Zdeněk Stehlík
Ještě ve chvíli, když jsem si letmo přečetl v kulturní rubrice (24.8.) článeček - spíše sdělení - CHALUPECKÝ V KYTLICI A PODLUŽí, mi moje kontrolka, vycvičená z dlouholeté publicistické kauzy sisyfovského boje okolo novoborského pomníku zastřeleným nacistům a esesákovi, nezablikala.
To až po dočtení celých těch tří poměrně nenápadných sloupečků, oznamujících (nejen kulturymilovné veřejnosti), že jeden z pěti letošních finalistů Ceny Jindřicha Chaloupeckého, Marek Ther, promítne v Kytlici na Děčínsku dva videosnímky o odsunu sudetských Němců po roce 1945, jsem - řečeno mírně eufemisticky - zkoprněl..
Začátek druhého odstavce pro jistotu cituji: „Kitlici, dříve německy Kittlitz, si Ther pro projekci nevybral náhodně, leží nejen v německém pohraničí, ale v její těsné blízkosti je i Dolní Podluží, dříve nazývané Niedergrund, jehož příběh jeden z krátkých filmů vypráví." (konec citátu)
Že obě zmíněná místa leží v pohraničí jsem věděl již od obecné školy - ovšem v pohraničí českém a nikoliv německém (!) A to již - jak jsem se zřejmě naivně až dosud domníval - od dob dědičného Českého království (viz Zlatá bula sicilská) ve 13. století za Václava I., kdy začala kolonizace českých pohraničních hvozdů.
Uvedený článek je na konci signován šifrou „čtk", tudíž nejen anonymní autor textu (či informace), ale zejména odpovědný redaktor agentury by si měli opravit svoje - alespoň minimální - nazírání na historický vývoj českých zemí, který se nezastavil - jak by mohl ten přívlastek německé pohraničí evokovat - mnichovské dohody, potažmo Třetí říše.
A to jsem byl takřka přímým svědkem jiného výroku, sice ne tak mediálně známého, nicméně stejně "brilantního" a signifikantního pro všechny iniciátory, stavitele a obhájce památníků a pomníků - a nejen těch žulových, ale třeba i jen obyčejných papírových i tak říkajíc virtuálních. To, když při zasedání Městského zastupitelstva v Novém Boru, jakoby náhodou přítomná, velice mladá místní historička (ředitelka sklářského muzea), doprovodila odcházející protestující odpůrce místního kontroverzního pomníku slovy, že si "máme uvědomit, že žijeme v Sudetech (sic!), které zabrali Němci...". A ještě než se za posledním kolegou zavřely dveře zasedací místnosti, dodala: "Blbečkové!".
Pokud by tohle všechno někomu náramně připomínalo již dlouho a permanentně probíhající historickou a spíš mediální kampaň za převyprávění poválečné historie, pak vězte, že nejde o podobnost čistě náhodnou.
Nejčastějším argumentem je prý snaha o smíření. Odpovědi na otázku – smíření koho s kým? - jsou většinou vágní a mlhavé. Nevím, proč by se měly naše současná a německá populace (trochu pateticky země a národy) usmiřovat, když jenom v posledních dvou desetiletích jejich vysocí ústavní činitelé uzavřeli a podpisy stvrdili smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci (1992) a hlavně Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji (1997)!
To jenom pražský dopisovatel prestižního německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung si mysli, že existují "otevřené a neřešené" otázky a vzor pro vyrovnání se s minulostí nachází pro vládu a parlament v Praze ve vytrvalém úsilí regionálních (místních - tentokrát novoborských) historiků, novinářů a angažovaných občanů - myšleno hlavně zastupitelů.
Smíření je nepochybně ušlechtilý lidský cit. Vždycky jsem si však myslel (a myslím pořád), že usmíření musí předcházet pokání a odpuštění (ne zapomnění!). Avšak nic takového jsem z té druhé strany nikdy neviděl. Zatím to na mě dělá dojem, že spíš než o usmíření jde těmto hlasatelům o naši omluvu.
Nehledě k tomu, že většina titulků článků a televizních dokumentů - jako Zabíjení po česku, Řekni, kde ti mrtví jsou nebo i Habermannův mlýn se asi ztěží dočkají upřímné rezonance našich lidí - ať již ještě žijících pamětníků, tak i později narozených generací.
Jsem rád, že právě na tomto místě mohu uvést zcela čerstvý příklad, tak říkajíc s "opačným znaménkem". Právě při cestě vlakem na kytlickou akci jsem byl svědkem, jak se promíchaná parta českých a německých trampů (velmi mladých hochů a dívek), vracejících se zřejmě z nějakého potlachu (v typických maskáčích, stetsonech a bágly na zádech), na přestupní stanici v Benešově n. Pl., odkud němečtí účastníci zřejmě pokračovali dál na sever do Šluknovského výběžku, srdečně až dojemně loučili.
Ve směsici a zmatení jazyků, které zřejmě vzájemně neovládali, si potřásali rukama, objímali se, nechyběly ani pusinky a ukápla i nějaká ta slzička jako kapka rosy...
Rozhodně na mě tato nehraná epizodka ze sobotního motoráčku o přátelství a kamarádství působí pravdivěji a autentičtěji, než když profesoři třeba z českolipského gymnázia vozí svoje studenty na exkurze a pobyty do církevního gymnázia v bavorském Ettalu, kde těmto teenagerům (nepoučeným a neinformovaným - ani z rodin) bývalý ředitel, páter Angelus Waldstein, nenápadně vymývá mozky svou interpretací sudetoněmecké problematiky. Ne náhodou tento potomek nacistů a hitlerjugend, nikoliv neznámý z mnohých aktivit Sudetoněmeckého landsmanšaftu (Ackermann-Gemeinde) vysvětil novoborským stavitelům jejich pomník popraveným někdejším soukmenovcům a potomkům.
(Tyto aktivity nedávno přerušila německá policie, která při vyšetřování stovek případů pedofilie, byla nucena porušit klausuru tohoto "bohabojného" církevního objektu).
Samotná audio projekce v Kytlici, za hojné účasti místní i chalupářské veřejnosti, proběhla klidně a důstojně. Přesto, že jsem o Chalupeckého ceně málo věděl, jsem si kliknul na stejnojmenné encyklopedické heslo na Wikipedii. Má-li to být opravdu hlavně prestižní cena, udělovaná každoročně mladým výtvarným umělcům, pak obě Therova videa se sudetoněmeckou tematikou ve mně zanechala rozhodně více otázek (a otazníků), než odpovědí.
NO,22/2011
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz