc až k Ostravě, přičemž se počítalo i s německou oblastí na Jihlavsku. Na jižní Moravě chtěli nacisté osídlovat oblasti jižně od Brna a tak je propojit s rakouskými župami. Český národ měl být tak postupně rozdělen do malých izolovaných celků a v budoucnosti asimilován německým živlem. V praxi byla tato politika zahájena nejprve rozšiřováním stávajících vojenských cvičišť v oblasti Milovic a Brd, poté se v letech 1942–1944 rozeběhla největší vysídlovací akce v českých zemích. Při ní bylo v několika etapách vysídleno na 65 obcí s více jak 30 000 obyvateli z oblasti Benešovska, Neveklovska a Sedlčanska, aby Němci z tohoto ryze českého území vytvořili cvičiště zbraní SS (SS-Truppenübungsplatz Böhmen), na němž platily jen říšskoněmecké zákony. Obdobnou akci provedli v letech 1941–1945 také na Moravě, kde v oblasti Vyškovska, Boskovicka a Prostějovska vystěhovali 33 obcí, které muselo opustit přes 18 000 obyvatel.
S okupací se objevil i nový prvek – nábor dělníků na práci do Německa, kterému se v důsledku válečných příprav nedostávaly pracovní síly. Nacisté zpočátku využívali slibů v podobě vysokých mezd, které pracovníci v Německu obdrží. Přes počáteční úspěchy se však nábor dostal brzy do značných obtíží, protože čeští dělníci v Německu brzy poznali, že pracovní a mzdové podmínky neodpovídají slibům. Vydělali si totiž sice o 30-50% více než doma, ale zároveň byly o 30-50% vyšší i životní náklady v Německu. Nábor na práci nesplnil tak předpoklady Němců a později začal být uplatňován nucený nábor pomocí nechvalně proslulých úřadů práce.
Ani protektorátu se nevyhnula nacistická rasová perzekuce, dotýkající se zejména židovské populace. Od počátku okupace byli židé systematicky vytlačováni z veřejného života a izolováni, nejprve ve svých domovech a později, po zřízení židovského ghetta v listopadu 1941, v Terezíně. Na počátku okupace žilo v protektorátu asi 120 000 osob židovského vyznání. Z nich se asi 26 000 podařilo zachránit často jen holé životy a – více či méně legálně – opustit protektorát. Zbytek se stal terčem nacistických perzekučních opatření, když Židé postupně ztratili materiální základy své existence a desítkami zákonů a nařízení byli vytlačováni z české společnosti, např. „neárijští“ lékaři i advokáti byli hned po 15. březnu 1939 zbaveni možnosti vykonávat svou praxi, stejné perzekuci postupně podléhaly i další vrstvy židovského obyvatelstva. Následovala arizace, znamenající konfiskaci židovského majetku a jeho ovládnutí okupanty, kde se odhaduje, že z celkového židovského majetku nacisté uloupili část ve výši 6–10 miliard Kč. Ke „konečnému řešení“, jak nazvali Němci systematické vyvražďování židovského obyvatelstva, přistoupili Němci po nástupu Heydricha na podzim 1941, kdy nejprve byla část Židů z českých zemí odsunuta do ghett mimo protektorát, poté v Terezíně. Terezínské ghetto se však stalo pouze přestupní stanicí na cestě do vyhlazovacích táborů na východě, zejména otřesně proslulé Osvětimi-Březinky (Auschwitz-Birkenau) a dalších táborů, kde po hromadných transportech od ledna 1942 do října 1944 zahynula v plynových komorách drtivá většina Židů z Československa. Obětí nacistické zvůle v českých zemích se stalo na 80 000 Židů.
Rasová perzekuce se obracela i proti romskému obyvatelstvu, které bylo od roku 1942 soustřeďováno v táborech v Letech a v Hodoníně. Odtud – stejně jako v případě Židů z Terezína – byly v letech 1942–1943 vypravovány transporty do Osvětimi, kde 90 % zavlečených – asi 6000 osob – zahynulo.
Jak už bylo v úvodu řečeno, reakce české společnosti na německou okupaci byla velmi diferencovaná: Část společnosti ji odmítla s tím, že je třeba proti okupantům aktivně bojovat a začala přípravu domácího odboje v ilegálních podmínkách. Část společnosti – zdaleka největší – vzala okupaci jako fakt, se kterým je nutno se smířit a nějak přežít. Část pak příchod nacistů pochopila jako šanci pro realizaci svých politických a jiných záměrů. Toto rozdělení však není přesné: V průběhu války existoval ve společnosti vývoj, který přeskupoval jednotlivé kategorie a tvořil jejich mutace. Proto je možno chápat vztah české společnosti k německým okupantům ne černobíle, ale spíše jako celou řadu nejrůznějších odstínů šedi. Pro charakterizování postojů společnosti si nevystačíme s vytvořením přesně stanovených kategorií, prostě proto, že byly tak mnohotvárné, jako je člověk sám. Najdeme příklady lidí, kteří vstoupili do odboje, ale později se stali těmi nejhoršími konfidenty gestapa. Najdeme příklady lidí, sloužících Němcům na nejrůznějších úrovních od vlády až po úředníky gestapa, kteří se zároveň aktivně zapojili do podpory ilegálního odboje. Najdeme však také lidi, kteří před válkou působili v českém fašistickém hnutí a po příchodu okupantů se buď stáhli do ústraní, nebo i odešli do exilu.
Pro nacisty se postupem času stala klíčovou skupina kolaborantských novinářů, z nichž někteří pocházeli z předmnichovských fašizujících a fašistických směrů, především představitelé pražských listů Karel Lažnovský, Vladimír Krychtálek, Emanuel Vajtauer, Vladimír Ryba, Jaroslav Křemen, Václav Crha a Karel Werner. Tato skupina aktivistických novinářů, která svázala svoji činnost bezvýhradnou spoluprací s nacistickým režimem, vznikla s podporou státního tajemníka u říšského protektora Karla Hermana Franka a německé bezpečnostní policie. Jejich úloha se zvýraznila po nástupu zastupujícího říšského protektora Heydricha. První zviditelnění skupiny způsobila tzv. chlebíčková aféra, ku které došlo po návštěvě těchto novinářů u premiéra Eliáše krátce před jeho zatčením 25. září 1941, kdy se premiér snažil zmírnit ostrý tón jejich psaní a obviňování českých úřadů po úspěšném bojkotu protektorátního tisku v polovině září 1941. Po této návštěvě někteří z pozvaných vážně onemocněli a Lažnovský dokonce 11. října na následky otravy zemřel. Jeho pohřeb se stal příležitostí ke zveřejnění programu české kolaborace, reprezentované Emanuelem Moravcem. Tento bývalý důstojník československé armády a ostrý kritik mnichovské kapitulace změnil za okupace zcela své názory a stal se typickým představitelem spolupráce s nacisty, kterého lze postavit naroveň symbolu kolaborace – norskému Vidkunu Quislingovi. Moravec byl kolaborantem nejhrubšího vydání, protože nebyl kolaborantem placeným, nýbrž ideovým, který považoval za svoji povinnost dovést český národ k bezvýhradné, upřímné a oddané spolupráci s Německou říší. K vyvrcholení jeho politické dráhy došlo počátkem ledna 1942, kdy došlo k reorganizaci protektorátní vlády, která měla lépe pracovat pro zájmy říše. Vedle Němce Waltera Bertsche v ní nově zasedl jako ministr školství a vedoucí Úřadu lidové osvěty. Ačkoliv se proti Moravcovi postavil i protektorátní prezident Emil Hácha, Němci jeho jmenování prosadili. Ten se jim za důvěru odvděčil více než hojně: Heydrich jej označoval za důsledného zastánce úplného připojení protektorátu k říši. Moravcova aktivita se obrátila k české mládeži, kde po dohodě se zastupujícím říšským protektorem inicioval vznik Kuratoria pro výchovu mládeže, jež mělo sloužit k převýchově české mládeže v proněmeckém duchu: „Veďte českou mládež duchovně do říše!“, hlásal Moravec. Po atentátu na Heydricha v květnu 1942 se Moravec stal také inspirátorem prohlášení protektorátní vlády, která vypsala odměnu 10 000 000 korun za dopadení atentátníků, a osobně připravil celou řadu akcí, které měly demonstrovat nesouhlas protektorátu s útokem proti německému protektorovi. Šlo o celou sérii veřejných demonstrací, které vyvrcholily 3. července 1942 na Václavském náměstí v Praze, kde se sešlo na 200 000 lidí. Moravec v závěru svého projevu na této manifestaci prohlásil: „V poměru českého národa k Velkoněmecké říši se za celých tisíc let, které nás dělí od doby svatováclavské, nic nezměnilo. Vždy, když jsme šli věrně s Říší, byli jsme silným a slavným národem. Postavili-li jsme se však proti říši, české země upadaly a měnily se ve válečnou spoušť… Do nového zítřku, který je českému národu zaručen jedině věrností říši, můžeme vstupovat plni důvěry…“
Moravcovo postavení vrchního kolaboranta neohrozily ani útoky české fašistické organizace Vlajka proti jeho osobě. Vlajkaři sice měli mimořádnou podporu u gestapa a NSDAP, ale Moravec si našel podporu u státního tajemníka K. H. Franka. Ten si proto pozval v dubnu 1942 Jana Rysa-Rozsévače a sdělil mu, že v důsledku neustálých štvanic proti Moravcovi a následného neklidu mezi obyvatelstvem zastavuje činnost Vlajky na dobu tří měsíců. Když útoky neustaly, byli na Frankův rozkaz hlavní vedoucí této organizace v prosinci 1942 posláni do koncentračního tábora Dachau. Nacisté – stejně jako tomu bylo i v jiných zemích – nestrpěli rozpory ani mezi svými stoupenci a Moravcova práce byla pro ně mnohem důležitější, než tomu bylo v případě Vlajky (vzdor tomu, že někteří členové této organizace byli konfidenty gestapa a SD). Moravec se stal vlastně hlavním představitelem protektorátní vlády, revidoval i všechny projevy prezidenta Háchy, který se v důsledku rapidně zhoršujícího se zdravotního stavu dostával do úplné politické izolace. Moravcova vstřícnost vůči Němcům vyvrcholila počátkem roku 1943 nabídkou českého vládního vojska k nasazení na frontu. Němci však z mnoha různých důvodů nabídku odmítli. Moravec – na rozdíl od řady ostatních kolaborantů – zůstal po boku Němců až do posledních dnů války a přímo symbolicky zakončil i svůj život: spáchal sebevraždu 5. května 1945 při vypuknutí Pražského povstání. Právem mu patří slova historika Jiřího Pernese: „Dokázal se trvale zapsat do české historie: jako symbol zrady a přeběhlictví. Jako symbol zla, které je hodno jen odsouzení.“
Hospodářská situace v protektorátu se v průběhu druhé světové války stále zhoršovala, život na lístky, které byly zavedeny již od konce září 1939, byl stále těžším. Není proto divu, že se v létě 1941 objevily případy stávek v továrnách, které byly motivovány obtížnými životními podmínkami. Např. v pardubické Telegrafii vstoupilo 19. září 1941 dělnictvo do stávky, protože chtěli „poskytnutí zápůjčky 1000 K pro každého zaměstnance, aby si mohli nakoupit předměty denní potřeby, ježto z nízké mzdy jim na to peníze nepostačují“, hlásilo okresní četnické velitelství. Obrat ve válce přinesl změny do systému nacistické okupační politiky. Prvořadým zájmem Berlína se stalo udržet v českých zemích klid a zabezpečit plné využití jejich hospodářského potenciálu ve prospěch válečného hospodářství. Na základě Hitlerova provolání vyhlásil ministr propagandy Joseph Goebbels 30. ledna 1943 totální válku a K. H. Frank modifikoval její hlavní zásady na český prostor. Základní heslo – vše pro vítězství Říše – muselo být naplněno a současně se neměl užívat masový teror s širokou publicitou, který by vzbuzoval nežádoucí odpor českého obyvatelstva. Elementární premisy německé okupační politiky však zůstaly zachovány: jak vyplývá z nařízení velitele policie a Sicherheitsdienstu z ledna 1943, měly být vytvořeny zvláštní seznamy osob politicky podezřelých a nespolehlivých z kruhů „jak inteligence, tak i dělnictva, jakož i rodinní příslušníci osob, jež byly v dřívějších řízeních stanných soudů odsouzeny či zastřeleny, neboť na ně je nutno se dívat už předem jako na osoby s nepřátelským postojem“. V případě stávek a sabotáží měly být osoby z řad inteligence a příslušníků popravených zajištěny a v rámci „zvláštního řízení“ (Sonderbehandlung) bez soudu popraveny.
V rámci válečného úsilí Němci aktivizovali totální nasazení českého obyvatelstva v Říši, kam byly odesílány celé ročníky české mládeže (1918, 1919, 1920, 1921), aby nejen pracovaly na nucených pracích v německém válečném průmyslu, ale byly nasazovány i v rámci polovojenských pracovních a technických služeb (Luftschutz, Technische Nothilfe apod.). Celkem bylo na práci do Říše z českých zemí odesláno na 600 000 osob. Ještě 20. ledna tak bylo např. do podhůří Moravskoslezských Beskyd vysláno na 40 000 osob na zákopové práce.
Někdy je možno slyšet názory, že obyvatelstvo protektorátu vlastně prošlo celou válkou relativně dobře, že protektorát byl v pekle válečné Evropy jakýmsi rájem na zemi. To je ovšem zkreslování skutečnosti. Je nutno zdůraznit, že nikdo (snad s výjimkou bezvýhradných aktivních kolaborantů), opravdu nikdo neměl jistotu, že i když se bude trpělivě podřizovat všem nařízením okupanta, bude mu umožněno přežít. Pokud vyjmeme rasovou perzekuci, směřující k totálnímu vyhlazení jedné skupiny obyvatel, princip kolektivní viny se uplatňoval i vůči ostatnímu civilnímu obyvatelstvu. Vypalování celých vesnic a vyvražďování obyvatel za pomoc parašutistům či partyzánům byl přístup, který nacisté uplatňovali jako zastrašovací taktiku ve všech zemích Evropy. Jména vyhlazených Lidic a Ležáků obletěla ve své době, v roce 1942, celý svět. A nemusely to vůbec být činy, které směřovaly proti okupantům. Za druhého stanného práva po atentátu na Heydricha se posluhovačka polské národnosti Paraska Dunimová na pardubickém náměstí, kde stavěli lešení pro propagaci německé Winterhilfe (Zimní pomoci), jenom zeptala: „To děláte pro Heydricha?“ Uslyšel ji udavač a 10. června 1942 byla zastřelena na pardubickém Zámečku „pro schvalování atentátu“. Celá řada činů, které by za normálních okolností buď vůbec nebyly trestné (příklad: poslouchání zahraničního rozhlasu), nebo by byly hodnoceny jen jako přestupky (příklad: porážka domácích zvířat načerno), byla za okupace trestána hrdelními tresty. V protektorátu panovala atmosféra strachu, strachu před gestapem, které se stalo symbolem zla a násilí již ve své době, strachu před konfidenty gestapa a Sicherheitsdienstu, kteří často čekali jen na příležitost, jak se ukázat před svými pány. Je možno se pak divit, že po atentátu na Heydricha, v atmosféře strachu, kdy Praha byla polepena červenými vyhláškami se jmény popravených za stanného práva, přišlo 3. července 1942 údajně na 200 000 lidí na Václavské náměstí na projev protektorátní reprezentace? Těžko lze hovořit o ráji na zemi tam, kde se občané báli mluvit s neznámými lidmi. A to nehovořím o těch, kteří se aktivně postavili proti nacistům. Jak krutý je čekal osud, bylo a je dobře známo. A kde jsou hospodářské ztráty, které se pohybovaly v řádech stovek miliard korun?
Krátce po osvobození se 16. května 1945 vrátil do Prahy z londýnského exilu prezident Beneš. Jeho příjezd, stejně jako dřívější příjezd košické vlády, přinášel pro občany prvek jistoty do země zubožené válečným strádáním, vypleněné Němci a po nich také Rudou armádou, která se na osvobozeném československém území začala zmocňovat Němci (a nejen jimi) spravovaných či řízených průmyslových závodů a zásob surovin a prohlašovala je za svou právoplatnou válečnou kořist. Teprve na Benešův zákrok bylo od této praxe upuštěno. Ruku v ruce s úpadkem materiálním přicházel i úpadek morální, vyúsťující ve svévolné násilné činy jak proti skutečným, tak i domnělým kolaborantům a jejich majetku. Konsolidace poměrů pak probíhala pod dohledem komunistické strany, která si za pomoci Sovětského svazu – a zejména orgánů všudypřítomné NKVD – vybudovala silnou pozici ve vládě a v místních orgánech. I Beneš si byl vědom této skutečnosti, ale v duchu své pozice nadstranického prezidenta nechtěl do těchto otázek zasahovat. Doufal, že až komunisté převezmou díl odpovědnosti za vládu v Československu, oslabí to jejich sklon k nedemokratickým metodám. Navíc zcela jasně viděl, že Západ se nehodlá žádným výraznějším způsobem v dalších osudech Československa angažovat. Hrozba moci Sovětského svazu, který se přiblížil ve „své“ německé okupační zóně nebezpečně blízko k hranicím západních mocností, zejména Francie, byla určujícím momentem pro další politiku Západu. Churchill ve svém posledním rozhovoru s Benešem 24. února 1945 před odjezdem československého prezidenta do Moskvy nevyloučil možnost, že Rusové se ve svém postupu na západ zastaví až na březích Atlantického oceánu: „Za budoucnost Evropy neručí, jen Britové se zase uhájí, i kdyby Rusové všecko sebrali a došli až k Atlantickému oceánu“, zapsal si Beneš Churchillova slova.
Pro řadu občanů Československa mělo osvobození trpkou příchuť, vyplývající ze stále silnějšího tlaku komunistů. Řada představitelů londýnského exilu pozorovala vývoj v osvobozené vlasti se smíšenými pocity. To byl příklad hlavního velitele československé armády gen. Sergeje Ingra, který byl 20. dubna 1945 zbaven své funkce a poslán na „zdravotní dovolenou“. Stejně byli zbaveni svých funkcí i gen. František Moravec a gen. Bedřich Neumann-Miroslav.
Ani představitelé domácího demokratického odboje se nedočkali slibovaného podílu na moci. Jeden z představitelů domácího odboje, prof. Josef Grňa ve svých vzpomínkách s trpkostí napsal: „Dověděl jsem se, že vláda po návratu do Prahy svou funkci nesložila, jak bylo slibováno, že však složila svou činnost Česká národní rada a že v Praze začíná čilý politický život čtyř politických stran. Pochopil jsem tehdy, že domácí odboj je tím zcela vyřazen z přímého vlivu na běh státních záležitostí.“ A tak osvobození, které přinášelo konec šesti let nacistické okupace, přinášelo i pocity trpkosti, trpkosti vyplývající z nenaplnění ideálů odboje.
To ovšem nic nemění na faktu, že květen 1945 byl pro naprostou většinu československých občanů měsícem nových nadějí, nadějí na život v obnovené Československé republice. Prezident Beneš to charakterizoval ve svém projevu na Staroměstském náměstí v Praze 16. května 1945 slovy: „Češi a Slováci znovu vstávají k novému velikému vzmachu, práci a životu, aby v duchu svých národních tradic a v duchu své veliké historie začali nový, požehnaný život za nové ideály, za nové vznešené hodnoty a za nové lidství, lidství lepší, dokonalejší, krásnější, lidství, jak je chápal a hlásal Masaryk.“
Oběti, které byly ze strany českého národa přineseny v boji proti německým okupantům, byly v poměru k celkovému počtu obyvatel mnohem větší, než např. ve Francii. Celkové válečné ztráty občanů Československa na životech ve druhé světové válce se odhadují na 340 000 obětí. Z toho bylo na 274 000 Židů (české země 80 000, Slovenská republika 72 000, slovenské území okupované Maďarskem 42 000, Podkarpatská Rus 80 000). Popraveno bylo 8 500 občanů, v německých káznicích, koncentračních táborech a na pochodech smrti jich zahynulo dalších 28 000; bojové ztráty československé zahraniční armády na východní frontě činily 10 600, na západní frontě (včetně Středního východu a letectva) 2 200. Další osoby, jejichž počty se doposud nepodařilo přesně sumárně vyčíslit, zahynuly v důsledku válečných událostí (civilní oběti bombardování, ztráty vzniklé v důsledku postupu fronty přes československé území apod.).
Neméně tíživým důsledkem německé okupace byly i ztráty hospodářské. Československé válečné škody činily ve svém úhrnu 19 471 600 000 USD, tj. 307 457 400 000 Kč, z toho na poválečné reparační konferenci v Paříži v roce 1945 byla uplatněna částka 11 583 500 000 USD, dodatečně byly pak vyčísleny škody další, spočívající ve ztrátě pracovních sil na nucených pracích v říši, pracovní síle vynaložené pro říši, ztráty v důsledku snížené pracovní schopnosti, ztráty v důsledku invalidity a v pohledávkách vůči říši a jejím podnikům. Uvedené válečné škody nebyly prakticky vůbec nahrazeny. Československo obdrželo v rámci válečných reparací od Mezispojeneckého reparačního úřadu v Bruselu a vrácením zabaveného československého majetku jen 91 300 000 USD, což činí necelého 0,5% požadované částky válečných reparací.
(Přednáška ze symposia na téma „Období 15.3.1939 – 8.5.1945“, uspořádané Kruhem občanů České republiky vyhnaných v r. 1938 z českého pohraničí dne 27.3.2010.)
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz
E-mail: info@ceskenarodnilisty.cz