Česko-německá deklarace z roku 1997 a B. Posselt o ní v ČT na ostro.

Leoš Jeleček

Je třeba poděkovat České televizi, že v neděli 24. 3. umožnila v pořadu "Naostro" předsedovi SL a poslanci Evropského parlamentu B. Posseltovi předvést "o co go". Výborní byli poslanec Zaorálek, p. Telička a moderátor M. Šíma. Škoda jen, že nepřipomněl důrazně B. Posseltovi fundamentální skutečnost, na kterou p. Posselt a mnozí jiní soustavně zapomínají: tj. že Německo, jehož byli sudetští Němci občany, podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci, že veškerá opatření přijatá spojeneckou okupační správou Německa byla opatřeními vlády Německa, kterou tato správa reálně i právně byla. Způsob mnohomluvné a mnohovýznamové argumentace připomínající spíše vodopád slov ve vystoupení B. Posselta musel přesvědčit či otevřít oči dalším dosud váhajícím či nevěřícím. V dohodě o suverenitě Západního Německa, přijaté v Paříži 23.10.1954 se stanoví (kapitola 6, čl. 3), že Spolková republika Německo nesmí vznést žádný majetkový nárok vůči zemím vítězné koalice, mezi nimiž je tehdejší Československo výslovně jmenováno. Platnost tohoto ustanovení byla znovu potvrzena ve smlouvě o sjednocení Německa z roku 1990.

Organizace vedená B. Posseltem (nejen ta, ovšem) se "pouze" snaží obejít zákaz Německu vznášet proti Česku (a jiným státům vítězné koalice) restituční požadavky. Je nutné zde opakovat, že současná )poválečná) Evropa je geopoliticky založena na předpokladu, že Německo dosud jednoznačně respektovalo svůj statut poraženého státu, který podepsal bezpodmínečnou kapitulaci a že jakékoliv narušování po II. světové válce vytvořeného "statu quo" je velmi nebezpečným precedentem do budoucna. Vytvoření nového takového precedentu jsme nedávno napomáhali velmi aktivně: a to svým podílem na rozbití Jugoslávie (ta stejně jako Československo byla výsledkem I. světové války, kterou prohrálo Německo spolu s Rakousko-Uherskem - pane Orbáne!), na odtržení její, či Srbska, historické země Kosova, do níž Albánci ve středověku přicházeli obdobně jako Němci k nám, přičemž se přijetím islámu stali podílníky na moci okupantské Islámské říše. Z tohoto precedentu (zrozeného v důsledku krátkodobého zájmu) mohou B. Posselt a jeho militantní soukmenovci dnes jen těžit. Což také pilně činí.

Německo muselo za totální porážku ve druhé světové válce zaplatit, a to i ztrátou svých východních území. Ve srovnání s císařským Německem, vzniklým v roce 1871, se jeho území zmenšilo zhruba o celou třetinu. Kromě toho do tohoto zmenšeného území muselo absorbovat na 10-12 miliónů etnických Němců, odsunutých zejména z Polska (hlavně z ve prospěch Polska odstoupených území, šlo asi o 8 miliónů), Československa a Maďarska. V případě Polska nešlo tudíž "jen" o odsunuté Němce, nýbrž i o německá území. Kdo však dnes bere v úvahu, že je Prusko mj. získalo v roce 1742 porážkou české královny Marie Terezie na úkor zemí Koruny české, tedy Česka? Možná, že se najdou tací, kteří se budou chtít "proomlouvat a prorestituovat" až do doby před příchodem Slovanů do prostoru tehdy osídleného germánskými kmeny, kteří zase, naneštěstí, "vyhnali" Kelty. Přeháním, ale omlouvačně-restituční mánie odstartovaná v Evropě po roce 1989 může inspirovat k lecčemu. Třeba k restituci nejen stavu z roku 1938. ale i stavu z roku 1914, Maďarsko by se mohlo stát opět velkými Uhrami! Vždyť politika je především velký kšeft a výnosné bydlo. Jen před volbami je "službou" národu, svobodě, demokracii, pravdě a lásce.

Demokratické Německo se muselo se ztrátou "východních území" (připomínaných památníkem na tzv. Deutsche Ecke na soutoku Mosely a Rýna v Koblenzi) definitivně smířit při jednání 4+2 o sjednoceni Německa, kde nová státní hranice "Odra-Nisa" s Polskem byla potvrzena. Před časem se kancléř Willy Brandt poklonil ve Varšavě památce padlých bojovníků varšavského povstání. Helmuth Kohl za pobytu v Praze v roce 1997, kdy podepsal česko-německou deklaraci však nejel udělat podobné gesto třeba do blízkých Lidic. Šel raději do řeznictví a koupil si na památku velkou šunku. Jak výmluvné. Je též pozoruhodné, že mimo systém mezinárodněprávně potvrzeného vypořádání vztahů s Německem po II. světové válce, která nebyla "uzavřena" mírovou smlouvou s Německem, zůstaly nejdéle prakticky jen dva státy. Bylo to právě Československo a částečně ještě Polsko. Asi jen náhodou jsou to ty státy, jejichž vymazání z mapy Evropy nacistické Německo plánovalo a také začalo uskutečňovat. Právního postavení těchto států se agrese nacistického Německa (jehož byli sudetští němci občany) nejvíce dotkla (Generální gouvernament, Protektorát Čechy a Morava).

Reparace, které mělo Německo vyplatit Československu podle Pařížských dohod z 21.12. 1945, stejně jako uznané mimoreparační nároky, nebyly nám ve stanovené výši poskytnuty. Byly po dohodě využity k odškodnění odsunutých Němců vládou Německa. Že hodnota škod, kterou Československo okupací utrpělo, byla vyšší než hodnota majetku odsunutých Němců, je známo.

Pan Posselt tedy včera v dobře hrané roli morálního žalobce "kupodivu" tvrdě kritizoval zmíněnou "Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím vývoji" 21. ledna 1997. Připomínám, že je výsledkem politiky vlády V. Klause a jeho ministra zahraničí J. Zielence. Prezidentem byl V. Havel, který ve svůj první pracovní den ve funkci tehdy Československa nejel na Slovensko do Bratislavy, nýbrž do Německa a Mnichova.

B. Posseltovi a sudetským Němcům by přeci měla vyhovovat, když prý o majetky mu nejde. Proč? Deklarace důsledky 2. světové války pro česko-německé vztahy redukuje pouze na bilaterární česko-německý problém bez širšího historického a mezinárodněprávního zakotvení. Vždyť deklarace odsun nevnímá a neinterpretuje jako geopolitické bezpečnostní opatření vítězných mocností zaměřené do budoucnosti a sledující cíl odstranit po vyhrané válce zárodky možného ohniska problémů ve střední Evropě. B. Posselt se u nás nemusí cítit osamělým. Vždyť díky aktivitám mnohých českých publicistů i politiků spějeme postupně ke vnímání odsunu především, či dokonce pouze jako výsledku pomsty Čechů na českých Němcích vycházející z principu kolektivní viny (ten je v dnešním myšlení samozřejmě nepřijatelný) za zničení Československa (ani ne tedy na principu kolektivní odpovědnosti). Mladá generace přitom zná čím dále méně naše dějiny! Však také hodinová dotace k jejich výuce na školách se soustavně snižuje. Proč?

Vyvázáním z kontextu Postupimské dohody, která nadto podle B. Posselta vlastně ani dohodou není, není potom odsun českých Němců hodnocen jako mezinárodně právní akt. Ten mohl mít (ve fázi tzv. divokého odsunu - byl doprovázen i divokým úprkem tzv. národních hostů před Rudou armádou) také neprávní průběh. Vycházel však z Postupimské dohody a měl tudíž právní průběh, byl prosazováním mezinárodního práva. Pan Posselt však dobře ví, že vyhnání je svou podstatou protiprávní akt, což postiženému dává právo domáhat se odčinění. jakého jiného, než materiálního. Kdo by nechtěl dvojí restituce, že? Proto "spor" pojmů vyhnání/odsun apod. Není to slovíčkaření. A jsme doma, že pane Posselte? "O to go/went!"

Do své nové vytoužené vlasti, nacistického Německa, Vaši předci odešli dobrovolně, stali se jejími občany. Nesou tedy důsledky války, kterou jejich nová vlast vyvolala, pro ně a pro sebe "bohužel" prohrála, Vaše vlast potom podepsala bezpodmínečnou kapitulaci. Do nové vlasti může každý odejít, nemůže však vzít si sebou i území své vlasti původní a zrušit při tom (v případě Česka) její tisícileté hranice. Dovedu si představit, že by třeba tzv. Hispanos, žijící již ve značném počtu na jihozápadě USA, kam již dlouhodobě imigrují, žádali někdy v budoucnu o právo "Heim ins Reich" tak, že toto území by se připojilo k Mexiku. Nedovedu si představit, a že by vláda Spojených států s tímto řešením vyslovila souhlas. Mimochodem, doporučil by pak p. Doležal vládě USA, aby se s "těmito převážně hispánskými" oblastmi rozžehnala? V případě pohraničí ČR to naší vládě B. Doležal v MF Dnes dne 13. 3. 02 chladnokrevně doporučil.

Jako dokument politický, vyjadřující určitou politickou vůli obou jednajících stran a také odrážející jejich současné politické, hospodářské a tudíž geopolitické a geoekonomické postavení, česko-německá deklarace snad ani nemohla být sepsána jinak. Pan Posselt rovněž ví, že deklarace byla podepsána mezi vládami suverénních států, kritizuje je proto a zapomíná, že z hlediska mezinárodněprávního vláda Česka nemůže vést separátní jednání s jeho organizací. Jejím partnerem je vláda Německa, jehož jsou sudetští Němci od roku 1938 občany. Ti se přeci zřekli československého občanství, stali se občany Československu nepřátelskému státu proto, aby mohli efektivně dokonat dílo, které započali 28. říjnu 1918 vyhlášením tzv. provincií Deutschböhmen a požadavkem jejich připojení k Rakousku nebo Německu. Tzv. Benešovy dekrety je v roce 1945 čs. občanství nezbavily, jen potvrdily daný stav. Bylo to v době, kdy právní řád Československa a Německa neuznávaly možnost dvojího občanství.

Nutno zde zdůraznit, že deklarace je nevyvážená nejen ve výkladu historie. Jak tvrdí B. Doležal, E. Mandler aj., málo si v ní sypeme popel na hlavu a nechceme převzít na sebe více než poražená strana. Je ošidné a zavádějící, spíše nemožné vážit, poměřovat morálku nebo mravnost v dějinách. Je však určitě možné počítat činy, slova a dokonce srovnávat jejich obsah nebo význam. Milióny lidí ve II. světové válce přišli o domovy i odsunem, desítky milióny však přišly o životy, a to jen proto, že byli jiní, že svou existencí překáželi těm prvním.

Započítejme si v nejdiskutovanějších bodech číslo 2 a 3 "Deklarace", jež je našimi politiky vyzvedávána jako dokument svým obsahem vyvážený. V těchto bodech obě strany (Německo a Česko) uvádějí své hlavní hříchy, jichž se ve vzájemných vztazích dopustily před, během a po 2. světové válce. Tudíž hříchy, které podle deklarace tyto jejich vztahy nejvíce zatížily. A hle! Stát, který tuto válku rozpoutal, prohrál a podepsal potom bezpodmínečnou kapitulaci (tj. Německo), první z těchto hříchů "přiznává", druhého "lituje" a třetího si je "vědom." Jím (Německem) dočasně zlikvidovaný stát (nástupce Československa, Česko), jehož národ měl skončit třetinovou metodou "konečného řešení" (jeho třetina měla být vyvražděna, třetina odsunuta asi na Sibiř a rasově vhodnější třetina poněmčena - stálo by za to otisknout hlavní pasáže projevu R. Heydricha po nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora na tajném zasedání na pražském Hradě), člen vítězné koalice 2. světové války, naopak všech svých tří hříchů lituje, jednoho z nich dokonce "zejména".

Takže, zvolená slova Deklarace jsou svým obsahem nesrovnatelná, nejsou synonymy, tedy neodrážejí vyváženost. Nadto, abych mohl nějakého svého činu či jednání litovat, musím si jej přeci nejdříve uvědomit a přiznat. Podle uvedených bodů deklarace je pak v tomto směru Německo pozadu za Českou republikou. Co více by pan Posselt ještě chtěl od nás slyšet, vlastně dostat?

Ani tato vstřícnost české vlády mu pochopitelně nestačí, však co by pak dělal, kdyby mu stačila? Smutné je, že však mnohým českým publicistům a historikům a profesionálním moralistům Doležalovi, Mandlerovi, Placákovi, Hvížďalovi aj. Proč?

Praha, 25. 3. 2002

Další články tohoto autora: