Česko-sudetoněmecká konvergence je jen Posseltovo zbožné přání

Také letošní burácení bubnů na sjezdu v Norimberku dokonce za účasti českého ministra Hermana nás přesvědčilo, že ani po 71 letech od skončení druhé světové války nemůže Sudetoněmecký landsmanšaft (SL) strávit krach Hitlerových cílů, porážku v prohrané válce, zejména pak rozhodnutí Postupimské konference o odsunu Němců.

Cíle SL zvláště narušil rozpad Henleinova hnutí, v jehož IV. plánu bylo vytvoření autonomního státu v rámci území Československa – o rozloze 29 500 km2. Výstižně držitele těchto cílů charakterizoval hlavní britský žalobce sir David Maxwell Fyfe, který obhájcům obžalovaných v Norimberku řekl: »…Mezi Němci, jež následovali Hitlera, jsou tisíce mužů a žen, kteří vlastníma rukama vraždili, …stali se vyznavači učení svého führera o nenávisti o ukrutnosti, jsou mezi nimi ti, … kteří jsou ještě dnes tajně fanatickými a bezohlednými ve své touze po moci… Mimo ty, kteří spadají do rámce těchto organizací, zůstane na svobodě ohromný počet fanatických přívrženců nacismu.« Jak prokazují každoroční srazy SL, toto hnutí to myslí stále vážně s navrácením starých pořádků, což bylo patrné i ve výhružkách historika SL, profesora Dr. Rudolfa Hilfa, který řekl: »Jedno je jisté, doba stability na kontinentě je za námi.« Od nás se jen očekává, že se podřídíme, neboť, jak dále říká: »…ke spravedlnosti musí dojít, i kdyby to mělo zničit svět.« Samozřejmě, že myslí »spravedlnost« sudetoněmeckou.

Bernd Posselt pak ve svém projevu zdůraznil, že jde o historickou událost, neboť poprvé se sjezdu zúčastnil zástupce české vlády, sice vynucený bavorskou vládou – tedy pouze zemskou vládou – což stačilo k tomu, aby premiér poslušně odpověděl »Jawohl«. Každý si položí otázku, jak je možné, že jsme na to přistoupili.

My Češi, vlastenci, si vážíme svých předků, z nichž mnozí trpěli pod knutou okupantů – dozorců v žalářích, koncentračních táborech, nebo byli zavražděni v Lidicích, Ležácích, Osvětimi aj., jakož i bojovníků bojujících proti nacistickým vrahům na válečných frontách, spolu se Spojenci protinacistické koalice.

Jarní období zpravidla věnujeme oslavám osvobození a míru po ukončené válce, jakož i úloze Slovanů v tomto vítězném boji. Proto je zvláště významné připomenout monumentální bouřlivou manifestaci Pražanů a zástupců Lužických Srbů, uskutečněnou před 71 lety (24. července 1945 na Staroměstském náměstí), jíž předcházel mohutný průvod pražskými ulicemi, uspořádaný pod záštitou města Prahy – Slovanského svazu v Praze, Společnosti přátel Lužice, Svazu mládeže, Výboru partyzánů, Československé obce legionářů, Svazu osvobozených politických vězňů, Svazu československého studentstva, všech politických stran a jiných sdružení.

Pro dnešní dny, narušované již tradičně srazy SL, je stále aktuální projev bývalého vězně koncentračního tábora v Dachau, faráře Jana Cyže, předsedy Lužickosrbské národní rady. Po poděkování za osvobození od hitlerovského fašismu žádal slovanské bratry o pomoc a volal: »…Ted nastupte vy, slovanští bratři, budujte mocné náspy, aby se už nikdy nevrátily vlny německého moře… Lužice k Československu!…« Na to se ozývalo stejně bouřlivé skandování Pražanu: »Svobodné Lužice, přední hráz hranice, Slezsko a Lužice, spravedlivé hranice«, což přimělo i československou vládu k souhlasnému vyjádření.

Bohužel, tak jak Edvard Beneš předvídal: dnes českou veřejnost konsternuje nevídaná vstřícnost a podpora vůči SL některými osobnostmi na české straně. Kromě podpory premiéra Sobotky a jeho vyslance ministra kultury Daniela Hermana, která sjezdu předcházela, překvapují i další aktivity: například předsedy KDU-ČSL a místopředsedy vlády Pavla Bělobrádka, zejména při jeho návštěvě v Bavorsku, kde zastupoval předsedu vlády. Mohl bych pokračovat i některými ministry či náměstky. Významné podpory se SL dostalo i od členů Sdružení Ackermann - Gemeinde: arcibiskupa pražského Dominika Duky a kardinála Vlka. Nelze opomenout aktivity brněnského primátora Vokřála – vyznamenaného SL. Zcela nové je, že si národnostní opozici pěstujeme i ve vlastním státe. Vrcholem národní nenávisti byly peripetie okolo prezidentského kandidáta K. Schwarzenberga, který chtěl dokonce Edvarda Beneše, jako válečného zločince, hnát k soudu do Haagu. Význačnou službou pro SL bylo i přispění některých novinářů, z nichž mnozí byli za spolupráci se SL vyznamenáni.

Mnohý občan se ptá: což může být pro českou veřejnost ideálem svoboda, nabízená p. Mlynárikem ve Svědectví z roku 1979, že »s třemi miliony Němců by se naše dějiny odvíjely ku prospěchu země i Evropy?« Nebo také konstatování Petra Uhla v Právu 12. 12. 1996, že: »…mnozí z Charty 77 se propracovali ve vztahu k odsunu ke zcela odlišným názorům, než jsou zakořeněny u veřejnosti. « Dosud jsme nezapomněli, že k podobnému podbízení se v období protektorátu uchylovali kolaborující vlajkaři: také slibovali, že za loajalitu k německé okupaci nás čekají příznivější poměry. Projev českého zájmu u mnohých absentoval i v přípravě Smlouvy o přátelství se SRN z roku 1992, v níž byla prosazována degradace našich státních hranic (namísto státních hranic – pouze stávající).

Nejvíce českým zájmům uškodila servilnost a omluva Václava Havla sudetským Němcům. Jeho rodové i majetkové dědictví, ochráněné před Benešovými dekrety, navodilo prostředí pro vedení osobní, protičeské politiky. Masarykovo a Benešovo češství a jejich úsilí o existenci našeho státu se mu v jeho prezidentské funkci stalo jen přítěží.

Historie se jednou zeptá, zejména našich mocipánů, jak je možné, že si Čechoslováci zvolili do čela státu osobnost inklinující k Německu. Naštěstí, při nedávné – přímé – volbě prezidenta jsme za přispění vlastenců, Vlasteneckého fóra a logicky uvažující veřejnosti, útok zaprodanců odrazili.

Ve válečných letech narůstalo odhodlání, že po válce již nikdy nesmíme připustit, aby se z naší země opět stal jeden velký koncentrák. Edvard Beneš správně odhadl a připomínal potřebu bránit se, až Němci začnou se svou očistou, a ta je nyní v plném proudu. Je o to silnější, oč více jsou česká jednota a národní zájem potlačovány českými politickými mecenáši sudetoněmeckých požadavků, mnohdy i nositeli dosud utajovaných rodinných provinění vůči čs. občanům v okupačních letech. Naštěstí se ukazuje, že kalkulace se ztrátou lidské paměti jsou liché.

Jedno je jisté, po všech válečných útrapách, na nichž se podíleli i sudetští Němci, jakož i utajování jejich skutečných cílů, by požadované gesto tolerance vůči SL bylo ztrátou české paměti. Jde o naši důslednost, jestliže je v rámci nenávisti k nám ze strany SL používána protičeská propaganda (např. při hlasování o vstupu Česka do EU nebo případná opatření, aby Česku nebyl navrácen hraniční fond, odcizený nacisty v roce 1940 a již 76 let držený v mnichovském archivu).

Pro osvěžení paměti ministra kultury připomínám: V prosinci 1946 navštívila ČSR americká vojenská delegace v cele s generálmajorem Keatingem. Její členové se významně podíleli na odsunu Němců z ČSR. Vojenskou delegaci uvedl velvyslanec USA Steinhardt k prezidentu čs. republiky Dr. Edvardu Benešovi, který její členy vyznamenal čs. řády za zásluhy. Generálmajor Keating ve svém vystoupení připomněl, že »… v Německu jsou síly, které ponechány samy sobě, by se opět mohly stát nebezpečné. Avšak demokratickým státům, jako je ČSR, opřeným o velké spojence, se jistě podaří, aby mír byl zachován.« Poslední vývoj naznačuje, že měl pravdu!

Věřme, že tato malá sonda do svědomí těch, kteří si osobují právo nás politicky reprezentovat, přispěje i k rozhodování našich voličů.

Zamýšlím-li se nad fakty o existenci německého projektu na oklešťení národních pravomocí v EU, pak nelze nevidět, že novodobý nástroj k expanzi Německa a blížící se vlny německého moře hrozí, že nás opět pohltí.

Čeněk M. Kadlec, Haló noviny, 18.7.2016, str. 5

Přišlo e-mailem