Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji

(Zde naleznete text česko-německé deklarace, který podepsali tehdejší český ministerský předseda Václav Klaus, německý spolkový kancléř Helmut Kohl a oba ministři zahraničí obou zemí v Praze dne 21. ledna 1997.)

Vlády České republiky a Spolkové republiky Německo majíce na paměti Smlouvu mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, kterou si Češi a Němci podali ruku,

oceňujíce dlouhé dějiny plodného a pokojného soužití Čechů a Němců, během kterého bylo vytvořeno bohaté kulturní dědictví působící až dodnes,

přesvědčeny, že spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit, a že při tom nesmí docházet k novým křivdám,

vědomy si, že Spolková republika Německo plně podporuje přijetí České republiky do Evropské unie a do Severoatlantické aliance v přesvědčení, že to je ve společném zájmu, přihlašujíce se k důvěře a otevřenosti ve vzájemných vztazích jako předpokladu pro trvalé a do budoucnosti zaměřené usmíření

společně prohlašují:

Obě strany jsou si vědomy svého závazku a odpovědnosti dále rozvíjet česko-německé vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství a přispívat tím k utváření sjednocující se Evropy. Česká republika a Spolková republika Německo dnes sdílejí společné demokratické hodnoty, respektují lidská práva, základní svobody a normy mezinárodního práva a jsou oddány zásadám právního státu a politice míru. Na tomto základě jsou odhodlány přátelsky a úzce spolupracovat ve všech oblastech důležitých pro vzájemné vztahy. Obě strany jsou si zároveň vědomy, že společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti, přičemž příčina a následek ve sledu událostí nesmějí být opomíjeny.

Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky. Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor.

Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.

III

Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.

Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.

Obě strany potvrzují své závazky z článků 20 a 21 Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, v nichž jsou zakotvena práva příslušníků německé menšiny v České republice a osob českého původu ve Spolkové republice Německo. Obě strany jsou si vědomy, že tato menšina a tyto osoby hrají důležitou roli ve vzájemných vztazích, a konstatují, že jejich podpora je i nadále v oboustranném zájmu.

Obě strany jsou přesvědčeny, že vstup České republiky do Evropské unie a volný pohyb v tomto prostoru dále usnadní soužití Čechů a Němců. V této souvislosti vyjadřují zadostiučinění, že na základě Evropské dohody o přidružení mezi Českou republikou a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy bylo dosaženo značného pokroku v oblasti hospodářské spolupráce včetně možností samostatně výdělečné a podnikatelské činnosti podle čl. 45 této Dohody. Obě strany jsou připraveny v rámci svých platných právních předpisů brát při posuzování žádostí o pobyt a přístup na trh práce zvláštní zřetel na humanitární a jiné důvody, zejména na příbuzenské vztahy a rodinné a další vazby.

VII

Obě strany zřídí česko-německý fond budoucnosti. Německá strana prohlašuje, že je připravena vložit do fondu 140 miliónů DM. Česká strana prohlašuje, že je připravena vložit do fondu 440 miliónů Kč. Obě strany uzavřou zvláštní dohodu o společné správě fondu. Tento společný fond bude sloužit k financování projektů společného zájmu (jako jsou setkávání mládeže, péče o staré lidi, výstavba a provoz léčebných ústavů, péče o stavební památky a hroby a jejich obnova, podpora menšin, partnerské projekty, česko-německá diskusní fóra, společné vědecké a ekologické projekty, jazyková výuka, přeshraniční spolupráce).

Německá strana se hlásí ke svému závazku a odpovědnosti vůči všem, kteří se stali oběťmi nacionálněsocialistického násilí. Proto mají být projekty, u kterých je to vhodné, ku prospěchu především obětem nacionálněsocialistického násilí.

VIII

Obě strany se shodují v tom, že historický vývoj vztahů mezi Čechy a Němci zejména v první polovině 20. století vyžaduje společné zkoumání, a proto se zasazují za pokračování dosavadní úspěšné práce česko-německé komise historiků.

Obě strany zároveň považují udržování a péči o kulturní dědictví, které spojuje Čechy a Němce, za důležitý příspěvek k budování mostů do budoucnosti.

Obě strany dohodnou zřízení česko-německého diskusního fóra, které bude podporováno zejména z prostředků česko-německého fondu budoucnosti a na němž se bude pod záštitou obou vlád a za účasti všech kruhů, majících zájem na úzkém a dobrém česko-německém partnerství, pěstovat česko-německý dialog.

Česko-německá deklarace neřeší

všechny sporné otázky

Co usnadnilo německé straně již od počátku eskamotáž a „vyhnáním“ a „násilným vysídlením“ místo jediného správného transferu? Třeba otevřeně říci, že nesprávný český překlad termínů použitých ve XIII. části Postupimské dohody, který se pak trvale objevuje ve státních a diplomatických dokumentech a prohlášeních československých státních orgánů, totiž jen slovo „odsun“. Přitom se používá tří různých termínů, z nichž jeden je hlavní a základní, totiž transfer (přesídlení). Ten se objevuje v textu čtyřikrát, jednou jako nadpis a pak pro popisování transferů před přijetím Postupimské dohody, a po ní.

Další dva termíny „odsun“ (removal) a „vyhoštění“ (expulsion) pouze jednou. Přičemž vyjadřují dvě stránky přesídlení. Aby mohlo být provedeno, muselo být německé obyvatelstvo odsunuto z území Československa a ještě předtím vyhoštěno, jak se to děje s nežádoucími cizinci. V našem případě součástí vyhoštění bylo zbavení těchto osob československého státního občanství. Přitom bylo s okupačními mocnostmi dohodnuto, že po příchodu na německé území získají tyto osoby automaticky státní občanství.

Takováto československá nesprávná interpretace, která nepřihlédla k účelu těchto ustanovení, jímž byl transfer, a bez přihlédnutí k významu těchto tří termínů zvolila „odsun“. Tím i usnadnila vybrat německé straně z těchto tří termínů pouze jeden, tentokrát však „expulsion“ (vyhoštění), která pro svou revizní potřebu přeložila nejprve jako vypovězení (Ausweisung) a pak vyhnání (Vertreibung). Tečku nad tím interpretačním kolotočem učinila přidáním kodifikačního doplňku „násilné“ a dodatku z „vlasti sudetských a karpatských Němců“.

Na nátlak německé strany česká strana souhlasila se začleněním zvláštního preambulárního ustanovení o „vyhnání“ (Verteibung) Němců z Československa a s ujednáním o vzájemných majetkových nárocích z doby války ve Smlouvě z r. 1992.

Takto vlastně zpochybnila jednoznačná ustanovení XIII. části Postupimské dohody, aniž by ji k tomu zmocnily ostatní zainteresované státy, účastníci této části Postupimské dohody, tj. Francie, Sovětský svaz, Velká Británie, Polsko a Maďarsko.

Další problém vznikl, když po roce 1989 začali tuto nesprávnou německou terminologii bez zábran užívat nejvyšší českoslovenští a později i čeští političtí a státní představitelé, kteří začali hovořit pouze o odsunu a pak již jen o „vyhnání“. Tento postup, při němž se mělo vyjít vstříc německé straně a usnadnit tak smíření, vedl k morálnímu odsouzení odsunu a vyhnání a vyvrcholil názorem premiéra, že jde o „pouhé slovíčkaření“.

Německá strana pochopila však tento vstřícný krok jako přiznání mezinárodně právní odpovědnosti nejvyššími československými a českými činiteli za to, co se stalo „sudetským Němcům“. Přešla do ofenzivy a začala hovořit o uplatňování nároků na odčinění veškeré újmy, kterou „sudetští Němci“ utrpěli. Požadovala navrácení do původního stavu (návrat „sudetských Němců“ do své „vlasti“), kompenzaci za majetek, který jim byl odebrána omluvu za československé protiprávní počínání. Vážnou chybou československé zahraniční politiky byla i neúčast při jednání 4+2, tj. čtyř vítězných velmocí, Spolkové republiky Německo a Německé demokratické republiky v r. 1990, v souvislosti se sjednocením Německa. Tehdy byla ideální příležitost prosadit prosazení správnosti interpretace XIII. části Postupimské dohody. Polsko, jehož se týkala rovněž tato problematika, hlavně však opětovné potvrzení nedotknutelnosti polské východní hranice, prosadilo svou účast na tomto jednání a dosáhlo i tohoto svého cíle.

Při sjednávání první smlouvy Československa se Spolkovou republikou Německo v r. 1973 dosáhlo Československo uznání nedotknutelnosti svých hranic a uznání nulity Mnichova. O „odsunu“ , transferu“ nebo „vyhnání“ v ní žádná zmínka nebyla.

V druhé smlouvě z r. 1992, uzavřené již v nových podmínkách, však československá strana souhlasila v preambuli smlouvy se zavedením termínu „vyhnání“ ve vztahu k německému obyvatelstvu a uzavřením tajného protokolu, v němž se zavázala k jednání o „otevřených“ vzájemných nárocích čítající i odčinění újmy německému obyvatelstvu.

Smlouva z r. 1992 je proto, pokud se týká těchto dvou otázek, faktickou revizí XIII. části Postupimské dohody v neprospěch Československa i ostatních Spojených národů.

Československý ministr zahraničí se snažil obhájit použití termínu „vyhnání“ tím, že prý je obecným pojmem, který kryje jak útěk a vyhnání českých lidí z pohraničí obsazeného Německem na základě tzv. Mnichovské dohody, tak i tzv. divoký odsun Němců a později jejich spořádané přesídlení. Existence protokolu připojeného ke Smlouvě nebyla československé veřejnosti i odborníkům známa.

Navíc došlo k omluvě hlavy československého státu za excesy, ke kterým došlo při neorganizovaném a později při řádném přesídlení německého obyvatelstva.

Tyto změněné postoje československé vlády i parlamentu poskytly „sudetským“ spolkům v Německu a osobám s nimi sympatizujícími příležitost označovat opatření československé vlády vůči německému obyvatelstvu za protiprávní jednání a požadovat odčinění některé majetkové újmy. To značí povolit návrat přesídleným Němcům do Československa, navrátit jim majetek a omluvit se za „vyhnání“.

Je na místě poukázat na to, že českoslovenští znalci mezinárodního práva upozorňovali na nesprávnost a nebezpečnost počínání ministra zahraničí, vlády i parlamentu a požadovali dodržování domovského československého postoje opřeného o jedině správnou interpretaci XIII. části Postupimské dohody, založené striktně na mezinárodním právu, jak ostatně zdůraznily Spojené státy i Velká Británie ve svých stanoviscích.

Vztahuje se to rovněž na přiznání plné odpovědnosti německé strany za jednání, jež vedlo k mnichovské dohodě, k útěku a vyhnání lidí z československého pohraničí a za utrpení a křivdy způsobené českému lidu nacionálně socialistickými zločiny.

Nesprávným a proto i nepřijatelným pro Českou republiku zůstává i nadále používání termínů „vyhnání“ a „nucené vysídlení“ německého obyvatelstva. Pokud by totiž bylo takto kvalifikováno přesídlení, zakládalo by to českou mezinárodně právní odpovědnost a tomu odpovídající nárok na vrácení do původního stavu (tj. návrat přesídlených osob), kompenzaci (tj. vrácení majetku nebo peněžité odškodnění) a satisfakci (tj. omluvu). Podle dosud platné XIII. části Postupimské dohody, vycházejíce striktně z mezinárodního práva (podle názoru vítězných mocností i Polska) šlo v poválečných měsících nejprve o živelný transfer (přesídlení) malé části německého obyvatelstva a pak od konce r. 1945 až do října 1946 o spořádaný a humánní transfer (přesídlení) zbývající velké části německého obyvatelstva.

Jakou povahu má tato Deklarace? Jde o pouhé nezávazné prohlášení, politický dokument nebo o právně závaznou dohodu? Chceme-li odpovědět správně na tuto otázku, musíme zjistit úmysl jednajících stran a analyzovat obsah jednotlivých ustanovení.

Analýza průběhu dvou let úporného a obtížného vyjednávání a pečlivý rozbor textu česko-německého prohlášení, nasvědčují tomu, že tento dokument má v jednotlivých částech všechny tři prvky: morální, politický i mezinárodně právní.

Úvod (preambule) představuje morální ocenění dlouhých společných dějin; politické přihlášení se k důvěře a otevřenosti ve vzájemných vztazích; a mezinárodně právní závazek Spolkové republiky Německo plně podpořit přijetí České republiky do Evropské unie a Organizace Severoatlantické smlouvy.

I vlastní obsah má všechny tři prvky. Morálně politický je zejména Bod 1 o vědomí odpovědnosti obou stran dále rozvíjet česko-německé vztahy v duchu dobrého sousedství a tím přispívat k utváření sjednocující se Evropy, a prvá věta Bodu 4, podle něhož spáchané křivdy náležejí minulosti a zaměří tudíž své vztahy do budoucnosti.

Mezinárodně právní závazky, jak lege lata (tj. podle platného mezinárodního práva), tak lege ferenda (práva, které vytvoří) mají Body 2-8.

V Bodě 2 přiznává německá strana svou odpovědnost za tzv. mnichovskou dohodu, nacionálně socialistickou vládu násilí, utrpení a křivd (což dosud nikdy v takové podobě neučinila!).

V Bodě 3 lituje česká strana činů, kterých se však podle nás nedopustila, s výjimkou excesů při přesídlování.

V Bodě 4 je obsažen vzájemný závazek respektovat vlastní právní názory. Je správný, pokud jde o vnitrostátní právo. Nemůže se vztahovat na mezinárodní smlouvy, protože ty se musí vykládat jen jedním způsobem, nikoliv různými. Existuje-li mezi smluvními stranami spor o výklad, jsou povinny se o správném výkladu dohodnout, anebo předat svůj spor arbitrážnímu nebo soudnímu orgánu, který spor za sporné strany s jejich pověřením rozhodne (podá správný výklad podle mezinárodního práva). Česká republika pochopitelně respektuje názory Německa na různé politické a právní otázky, pokud o nich neexistuje jeden mezinárodně právní výklad.

V Bodě 5 obě strany potvrzují své závazky ze Smlouvy z r. 1992, což bývá běžné ustanovení v četných mezinárodních smlouvách.

V Bodě 6 se kromě jiného zavazují, že v rámci svých platných předpisů budou při posuzování žádosti o pobyt a přístup na trh práce brát zřetel na humanitární a jiné důvody, zejména na příbuzenské a rodinné vztahy.

V Bodě 7 se zavazují zřídit Česko-německý fond budoucnosti . Německá strana se hlásí k závazku odpovědnosti vůči všem, kteří se stali oběťmi nacionálně socialistického násilí.

Konečně v Bodě 8 se zavázaly, že budou společně zkoumat historický vývoj mezi Čechy a Němci, zejména v první polovině 20. století. Rovněž se zavázaly ustavit česko-německé diskusní fórum.

To vše značí nepochybně i o převzetí konkrétních smluvních (mezinárodně právních) závazků. Mýlí se tudíž i významní čeští politici, kteří by deklaraci považovali za pouhé slavnostní politické prohlášení, která nijak nezavazuje smluvní strany ke konkrétnímu jednání, neuvědomují si totiž, že takto by mohli nahrávat těm německým kruhům, které usilovaly, a zdá se, že dále chtějí usilovat o revizi XIII. části Postupimské dohody.

4. Závěry

Podle neoficiálních informací počítaly obě strany s tím, že k Deklaraci nebude přijímat český ani německý parlament žádná dodatečná prohlášení. Nelze však nepřipomenout, že totéž slibovali němečtí poslanci našim v případě Smlouvy z r. 1992, a pak slib porušili. Německý parlament, který jednal o Smlouvě později než náš, šel dál než sama Smlouva v preambuli a jeho prohlášení hovořilo o „sudetských a karpatských Němcích a jejich potomcích vyhnaných z jejich vlasti (domova) v Čechách, Moravsko-Slezsku a na Slovensku“.

Je proto třeba mít na mysli i tuto nečekanou eventualitu a připravit text prohlášení našeho parlamentu, jenž by reprodukoval naše zásadní stanovisko, podle něhož živelné přesídlování a později i spořádané a humánní přesídlování bylo provedeno v plném souladu s tehdy platným mezinárodním právem, zejména s XIII. částí Postupimské dohody, a že nebylo v protiprávním vyháněním a nuceným vysídlením.

V každém případě by mělo projednávání deklarace v parlamentě předcházet prohlášení premiéra o tom, že Deklarace byla sjednána v kontextu Postupimské dohody, zejména s její XIII. částí, a že respektuje současně vzájemné přátelské a dobré sousedské vztahy.

Pozn. red. Autor patří k nejvýznamnějším českým znalcům mezinárodního práva. Byl dlouholetým profesorem a vedoucím katedry mezinárodního práva na UK v Praze, pracoval i v naší delegaci při OSN. Uvedenou stať, kterou autor dopisoval těsně před projednáváním Deklarace v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, nebylo již možné podrobit autorské úpravě a bohužel ani později se k této studii autor nevrátil, aby jí případně doplnil, či aktualizoval. Uvedenou studii by měli znát především všichni čeští diplomaté i politici.

Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc.:

„Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že „vyhnání“ nemá nic společného s transferem. Institut přesídlení předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je-li provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy.“

Sborník: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str. 18

Memorandum pracovní skupiny k parlamentnímu projednávání Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, předané předsedovi Poslanecké sněmovny M. Zemanovi

Vzhledem k závažnosti chystané parlamentní rozpravy o česko-německé deklaraci považujeme za svou povinnost upozornit na některé vady tohoto dokumentu a jejich možné důsledky pro politiku českého národa a státu, na vady, Jež činí tento dokument v předložené podobě nepřijatelným.

Z celého komplexu problémů upozorňujeme na své výhrady politické, historické i právní.

V politické rovině by totiž znění navrhované deklarace znamenalo počátek zcela nové politické orientace, rozchod s více než stoletým českým usilováním o vymanění se z neblahé jednostranné závislosti a snahami o vlastní stát. Kromě toho bychom takovým zněním deklarace opustili své spojence v druhé světové válce (spojence, kteří ostatně byli u zrodu naší samostatnosti po světové válce první). Vzdali bychom se opory mezinárodních smluv, jako je především Postupimská dohoda a Pařížská smlouva, o nichž návrh deklarace významně mlčí. Vzdali bychom se možnosti opírat se o solidaritu vítězných mocností a přešli bychom na německou pozici.

Takový krok nejen není v zájmu českého státu a národa, je naopak v příkrém rozporu s národním cítěním a našimi dějinnými zkušenostmi.

Deklarace neuzavírá minulost, jak bylo slibováno, zakládá naopak nejistotu o politických, majetkových i jiných otázkách v budoucnosti.

Historická východiska návrhu deklarace zkreslují česko-německé vztahy v minulosti. Návrh deklarace vychází z nepravdivého předpokladu, že odsun byl pouze dvoustrannou záležitostí Československa a Německa. Dále nesprávně tvrdí, že rozhodujícím hlediskem pro odsun byla příslušnost k sudetským Němcům, zatímco ve skutečnosti se odsun vztahoval pouze na Němce, kteří se provinili proti ČSR.

Právní podoba parafovaného znění deklarace tyto naše názory úplně potvrzuje:

Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji

22.02.2013 / 15:15

Zde naleznete text česko-německé deklarace, který podepsali tehdejší český ministerský předseda Václav Klaus, německý spolkový kancléř Helmut Kohl a oba ministři zahraničí obou zemí v Praze dne 21. ledna 1997.

oceňujíce dlouhé dějiny plodného a pokojného soužití Čechů a Němců, během kterého bylo vytvořeno bohaté kulturní dědictví působící až dodnes,

přesvědčeny, že spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit, a že při tom nesmí docházet k novým křivdám,

společně prohlašují:

I
Obě strany jsou si vědomy svého závazku a odpovědnosti dále rozvíjet česko-německé vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství a přispívat tím k utváření sjednocující se Evropy. Česká republika a Spolková republika Německo dnes sdílejí společné demokratické hodnoty, respektují lidská práva, základní svobody a normy mezinárodního práva a jsou oddány zásadám právního státu a politice míru. Na tomto základě jsou odhodlány přátelsky a úzce spolupracovat ve všech oblastech důležitých pro vzájemné vztahy. Obě strany jsou si zároveň vědomy, že společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti, přičemž příčina a následek ve sledu událostí nesmějí být opomíjeny.

II
Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky. Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor.
Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.
III
Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.

IV
Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.

V
Obě strany potvrzují své závazky z článků 20 a 21 Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, v nichž jsou zakotvena práva příslušníků německé menšiny v České republice a osob českého původu ve Spolkové republice Německo. Obě strany jsou si vědomy, že tato menšina a tyto osoby hrají důležitou roli ve vzájemných vztazích, a konstatují, že jejich podpora je i nadále v oboustranném zájmu.

VI
Obě strany jsou přesvědčeny, že vstup České republiky do Evropské unie a volný pohyb v tomto prostoru dále usnadní soužití Čechů a Němců. V této souvislosti vyjadřují zadostiučinění, že na základě Evropské dohody o přidružení mezi Českou republikou a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy bylo dosaženo značného pokroku v oblasti hospodářské spolupráce včetně možností samostatně výdělečné a podnikatelské činnosti podle čl. 45 této Dohody. Obě strany jsou připraveny v rámci svých platných právních předpisů brát při posuzování žádostí o pobyt a přístup na trh práce zvláštní zřetel na humanitární a jiné důvody, zejména na příbuzenské vztahy a rodinné a další vazby.

VII
Obě strany zřídí česko-německý fond budoucnosti. Německá strana prohlašuje, že je připravena vložit do fondu 140 miliónů DM. Česká strana prohlašuje, že je připravena vložit do fondu 440 miliónů Kč. Obě strany uzavřou zvláštní dohodu o společné správě fondu. Tento společný fond bude sloužit k financování projektů společného zájmu (jako jsou setkávání mládeže, péče o staré lidi, výstavba a provoz léčebných ústavů, péče o stavební památky a hroby a jejich obnova, podpora menšin, partnerské projekty, česko-německá diskusní fóra, společné vědecké a ekologické projekty, jazyková výuka, přeshraniční spolupráce).
Německá strana se hlásí ke svému závazku a odpovědnosti vůči všem, kteří se stali oběťmi nacionálněsocialistického násilí. Proto mají být projekty, u kterých je to vhodné, ku prospěchu především obětem nacionálněsocialistického násilí.

VIII
Obě strany se shodují v tom, že historický vývoj vztahů mezi Čechy a Němci zejména v první polovině 20. století vyžaduje společné zkoumání, a proto se zasazují za pokračování dosavadní úspěšné práce česko-německé komise historiků.
Obě strany zároveň považují udržování a péči o kulturní dědictví, které spojuje Čechy a Němce, za důležitý příspěvek k budování mostů do budoucnosti.
Obě strany dohodnou zřízení česko-německého diskusního fóra, které bude podporováno zejména z prostředků česko-německého fondu budoucnosti a na němž se bude pod záštitou obou vlád a za účasti všech kruhů, majících zájem na úzkém a dobrém česko-německém partnerství, pěstovat česko-německý dialog.