II. část
PhDr. Pavel Macháček
První republika
Národní výbor v Praze nabídl dvakrát (Národní výbor v Brně po třetí) sudetským Němcům podíl na moci v novém státě, totéž navrhla česká delegace v čele s E. Benešem v Ženevě, totéž doporučoval jako směrnici ještě z USA Masaryk. Nabídka byla třikrát odmítnuta, sudetští Němci trvali na svém „sebeurčení“, tj. ve skutečnosti na připojení nejen okrajových územích, ale i Jihlavy, Brna a Olomouce k zmenšenému Rakousku a s ním k Německu.
Fakticky šlo o to, přes porážku ve válce (tehdy „největší dosavadní válce“), uskutečnit velkoněmecký program „Německa všech Němců“. Sebeurčení bylo i tehdy (tak je chápe mezinárodní právo i dnes) chápáno jako právo národů, nikoli jakékoli menšiny nebo národní (etnické) skupiny na odtržení – to by rozvrátilo většinu evropských států. Byla to politika založená na vzdoru ve chvíli porážky, také na neschopnosti akceptovat ztrátu privilegovaného postavení. Tzv. provincie Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwaldgau, Deutschsüdmähren byly dopravně i hospodářsky neschopné života, měly k nim patřit i Jihlava, Brno i Olomouc (v obou posledních byla umělá německá většina městských rad v důsledku nedemokratického kuriálního systému).
Nešťastné události z 4. března 1919: generální stávka a demonstrace na protest proti zákazu voleb do Rakouského národního shromáždění a na protest proti Rašínově měnové reformě (kolkování bankovek, jež ochránilo čs. měnu, a tedy i sudetské Němce, před ničivou rakouskou inflací!).
Ve většině měst proběhly demonstrace a stávky pokojně, někde byl dav poštván a atakoval úřední budovy, vztyčoval německé vlajky – vojáci (dokonce i německé národnosti) se bránili davu střelbou, většinou spontánně, bez rozkazu. Odpovědnost je na těch, kdož demonstrace vyhrocovali.
Tato sudetoněmecká politika posilovala na české straně nesmiřitelné nacionalistické křídlo Kramářovo proti liberálnímu kurzu Hradu. Přesto ústava z roku 1920, vypracovaná jen českými a slovenskými poslanci, nijak nediskriminovala jinonárodní obyvatele. Ustanovení o ochraně menšin v ústavě a dalších zákonech poskytovala menšinám víc, než ukládaly mírové smlouvy. Byla zakotvena plná rovnost občanů, ústava ovšem neposkytovala (jako ji neposkytovaly zákonné normy nikde v Evropě ani tehdy, ani dnes) kolektivní práva menšin, jež byla snadno zneužitelná. Principy první republiky zahrnovaly zásady občanského soužití, zcela moderního ducha, až do Mnichova také Československo vytrvalo jako demokratický stát, ač nakonec obklopený vesměs více či méně totalitními či autoritativními režimy.
Německá menšina v ČSR měla tehdy 1 univerzitu a 2 techniky vydržované státem (dvojnásobný počet Čechů měl tehdy 2 univerzity a 2 techniky), 121 středních škol, 3827 obecných a měšťanských škol, asi 92% německých dětí chodilo do německých škol (ostatní byly v českém okolí), v r. 1935 vycházelo 63 německých deníků (53 českých) a 143 politické a jiné časopisy. Volně se rozvíjel politický život německé menšiny, od r. 1926 do r. 1938 byli v čs. vládě zástupci německých agrárníků, křesťanských sociálů a sociálních demokratů. Jen v r. 1933 došlo k zákazu a rozpuštění dvou stran, DNSAP (analogie Hitlerovy NSDAP) a DNP (Deutsche Nationalpartei, strana šovinisticky velkoněmeckého rázu) po soudním řízení, jež prokázalo jejich angažovanost ve špionážní činnosti.
Světová hospodářská krize postihla tzv. Sudety tíže než české vnitrozemí, bylo to důsledkem struktury tamní ekonomiky, kde převládal průmysl lehký, orientovaný na export, světový trh se však za krize zhroutil. Žádná z evropských vlád, ani pražská, nedovedla krizi toho rozsahu čelit. Hospodářské oživení v Německu bylo vyvoláno orientací ekonomiky na urychlené zbrojení, jehož cílem byla brzká válka, zatím jako cíl skrývaná. Paralely využívalo demagogicky a protičesky nové hnutí založené K. Henleinem v r. 1933 místo rozpuštěných stran, SHF (Sudetendeusche Heimatsfront). Uvnitř SHF vedle proudu vyhraněně nacistického, byl druhý proud tzv. spannovců, Kameradschaftsbundu, sice nenacistický, ale rovněž rasistický, velkoněmecký, protidemokratický, založený na vůdcovském principu. SHF přejala nacistickou sociální demagogii a stará nacionalistická („völkisch“) hesla. V r. 1935 pro ni hlasovaly 2/3 německých voličů v ČSR, nyní pod názvem SdP (Sudetendeusche Partei). V rámci boje o moc obou proudů v SdP nabývá vrchu proud orientovaný na nacismus. Berlín financoval henleinovské hnutí, jež od kontaktů s nacisty přechází v r. 1937 vysloveně do role nástroje nacistické agresivní politiky.
Protidemokratická povaha tzv. karlovarských požadavků byla zjevná. Po anšlusu Rakouska zbyla v sudetoněmeckém táboře proti henleinovcům jako poslední demokratická síla jen DSAP (německá sociální demokracie).
Po r. 1933 se stala ČSR útulkem početné německé antifašistické emigrace, resp. alespoň dočasnou přestupnou stanicí do dalšího exilu v zámoří atd. Sudetští Němci proti exulantům útočili, pomáhali jim jen němečtí sociální demokraté.
Během roku 1938 se Československo stalo prvním (po Rakousku) přímým cílem agrese nacistického Německa. SdP, která převzala roli vnitřní páté kolony, rozvracející ČSR zevnitř, stala se zcela povolným nástrojem taktiky Berlína. Odmítá postupně všechny verze „plánů“ čs. vlády na řešení sudetoněmecké otázky. Obecní volby v květnu/červnu posílily postavení SdP, dostala 90% hlasů německé menšiny, ostatní strany (vyjma DSAP) se rozpouštějí nebo se rozplývají v SdP.
V září 1938 Henlein vyzývá k povstání, bojůvky ordnerů a Sudetendeutsches Freikorpsu terorizují obce v pohraničí, přepadávají celnice, nádraží atd.
Po Mnichově je z pohraničí vyhnáno nebo uprchlo ze strachu před hrozbami a terorem na 170 000 Čechů, Židů a německých antifašistů do zbytkové ČSR.
Režim tzv. Druhé republiky se snaží namnoze servilně zalíbit Hitlerovi. Orientuje se na program přežití. V březnu 1939 je dovršena agrese proti ČSR. 14.3. pod hrozbou vydání Slovenska na pospas Maďarsku je vyhlášena nezávislost Slovenska; 14.3. Ostravsko a 15.3 další území zbytkového Československa okupuje německý armáda.
Protektorát, druhá světová válka, obnova republiky a odsun
Tzv. protektorátní statut z 16.3.1939 zahrnuje české země do Německa, autonomie je od počátku fikcí. V počátcích českého druhého odboje odcházeli mnozí bojovat do zahraničí. Manifestace 28. října 1939 využili nacisté i ke střelbě do lidí. Byl zastřelen Jan Opletal, student, jehož pohřeb byl další protinacistickou demonstrací. Jako odpověď Němci uzavřeli vysoké školy, zastřelili několik studentských představitelů, pozatýkali před tisíc studentů, jež poslali do koncentračních táborů.
V domácím odboji postupně dozrává přesvědčení, že další soužití Čechů se sudetskými Němci nebude možné. Pro „protektorátního Čecha“ se stává K. H. Frank symbolem role sudetských Němců.
V prostředí sudetských Němců vyzrávají plány na vysídlení, vyhubení a germanizaci českého národa. Z prostředí sudetských Němců se zrodily plány na „konečné“ řešení české otázky. Heydrichův teror v Protektorátu v letech 1941-1942. Ke konečnému řešení židovské otázky dochází i v protektorátu. Češi právem soudí, že po Židech přijde řada i na ně. V průběhu protektorátu dochází k vysídlování vojenských prostor, k vytváření budoucích osídlovacích oblastí pro Volksdeutsche. Několik ročníků naší mládeže bylo totálně nasazeno na práce v Říši.
Dochází k dalšímu vývoji na řešení německé otázky v ČSR v domácím i zahraničním odboji. Jednání s W. Jakschem, který akceptoval Mnichov a hlásal mezinárodně právní subjektivitu „Sudet“, místo obnovy ČSR plánoval středoevropskou federaci pod vedením Německa, byla neplodná.
Násilnosti wehrmachtu a SS proti civilnímu obyvatelstvu vrcholily ve dnech českého květnového povstání na českém a moravském venkově a Praze. Tyto násilnosti , hromadné vraždy atd. spolu s pochody a vlaky smrti začátkem r. 1945 (ty odhalují dosud přísně střežené tajemství koncentračních táborů) vedou bezprostředně po konci války k odvetě české strany.
Na cestě k dobrému sousedství
Odsun německých menšin nejen z ČSR, ale i Polska a dalších zemí střední a jihovýchodní Evropy byl akceptován vítěznými mocnostmi v Postupimi. Nejde a nešlo o „českou mstu“, ale o rozhodnutí v zájmu celoevropské bezpečnosti, aby se už nikdy v budoucnu nemohly stát tyto menšiny nástrojem k rozpoutání další agresivní války. Tuto roli sehrály menšiny jak v Československu, tak i v Polsku aj. V tomto smyslu byl odsun dozníváním prohrané války.
Původně byl Sudetendeutsche Landsmannschaft (SL) podpůrnou organizací odsunutých, záhy se stal v rámci propagandy studené války nástrojem proti komunistickému bloku. Dodnes SL trvá na programu 20 bodů, jež znamenají rozbití ČR a generální revokaci výsledků druhé světové války, protože má obnovit právní důsledky Mnichova. SL není reprezentantem sudetských Němců dnes žijících v SRN. Má totiž 120 000 členů, odsunutých však byly 3 miliony. Pojmy „Heimatrecht“ a „Volksgruppe“ nezná mezinárodní právo v té interpretaci, kterou jim dává SL.
SL programově směřuje „k obnovení staletého soužití“ Čechů s Němci v českých zemích, odsun byl pouze přerušením tohoto soužití. Plné ¾ české veřejnosti souhlasí s odsunem, nikoliv s programem obnovy tohoto soužití.
Plány na genocidu českého národa
Henleinův dokument z léta 1938
„Jde o celkovou otázku ČSR…Nemůžeme pohlížet na Čechy jako na svébytný národ… Je v německém zájmu, aby český jazyk úplně zmizel. Cílem pro budoucnost musí být: rozbití českého národního vědomí, pronikání německým osídlováním, převádění (také částečně přesídlení) do nerozlučné duchovní a fyzické souvislosti s Německem… Německá říše je ochrannou mocností sudetského němectví… se mají na Pražském hradě slavnostně s konečnou platností opětně začlenit české země do Velkoněmecké říše.“
Generál Fridereci, zmocněnec branné moci
Tisíc let žijí Němci a Češi v českomoravském prostoru. Nikdy se nemilovali. Většinou se nenáviděli. Tak tomu bude i v dalším tisíciletí, nepřistoupíme-li k tomuto problému zcela novým způsobem…Je tu jedno řešení: zrušit české společenství v územním i duchovním smyslu.
K. von Neurath a K.H. Frank předkládají Hitlerovi své návrhy na likvidaci Čechů – 31.8.1940
Z hlediska státní politiky může být cílem jedině: začlenění beze zbytku do Velkoněmecké říše;
Z hlediska národnostní politiky: zaplnění tohoto prostoru německými lidmi… Cílem říšské politiky v Čechách musí být úplná germanizace prostoru a lidí…
Projev R. Heydricha z 2.10. 1941
Východní prostory jsou zčásti osídleny Slovany… dobrota zde bude chápána jen jako slabost, sám Slovan vůbec nechce, aby se s ním zacházelo jako s člověkem rovnoprávným a je zvyklý, že pán si s ním nezadává… jejich obyvatelé nám musí sloužit jako otroci.
Základní linie… tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady už nemá koneckonců co pohledávat.
…ani jediný Němec nic Čechovi neodpouští, asi tím způsobem, jak tomu bylo se židovstvem, aby neexistoval ani jediný Němec, jenž by řekl: ale ten Čech je přece slušný. Tento prostor je srdcem říše a nemůžeme trpět, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši! Pokusíme se tedy teď poněmčit českou verbež… nebo když nám to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi!
Nacistická okupace českých zemí 1938 – 1945
(vybrané údaje)
Plán vojenské agrese vůči Československu byl velením německé armády zpracován již v roce 1935 (Fall Schulung), podrobně byl připraven v dubnu 1938 (Fall Grün), výraznou roli např. v získávání zpravodajských informací proti ČSR sehrávala část německého obyvatelstva.
Při ozbrojených střetech s formacemi sudetoněmeckého Freikorpsu (FS) padlo 170 příslušníků čs. ozbrojených sil, při násilnostech FS proti českému civilnímu obyvatelstvu v pohraničí bylo v září 1938 odvlečeno na 2 400 osob do Německa a drženo tam jako rukojmí, část z nich vězněna až do počátku roku 1939 v koncentračním táboře (KT) Dachau.
Po mnichovském diktátu (29.9.1938) bylo z pohraničí českých zemí vyhnáno 170 000 osob, z toho bylo 122 000 Čechů, ostatní byli Židé a na Němečtí antifašisté, jen ztráty jejich osobního majetku činily podle neúplných údajů 357 milionů korun.
V okupovaném pohraničí bylo již od října 1938 zatčeno na 10 000 Čechů a antifašistických Němců. Nacistická státní správa vytvořené Sudetoněmecké župy zbavila zbývající české obyvatelstvo (více než 420 000 osob) prakticky všech práv, a to v hospodářské, národnostní i politické oblasti. Řada opatření směřovala k postupné germanizaci českého hospodářství a obyvatelstva: patřila k nim zejména konfiskace českého a židovského majetku – jen u zemědělských usedlostí šlo o 100 000 hektarů půdy, dále byly rychle rušeny české školy, byly zrušeny všechny střední a odborné školy a dokonce omezeny počty obecných škol. Zlikvidovány byl české knihovny, zakázány české kulturní aktivity a postupně, zejména od roku 1941, byl znemožněn jakýkoliv společenský a kulturní život českého obyvatelstva.
Okupaci českých zemí 15.3.1939 a zřízení protektorátu doprovázelo preventivní zatýkání odpůrců nacismu (akce Gitter, březen-květen 1939) Bylo zatčeno 6 400 osob, část zahynula v KT. Následovala akce Albrecht (září 1939) a akce Gitter II. Po dotvoření struktury okupačního správního aparátu, v němž působilo na 40 000 sudetských Němců (často v jeho represivních složkách, např. v gestapu, následovaly další vlny represí: zásah proti českým vysokým školám v listopadu 1939, jejich uzavření, přes 1200 studentů odvlečeno do KT, vyhlášení 1. stanného práva (září 1941-leden 1942), 500 poprav, 2 200 lidí do KT.
Po atentátu čs. vlastenců na R. Heydricha vyhlášeno 2. stanné právo (květen až červenec 1942), popraveno přes 5 000 osob, vyhlazeny Lidice (celkem zahynulo 339 mužů, žen a dětí) a Ležáky (zahynulo 54 mužů, žen a dětí, přežily jen dvě děti). Současně byly organizovány transporty židovského obyvatelstva z českých zemí do vyhlazovacích KT (3 000 osob). Od září 1942 probíhala „akce E“, při níž byli do koncentračních táborů transportováni příbuzní zjištěných příslušníků zahraničního odboje (autorská poznámka: při zajetí vojáků čs. zahraničních jednotek neuznávaly nacistické úřady mezinárodní konvence o zajatcích a čs. vojáci byli předáni gestapu, v některých případech pak popraveni).
V protektorátu byly dislokovány značné síly bezpečnostního a policejního aparátu nacistického Německa. Jejich struktura zajišťovala silný represivní tlak na českou společnost v zájmu „udržení pořádku“ v tomto prostoru. Jen síť úřadoven a služeben gestapa zatkla během okupace na 115 000 osob (mimo rasovou perzekuci), jež většinou prošly mučením v jejích věznicích. Celkově nacistickými věznicemi a KT prošlo přes 350 000 Čechů. V KT, zejména ve vyhlazovacích, zahynula většina českých a slovenských obětí okupace: v Osvětimi – Birkenau na 88 000 , v Majdanku na 30 000 apod.
V protektorátu byly nacistickou mocí plně zavedeny norimberské rasové zákony (od června 1939), umožňující sílící diskriminaci Židů až po jejich soustředění do ghetta v Terezíně a dalších deportacích do KT, kde zahynulo 80 000 Židů z českých zemí.
V českých zemích byla trvale využívána specifická forma nacistického teroru, tzv. zvláštní zacházení (Sonderbehandlung), umožňující popravy bez soudního řízení – využíváno v hromadných případech až do května 1945. Obdobně byly zavedeny tzv. zvláštní soudy (Sondergerichte)) k odrazení obyvatelstva od protinacistické činnosti. V letech 1944 – 1945 byly praktikovány okamžité popravy za nucené účasti obyvatel řady míst českých zemí a vypáleny další obce, jejichž obyvatelé byly vyvražděni (Ploština, Prlov, Javoříčko, Leškovice).
Součást nacistické represivní politiky v protektorátu tvořilo tzv. totální nasazení českého obyvatelstva na práci v Říši. Od roku 1942 jako nucené odvody, zvláště mládeže, využívané ve zbrojní výrobě. V letech 1944-45 byli tito pracovníci v bezprávném postavení a trpěli v neúnosných pracovních podmínkách. Totálním nasazením prošlo na 600 000 osob, přes 3 000 z nich zahynulo. Další tisíce se vrátily se zdravotními následky.
Nacistické plány na konečně řešení (Endlösung) české otázky: cílem byla úplná germanizace českého prostoru a obyvatelstva. Koncepce vycházela z návrhu „na zrušení českého společenství v územním i duchovním smyslu odstraněním jeho vedoucí vrstvy“ (viz. generál Fridereci, červenec 1939, zahrnovala plány likvidace protektorátu jeho rozdělením do sousedních německých žup (Henlein, červenec 1940, dále memorandum K.H. Franka Hitlerovi (srpen 1940, schváleno v říjnu téhož roku), předpokládající změnu národnosti rasově vhodných Čechů, vysídlení a likvidaci rasově nevhodných a „Říši nepřátelských“ Čechů. Ucelený postup germanizační politiky navrhl R. Heydrich (říjen 1941, únor 1942), viz následný rasový průzkum českého obyvatelstva na jaře 1942.
Konečné řešení bylo odloženo na období po předpokládané vítězné válce, a to i ohledem na využití hospodářského potencionálu českých zemí pro válečné účely. Řada opatření byla přesto realizována, zejména vysídlování českého obyvatelstva a organizovaná kolonizace německými osadníky – vytváření německých „územních mostů“ v protektorátu. Bylo využito zřizování vojenských cvičišť, např. Milovice (nucené vystěhování 7 českých obcí), Brdy (12 obcí), Benešovsko, Neveklovsko, Sedlčansko (65 obcí, 31 000 osob), Vyškovsko (33 obcí, 18 500 osob) aj. Celkem během okupace bylo takto zabráno 80 000 ha půdy, 245 obcí a osad, k vystěhování bylo donuceno 60 000 osob.
Součástí germanizačních plánů bylo soustavné omezování národnostních, kulturních a autonomních aktivit české společnosti a s tím související priorita represí proti české inteligenci, představitelům kultury, školství, veřejným činitelům apod. Systém germanizačních nařízení trvale zasahoval do výchovy a směřoval k omezení životních perspektiv mládeže a jejímu plánovitému odnárodňování. V hospodářské sféře mělo rozhodující roli zřízení celní unie protektorátu s Německem (od října 1940), které umožnilo nekontrolovatelné pronikání německého (zvl. zbrojního) kapitálu do českých zemí a současně únik devizových rezerv z českých zemí do Německa, výrazně omezilo konkurenceschopnost českého kapitálu a značně snížilo životní úroveň českého obyvatelstva.
Souhrn lidských a hmotných ztrát Československa během nacistické okupace: podle posledních neúplných odhadů šlo o 360 000 osob, které zahynuly zvláště v koncentračních táborech, při bombardování, při přechodu fronty, byly popraveny při represivních akcích a padly v přímém boji proti nacistickým ozbrojeným složkám.
Materiální škody podle poválečných propočtů činily celkem 347,5 miliardy korun (průmysl a obchod 38,4 miliardy, zemědělství 44,5 miliardy, železniční doprava 20,4 miliardy, měna 135,5 miliardy atd.). V uvedené částce nebyly započteny škody na budovách, životech a zdraví občanů – ty byl propočteny na dalších 300 miliard korun.
Současnost
Příčiny odsunu Němců
Odsun německých menšin z Československa, Polska a dalších zemí střední a jihovýchodní Evropy byl rozhodnut v Postupimi. Nešlo o českou mstu, ale o rozhodnutí v zájmu celoevropské bezpečnosti, aby se tyto menšiny nemohly stát nástrojem pro rozpoutání další agresivní války. Tuto roli sehrály v ČSR, Polsku i jinde. V tomto smyslu byl odsun nepředvídaným důsledkem prohrané války, tedy jejím dozníváním.
Podle dekretu prezidenta ČSR č. 108/1945 Sb., který se týkal osob, jež „vyvíjely činnost směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně ČSR…s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny ČSR, nikdy se neprovinily proti národům českému nebo slovenskému a buď se zúčastnily boje za její osvobození nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem“. O odsunu Němců tam není ani slovo. Odsun se netýkal antifašistů! Dekret byl namířen proti zrádcům ČSR – a to byli skoro všichni naši Němci, kteří rozbili naší republiku a stali se říšskými občany. Neměli tedy již čs. státní příslušnost.
Litujeme, že došlo v jednotlivých případech k násilí na Němcích. Páchali je lidé svou podstatou agresivní, propuštění kriminálníci, kolaboranti apod. Výtky mohou být pouze k tzv. divokému odsunu. V žádném případě tak nečinil český národ. Naproti tomu německý stát zcela oficiálně a systematicky terorizoval celý český národ, který proto měl 360 000 obětí. Proti sobě proto stojí německý státní terorismus proti českému národu a individuální násilníci proti Němcům, živelně napodobující teror Němců, který ostatně nebyl jen u nás, ale v celém světě, kam Němci vstoupili!
SL „vyrobil“ nesmyslné číslo, že za odsunu zahynulo 240 000 osob! Pan dr. Paulus Sládek ze SRN udává, že na „bezprostřední následky vyhnání“ zemřelo 18 889 lidí, jejichž jména jsou protokolárně známá, z toho výslovně „násilnou smrtí“ zahynulo 5 596 lidí. (Frankfurter Allgemeine Zeitung 4.4.1988).
Další nafouknutá čísla jsou o obětech incidentů v Brně a v Ústí nad Labem.
Kolektivní vina
V duchu kolektivní viny jednali Němci:
- při vyhnání 170 000 Čechů, Němců a Židů z pohraničí v době Mnichova. Ordneři nerozlišovali „dobré a špatné“ Čechy, terorizovali je jen za to, že byli Češi;
- při zavření českých vysokých škol a při potlačování české inteligence;
- při likvidaci Lidic, Ležáků, Javoříčka a dalších českých obcí, které vyhladili;
- při plánech na likvidaci českého národa, aby Němci mohli obsadit a zabrat prostor zemí Koruny české atd.
Kolektivní rozhodování Němců
-Ve svobodných obecních volbách v Československu v květnu a v červnu 1938 dostala SdP v pohraničí 95% hlasů;
-ve volbách do Reichstagu 4.12.1938 hlasovalo 98,9% Němců pro kandidáty a tím prokázali své říšské státní občanství a ztrátu československého. V r. 1945 byli u nás bezdomovci.
Tím rozhodli Němci o svém osudu maximální většinou kolektivně, demokraticky. Byla to jejich kolektivní vina nebo kolektivní odpovědnost?
Volili tak proto, že očekávali vítězství. Avšak tehdy nepomysleli na druhou alternativu svého rozhodnutí: porážku Německa!
Obviňování Československa, že se dopustilo odsunem kolektivní viny je
-demagogie zaměřená na dosažení dnešních politických cílů;
-zneužití filosofické otázky pro nepěkné politické účely;
- snaha po zakrývání viny sN za velezradu a zničení Československa.
Projednávat před soudem po skončení války každého ze 2,5 milionu jednotlivců bylo fyzicky neproveditelné. Nehledě k tomu, že nebyli objektivní svědci, kteří by někomu mohli prokazovat antifašistickou činnost. Vzájemně by si ji potvrdili všichni.
„Odškodnění“ sudetských Němců
V Paříži byla dne 21.12.1945 podepsána „Dohoda o reparacích od Německa, o založení Mezispojeneckého reparačního fondu a o vrácení měnového zlata“.
Československo mělo dostat reparace ve výši 360 miliard Kč. Německo zaplatilo pouze 675 milionů, což je 0,187%. Pak vypukla studená válka. Splácení reparací mělo pokračovat až po sjednocení Německa. Přestože se Německo sjednotilo, německá vláda odmítla s naší vládou o reparacích jednat. Jistě si dovede každý představit, jak obrovsky kladný význam by mělo splácení německých reparací dnes pro obnovu našeho hospodářství!
Usnesení konference ukládá vládám zvolit takovou formu, že „nechá německý nepřátelský majetek ve své pravomoci …aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví“. To je mezinárodní právní základ i pro zabavení majetku sudetských Němců! Jejich dnešní požadavky nemohou být splněny ani z tohoto důvodu. Mezinárodní i naše legislativa tuto otázku vyřešily jednoznačně hned po válce. Příčina tohoto spojeneckého rozhodnutí je obdobná jako u odsunu Němců: zabránit možnému vzniku III. světové války!
Bez finanční náhrady po odsunu do Německa sudetští Němci nebyli. Přesídlenci byli jediní, kdo dostali od německé vlády peníze na zřízení podniků a k tomu značná hospodářská práva. Naproti tomu místní vybombardovaní Němci nedostali nic, což vzbuzovalo jejich odpor vůči sudetským Němcům. Rovněž jim vyčítali jejich spoluvinu na rozpoutání války. Kapitál, který tehdy sudetští Němci dostali, byl v zemi v té době v podstatě jediný.
Dnešní požadavky sudetských Němců na odškodnění z české strany jsou tedy:
od začátku protiprávní, navíc ještě spadají před 25.únor 1948, tj. před časovou hranici, od níž začíná restituce. Svou výší 300 miliard marek jsou směšné, takže SL musí vědět, že by to bylo v praxi nereálné. Jde tedy o promyšlenou politickou provokaci.
Sudetoněmecký landsmanšaft a dnešek
Původně byl SL podpůrnou organizací odsunutých, záhy se však stal v rámci studené války nástrojem proti východnímu bloku, konkrétně proti ČSR. Sudetoněmecká otázka se stala mezinárodní už před válkou, kdy ji zneužíval Hitler, od 50. let NATO.
Dnes má asi 120 000 členů, politicky nejaktivnější jsou funkcionáři SL, kteří získali v době studené války veliké hmotné prostředky pro sebe i pro organizaci, stejně jako velkou politickou moc. Nic z toho dnes nechtějí ztratit, přestože již studená válka dávno skončila. Tzv. „20 bodů“ SL je pro mírovou dobu nepřijatelná základna pro jednání s Českou republikou, která by jejich splněním pozbyla svrchovanost politickou i hospodářskou. Nehledě k tomu, že se SL tváří, jakoby žil v ČR předválečný počet Němců. Dnes však jich zde je necelých 40 000, tj. zlomek jednoho procenta. K čemu jsou tedy pojmy „Heimatrecht“ a „Volksgruppe“?
V mezinárodním právu tyto pojmy neexistují. Naopak je používal Hitler při rozbíjení ČSR a při přípravě světové války! Nehledě na to, že je přece směšné pro necelou polovinu procenta obyvatel německé národnosti chtít odtrhnout od ČR a přivtělit ke SRN 49 362 km2!
Prezident Havel 17.2.1995: „Minulost nemůže být našim programem… Oživovat ji znamená oživovat všechny démony, kteří v ní třímají… jednoznačně odmítáme pokusy vydolovat z dávných historických událostí či nespravedlností celý soubor aktuálních politických či právních požadavků národů, zpochybňujících samu půdu, na níž stojí poválečné uspořádání Německa.“
V ČR existuje „Kruh občanů České republiky vyhnaných v r. 1938 z pohraničí“, jehož členové mají stejně znaky, jaké mají členové SL: změnili hromadně svá bydliště. Proto je Kruh „oborovým“ partnerem SL. Napsali jsme SL dne 1.7.1994 dopis, v němž jsme ujistili, že jsme ochotni k dialogu, který SL už desítky let vyžaduje, poslední léta k němu vyzývá naši vládu. Podle diplomatického protokolu to je ovšem nemožné, proto by měl SL uvítat náš Kruh – bylo by to „na úrovni“.
V prosinci 1994 nám však sdělil při náhodném setkání v Praze vysoký představitel SL Heinz Löffler, že dopis nedostali. Pošta však potvrdila, že dopis došel v pořádku. Proto jsme poslali do Mnichova znovu tento dopis 5.1.1995 s požadavkem na odpověď a po třetí totéž dne 10.5. Odpověď SL opět nedošla. To prokazuje, že o skutečný dialog s českou stranou nemá SL zájem a jeho výzvy české vládě jsou jen politické provokace.
Přitom cíle našeho Kruhu jsou velice konstruktivní: uvědomujeme si, že oba naše národy vedle sebe žijí už tisíc let. V minulosti se mnohokrát střetly, při čemž jsme my nikdy neútočili jako první, ale vždy jsme se pouze bránili agresi. Odmítáme další střety! Chceme žít v přátelství a spolupráci se svým velkým sousedem na zásadě rovný s rovným! K naplnění tohoto cíle jsme ochotni mnohé udělat. Nedáme se však pokořovat a odmítáme útoky na samu existenci svého suverénního státu a českého národa. Jeho Němci plánované genocidě zabránila jedině porážka Německa ve II. světové válce!
K nastolení dobrých sousedských vztahů však musí být snaha na obou stranách. Na té německé ji nevidíme ani u SL a bohužel dokonce ani u vlády SRN! Jiná situace ve vzájemných vztazích může nastat pouze tehdy, když spolková vláda veřejně odsoudí snahy SL o revizi výsledků II. světové války, obsažené ve „20 bodech“ a přestane finančně podporovat SL, který má vůči České republice agresivní požadavky.
Václav Havel 17.2.1995: „Věřím v sílu pravdy a dobré vůle jako hlavních nástrojů našeho vzájemného porozumění.“
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz